Brighton Pride, Evita a objevování nových míst. Jo, a práce, pro změnu, málem bych zapomněla.

To nám tak někdo sliboval, že bude klid. Hm. Takže:

Poslední týden na přelomu července a začátku srpna strávila šéfová s dětmi v druhém domě u pláže. To zní celkem idylicky, až na to, že jsme tam třikrát museli i my. Poprvé zavézt dvě lednice a plno krámů, podruhé hlídat děti, což se nakonec ukázalo být akcí vesměs zbytečnou, zato však nadmíru vyčerpávající (děti hlídaly jiné, starší děti, takže jsme tam byli celkem k ničemu a chtělo se mi příšerně spát), potřetí pak „uklízet“, což byl tedy sice původní plán (a docela jsem se i těšila, že tam tentokrát aspoň budu mít co dělat), jenže jakmile jsme tam dojeli, zjistili jsme, že je tam celý externí uklízecí tým a zrovna končí. Tedy ne že bychom to zrovna dvakrát pochopili, ale nestěžovali jsme si, ostatně víte, jak často se mi stane, že mám před sebou nějakou práci, a když ji jdu dělat, zjistím, že už to někdo udělal za mě? Jo, kápli jste na to – nikdy.

A tak jsme to odpoledne měli pojaté taky docela lehce – ne, že bych si tam něco k dělání i tak nenašla, ale náročné to nebylo, plánovaný další babysitting jsme zase dělali jen tak napůl, protože na místě ještě byli nějací hosté rodiny a když odjeli, děcka upadla únavou k televizi a vůbec jsme o nich nevěděli.

Nicméně domů jsme zase dojeli bůhví v kolik (částečně tedy i kvůli ne úplně plánované návštěvě u kamarádů, která ovšem byla báječná) a docela mě po všem tom cestování, únavě a několikadenní bolesti hlavy a zad (pravděpodobně z dlouhém sezení v autě) krkalo, že nám rodina slibovala klid a leháro s tím, že nebudou doma – jenže nikdo už nezmínil, že my díky tomu taky ne a že budeme lítat mezi dvěma domy. Sice ne denně, ale přesto to nebylo úplně to, co jsme si představovali.

V sobotu brzo ráno jsme se ale od toho všeho jeli pořádně vyvětrat. V Brightonu se konal každoroční Brighton Pride pochod, a jak mi minule o chlup utekl, tentokrát jsem se zařekla, že tam prostě půjdeme a zažijeme to v plné parádě. A tak jsme zažili. A bylo to moc fajn. Tolik lidí se stejnou myšlenkou, tolik barev, tolik optimismu a pozitivního naladění, zkrátka pastva pro oči a pohlazení pro duši. Maličko to na chvíli zakalila jedna banda dědků, co si usmysleli, že je jejich posláním všem přítomným vysvětlit skrz amplióny, že budou zatraceni a přijdou do pekla, ale stačila hlučná paní z balkonu protilehlého hotelu a jeden odvážný queer prodavač, kteří je oba po svém poslali do patřičných míst, což publikum řádně ocenilo potleskem a radostným hlučením, a hned měl člověk zase náladu pozdviženou. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Když už nás nebavilo koukat na průvod, který se z nějakého důvodu furt zasekával, odebrali jsme se na oběd a pak jsme museli plány přizpůsobit faktu, že celé centrum bylo totálně zasekané a nedalo se tamtudy projít. Místo toho jsme tedy odbočili do parčíku/hřbitova, kde jsme nikdy nebyli, a tam jsme potkali kočku, což bylo samozřejmě vesmírným plánem. Až na to, že kočka byla zrovna na větvi (doslova) ze psa, se kterým si úplně nesedla, a nějak jsem ji pak urazila, když jsem jí krmila psími pamlsky 😀 Ne že by jí nechutnaly, ale po chvilce jí to asi došlo, neb se na mě podívala dost nelibě a celá se naježila, takže z mazlení nakonec nic nebylo.

