Sen

Už je to nějaký pátek, co jsem se vám tu svěřovala se sny. Ne že by se mi všelijaké blázniviny nezdály poměrně často, ale většinou po probuzení nedávají už takový smysl nebo je úplně zapomenu, a tak se sem „probojují“ jenom ty, které se mi zapsaly tak silně, že je dokážu podat jako příběh. No a vida, zrovna dneska tu jeden takový máme, tak koho baví analyzovat lidi, poslužte si se svými teoriemi. Já jdu mezitím žít další den naplněný emocemi a vysílením z něčeho, co se nikdy nestalo 😛 #FML

V dnešním snu jsem se bůhvíproč na okamžik vrátila k jednomu svému bývalému příteli. Nebylo to podvádění, pan M. neexistoval, ale stejně to bylo divné. Dost dobře to nechápu, příjemné mi to nebylo a styděla jsem se za to, ale jako bych tomu nemohla nijak zabránit. Moje poslední vzpomínka byla, jak jsem u něj, a hned nato jsem se probrala v křesle na chatě a stáli nade mnou naši. Spráskali ruce, že konečně! A zběsile se mě ptali, co to mělo být, kde jsem byla poslední tři dny!

Nějak jsem vyrozuměla, že to není tak, že bych tři dny nebyla doma. Částečně jsem tam byla, ale nebyla jsem prý vůbec při smyslech. Nepamatovala jsem si, co se dělo. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala na chalupu, prý mě naložili a přivezli, a strašně mě děsilo, že mi někdo ukradl tři dny. Vznikla tam teorie, že jsme s tím bývalým požili nějaké experimentální mléko/drogu, ale to jsem tvrdošíjně odmítala. Nikdy bych si nevzala něco, o čem nevím, co to se mnou udělá, to přeci nejsem já. A tak mi nezbylo než volat dotyčnému, co se mnou doháje udělal, jenže hned zkraje jsem zjistila, že je na tom úplně stejně a taky mu ty tři dny chybí.

On pak z toho snu nějak zmizel a už šlo jenom o mě. Zjistila jsem, že mě někdo unesl a něco se mnou udělal. Vyrobil nějakou neskutečně silnou výbušninu, kterou chtěl ovládnout/zničit svět a moje krev nebo obecně moje přítomnost byla té výbušniny součástí, katalyzátorem. K tomu jsem najednou byla extrémně odolná, prakticky nezničitelná a uměla jsem létat a kdovíco ještě. Narozdíl od jiných snů jsem z toho neměla až takovou radost, spíš jsem se cítila zneužitě, někdo mi tohle způsobil a já chtěla vědět, proč. Cítila jsem, že jsme všichni v nebezpečí.

Snažila jsem se zjistit, kde je ta laboratoř, kde mi to udělali, chtěla jsem je odhalit a zničit a brzy jsem dostala do ruky způsob, jak na to, nebo jsem si to aspoň myslela. V tu chvíli jsem už zase nebyla sama, nějak jsem cítila, že jsem součástí nějaké organizace nebo prostě víc lidí, kteří se snaží na to přijít, a někomu z nich se podařilo zařídit, že dokumenty z té laboratoře, veškeré info a poznámky k výzkumu, který tam prováděli, prosákly na veřejnost. Nechápu proč, ale bylo to prostřednictvím mého blogu, každý dokument byl jeden článek. A tak jsem tím horečnatě listovala a zároveň si dělala screeny, měla jsem strach, že na to rychle přijdou a stáhnou to a že těm screenům stejně nikdo nebude věřit, ale najednou mě naši přivolali k televizi, už tam o tom běžela reportáž a byl to celosvětový případ.

Pak si moc nepamatuju, co se všechno dělo, ale vyústilo to v to, že jsem zjistila, jak se dostat tam, kde s tím vším můžu něco udělat. V tu chvíli jsem už zase nebyla sama, byli jsme dva ve stejné situaci, ale nevím, kdo byl ten druhý člověk, a jeho pohlaví se v průběhu „děje“ taky měnilo, ostatně stejně jako moje – chvílemi jsem byla něco jako Wolverine, naštvaný mutant, který si jde pro své stvořitele.

Místo, kam jsme se museli dostat, bylo kdesi vysoko v oblacích, takže bylo jasné, že se tam můžeme dostat jenom my. Odložili jsme oblečení, které jsme na sobě měli, jako by to byly jakési skafandry, co nás tížily, a my potřebovali být lehcí. Tak jsme se rozloučili s lidmi, kteří okolo nás stáli a zírali na nás. Nebyla jsem si jistá, jestli je to výraz obdivu, že jsme tak silní, nebo strachu z toho, co jsme to za obludy. Možná obojí.

