Jen si to nebrat osobně

Už dávno jsem se naučila spoustu věcí si nechat projít hlavou, než začnu psát. Vloni to tak probíhalo přirozenou cestou, protože jsem si na blog nedovedla najít dostatek času. Ale celkově v posledních letech píšu hodně přes filtr. Takže jsem na vteřinu uvažovala, že tenhle momentální výlev si taky nechám pro sebe, na druhou stranu vím, že jak nad tím budu přemýšlet, už to nenapíšu. A pak nebudu mít pro sebe žádný zápis toho, co se mi v lednu 2018 honilo hlavou a co mě trápilo. A tak to napíšu. Zítra už nad tím třeba budu mávat rukou, ale teď jsem nadzvednutá a chci to ze sebe dostat. Komentovat to nemusíte. Tak.

Říkala jsem si, jestli přijde chvíle, kdy si řeknu, že mě tu všechno sere a ať se tu tím třeba udávěj, protože doteď bylo všechno relativně normální (nebo jsem neměla čas ani zájem se tím přespříliš zabývat), ale že to by to nebylo ono, abych se ještě na konec nenasrala.

No a pak mi dá šéfová v poledne vědět, že druhý den přijde malířka (což naznačovala, že bude v únoru, a že mi o tom ještě do té doby řekne), takže je třeba všechno odevšud sundat, sklidit, odsunout nábytek a podobně, a třeba se po. Bude tu aspoň dva dny, takže život je notně omezen, ale samozřejmě žádná revanž za to nebude. Že by to třeba malířka dělala, když jsme byli na dovolené, to jako nic, jen se tu pěkně s ní mačkejte a nemějte si kde uvařit čaj, zatímco půl dne okupuje kuchyni a druhou půl obývák.

V deset večer mě šéfová bombarduje smskama o flecích na podlaze v kuchyni, o nichž nic nevím, ale že by mi napsala, že děcka ráno odjíždějí o třičtvrtě hodiny později, to ne, takže tam ráno zbytečně čekám jako blbec o hladu (snídat chodím až po jejich odjezdu) a nechápu, kde jsou.

A pak mi v podstatě zaobaleně řekne, že máme moc věcí a že to tu snad neni dost čistý nebo co a že ať jí řeknu, co je tu třeba dát novýho nebo lepšího, aby to tu měli perfektní, až přijedou. Že chce, aby to dostali v perfektním stavu, v jakém to pak budou muset udržovat, a že jako abychom to uvedli do takového stavu, v jakém jsme to našli, nebo co.

A já si myslím, že to by úplně nechtěla. Drbu se tu totiž na hlavě a vzpomínám, co tu bylo. Na stav ložního prádla, kde kdybych se po třičtvrtě roce nehecla říct si o lepší, dodneška bych spala ve flekách podezřelého původu a nechutně zažloutlých prostěradlech.

Na stav ručníků a utěrek, o ty jsem se říct nehecla, nicméně už dávno mají svoje za sebou.

Na stav nábytku, který se během našeho pobytu nijak zvlášť nezhoršil, naopak toho nejhoršího jsme se zbavili.

Na nádobí, které tu skoro žádné nebylo, ale před naším příjezdem si o to zjevně nikdo nedělal starosti. Kdybychom nepřinesli celou tašku perfektních sklenic a hrnků a nedostali menší talířky od kamarádů, tak bychom tu doteď neměli do čeho návštěvám nalít vodu či na čem servírovat pokrmy. Doteď máme jen tři velké lžíce, ale obvykle se bez toho dokážeme obejít, uvádím to jen pro příklad toho, že to tu rozhodně nebylo nejvybavenější. Pan M. si musel koupit vlastní slušný nůž do kuchyně a po nějaké době si koupil i vlastní pánve, protože tu místní zkroucenku už nemohl vydýchat a druhá pánev byla dvakrát větší než největší plotýnka, takže se nedala pořádně prohřát.