Potvora nevděčná. Jak si žere…

Co se nám ale podařilo, byla návštěva podniku, kde jsme před pár lety byli s jedním místním párem, u kterého jsme přespávali přes náš první (a zatím jediný) Couchsurfing. V současnosti je z něj kavárna a palačinkárna, vypadá to tam poměrně olezle, ale kupodivu to má velmi dobré hodnocení na Tripadvisoru, a přestože mě naštvali tím, že neměli moje vysněné borůvkové palačinky, ty s banánem a čokoládou taky nebyly špatné. Pobyli jsme tam nakonec docela dlouho, zahráli si Scrabble v místním salátovém vydání, a pak jsme se vydali na nákup a návštěvu u dalších kamarádů, kde jsme nakonec zkejsli do noci a neděli jsem z toho spala jako dudek.

Další pracovní týden taky nezačal úplně nejlehárověji. V pondělí ráno se nám šéfové vydali na další dovolenou, tentokrát ovšem bez dětí, a tak jsme je opět měli na starosti (přestože při minulé příležitosti hlásali, že to bylo v dohledné době naposledy, nicméně ne že bych jim to tehdy baštila). Pan M. šéfy zavážel na letiště v nechutně brzkou hodinu a já musela vstávat s ním, abych se přesunula do domu, dospala na místě (což mi samozřejmě po té poslední buřto/duchařské párty u nás nešlo, dokud se pan M. nevrátil z letiště a nepřidal ke mně) a ráno vykydala děti (a pana M.) z domu na kroužek, jelikož zrovna ten týden měli mít cosi jako soustředění, ovšem bez přespávání na místě, a bylo tedy třeba je každý den zavážet a vyzvedávat.

Opět, ne že bych si stěžovala, pro mě to alespoň znamenalo půl dne bez děcek a že ve zbytku dne pro ně nemusím vymýšlet aktivity, protože beztak budou chtít odpočívat a nedělat nic, respektive zírat do televize. V úterý nás navíc čekala aktivita zařízená šéfovou – jeli jsme s dětmi do Regent’s Parku na Evitu v Open Air Theatre. Popravdě, po předchozí zkušenosti s Evitou, kdy jsem musela přetrpět dvě hodiny permanentního zpěvu bez titulků (přece jenom rozumět muzikálu je poněkud náročnější než mluvenému slovu) s hyperaktivními dvojčaty, přeskakujícími doslova celou dobu z jednoho gauče na druhý (a ne zrovna potichu), jsem nebyla dvakrát nadšená, že to mám prožít znovu, a to je eufemismus. Naštěstí nešlo znovu o film, tentokrát šlo opravdu o divadlo, a jak jsem se toho bála a nechtěla tam, nakonec se mi to líbilo mnohem víc než film a hodně jsem si to užila. Tedy až na momenty, kdy si to herci na jevišti spolu div nerozdávali a já se dvěma sedmiletýma dětma vedle mě fakt nevěděla, co mám jako dělat. V tom divadle nebylo jediné jiné dítě 😀 Většinou to nebyl problém, ale přehnaná nahota, nadmíru realistické muchlování se mezi postavami a občasný vulgarismus mi v tu chvíli po chuti dvakrát nebyly a byla jsem celkem ráda, když to končilo, už jen proto, abych se mohla přestat tvářit „hej, to nejsou moje děti“. A taky samozřejmě proto, že už bylo fakt pozdě a čekala nás víc než hodinová cesta domů, během níž děcka samozřejmě vytuhla, a ráno zase vstávání na pitomý kroužek.

Moc pěkný to tam měli, to zase jo.

Ve středu nicméně přijela babča, což jsem maximálně ocenila. Děti sice pořád odvážel a vyzvedával pan M., ale já měla poté vesměs volno, které jsem tedy z valné části stejně trávila pohybem okolo rodiny, protože mi to prostě nedalo, nějakou práci jsem v domě stejně měla, a s babčou se skvěle povídá. Chvílemi jsem na všechno kašlala a šla k nám, nakonec jsem strávila „mimo práci“ docela dost času, ale celou dobu jsem byla jako na jehlách, protože jsem měla pocit, že bych tam měla být a kontrolovat situaci, a stejně jsem tam co hodinu musela jít vyměnit várky prádla nebo něco na ten způsob, takže to zkrátka taky nebyla žádná dovolená.

