Dva týdny do odjezdu. Včera jsem to nevydržela a začala naplno balit. Během chvilky se mi z toho udělalo nevolno, konečně jsem viděla, kolik mám věcí a že toho fakt nebude jedna bedna, a taky to neni úplně jednoduchý, protože různé věci poputují na různá místa, a panikařím nad mnoha rozhodnutími a dilematy naráz. A to ještě nemám pojištění do USA, ani přikoupené kufry k letence do Čech – protože taky ještě nevím, kolik toho povezu s sebou do Čech a kolik těch kufrů si tam mám dát.

Jako kdybyste viděli, jak teď vypadá můj ksicht. Já až přijedu domů, tak mi ani těch 18 neuvěřej, s takovou pubertální vizáží.

Doteď jsem neměla kapacity řešit tu cestu domů, soustředila jsem se spíš na život tady, teď, a když něco, tak na Aljašku. Abych měla všechno vybavení a oblečení, co potřebuju. Teď se mi to nějak převrátilo a zmotalo dohromady, chodím tu okolo těch beden a věcí jako mrtvola, ze stresu kašlu a dávím se, bojím se otevírat skříně a šuplíky a štve mě, jak přicházím o jinak krásný velikonoční víkend. Ono mi totiž hlavně došlo, že větší část věcí by měl o příštím víkendu odvážet pan M. ke kamarádům na uskladnění, o týden později jedeme ke druhým, ale tam by se z mých věcí mělo asi dávat ideálně minimum, takže to není jako že na to všechno mám ještě dva týdny. Mám jeden.

A k tomu zítra nás místo dalšího svátečního dne čeká pomáhání na poslední párty, kterou tu ještě budeme dělat, posledním velikonočním honu. Nemám na to náladu. Tuplem ne kvůli tomu, co se stalo dneska v noci. Ale zase je asi dobře, že mě to přivede na jiné myšlenky, a budu se držet vědomí, že ve středu a ve čtvrtek mám po odpoledních volno, pan M. má dokonce čtvrtek celý.

Představovala jsem si, že si ty poslední tři měsíce užiju. Že to bude takové oko v hurikánu, že na nás padne klid z toho, že se nás tu věci už přestávají týkat, a že nastane balení a těšení, i když bude samozřejmě taky nějaké hektično.

A jako trochu jo, ale hlavně mám pocit, že spíš propadám tomu hektičnu, melancholii a smutku, a že si to moc neužívám. Ne že by nebylo relativně klidno – rodina na celé ty poslední tři měsíce měla a má naplánováno spoustu aktivit a dovolených, což nám sice zasáhlo a ještě bude zasahovat do spousty víkendů, ale mělo to i své světlé stránky. Pan M. se mohl věnovat plánování své blízké budoucnosti a koupi vysněné dodávky, bylo třeba naplánovat trip na Aljašku a do New Yorku, a já mám před sebou velká rozhodnutí o vlastní budoucnosti, blízké i vzdálenější. Je toho hodně, na co teď myslím, ještě víc, než normálně, a to už je pro anxietika co říct. Je toho moc. Mozek mi zkratuje a víc podléhám skotomizaci a odkládání než těšení se. Jsou rozhodnutí, která udělat nechci, alespoň ne zatím, a mám pro to i dobré důvody, ale žaludek se přesto cuká a dloube do mě, že bych měla mít všechno rozseknuté a naplánované. Jenže já tak nefunguju, a i kdybych fungovala, stejně jsou věci, které teď nemůžu vědět, a jakékoli finální rozhodnutí by s sebou neslo risk, že všechno nakonec bude stejně jinak. Ale nějak se nemůžu uklidnit a odpoutat se od pocitu, že bych to všechno měla zvládat víc s přehledem a být prostě lepší. Že na mě všichni spoléhají a civí a čekají, co ze mě vypadne, a já nemám na jazyku nic než vinu za to, že jim nemůžu říct to, co ode mě čekají. Klasický people pleasing…

Bolí mě srdce. Že opouštím Holly a kachny. Že už nebudu mít v péči jejich osud. Jako bych je zradila. Jsou moje, i když nejsou, nikdo jiný se o ně starat nebude, a já mám pocit, jako bych byla ten nejhorší páníček na světě, jako bych odjížděla do jiné země a nechávala svoje zvířata jejich osudu. Jako bych měla morální povinnost jim zařídit nový domov – a bylo by dost jednoduché to udělat, jenže realita je taková, že moje prostě fakt nejsou a že to vůbec moje povinnost není. Udělala jsem maximum pro to, aby žily a byly spokojené po celou tu dobu, co jsem je měla v péči, ale už prostě nebudou moje starost. Nějaká úleva z toho nakonec taky kápne, ale dokud mi někdo nedá vědět, že je po nich, pořád na ně budu myslet a nosit si je, obrazně, v tom věčně zauzlovaném žaludku. O psa se bojím míň, toho nakrmí a vyvenčí vždycky, ale kachny jsou takové to „sejde z očí…“, a nikdo je tu jako domácí nebere, přestože by sakra měl. Nikdo nechápe, že jsou taky inteligentní a mají osobnosti, že slyší na svá jména a že jsou to zvířata závislá na rutině. Že není těžké předvídat, jak se budou chovat, pokud jim tu rutinu narušíte, a že pokud jim nedáte to málo, co opravdu potřebují, například je o víkendu nakrmit, zařídí se jinak, třeba tak, že si půjdou hledat potravu do pole. A tam číhá liška. Přitom by fakt stačilo tak málo… je to beznaděj, od které utíkám, ale nikdy jí neuteču úplně, na to jsem si ty hlasité opeřence moc zamilovala.