V koupelně byl tak jetý parapet u vany, že jsem ho musela přikrýt dečkami, abych se na to nemusela koukat, a taky aby na to nestříkala přímo voda a nestála na tom. Neřešili jsme to jinak, nikdo to neřešil před naším příjezdem, nikomu nepřišlo, že by to pro nás muselo vypadat líp.

Bylo nám řečeno, že cokoli bychom potřebovali, máme se zeptat, ale nikdy nás nenapadlo si vymýšlet a chtít něco lepšího, než co máme, dokud to stávající fungovalo a nebylo úplně nechutné (chápu ovšem, že každý má tu hranici jinde).

Vím, že dokážu nad spoustou věcí přemýšlet zbytečně víc, než je zdrávo, a že si beru osobně i věci, které bych si tak vůbec brát nemusela (z určitého úhlu pohledu tam může spadat úplně všechno, ale zase nemám potřebu být necitlivý pařez). Ale tohle mi dává fakt zabrat, abych si to osobně nebrala a necítila se vyloženě dotčeně. Jako bych si snad já nezasloužila mít chatku v pěkném stavu. Jako bych se tu nenadřela za ten rok. Jako bych neuklízela a necídila každý zpropadený den. Vypadalo to tu pořád dokonale? No ani náhodou. Měli jsme minimum úložných prostorů a věcí bylo přece jenom víc než co se dalo uklidit do tří šuplíků. Není tu špajz, takže skříň, kam bychom jinak dávali všechno to, co se nemá nikde válet, sloužila jako špajz a ne jako skříň. Měli jsme plno ingrediencí, kořenek a tak dále v kuchyni, protože se u nás denně vaří a chystá čerstvé jídlo, nevaříme z hotovek a nejezdíme nakupovat každý týden. Pečeme, vyrábíme, a hlavně tu žijeme. Zkuste navíc celý den někomu uklízet barák a pak přijít domů a uklízet u sebe. Ne že bych to nedělala. Ale nemohlo to dosahovat stejné kvality, nejsem nadčlověk a taky náš životní styl je o dost jiný. Kdybych měla na to naše tolik času, jako na to jejich, samozřejmě že by to vypadalo jinak.

A taky tu skoro pořád byli psi a lítaly z nich chlupy a prach. Zaneřádili koberec, který hodlám vyčistit a je to jediná věc, o které vím, že je momentálně v horším stavu, než byla.

Vždyť my jsme dokonce ani neměli žádné recyklační koše. Byl tu jeden velký kulatý na obecné odpadky, na papíry ke spálení na ohni jsme si ale sami zařídili krabici, a na recykláty, co jdou do modré popelnice, taky. Celé to vypadá poměrně hrozně v porovnání s nějakým uklizeným, do skřínky uzaviratelným, nebo aspoň vizuálně sjednoceným systémem, a hlavně to nemá dekly, jenže my jsme nikdy nebyli pinktlich a nevymýšleli jsme si. Vadilo mi, že když sem přišli, vypadalo to často jako kupa bordelu, ale považovala jsem to spíš za jejich problém než za svůj. Nebylo to mou nepořádností, ale systémem.

Teď mi šéfová řekla, ať sepíšu seznam všeho, co by měla zařídit a koupit. A já bych si určitě něco vymyslela, kdyby šlo o nás. Jenže o nás už nejde, my už si to moc neužijeme a jestli se tu budu muset měsíc dívat na nějaké super vymazlené odpadkáče, tak se budu akorát vztekat, že jsem si o ně neřekla dřív. Jistě že bych mohla strávit poslední týdny tím, že natřu odrbané nohy od stolu a oprýskané židle. Ale proč bych to proboha měla ve svém volnu dělat? To ať si dořeší další štafeta, ostatně jsem zvědavá a těším se na to, co tu s tím udělají, a ráda se podívám po nějakém čase na fotku. Vím, že to tu mohlo vypadat ještě o dost jinak, ale osobně jsem na to nikdy neměla ani čas, ani sílu, a hlavně mi to přišlo celkem zbytečné. Ono ale taky bude něco jiného, když sem pojedou na dobu neurčitou.

