Zdá se mi, že jestli předchozí roky v Anglii utíkaly, ten letošní snad ani nezaznamenám. Tedy snažím se, ale najít si pravidelně čas na blog je letos téměř nad moje síly, a když už si ho najdu, tak to ze sebe tlačím jak poslední zbytky zubní pasty z tuby. Napadá mě ovšem, jestli v tom taky nemůže mít prsty fakt, že mnohem víc funguju na Instagramu a pak už prostě nemám inspiraci. Rozhodně to není tím, že by se nic nedělo.

Dva týdny péče o dětičky jsou za námi, dá se říct, že úspěšně. Chvílemi se to vleklo, chvílemi to utíkalo, chvílemi jsem už fakt nemohla, ale nebylo zbytí a tak jsem stejně musela jet dál a vystačit si s nadějí, že však bude brzy hotovo, a taky pak najednou bylo. Zdá se, že zkouškou ohněm jsem tedy prošla, a teď je jen otázka, nebude-li to znamenat, že toho naši šéfové začnou častěji využívat. Ale snad ne. A i kdyby. Však to nějak zase zvládnem.

Nikdy mě nebavilo být nositelem špatných zpráv, ale není zbytí. Přišli jsme totiž o kačenky. Prostě nejsou.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem poslední článek psala skoro před měsícem. Zdá se, že si to s tím nedostatkem času vážně nevymýšlím O.o

Dva týdny v nepřítomnosti rodiny utekly jako nic. Obvykle by to pro nás byla docela solidní dovolená, ale dostali jsme několik větších jobů, z nichž ten hlavní – vycídit a vymalovat stodolu/garáž – nám dal pořádně zabrat, babrali jsme se s tím vesměs celé dva týdny a myslím, že malování teď nějakou dobu nechceme vidět. Ale děly se i fajn věci, které by byla škoda nezaznamenat.

O víkendu se nám například podařilo naplánovat a uskutečnit první letošní buřtoklání. Co na tom, že byla klendra a poprchávalo, takové detaily nás nemůžou zastavit! Pan M. slavil narozeniny, a tak to celé proběhlo v duchu narozeninové oslavy a dokonce tu pár lidí přespalo.

Kachny rostou jako z vody. Díky nim mám pořád co dělat a na co myslet a pořád jsem vlastně tak trochu ve stresu z toho, jak to s nimi bude dál, jak se budou chovat, kam vůbec s nimi a podobně.

Největší stres jsem tedy chytla hned zkraje, když jsem si po pár dnech péče o kachny šla dát večerní vanu a najednou koukám, že mi v ní plavou nějaké breberky. Vzhledem k tomu, že ve škole se v posledních týdnech údajně vyskytly vši, a já nikdy nic ve vlasech neměla, zachvátila mě samozřejmě panika, když jsem ty poměrně velké divnosti ve tvaru C zvedla a ujistila se, že to není žádný bordýlek ze šampuku nebo z ponožek, ale fakt jakési larvy. Sice jsem uvnitř tak nějak věděla, že vši to asi nebudou, ale kupodivu mě to neuklidňovalo. Vydrhla jsem se asi třikrát šamponem, napsala šéfové, že si potřebuju půjčit její šampon proti vším a breberkám, následně jsem se vydala udělat ze sebe blázna v pyžamu s ručníkem na hlavě před šéfem, jelikož ona neodpovídala a já nechtěla čekat, zmocnila jsem se šamponu, vydrhla se znovu, vyčesala si půlku vlasů z hlavy a v panice čekala, až se vrátí domů pan M., který jel cosi zařizovat, abych ho pak mohla přinutit probrat mi hlavu znovu takovým tím vším hřebínkem, z čehož měl ukrutnou radost 😉

Párkrát tu tedy padlo cosi o tom, že si chce rodinka pořídit „pet“, ale tohle jsme vážně nečekali.

Ono to tak úplně z nebe nespadlo – mívali kachny asi tak o jeden domestic couple zpátky, dokud jim je liška nezadávila – ale když mi to šéfová vyprávěla, to jsem ještě netušila, že si tajně sní o druhém pokusu, a hlavně že ten sen bude schopná do dvou týdnů uskutečnit.

Nastalo další období bláznivého utíkání času. Nevěřila bych, že už je to tak dlouho od minulého článku, měli jsme ale zkrátka pořád co dělat, nebo bylo příšerné počasí a já strávila tu trochu volného víkendu v mizerné náladě a migréně.

O minulém víkendu jsme si ověřili, že jsme opravdu přišli do trochu jiného světa, než na jaký jsme byli zvyklí. Pan šéf nám totiž koupil členské karty do Historic Royal Family – členství nám umožňuje bezplatně a neomezeně po dobu jednoho roku navštěvovat několik královských paláců, včetně Toweru, Kew Palace nebo Hampton Court Palace, kde jsme doteď nikdy nebyli a hned v sobotu jsme si dali premiéru.

