Červenec. Práce. Maminky. Kamarádi.

Že se budu k blogování dostávat jednou měsíčně, toho bych se nenadála. Ale aspoň na tom vidíte, kolik práce s tou naší prací je!

Takže červenec tu máme. Skoro už nemáme. Tak se na to podíváme.

První týden chaos. Moc práce. Nervy. Blížila se oslava narozenin dvojčat a už hodně dlouho dopředu jsme věděli, že ta velikonoční honba za vajíčky s padesáti děcky byla ničím ve srovnání s tím, co nás čeká teď, tedy alespoň co do pompéznosti a šílenství okolo. Šéfová se naprosto nepolepšila v tom, že by nám všechno včas vysvětlila. Měsíce dopředu jsme maximálně byli strašeni ze všech stran, že to bude mega akce. Týdny dopředu jsem z útržků konverzace získávala konkrétnější střípky ohledně aktivit, které se pro děti budou zařizovat. Pár drobností jako party sáčky (de facto dárkové taštičky pro všechny hosty) jsem si dala dohromady už dávno před akcí, ale celkový plán, představu a rozvrh jsme dostali opět asi tak dva dny předem.

Nejdřív ovšem přišel můj asi první víkendový babysitting, což byla velmi divná akce. Původně to mělo být něco úplně jiného a nakonec to vlastně dopadlo dobře – jen jsme museli dětem na zahradě postavit stan, dát si před ním s nimi piknik, pan M. si s mladým chvilku začutal, a pak jsem ho poslala spát a zalezla si s dětmi do stanu, kam jsme natahali jen pár dek a polštářů – spacáky a karimatky nevedou 😀 – a po troše povídání jsme zalehli.

Kupodivu se mi i podařilo trochu usnout, byť mě nejprve budilo světlo a pak trochu studil a tlačil bok – to ale vyřešilo nacpání vlněné deky pode mě. Kolem půnoci mě pak konečně vzbudily kroky šéfů, kteří se vrátili z párty, nechali mě vykydat se rozespale ze stanu a pak si děti přenesli do domu. Celá pointa byla, aby se „stanovalo“ a šlo do stanu spát, ale že tam nezůstanou na celou noc, to jako nic, no nevermind 😀 Já byla ráda, že můžu jít domů.

V pondělí nastaly další přípravy a další nervy. Trochu jsme věděli, co děláme, ale pořád nebyly žádné konkrétní detaily. Všechno má čas, žejo. Proč se z toho v úterý dopoledne nepodělat. A taky že jo. Místo abych si už v pondělí rozmisťovala veškerý nábytek, věšela vlaječky a vyráběla cedule, drtivou většinu párty věcí jsme dělali až v úterý, kdy se sice alespoň zatáhlo a foukalo, ale vedro bylo pořád solidní a já lítala po pozemku jako hadr na holi a byla úplně durch.

Kupodivu okolo poledne se věci nějak zázračně zpomalily – dorazila šikovná výpomoc na brigádu a my už měli většinu věcí udělanou a na ten zbytek bylo ještě dost času, a tak se nám dokonce podařilo si dát svou celou dvouhodinovou pauzu, na rozdíl od Velikonoc.

Hosté se ale začali řítit tak nějak bez varování trochu s předstihem, takže pár věcí bylo třeba dodělat v jejich přítomnosti, ale prosimvás copak si někdo všimne?

Během párty toho nebylo milion k řešení, většinou jsem chodila okolo, kontrolovala, nabízela tu a tam drinky přihlížejícím dospělým, a hlídala si šéfovou, která tu a tam něco nemohla najít nebo mě někam poslala. Celá akce byla hlavně přehlídkou toho, co se dá koupit s penězi a kam se dá posouvat hranice normálnosti a dětských očekávání. Přehlídka rozmazlenosti na sebe taky nedala dlouho čekat a my nestačili koukat, jakého chování jsou některé děti schopny. Nakonec naštěstí většina věcí šla celkem podle plánu a drobné krize se nám dařilo řešit za pochodu, takže jsme se opět dočkali velkého uznání a práci přetáhli „jen“ asi o hodinu, s čímž jsem počítala.

Momentka z prostředka chaosu. Upracovaní, ale všechno zvládající borci. Tady jsem na nás byla hodně hrdá.

Další den jsem sklidila vesměs všechny pozůstatky akce a věci se začaly konečně vracet trochu do normálu. Ve čtvrtek jsem na část dne dostala na starost mladou. Je to zlatíčko. Většinu času strávila před televizí nebo si hrála, chvilku jsme spolu vyráběly polštářky a bambule na dětském šicím stroji. Kdyby byly obě dvě děti takhle soběstačné a tiché, byla by tahle práce celkem sen, škoda že z kluka se začal klubat celkem raubíř, ale to se asi dalo čekat. Naštěstí, ten byl toho dne na návštěvě, a tak jsem si mohla trochu odpočinout. Nicméně jsme toho dne hodně ponocovali, protože večer měly přiletět maminky a jejich let měl značné zpoždění. Do postelí jsme se dostali až kolem druhé ráno, ale už jsme byli ve čtyřech a to bylo fajn <3

V pátek bylo třeba ráno pomoct s odjezdem rodiny na dovolenou, což je vždycky chaos. Nezáviděla jsem panu M., že je musí zavážet, osobně jsem cítila, že už dávno nemelu ani z posledního, energie byla na mínus padesáti procentech. Jen co jsem zamávala, upadlo mi všechno od ruky a šla jsem se věnovat maminkám. Zbytek dne pak probíhal vesměs ve znamení odpočinku – našeho i jejich – prohlídky a jídla.