Myslím si, že au-paiři nikdy nemívají věci dokonalé. Vždycky dostáváme věci z druhé ruky, aspoň to tak bývalo. Možná jsme na to zvyklí. Možná už to tak nebývá, ale mnohem spíš to prostě je rodina od rodiny. Možná nám to nevadí, protože nám to přijde normální a přirozené, nejen tady v Anglii, ale i doma. Nevyhazujeme věci jen proto, že nevypadají nejlíp. Nevadí nám zašlé ručníky a utěrky, pokud v nich nejsou díry nebo nejsou plné fleků. Nevadí nám povlečení polité čajem či se skvrnou od make-upu, dokud není celé podivně zabarvené. Nevadí nám gauče s fleky od všeho možného, dokud se přes to dá přehodit přehoz, na němž jsou sice taky fleky, ale ty se schovají pod polštář. Nevadí mi, když jsou na hadrech na čištění fleky – jsou to hadry, proč by měly vypadat jako vylanzované vybělené ručníčky?

Možná je to lekce, kterou jsme potřebovali, abychom si příště víc dupali. Jenže všude to nebude fungovat tak, že by vůbec šlo si něco lepšího vydupnout. A chci se vůbec učit si to vydupávat, když to pak může dopadnout tak, že budu vypadat jako fiflena? Asi nechci.

Celou dobu jsem věděla, že by to tu mohlo vypadat líp, ale neřešila jsem to, protože jsem věděla, že to nebude na furt. Blbě jsme se z hlediska bydlení neměli – byly tu některé nepraktické věci, ale nikdy ne přes míru, a taky už nejsme zelenáči, zažili jsme toho tolik, že nám to tu přišlo jako nádherný útulný palác i se všemi svými drobnými nedostatky. Nikdy jsem tu neměla pocit, že by to tu bylo nějak nečisté, ekl, příliš zabordelené. Toužila jsem po větším množství úložných prostorů a vadilo mi neustálé luxování po psech, ale koneckonců to byla naše volba. Chtěli jsme je tady. A taky jsme si mohli minimálně koupit nějaké organizační krabice, které by nahradily chybějící šuplata. Ale neřešili jsme to a teď je marno plakat.

Už nikdy ale nikomu nedám záminku k tomu, aby mi říkal, že nejsem pořádná. Já a moc věcí, chápete to! Já, minimalistka a debordelizátorka. Já, neustále pracující na lepších systémech, nosící sem hezké krabičky, aby se do nich daly dávat věci, co by se jinak válely. Já, která si tu hraje s dekoracemi na parapetech, kdykoli na to má trochu času, a v sezóně sem permanentně nosí kytky. Pořídili jsme si difuzéry, svíčky, vonné tyčinky a vůbec všechno. Jsme taky lidi, co rádi bydlí v hezkém. Jenže když jste furt v práci, tak máte taky jiné starosti než si dekorovat bejvák, kterej ani neni váš.

My, kteří vždycky dostáváme pochvaly od návštěv, jak jsme si to tu hezky zařídili a kolik je tu teď prostoru.

Ech, nasrat.

Je vymalováno.

Tedy ještě není, ale brzy bude. A já se teď s nesmírnou chutí pouštím do závěrečného debordelizování, seženu si nějakou velkou krabici a začnu balit. Co nejdřív chci poslat všechno nadbytečné domů, pan M. snad bude mít rychlé štěstí s prodejem věcí na e-bayi a až za měsíc přijedou nováčci, bude to tu vymydlené jako každý víkend, kdy cídím, ba ještě víc, protože díky malování se dostanu i k věcem, nad nimiž jinak mávu rukou.

A já pak zas jednou pojedu domů a budou doufat, že mi ta momentální uraženost nezůstane příliš dlouho ležet v žaludku. Snad ji ještě do té doby něco velice pozitivního smaže.