Jako by si příroda přečetla můj předchozí příspěvek, nadělila nám zničehonic naprosto nádherné počasí. Člověk se pak na ten svět dívá úplně jinak, přemýšlí a snaží se rozpomenout, co se vlastně dá všechno dělat venku, když je tam teplo. Přes zimu jako by na to docela zapomněl.

Objevujeme své okolí. Pan M. si přál odjet někam, kde to ještě neznáme, ideálně někam na pustý ostrov, chtěl zažít nějaké dobrodružství. Mně to ovšem připadá dobrodružné i tam, kde jsme, a přestože jsme poblíž bydleli i u minulé rodiny, zdaleka se nedá říct, že bychom to tady všechno znali a věděli, co tu všechno máme. A že toho je! Jakmile se začalo oteplovat, pustili jsme se do zjišťování blízkých lesů, parků, rezervací, a po těch pár výletech mi najednou připadá, že si už ani nepamatuju, kdy jsme trávili nějakou poslední sobotu ve městě. Ono to samozřejmě není vůbec dlouho. Ale zatímco město člověka spíš vybije a ten den v něm hrozně uteče (i když je samozřejmě fajn si zanakupovat), v přírodě jako by každý den byl skoro nekonečný a večer se pak krásně usíná.

Začínáme přicházet na to, co a jak. Věci se vyvíjejí slibně, a i když se trochu bojíme dělat si naděje, snad si je i děláme a už se tu vidíme na delší dobu. Je to vidět i v tom, že jsme nakoupili spoustu věcí – něco základního do kuchyně, protože když jsme přijeli, nic tu nebylo – a něco navrch – věci, které jsme chtěli vyzkoušet už delší dobu, nebo které potřeboval pan M. coby stále nekompromisnější kuchař v naší domácnosti. Pan M. vaří hodně a vaří rád, a kdo by se pořád chtěl vztekat s nefunkčními řešeními, když ví, že to jde líp. A tak jsme přivítali velké prkýnko, odšťavňovač nebo destilátor (který už tedy pan M. měl delší dobu, ale doteď byl uložený u jeho kamaráda v Londýně), a čekáme taky třeba na wok. Mávám šátečkem svým plánům na „minimalismus do té doby, dokud neřekneme, že tu fakt zůstanem“. Asi  jsme si to předběžně už řekli. Jsme připravení na všechno, ale za ty tři týdny jsme už vcelku přišli na to, že v mnohém to tady může být lepší než kdekoli jinde, byť je to pořád práce, plná výzev. Ale to je samozřejmé, zadarmo ty peníze nedostáváme.

Vždycky jsem si říkala, že si nepřipadám nijak zvlášť zkušená. Že mám tolik věcí v životopise, tolik jsem toho zažila, a přitom si furt připadám jako teenager, co ví o životě prd. Teda aspoň někdy. A když přijdu do nové práce, nepřipadá mi, že by to vůbec byly moje zkušenosti, že bych se měla jako čím prokázat. Tak nějak si nevěřím. Samozřejmě vždycky, když přijdu do kontaktu s někým méně zkušeným, ono to vidět je, že vím víc, než ten člověk. Ale možná jsem s takovými nepřicházela do kontaktu dost často, nebo jsem prostě musela přijít na to správné místo, kde si konečně budu připadat na svůj věk a na své zkušenosti. A ono to snad fakt přišlo.

Ne, že bychom v prvních dnech nepanikařili. Tedy hlavně než jsme přijeli, to byla panika veliká, kamarádům jsme psali snad s každým prdem, protože oni byli v té naší au-paiří grupě prvními průkopníky na tomhle „vyšším levelu“ a my pořád potřebovali slyšet, jak to mají oni 😀 Odjezd byl taky velká panika, hlavně moje, protože klasicky odjíždět od rodiny je příšernost. A po příjezdu sem zas přišla panika, že některé věci jsme si přeci jen neřekli dopředu a teď jak to bude.

V prvních dnech jsem panikařila, že mám pracovat tolik hodin, a co mám vlastně kdy přesně dělat. Než člověk přijde na to, jak ta která rodina funguje, chvilku to trvá. To my samozřejmě víme, a tak hlavně já si to svým způsobem užívám jako takový psychologický experiment – vím, proč moje tělo a mysl reagují tak, jak reagují, a tak je to pro mě do určité míry zajímavé, ale bohužel mi to moc nepomáhá je kontrolovat. A tak stejně panikařím a ty první noci nespím a hodně kašlu a mám střevní potíže a vyraší mi zas akné a mám furt hrozně suché ruce a rty a dost se mi zvedá žaludek. Jsem zvědavá, jestli mě to někdy v budoucnu pustí a přijde vytoužený stoicismus. Zatím to prostě beru v tom začátku tak, že jsem rozhozená, ale vím, že to přejde. Stoicismus v panice.