Vzlétli jsme a za chvíli jsme byli v oné „jiné dimenzi nahoře nad mraky“, kde to kupodivu vypadalo taky skoro stejně jako u nás na chatě, jen snad že na místě skutečných budov byly jiné, zejména jakýsi zamlžený skleník, v němž jsem cítila, že bude něco důležitého, ale pak z příběhu vlastně taky úplně zmizel.

Nakonec jsem zjistila, že ten, kdo to udělal, skutečně plánuje vydírat svět. Všechny kraje (mluvil o krajích, ale v podstatě jsem cítila, že jde o státy – tamější svět vypadal jinak) se musí podvolit a podepsat nějaký papír, jinak jeden po druhém naprosto ve vteřině spálí a všechny zabije. Aby mu v tom nikdo nemohl zabránit, ani já (chvílemi jsem v tom opět byla sama), vyrobil několik mých klonů, zhruba sedm,  a k tomu asi dva záložní, kdybych na to přišla, a navrch jsem ještě věřila, že určitě existuje minimálně jeden další, o němž se dokumenty nezmiňují, pro případ že bych si poradila opravdu se vším.

K tomu měl ještě na pomoc všelijaké zmutované potvory, hlavně psy a na konec tam byla i nějaká liška. Sen tedy končil tím, že jsem s tím vším musela bojovat a snažit se to zabít. Nejprve jsem pěstí bušila do svého dvojníka tak dlouho, dokud nebyl úplně KO a rozmačkaný, a pak jsem se přesunula k dalšímu. Ten první mezitím ale zmizel, čímž bylo jasné, že vůbec nebyl mrtvý a že tohle nebude zdaleka tak jednoduché, jak jsem si myslela. Opravdovému zoufalství jsem ale začala propadat až ve chvíli, kdy jsem totálně rozdrtila jednu zmutovanou lišku a ona pořád žila a cenila na mě výsměšně zuby, zatímco jsem jí svou megasílou drtila hlavu. Nejhorší na tom byl odpor k tomu, že to vůbec dělám. Záporák tam někde zmiňoval něco o drcení mozků, a tak jsem pojala přesvědčení, že rozdrtit své protivníky, prostě je rozmačkat, je jediný možný způsob, jak je porazit. Přesto nefungovalo a mně bylo extrémně proti srsti, že se toho musím dopouštět na zvířatech.

Vzbudila jsem se s touhle nádhernou písničkou od Garbage v hlavě, která jako by byla soundtrackem k hořkému konci krátkého filmu, kdy jsem si uvědomila, že nemůžu vyhrát a že to, co mi někdo ukradl, mi už nikdo nevrátí. A lidstvo, které na mě spoléhalo, je v háji. Nebyla jsem prostě dost silná.

Nějaké to další počtení:

10 komentářů

  1. Ve snu jsem ještě pořádně nikdy nelétala. Pouze se nadnášela a dělala obří skoky, ale létat jsem nikdy neuměla. Já chci umět létat alespoň ve snech! 😀

  2. Hm, mně to s tím létáním ve snech taky nějak nefunguje… občas se mi zdá o tom, že asi jako umím lítat nebou kouzlit, ale vždycky to vyžaduje ohromné soustředění a nedopadne to dobře. Vybavuju si sen o tom, jak mám coby Harry Potter bojovat s Voldemortem, vzpomenu si akorát Lumos, pekelně se soustředím a hůlka mi svítí jako unavená světluška 🙂

    1. Tos mi připomněla časy, kdy jsem skoro pořád bojovala s démony/zloději a podobně a pokud jsem zrovna nevrhala ohňové koule z rukou, tak v tom často figurovala hůlka 😀 A dokud jsem se nesoustředila a vymýšlela si slova/kouzla, tak to nefungovalo. Teprve když si mozek vzpomněl na to, co opravdu zná, čili Expelliarmus, tak to fungovalo bez chyby. Mozek prostě věděl, že se musí vzbudit a že mu neprojde nějaká blbost, která neexistuje.
      Tolik k vypínání mozku ve spánku – u mě to nefunguje 😀 😛

      1. Cha, vypínání mozku ve spánku… má nejčastější noční můra je o tom, že někam spěchám a nestíhám. Někdy velmi realisticky nestíhám do práce, a pak se probudím doopravdy a netuším, co je vlastně za den, kolik je hodin a jestli má ještě cenu do té práce chodit, nebo jestli mě už vyrazili za absenci. A někdy do školy. Posledně se mi zdálo, že nejenže jdu pozdě, ale ani nevím, kde ta přednáška je. A že nemá cenu volat spolužačce, protože ta má přece malé dítě a nikam nepůjde. Ale že by mi došlo, že to dítě měla až rok po naší promoci a z toho plyne, že už máme dávno po škole a nikam nemusíme, to ne 😀

        1. Já mám časté chození po městě, kdy se snažím najít spoj domů (vlak, mhd…), jenže nevím, kam vlastně jedu, nemůžu najít v řádu žádnou zastávku, která by mi byla povědomá, nevím, kde jsem a odkud jsem přijela, a bojím se, že se už nikdy nezvládnu vrátit domů… A nebo někam nasednu, jenže jsem si nestihla koupit lístek a zrovna všude okolo chodí revizoři, tak se musím hrozně schovávat.