.

Největší paradox je, že domů zase přijedu se svou tradiční „posedlostí“ vyklízením a uklízením, z čehož vždycky kape na karbid mámě. Doma jsem pro všechny uklízecí maniak a tady ze mně dělají bordelářku a já za to přitom nemůžu, že nemám ty věci kam dát – a taky že bydlím s gadgetářem a muzikantem, kterej nesedí na prdeli a nečumí do zdi a místo toho tvoří věci, na který potřebuje techniku.

Co už. Konec výlevu. Než jsem to dopsala, vylepšila jsem si náladu vyhazováním rozbitých krámů, doplňováním kořenek a vracením věcí do poliček. Jo. Mě to prostě baví. A pak poslouchej narážky, že tu máš bordel.

Jo. Přesně tohle mi můžete.
Hezkej den, kytičky a moje první domácí celozrnný bulky s máslíčkem a medíkem <3

Continue Reading

Závan jara

Snad bych neměla říkat hop, dokud nepřeskočím, ale věřím tomu, že to dopadne, a tak to jdu zakřiknout – asi jsme našli skvělý nový pár.

A šlo to samozřejmě zase hrozně rychle. Někdy ve středu mě Sára poprosila o reference pro agenturu. Pobavilo mě to. Poprvé jsem měla psát reference já rodině a ne naopak, a přitom by to tak mělo být pokaždé – jak by to asi vypadalo, kdyby rodiny byly hodnoceny jako podniky na Tripadvisoru? Jenže pak by zase byla tlačenka o ty dobré a člověk by mohl mít potíž nějakou sehnat… no, anyway.

Continue Reading

Konečně londýnské kočkafé! (a proč tam snad ani nechodit…)

Už se nám to chýlí ke konci. A už ani nepočítáme s tím, že bychom ještě podnikali nějaké výlety, zvlášť vzhledem k počasí. Ale Londýn jsme si ještě dali.

Pan M. si prostě musel dát na Shoreditchi to pad thai, na které minule zapomněl, taky je pravda, že jsme to tam minule trochu odbyli vzhledem k času, únavě a šíleným davům, dál se podařilo, že kamarád pana M., co pracuje v Londýně, měl mít odpoledne volno, no a taky měli nějakým zázrakem volná místa v kavárně London Cat Village, kterou jsem měla od května (!) pořád v žaludku a toužila se tam konečně podívat. Tak se konečně zadařilo!

Continue Reading

Poslední slovo

Poslední letošní den. Kdekdo už v tuhle chvíli bilancuje. Já mám pocit, že si na ten pořádný odstup budu muset terpve počkat, protože letošek pro mě tak nějak potrvá až do února. Teprve pak skončí moje éra au-paiření u téhle rodiny a možná i au-paiření vůbec. Možná toho skončí víc, ale teď momentálně nic nevím, a tak radši ani nic neplánuju a nechávám věci vyvíjet. Nejsem si jistá, jak přesně postupovat dál. Jestli jste si mysleli, že s přibývajícím věkem lidem přibývá rozhodnosti a že když ve dvaceti víte prd, tak dejme tomu kolem třiceti už budete vědět, co se sebou, tak sorry, že vám beru iluze, ale to nemá s věkem nic společného a já vím pořád totální lautr prd.

Myslím, že nerozhodný člověk jako já, co spíš vyřazuje to, co nechce, než aby šel po něčem konkrétním, kolem sebe potřebuje spoustu stimulů, spoustu situací, aby se mu v životě něco dělo. Potřebuju, aby mi život házel vodítka, možnosti, nabídky, a ty já pak jen lenivě mohu přijímat či zamítat. Mám představy, co bych si ještě chtěla zkusit, ale poskládá se mi to nějak do klína? Nebude to trvat dalších deset let, než se mi to splní? A jaká bude druhá třetina mého života? Pff… kdo ví.