Ve čtvrtek se pak vrátila rodina, takže nastalo velké vybalování zavazadel a praní, a v pátek měly děti závěrečné představení po tom týdnu tance, kterému jsem se doufala vyhnout, ale nevyšlo mi to XD Nicméně neměla jsem moc práce, takže jsem byla docela ráda, že ten čas mám jak jinak zabít, a byť to byla poněkud awkward akce (hlavně kvůli zdaleka ne ideálním rodinným vztahům mezi šéfovou a babčou), dalo se to přežít a najednou byl už zase konec týdne a víkend před námi.

Jelikož se toho v poslední době hrozně moc dělo a ze všech těch stresů a nejistot mi začínalo poněkud hrabičkat, odmítla jsem tradiční sobotní Guildford, protože jsem prostě potřebovala jet někam, kde to ještě neznám jak své boty, kde si vyvětrám hlavu a přijdu na jiné myšlenky. Jet objevovat a změnit rutinu. A tak jsme místo našeho klasického guildfordskéo farmářského trhu jeli ráno na trh do Ripley, který jsme chtěli vidět už jednou, ale tenkrát se bůhvíproč nekonal. Tentokrát naštěstí byl, a našli jsme tam alespoň jeden stánek s ovo-zelem, kde jsme nakoupili ty nejlepší maliny, jaké jsme tu snad kdy měli, a další dobroty. V místním gift shopu/květinářství jsem pak nakupovala nějaké dárky domů a pak jsme si zašli pro kafe do místní pekárničky, které provedením za moc nestálo, ale úplně zlé nebylo a byl ho kotel.

Po Ripley jsme se vydali objevovat Kingston, který byl nakonec mnohem větší, než jsme čekali, a strávili jsme tam dost času, ať už v obchodním centru, tak v uličkách okolo, kde jsem opět nakupovala dárky, áchala nostalgií v místní pobočce Edinburgh Woollen Mill, a taky jsme si nakoupili nějaké dobrůtky na tamějším trhu – třeba čerstvý croissant a flašu vynikajícího jablečného moštu.

Taky jsme se nechali zlákat jednou libanonskou restaurací, kde jsme si sice dali jen jeden talíř tapas, neb hlad úplně nebyl, ale byl na něm snad nejlepší falafel, co jsem kdy jedla, a při placení nás dostal (asi) majitel, když nás vytrhnul z letargie sdělením částky mnohem vyšší, než jaká měla být, a následně sledoval naše velmi zpomalené uvědomění si ve stylu Joeyho z Přátel.

Po restauraci jsme to vzali přes poštu, kde jsem samozřejmě musela odeslat poslední dopis před odjezdem domů!, do Bushy Parku, který byl nedaleko a na který ustavičně dlouhodobě zapomínám, pokud jde o parky, kde je možno vidět zblízka jeleny a daňky. Nakonec i tam jsme strávili spoustu času, přestože už jsme měli nachodíno, a přestože nás tam chytla pořádná přeháňka. Jenže kus od sebe najednou vidíte pořádného daňka-albína, tak jdete, slejvák neslejvák, tenisky netenisky, skrz vysoké traviny v naději, že neuteče. A neutek 😀 Ale potřebuju lepší foťák.

Den jsme pak uzavřeli kafíčkem v místní kavárně, a jedním z nejlepších brownies na světě, až se mi z toho chtělo slzet. Byl to prostě nádherný den! Hodně chození, plno lidí, ale celé se to povedlo a splnilo to přesně ten účel, za kterým jsem tam chtěla jet. A já nevím, snad je to tím, že moc často takové vydařené dny nemívám, že když se pak nějaký stane, je mi z toho do breku. Jsem tragéd, já vím.

