Sen

Už je to nějaký pátek, co jsem se vám tu svěřovala se sny. Ne že by se mi všelijaké blázniviny nezdály poměrně často, ale většinou po probuzení nedávají už takový smysl nebo je úplně zapomenu, a tak se sem „probojují“ jenom ty, které se mi zapsaly tak silně, že je dokážu podat jako příběh. No a vida, zrovna dneska tu jeden takový máme, tak koho baví analyzovat lidi, poslužte si se svými teoriemi. Já jdu mezitím žít další den naplněný emocemi a vysílením z něčeho, co se nikdy nestalo 😛 #FML

V dnešním snu jsem se bůhvíproč na okamžik vrátila k jednomu svému bývalému příteli. Nebylo to podvádění, pan M. neexistoval, ale stejně to bylo divné. Dost dobře to nechápu, příjemné mi to nebylo a styděla jsem se za to, ale jako bych tomu nemohla nijak zabránit. Moje poslední vzpomínka byla, jak jsem u něj, a hned nato jsem se probrala v křesle na chatě a stáli nade mnou naši. Spráskali ruce, že konečně! A zběsile se mě ptali, co to mělo být, kde jsem byla poslední tři dny!

Nějak jsem vyrozuměla, že to není tak, že bych tři dny nebyla doma. Částečně jsem tam byla, ale nebyla jsem prý vůbec při smyslech. Nepamatovala jsem si, co se dělo. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala na chalupu, prý mě naložili a přivezli, a strašně mě děsilo, že mi někdo ukradl tři dny. Vznikla tam teorie, že jsme s tím bývalým požili nějaké experimentální mléko/drogu, ale to jsem tvrdošíjně odmítala. Nikdy bych si nevzala něco, o čem nevím, co to se mnou udělá, to přeci nejsem já. A tak mi nezbylo než volat dotyčnému, co se mnou doháje udělal, jenže hned zkraje jsem zjistila, že je na tom úplně stejně a taky mu ty tři dny chybí.

Continue Reading

Myšlenky s vůní jehličí a buřtů

Doma bylo dobře.

Doma je vždycky dobře, aspoň když je to jen na chvíli. Je to propletené spoustou smutku a nostalgie, je to zatížené smutkem těch druhých a mým vědomím určité viny, ale je to holt tak, jak to je. Cestuju. Žiju si svůj život jinde, tak, jak mi to vychází. Nedělám si velké plány a odvahu k velkým krokům seberu tak nanejvýš jednou do roka, ale nějak to všechno vždycky vyjde a já se mám dobře a mám co vyprávět.

Asi neexistuje dokonalá země. V Čechách se mi teď plno věcí líbilo víc, než dřív, ale plno taky míň. Stýskalo se mi po Anglii a po všem, co tady mám, ale taky se mi vůbec nechtělo odjíždět. Stýská se mi po obou zemích, a vlastně i po jiných, z nichž v některých jsem ještě ani nebyla. Uvažuju, kam bych se ještě mohla podívat a proč to vlastně nedělám. Uvažuju, jestli nežiju až příliš nudně a jestli bych s tím příští rok nemohla něco udělat. Příští rok je totiž ještě prázdná stránka papíru, kam si zatím děláme s panem M. jenom črty – některé dohromady a některé každý zvlášť. Dáváme dohromady nápady, co koho láká, ale myslím, že jsme se zatím drželi hodně při zemi a že bychom se měli v tom snění mnohem víc rozmáchnout. Cítím prostě, že by to chtělo zase něco zábavnějšího a příjemnějšího. Dokud můžeme, měli bychom.

Continue Reading

Z Emina snáře: Jak na mě poslali nájemného vraha

Vzhledem k tomu, že jsme včera večer rozkoukali Stranger Things (a už od první scény jsem se opakovaně ptala sebe sama i pana M., proč se na to vlastně dívám – jako bych snad potřebovala víc důvodů, proč se bát tmy, temných koutů, výpadků elektřiny, bazénů a podobně), dalo se čekat, že to bude mít nějaké snové následky. A taky že mělo.

Naštěstí nic blezevecky děsivého, nicméně čelila jsem jakési tajné organizaci, která měla za cíl nejspíš ovládat svět a lidi a dost možná šlo o invazi mimozemšťanů, nejsem si jistá. Ani nevím, proč vlastně šli po mně, ale začalo to zkrátka tím, že jsem měla návštěvu – a bůhvíproč jsme seděli ve třech u stolku dole na chodbě v našem domě, což je nesmysl, tam žádný stolek není. Možná jsme hráli nějaké hry nebo si jen povídali, a venku bylo takové post-apokalyptické prostředí, špína, bordel, chaos, a nebe mělo divnou tmavou barvu.

Continue Reading