Než rodina odjela, konečně se nám podařilo si sednout na „pozkušebkový hovor“. Po pěti měsících sice, ale ok 😀 Byla to taková nevhodná doba – byli jsme vyřízení, od ledna se křivka chaosu a nejistoty neustále zvyšovala a poslední dobou jsem začala pochybovat, že mi to tu mentálně svědčí. Znovu se nám vrátily pochybnosti o platu a touha říct si o víc peněz. Leccos nás hlodalo, ale neměli jsme zrovna energii (ani se to nehodilo) to rozebírat těsně před jejich odjezdem. Nakonec to dopadlo docela dobře. Jsou s námi maximálně spokojení (aby nebyli), jako drobné poděkování jsme dostali pozvání do fancy restaurace s maminkami, byli jsme uklidněni, že zbytek prázdnin bude velmi tichý a klidný a že tu hodně nebudou, jedna má velká obava z toho, že měly děti měnit školu, byla zažehnána (a zdá se, že se tak opět i odložilo mé dělání řidičáku), a dostali jsme ze sebe i pár drobností, co jsme měli na jazyku. Konečně se nám tak významně ulevilo a začalo to vypadat nadějně, že se přece jenom věci vrátí trochu do normálu a my budeme mít šanci si odpočinout a dobít se.

Dva týdny s maminkami pak ovšem utekly jako nic. Víkendy jsme věnovali výletům, jak to jen šlo. Nachodili jsme se, žádný velký odpočinek. V týdnu se dost pracovalo. Míň hodin, ale denně jsem vstávala na celkem regulérní pracovní hodinu, aby mě nezaskočilo, kdyby někdo náhodou zvonil na bránu. A bylo dost práce. Docela by mě zajímalo, jestli bychom to bez maminek stíhali lépe nebo hůř. Tak jako tak bychom si moc neodpočinuli, nedalo se to moc srovnávat s jinými rodinnými dovolenými. Jarní úklid, malování, organizování, rozmrazování mrazáků a zařizování všeho možného – bylo to nějak náročnější, než jsem čekala, a bylo znát, že jsme se k některým věcem nedostali už hodně dlouho.

Když jsme pak maminky vysadili znovu na letišti, přišlo mi, že žádné volno nebylo. Mentální nabití celkem znatelné, konečně jsem se začala hrozně těšit domů, ale dovolená to nebyla a pořád cítím, že potřebuju čas pro sebe, že jsem si neměla šanci žádný najít už pěkně dlouhou dobu. Hned další ráno se nám šéfové vrátili a všechno zase nanovo. Zpět do provozu, který vlastně vůbec neustal. Je zvláštní, jak dlouho jsme se na ten jejich červencový pobyt mimo těšili s tím, že konečně bude klid a hodíme nohy nahoru. No, to úplně nevyšlo. Ale bylo hezky.

Na vyhlídce.
Ach, Brightone, tobě naše srdce patří <3
Daňci z Richmondu.
Srnky, co jsme se za nimi táhli třináct kilometrů.
Západ bez filtru.
V záplavě magických houbových stromů… (Hampton Court Palace)
Kačeny z Sheru nám připomínají ty naše. Stýská se nám!
Pečený hermelín s pekanovými ořechy, chili jamem a bagetkou. Předkrm v Černé Labuti, který byl děsně dobrý, až mi z toho bylo večer blbě. Stálo to za to.
Večeře v Černé Labuti.
Radost z TK Maxxu – minule jsem si ho rozmluvila, ale po všech těch útrapách, když tam na mě čekal… to jsem ho tam nemohla nechat podruhé 😀 A semišové střevíčky, co jsem si je vesmírně objednala na Pinterestu a co je v TK Maxxu měli v jedné jediné – mojí – velikosti a přesně té správné barvě, taky ne.
V lese je stejně nejlíp.
Samozřejmě, že jsme museli vzít na naši oblíbenou snídani… sice byly Bennedicty až na druhý pokus, ale byly. #wetherspoon #postandtelegraph #brighton
Maminčin kadeřnický salon – a už su zase čokoládová!
A kam jinam na poslední výlet než na slibovanou levanduli <3

Včera jsme to všechno uzavřeli opékačkou buřtů s kamarády. Ty duchařské historky bych si odpustila, při příštím přespávání v domě s dětmi budu potřebovat pana M. 😀 Ale jinak to byla krása a zábava a bašta a nabití.

Tak ať je ten srpen klidnější a ještě krásnější.