No a pak přišla neděle. Moje narozeniny. Mám-li tu nějakého stalkera, nechť si poznamená 😀 Ovšem já narozeniny moc neslavím. Abych řekla pravdu, mám pocit, že to začalo skoro nepravdou, jako bych to lidem jen tvrdila, protože mi nebylo úplně příjemné, že se okolo toho dělá big deal, ale na druhou stranu kdo by neměl rád dárky a pozornost? Tedy jsem to léta nějakým způsobem neměla ráda, ale zároveň pak měla. Jenže v posledních letech se do mě asi už fakt tak zapsal ten minimalistický přístup k věcem, že letos mě snad poprvé vyloženě otravuje, když se mě někdo ptá, co chci. No fakt.

K Vánocům si totiž obvykle dokážu dost věcí vymyslet – drobnosti, praktičnosti, jídlo, nebo něco, co jsem dlouho chtěla, ale odkládala to. Hezké věci do pokoje. Ale letos k těm narozeninám mám v hlavě dokonale prázdno. Protože věci, co potřebuju, mám, snad vyjma nějakého oblečení, které ale sháním už dlouhodobě a zatím se mi prostě nezadařilo. To si tedy musím sehnat sama a až to bude, tak to bude. A blbinky do domácnosti? Bydlím v Anglii, a letos máme asi poprvé tak zařízené bydlení, že cokoli navíc je tu na škodu a nepůsobilo by to dobře. Poprvé jsem tak obklopená dřevem, že nemám potřebu si nakupovat dřevěné doplňky a ozdůbky (tedy ne že bych nad nimi pořád neáchala). Mám téměř všechno a ještě víc a nechci nic dalšího.

Chci jen domů, a to se mi splní. Aspoň na těch pár dní. Chci tam být a všechny obejmout, udusit kočky láskou, být na chatě, strávit pár dní s babičkou, vidět co nejvíc kamarádů, nacpat si pupek vším českým jídlem, co se do mě vejde (ať pak mám zase co hubnout, žejo) a trochu si odpočinout, byť to bude celé – jako obvykle – poměrně náročné. Ale vypadá to, že to všechno krásně stihnu v rekordním čase, a to je to jediné, co teď opravdu potřebuju a chci, a budu maximálně šťastná, když dostanu jen to.

A chci, aby všichni byli zdraví. A abych dál hubla. A abych se měla dobře a aby tu všechno bylo po prázdninách co nejklidnější. Abychom neměli žádné neshody s rodinou a aby mi dál rostly vlasy a třeba i přestaly tak zběsile padat 😛 A aby mě netrápila pleť a migréna a abychom se měli s panem M. rádi. A když už je mi těch 31, vědět, co chci v životě dál dělat, by taky bylo fajn XD

Popravdě to ale tak trochu vím. Chci mít klid. Chci pracovat míň hodin a vyhýbat se stresu, jak jen to půjde, což samozřejmě v téhle rodině není dost dobře možné. Nějakou dobu to tady ale ještě vydržíme a pak uvidíme. Snad si během podzimu najdu dost času a inspirace na nějaké pořádné uvažování o budoucnosti, na které mi teď nezbývá ani jednoho, o energii nemluvě. Ale podzim vždycky byl v tomhle směru mým oblíbeným obdobím, tak uvidíme.

Pche, prej minimalistka. Náhodou toho chci docela dost.

P.S.: A ještě k tomu jsem se tak zakecala, že jsem vám úplně zapomněla říct, jak jsem ty narozeniny nakonec v tu neděli strávila. Inu zahájili jsme to brutálně stylově telefonickým rozhovorem s BBC ohledně našeho hiku po Stampede Trail na Aljašce (jsme celebrity, bacha na nás!), a zakončili v bazénu, vířivce, sauně a taky trochu v posilovně (což se mi vážně nepodobá :D)! A bylo to super 😉 Nemůžu se dočkat, až tam zajedeme znovu.

A teď mě omluvte, jedu si splnit ten svůj narozeninový seznam přání do Čech 😉 Na viděnou po dovče.

A narozeninová večeře.