Continue Reading

A byly Vánoce…

Sedím na gauči s talířkem naloženým pocukrovanou vánočkou a ve sklence od marmelády mi pomalu chladne horké kakao. Na okně divoce plápolají svíčky – je tam průvan. Trochu uvažuju, jestli je nesfouknout, ta vysoká není umístěna vyloženě stabilně, ale nemůžu se přimět s tím něco dělat, na to plápolání se příliš hezky dívá a jsem příliš rozlámaná. Vstávala jsem ještě za tmy, abych pomohla v domě se snídaní, vyžehlila kotel prádla a všechny vyprovodila.

Continue Reading

I’ll be home for Christmas…

„Už přijeď“, říká mi táta pokaždé, když si voláme, už asi od června. Když jsem mu na to v neděli odpovídala, že „dyť jo, uvidíme se za dva týdny„, samotnou mě to poměrně zaskočilo. Pozitivně, samozřejmě, ačkoli si člověk začne říkat, co s tím rokem vlastně stačil udělat a jestli ho totálně nepro.

Dva týdny! Je pondělí, čeká nás ještě jeden víkend a ten další už jsme doma! Nechápu.

Je mi z toho trochu zvláštně. Z toho, jak to uteklo. Možná mám trochu pocit viny z toho, že mi spousta lidí nestačila významně chybět. Popravdě jsem si to chybění z většiny zablokovala, prostě si to nedovoluju, protože to stejně nemá moc smysl. I tak mi to láme srdce a odjíždění je čím dál tím těžší. Ale samozřejmě lidi doma to asi nemají tak jednoduché. Nemají tolik rozptylovátek okolo sebe, a nejspíš jim mě kdeco připomíná, hlavně našim. Nemůže být jednoduché neustále mít na očích můj prázdný pokoj a moje krámy v něm. Mám to v tomhle jednodušší a asi si to vyčítám.

Jedna dobrá věc je, že jsem z toho uvědomění nechytala vánoční paniku. Byli jsme totiž zrovna ve Starbucksu v Basingstoku, kde jsem předtím proběhla několik obchodů a podle plánů nakoupila skoro všechno, co jsem chtěla – když nepočítám dárky objednané z internetu (což je pro mě mimochodem letos možná poprvé O.o). Ještě jsem to úplně nesepsala a nemám to všechno v rukách, a vím, že ještě pár věcí budu dokupovat doma, ale jinak mám nejspíš z většiny Vánoce vyřízené a zaplavuje mě klid. Teď jen zabalit všechno do velké krabice, změřit, zvážit, a přikoupit velké zavazadlo do letadla. Pak se s tím potáhneme přes letiště odbavit, vyzvednout, a nazdar. Zabalit pod stromek a užívat si vánoční pohodu, na těch pár dní.

Continue Reading

Co dělat v neděli v Londýně: Shoreditch, Trafalgar, Leicester a Winter Wonderland

Už je to nějaký pátek, co jsme byli naposledy v Londýně. Vlastně to asi bylo s maminkami, v září. Od té doby jsme neměli tolik potřebu, měli jsme pořád jiné plány nebo nebyla energie, nebo zdraví. Taky jsme možná byli od té poslední návštěvy trochu zdrchaní z toho, jak jsme tehdy podcenili časovou organizaci a jak málo jsme toho stihli, tak mám pocit, že jsme na něj na chvilku trochu zanevřeli 😀

Ale jak se začaly přibližovat Vánoce, došlo samozřejmě na to, že bychom se rádi znovu podívali na Winter Wonderland a nadýchali trochu atmosféry, a já navíc skoro nepřetržitě mluvila o Shoreditchi, který jsem si před nějakým časem napsala na to-do list a od té doby v souvislosti s Londýnem nemlela skoro o ničem jiném. No a tak když konečně pan M. přestal mít zvrtnuté kotníky a zanícené dutiny a předpověď počasí slibovala po mrazivé sobotě teplejší, slunečnou neděli, tak jsme se hecli, a přestože jsme toho ze soboty na neděli moc nenaspali a chvíli to vypadalo, že se na to vykašleme, nakonec jsme se na to nevykašlali a byli jsme za to docela rádi.

