Zdarec!

Jsem M., nebo taky Em, jak se vám líbí. Po netu slyším i na Emko nebo Emátko a v neposlední řadě na různé fénixí varianty.

Žiju v Anglii, je to můj druhý domov a miluju to tady. Poprvé jsem tu jako au-pair byla v roce 2007, pak jsem na to dlouho vzpomínala a v roce 2013 jsem se sem prostě musela vrátit, tentokrát s přítelem, který se mi do té doby přimotal do života a stejně jako já toužil po tom někam vyrazit. Od té doby jsme byli v Anglii pečení vaření, i když jsme tu nebyli celou tu dobu v kuse –  mezi pracemi u několika anglických rodin jsme podnikali i jiná dobrodružství.

Je mi 33, což mi nikdo nevěří a furt se mě ptají na občanku.

Jsem snílek, kočkomil, minimalista, milovník české a italské kuchyně, kafe a anglického čaje s nemlíkem, jsem dost geek, zejména whovian a potterhead a taky trochu grammar nazi, miluju steampunk a post-apo, příležitostně se na to ráda obleču (když mám příležitost, nenechám si ujít Junktown), a největší radost mám, když je něco děsně dobrý a zároveň veganský. Nejlepší meditace je pro mě posezení u táboráku nebo krbu, nebo poslouchání šumu řeky či lesa. Vůně jehličí a mechu je pro mě nedocenitelný luxus, stejně jako vůně skořice, kafe či levandule a vibrace kočičího předení nebo tibetských mís.

Bloguju od roku 2005, v současnosti převážně o životě v Anglii, ale tu a tam i o cestách na jiná místa a do jiných časů, o minimalismu a zero-waste nebo o tom, s čím se expat potýká po návratu domů.

Proč Phoenix Rise?

Protože se považuju za fénixe a mám k tomu plno důvodů. Fénix je mým spirituálním vzorem a průvodcem (ačkoli se o to místo neustále pere se všemi kočkami světa… -.-). Žila jsem už x různých životů v různých časových i prostorových dimenzích a spoustu jsem jich za sebou spálila. Miluju nové začátky, už jsem tolikrát spadla z výšin, ale vždycky to zase nějak rozchodila. Věřím ostatně tomu, že s každým pádem a každým zvednutím jsme o něco silnější a krásnější a že naše jizvy, ty viditelné i ty skryté, svědčí nejvíc o naší lidskosti a síle člověčího srdce. Kdyby se i lidské jizvy malovaly zlatem nebo stříbrem jako se to dělá s porcelánem, to by bylo na světě blyštění.

Já a cizina

V zahraničí jsem poprvé bydlela hned po maturitě, na přelomu let 2007/08. Na šest měsíců jsem jela s kamarádkou dělat au-pair do Anglie a změnilo mi to život. Tuto zkušenost vřele doporučuje deset z deseti fénixů.

V dubnu 2013 jsem tam po spoustě různých zpackaných pokusů o nalezení decentního zaměstnání v Čechách odjela s čerstvě nalezeným přítelem (a konečně opravdovou spřízněnou duší) znovu a zůstali jsme na rok a půl.

Celkem nás to vyšťavilo a měli jsme vyděláno, tak jsme si doma chvilku dáchli, vyrazili na první společnou dovolenou za teplem (na Kanárské ostrovy), a po téměř půlroční přestávce (ups, říkala jsem „chvilku“?) jsme se pak začátkem roku 2015 vypravili do třetice všeho dobrého (tedy do třetice pro mě, pro něj jen podruhé) na anglické souostroví Isles of Scilly, o němž jsme do té doby neměli ani zdání, ale člověk se pořád učí. Shrnutí? Krásné ostrovy, svět sám pro sebe, náročná práce, ale dobrý výdělek a skvělá zkušenost. Strávili jsme tam devět měsíců a pak se vrátili domů na Vánoce.

V únoru 2016 jsme vyrazili na tři měsíce na Aljašku a zažili tam minimálně jedno nezapomenutelné dobrodružství v divočině. Říká vám něco Kouzelný autobus číslo 142? Nebo Útěk do divočiny? Taky jsme utekli. A měli jsme vlastně obrovské štěstí, že jsme se dokázali v pořádku i vrátit.

V září jsme pak dali šanci naopak tropům a jeli na tři týdny zkoumat Bali, o němž jsem posléze dala dohromady e-book plný rad a tipů – založených samozřejmě hlavně na tom, co všechno se nám podělalo 😀

Po Bali jsme se zajeli na pár dní zchladit zpátky do Anglie, protože se nám po ní stýskalo. Krátce nato jsme našli nabídku na další au-paiření a zůstali pak třináct měsíců v Surrey, do začátku března 2018.

A co bylo dál? Občas mají i ty nejspřízněnější duše odlišné volání, a stalo se to i nám. Pan M. si potřeboval jet splnit jeden sen na Kanárské ostrovy a já tou dobou netoužila po ničem jiném než být zas na čas doma, a tak jsme se na chvilku rozdělili.

Začátkem května se mi ale nečekaně vrátil a od té doby jsme podnikali různé věci v Čechách a taky jsme jeli na druhou společnou all inclusive dovolenou do Egypta.

Po Novém roce, v lednu 2019 jsme odjeli znovu společně do Anglie, už ne jako au-pair, ale jako domestic couple. Práce na vyšším levelu, jak profesionality, tak přístupu rodiny k nám a výdělku, nám první rok připadala jako splněný sen, ale postupně se to začalo komplikovat, přišel Covid, s rodinou jsme si prošli peklem nekonečných lockdownů, domácího školení a rostoucích požadavků. Čím dál tím víc nám zasahovala do osobního života, do víkendů, do nervů, čím dál tím víc nás mentálně i fyzicky vyčerpávala. Ale zejména kvůli lockdownům a cestovním omezením jsme se s tím prali dýl, než by asi bylo zdrávo, až jsme to nakonec rozsekli začátkem roku 2022 a podali výpověď, čímž nám nastaly tři měsíce ve výpovědní lhůtě, kde to s sebou taky nese různá úskalí a spoustu věcí na dodělání a dořešení.

Momentálně máme před sebou poslední týden v Anglii, načež odlétáme za dalším divokým dobrodružstvím na Aljašce a pak konečně objevit New York, a pak si dám pár měsíců pohov doma v Čechách, zatímco pak M. vyráží na cestu kolem Spojeného Království ve vysněné přebudované dodávce. Too much to see, so little time! 

Kdoví, kam nás to zavane příště.

Ok, a co s tím vším mám dělat?

    1. Čtěte, je-li vám libo, komentujte a sdílejte, pokud se vám článek zdá sdíleníhodný.
    2. Dotazy či připomínky mailujte na em@phoenixrise.cz.
    3. Najděte si mě na Instagramukde se vyskytuju mnohem častěji než tady a sdílím tam všechno možné ze života.

Na viděnou!