V pondělí a úterý jsem měla nervy největší. Ve středu trochu taky, přišly nějaké nečekané situace, ale celkem rychle jsme oba s panem M. pochopili, že jsme dostali do vínku velmi zvláštní rodinu, která má obrovský potenciál být asi nejlepší rodinou, kterou jsme kdy měli. Jistě, týden je brzy na závěry. Ale jsou věci, které jsme nikdy nezažili, a – přesně jak říkala naše paní domácí – z nichž prostě poznáte, že je člověk skutečný. Jako bychom dostali sice další bohatou anglickou rodinu, která ale mentálně není ani tak bohatá, ani tak anglická. Navenek tak vypadají. Ale při komunikaci s námi se projevují jako naprosto normální lidé, kteří jsou poměrně flegmatičtí a pohodoví a nijak nepanikaří z toho, že my panikaříme, nebo že mají nové lidi. Takoví jako „však ono se to neposere“, což jsme zatím popravdě asi nezažili a z toho možná panikaříme taky 😀

Příklad za všechny – v au-paiřích kruzích našeho typu je obecně známo, že tyhle rodiny jsou velmi rozhazovačné, pokud jde o ně samotné (a tím velmi myslím velmi), ale mají-li uhradit nějakou dlužnou částku nám (jakkoli drobnou), dokážou být až absurdně malicherní a precizní v odpočítávání pencí. U člověka, který má plnou skříň Ralpha Laurena, Gucciho, kabelek od Vuittona a vlastní několik absurdně luxusních aut, je zkrátka poněkud humorné, když vám z částky typu 52,35 udělá nanejvýš 52, 50, spíš vám tam dokonce fakt vysází těch 35 😀 A to i přesto, že tihle lidé běžně hotovost u sebe ani nemají.

A tak jsme skoro nevěděli, jak zareagovat, když nám dýškem za první týden jen tak hodili bezmála dvacet liber a ani nemrkli. Byla to jen jedna z mnoha věcí, kde jsme pochopili, že si budeme muset zvyknout na trochu jiný přístup – takový, o jakém jsme vždycky snili a o kterém se možná povídají pohádky u táboráku, ale skoro nikdo to vlastně doopravdy nezažil 😀

Je tedy všechno dokonalé? Zatím ještě ne. Ale už po prvním dnu nám připadalo, že jsme tu aspoň měsíc. A po týdnu mám dojem, že se blíží konec zkušebky a brzy pojedu domů, a přitom máme před sebou ještě skoro celé tři zkušební měsíce a s tím domovem to bude kdovíjak – zůstaneme-li tu, tak snad v létě na dovolenou.

Už za ten týden jsme se toho zkrátka dost dozvěděli o místních lidech a udělali si představu, co se od nás chce. V druhém týdnu tedy budeme aplikovat poznatky z prvního a ověřovat si, že jsme to správně pochopili. Myslím, že ve třetím už budeme mazáci.

A tak si říkám, že jsem toho za ten život vážně už strašně moc naučila. A že možná konečně přicházím na to, jak moc. A samozřejmě, že se ještě máme co učit. Ale v posledním roce jsem si konečně začala připadat na ten svůj věk a konečně jsem přestala mít pocit, že nic nevím a že si o mně každý musí myslet, že jsem neschopná. Možná si začínám víc věřit. Možná to souvisí se šatníkem, na němž se v posledních letech snažím pracovat, abych furt nevypadala jako ten teenager. Možná je to tím, že můj život zase dostává nějaký řád a smysl. Možná si připadám úspěšná. Možná se člověk nemusí zbavit všech svých neduhů, „vyhrát nad vnitřními démony“ a podobně. Život přeci není o tom být v jednom kuse dokonalý. Je to neustálý proces, neustálé řešení různých situací. Ale hlavní je, aby člověk ty všechny situace, co se na něj hrnou, řešil jednu za druhou, vysmívaje se do tváře jejich snaze rozhodit mu sandál, a pak si o víkendu užil přesně takový den, jaký si chce užít, protože on je prostě pánem svého života. Je důležité co nejčastěji zažívat pocit, že ten život žijete správně a že něco vylepšujete. To pověstné směřování někam, já si nemyslím, že jde tak úplně o to, mít nějaké životní plány, to je bullshit. Spíš jde o ten proce vylepšování, budování něčeho lepšího. Tvoření, designování, organizování života. Běh života. Plynutí někam, kde důležité je to plynutí, a ne to kam.

Pan M. se vyžívá v opravování, já v uklízení. Jsme tým. Celý týden vymýšlíme, plánujeme, opravujeme, uklízíme a vylepšujeme. Nakupujeme a píšeme si seznamy toho, co si ještě koupíme, až budeme vědět, že tu fakt zůstáváme, jako že natuty. Už teď si plním tolik svých malých snů, nakupuju zero waste vychytávky a těším se, až budu mít čas o nich napsat – co jsem už zkusila, co mi fungovalo, a co mě strašně baví implementovat do života. Je to věc, pro kterou máme oba vášeň a kterou tady konečně můžeme naplno prozkoumávat.

A v-v-vo tom to je.

Nedělní procházka.

Můj ostružinový milášek v místním pubíčku <3