Continue Reading

Jak se žije v Anglii – Často pokládané otázky

To jsem se tak jednoho dne vzbudila a přišlo mi, že mám na blogu díru, která by chtěla zalepit. Že od blogera expata se asi očekává, že bude psát hodně o té zemi, kde žije, a o životě v ní. A já vlastně nevím, jestli tomu plně dostávám, jestli ty deníčkové zápisy stačí. No tak mě napadlo to dohnat FAQem.

Že žiju v Anglii už asi není zdaleka tak šokující a převratná informace, jako to bývalo před pár lety. Možná i proto, že tu žije čím dál tím víc blogerů a tím pádem se o tom víc píše a víc ví. Přesto se v konverzacích s novými lidmi pořád dokola objevují ty samé otázky, a tak mě napadlo sepsat to do článku. Pokud vás napadnou nějaké další nebo jste sami expati a chcete něco dodat, směle komentujte 🙂

Continue Reading

Happy Halloween, motherfuckers!

Jestli jsem si přes rok myslela, že nebyl čas na blog, tak teď na podzim už neni čas vůbec na nic. A taky internet. On nestál za moc od začátku, ale postupně jako by se zpomaloval a zpomaloval, až nastal moment, kdy nám na týden odpojili elektřinu a jeli jsme z generátoru, a to jsme ten internet teprve spíš neměli než měli. A jak jsme si mysleli, že po přepojení zpátky to zase bude lepší, tak nebylo. Nechápu, jak tyhle věci fungují, ale musím říct, že mám bohužel celý letošek poznamenaný příšernou frustrací z toho, jak to tu nefunguje. Což je o to smutnější, když vás někam nalákají s tím, že tady je internet v pohodě… 🙂

Na veselejší notu, pracuje se na změně. Minulý týden nám maníci rozkopali kus zahrady při pokládání optického kabelu, takže očekáváme zrychlení z dvou megabitů za sekundu na asi 100. Samozřejmě po dosavadních zkušenostech jsem k takovým slibům neuvěřitelně skeptická, letos jako by všichni neustále jen slibovali, že něco bude tehdy a tehdy, a měsíce poté stále nic. Ale tak když už je ten kabel položený, tak snad… držíme si palce a doufáme. Už si vážně nepamatuju, kdy jsem naposledy mohla něco dělat na počítači a přitom stahovat, nebo se jen prostě dívat na video a nemuset každou minutu pauzovat a dělat něco jiného, než se kousek načte. Děcka, jestli to fakt bude fungovat, tak to budou orgie… A všichni místní au-paiři k nám budou jezdit stahovat.

Continue Reading

Vegan fest, Tim Shieff a vlasy

Vůbec nechápu, kdo mi poslední dobou krade čas, ale nakonec mi to vlastně až tak nevadí. Jsem sice letos trochu rozmrzelá z toho, jak málo času mám na blog a přidružené věci, ale tak už to holt v mém životě chodí. Buď mám hrozně moc času a prokrastinuju, nebo ho mám málo a… no, stejně prokrastinuju. Who would I be kidding

Co se všechno děje, nestíhám písemně zaznamenávat, ale možná je to někdy lepší – člověk často stráví zbytečně moc času na popisování událostí, které ve výsledku nebyly až tak převratné a hlavně jejich popis nikomu nic moc nedá. Nebo píšete o trapasech a historkách spíš hororových, a tím si je vlastně leda líp zapamatujete. Kdepak, asi je lepší občas spíš blogově vysadit, a možná se jednou budu divit, co všechno se mi zapsalo do hlavy, byť ne do blogu. No a nebo budu mít při vzpomínce na letošní rok totální výpadek, to je taky možnost. S mou mizernou pamětí určitě.

 Posledně jsem vám slibovala hlavně zmínku o Vegan festivalu v Portsmouthu. To bylo tak.

Continue Reading