          Nebo škola, přesně! Na jednu stranu mám jít do školy, ale na druhou vím, že už tam dávno nechodím. Tak tam někdy jdu, zkusmo, a nikdo se nediví, že tam jsem, tak to beru tak, že tam asi mám být, ale někdy si pak zase uvědomím, že fakt nemám, a tak jim řeknu, ať se s tím jdou bodnout, a že jdu domů. Ale pak furt nevím, jestli z toho nebudou nějaké následky a je mi divné, že už tam být nemusím.

          To mě uklidňuje, že v tom nejsem sama.

  3. Když to tak vezmu, moje sny nikdy nejsou tak fantaskní. Většinou jsou velmi reálné, což znamená, že pokud se tam děje něco příšerného, po probuzení si nejsem jistá, zda jsem se probudila. Někdy ani nevím, jestli se mi věci zdály, nebo se skutečně staly.
    Vracíval se mi sen o kamarádce, která měla vzteklinu a chtěla nás všechny pokousat. Nebo týden se mi zdával sen, že se v něm budím, ze sna do sna, vždycky mě honí nějaký vrah a já se probudím, myslím si, jak je všechno cajk, a on se znova objeví. A takhle jsem se „probudila“ třeba čtyřikrát. Ten týden jsem se bála chodit spát.
    Co tvůj sen signalizuje, těžko říct. Možná se bojíš, že nejsi lidem dost dobrá? Máš o sobě pochyby. Navíc bych s těmi klony viděla něco jako obavu z toho, že ničím nevynikáš a jsi jen další z mnoha existencí. A to je tak všechno, co bych v tom našla. A taky to, že na rozdíl ode mě koukáš/čteš víc nějaké fantasy věci. Já bych se tak maximálně probudila jako brouk, protože nejvíc fantasy je u mě Kafka. 😀

    1. V dětství a pubertě jsem trpívala na falešná probuzení. Někdy jsem se snažila utéct snu nekonečně dlouhou dobu, probouzela jsem se naprosto vyčerpaná. Sice jsem věděla, že už jsem vzhůru, jenže na druhou stranu to jsem si často myslela i v tom snu, takže to stejně bylo únavné. Většinou jsem ale i věděla, že je to jen sen, to mi nicméně vůbec nepomáhalo mu utéct.

      Jo, ta analýza tady není moc těžká, psala jsem to tam spíš proto, že bývaly časy, kdy když jsem napsala něco víc od srdce, ani to nemusel být sen, hned se objevili velcí psychologové, co mi vysvětlovali, v čem jsem nemocná a v čem mám „problém“ 😉 Co se mých snů týče, tak většinou vím přesně, z čeho plodí ten hlavní pocit, který se jimi táhnul. Spíš mě vždycky dostávají kulisy, v nichž je to zasazeno, a občas se mi tedy zdávaly i extrémně krvavé hororové sny, to jsem teda fakt nechápala. Jednou se mi jeden zdál v době, kdy jsem ani na žádné hororové věci nekoukala, ani jsem se neměla špatně a nic mě netrápilo. Tehdy to bylo fakt divné.

      Ale jak říkáš, není pochyb o tom, že svůj mozek krmím velkým množstvím fantasy a sci-fi materiálu. Jen je zajímavé, že kdybys po mně chtěla, abych něco vymyslela, tak nedám dohromady naprosto nic originálního. Ale nech to na mých snech, ty přijdou několikrát do roka s příběhem, že by to nevymyslel ani R. R. Martin.

      1. Když někomu popisuju svoje sny, ptají se mě, co to sakra… a z jaké knížky jsem to vzala :-D. Někdy je lepší prostě sny vnímat jen jako odreagování, které tvůj mozek ve spaní dělá. Jinak fakt nevím, proč jsem se vyspala se svým šedesátiletým latinářem ._.
        😀

        1. Ouch 😀
          Nicméně já měla dneska zaděláno na noc s Doktorem, kterému v té době mohly být už aspoň tři tisíce let, takže na tom vlastně ještě nejsi tak zle 😀
          Jo, někdy je to super odreagování, někdy jsou to ale boje, to se pak člověk vzbudí úplně vyšťavenej. Naštěstí už na to ale netrpím tak, jako dřív, to jsem vážně měla můry skoro každou noc, absolutně na palici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.