Zdarec!

Jsem Em nebo M., je mi 30 a jsem expat.

Jsem taky snílek, minimalista, kočkomil, whovian, potterhead a vůbec geek, anglofil, spáč, milovník steampunku a kafe, české a italské kuchyně, čokolády, praskání ohně, hudby a vůně skořice nebo levandule.

Bloguju od roku 2005, převážně o životě v Anglii, ale i o cestách na jiná místa a do jiných časů, o vzdávání se věcí nebo o tom, s čím se expat potýká po návratu domů.

Proč Phoenix Rise?

Protože se považuju za fénixe a mám k tomu plno důvodů. Fénix je mým spirituálním vzorem a průvodcem (ačkoli se o to místo neustále pere se všemi kočkami světa… -.-). Žiju různé životy v různých časových i prostorových dimenzích a spoustu jsem jich za sebou spálila. Miluju nové začátky, už jsem tolikrát spadla z výšin, ale pořád jsem ještě tady. Věřím tomu, že nic není opravdový konec a nic nemusí trvat věčně, aby to bylo krásné a dokonalé. Prchavé okamžiky jsou někdy ty nejlepší. A věřím tomu, že s každým pádem a každým zvednutím jsme o něco silnější a krásnější a že na svoje jizvy, ty viditelné i ty skryté, můžeme být pyšní, protože jsou důkazem toho, co všechno už jsme přežili.

Já a cizina

V zahraničí jsem poprvé bydlela hned po maturitě, na přelomu let 2007/08. Na šest měsíců jsem jela s kamarádkou dělat au-pair do Anglie a změnilo mi to život. Tuto zkušenost vřele doporučuje deset z deseti fénixů.

V dubnu 2013 jsem tam po spoustě různých pokusů o nalezení slušného zaměstnání v Čechách odjela s čerstvě nalezeným přítelem a konečně opravdovou spřízněnou duší znovu a zůstali jsme na rok a půl.

Celkem nás to vyšťavilo a měli jsme vyděláno, tak jsme si doma chvilku dáchli a po téměř půlroční přestávce (ups, říkala jsem „chvilku“?) jsme se pak začátkem roku 2015 vypravili do třetice všeho dobrého (tedy do třetice pro mě, pro něj jen podruhé) na anglické souostroví Isles of Scilly, o němž jsme do té doby neměli ani zdání, ale člověk se pořád učí. Shrnutí? Krásné ostrovy, svět sám pro sebe, náročná práce, ale dobrý výdělek a skvělá zkušenost. Strávili jsme tam devět měsíců a pak se vrátili domů na Vánoce.

V únoru 2016 jsme vyrazili na tři měsíce na Aljašku a zažili tam minimálně jedno nezapomenutelné dobrodružství v divočině. Říká vám něco Kouzelný autobus číslo 142? Nebo Útěk do divočiny? Taky jsme utekli. A měli jsme vlastně obrovské štěstí, že jsme se dokázali v pořádku i vrátit.

V září jsme pak dali šanci naopak tropům a jeli na tři týdny zkoumat Bali, načež jsme si zajeli vyvětrat hlavy na pár dní zpátky do Anglie, protože se nám po ní stýskalo. A tak se stalo, že jsme si krátce na to našli nabídku na další au-paiření a zůstali pak třináct měsíců v Surrey, do začátku března.

Pak odjel pan M. na neurčito za svým vlastním snem na slunečné Kanáry a já si jela na čas odpočinout domů.

Začátkem května se mi ale nečekaně vrátil a od té doby jsme podnikali různé věci v Čechách a taky jsme jeli na druhou společnou all inclusive dovolenou do Egypta.

Po Novém roce jsme odjeli znovu společně do Anglie, už ne jako au-pair, ale jako domestic couple. A teď je otázka, jestli tím veškerá sranda skončila nebo právě začíná 🙂

Ok, a co s tím vším mám dělat?

    1. Čtěte, je-li vám libo, sdílejte, pinterestujtekomentujte a hlavně si mě najděte na Bloglovinu, ať vám neutečou nové články.
    2. Dotazy či připomínky mailujte na em@phoenixrise.cz.
    3. Přijďte mě pozdravit do Klubu Snílků, jestli jste taky snílci.
    4. Najděte si mě na Instagramu, Deviantartu, Pinterestu, Twitteru nebo třeba Last.fm, jestli vás zajímá víc z mého života a věcí, co se mi líbí.

Na viděnou!