Na poslední chvíli se ještě snažíme do kalendáře narvat dovolenou, na kterou máme nárok. Nikam nepojedeme, pan M. potřebuje pracovat na dodávce a ne že bych taky neměla co dělat. Krom toho příštích několik měsíců můžeme dovolenkovat a nicnedělat, až to hezké nebude, takže nejde tak úplně o tohle. Nicméně není jednoduché to do toho kalendáře dostat tak, jak by to člověk potřeboval, tak uvidíme, jak to dopadne.

Kandidáti na střídání za nás jsou, ale potvrzeno zatím není. Máme obavy, že nám je sem bude chtít rodina nastěhovat na překrývací týden, vůči čemuž máme výhrady a nejsem si jistá, jak moc bude rodina poslouchat a jak moc si budou chtít dupnout. Takhle v konci, kdy už člověk nemá moc co ztratit a nemusí se tolik snažit o dobré vztahy, to může jít kterýmkoli směrem, v závislosti na momentální náladě. Ne že by nám totiž vadilo někoho zaučovat, to je podle mě dobrý nápad, ale v těch posledních dvou týdnech budeme mít tolik práce s balením a řešením věcí, že docela bude stačit vidět je celý den pracovně, fakt je nepotřebujeme mít na krku během polední pauzy a večer po práci, kdy budeme potřebovat čas na úplně jiné věci. Nehledě na to, že si nemyslím, že by byl dobrý nápad, abychom s nimi trávili až moc času, to poskytuje prostor otázkám a odpovědím, které by rozhodně bylo v zájmu rodiny raději nechat nevyslovené. Snad nebudu muset tento argument vůbec použít, a kdyby ano, tak snad zabere, když nic jiného.

A to je tak asi všechno k momentálním myšlenkám. V kostce. Už zas musím běžet něco dělat, pípá na mě myčka. Jo, ta myčka trochu zlobí (hlavně je to asi tabletama), ale ta mi teda bude fakt krutě chybět…

To se nedá popsat, jak náročný to je, zařídit si tu blbou dovolenou a vůbec se vymanit z toho nezdravýho prostředí a prostě někam vyjet, ještě k tomu sama. To je obzvlášť velká nevídanost. Teda jako ono by se to dalo popsat, ale nebudu s tím ztrácet čas a dávat té toxicitě ještě větší moc nade mnou. Hlavní je, že jsem z toho nakonec na týden přece jenom vypadla, a i když si to vyžádalo kýbl nervů a vypadanejch vlasů, zvládla jsem to všechno zařídit úplně sama, nepodělala jsem dokonce ani žádnou byrokracii pro cestu do Čech, ta proběhla úplně komicky hladce, a jen je škoda, že jsem pak v tom letadle zapomněla péřovou vestu, jinak by to bylo úplně dokonalý.

Ale popravdě řečeno, celkem jasně jsem vesmíru tuhle oznámila, že si chci koupit jinou, která na mě nebude tak plandat, a že mě v tom tahle vlastně brzdí, protože na co bych měla já minimalistka dvě… takže si fakt nemám na co stěžovat, krom toho, že jsem debil, co se neumí pořádně podívat pod sedačku.

Po dojezdu mě vyzvedl můj osobní Ježíš, můj kamarád a správce webovek. Ono se mu tak už dávno neříká a já mu tak většinou taky už neříkám, ale stejně mu ten Ježíš nějakým způsobem u mě už asi zůstane, hlavně se to hodí jako přezdívka na blog, když nechcete jmenovat, a jako kdo by si stěžoval na to, že na něj vzpomínáte při poslechu něčeho tak legendárního jako Depeche Mode…

Na krmítku za oknem sedí červenka. Sahám po foťáku, ale jako obvykle, nestíhám, je na mě moc rychlá. Červenky jsou prchavé jako myšlenky. Nebo štěstí a chvíle klidu. Přesto jsou krásné a člověk má vždycky radost, když se mu jen mihnou před očima. I když je v tom taková jakási hořkosladkost z vědomí, že je nikdy neuchopí do ruky.

I když, jednou jsem červenku v ruce měla. Vletěla mi do domu, tak jsem ji chvíli honila s utěrkou a nakonec se mi ji podařilo lapit na okně, chudinku vyděšenou. Možná je člověk lucker, když tu prchavost aspoň jednou držel v rukách a může na to vzpomínat. Nebo je pak každé další prchavé setkání na dálku o to bolavější.

Dneska jsem poprvé vytáhla šátek, aby mi nefoukalo na krk. Byly za ním v košíku pavučiny, musím to tam vyluxovat. Je to jedna z těch věcí, co jsem se k nim už strašně dlouho nedostala, jako blogování.

Ale poslední dobou se mi nebývale dařilo vracet se alespoň v malých dávkách k nějaké své interní minulosti, ve smyslu dělání věcí, co mě dřív bavily a naplňovaly a k nimž jsem se v některých případech nedostala už roky. Tak si k tomu všemu už pár týdnů říkám, že jakmile chytnu slinu, sednu tu k tomu a kašlu na to, že to nebude tak lehké, jak bych si představovala, že prostě tu slinu zachytím do slov a pošlu to do světa a budu koukat, jak budete koukat. To se ví, asi třikrát jsem to šla udělat a zrovna mi do toho někdo volal, nefungoval laptop nebo se chtěl aktualizovat, nebo jsem si řekla, že si nejdřív stáhnu fotky, protože mi to psaní vždycky šlo líp od ruky, když jsem k tomu hned mohla přidávat vizuály, jenže to je většinou akce na tak dlouho, že se tím to psaní nebezpečně oddaluje, a to je pak jasný, že jakmile nezačnu hned, tak mi do toho něco vleze.

Ale teď! Teď jsem tady. A píšu. A přijde mi to, jako bych blogovala poprvé, nebo jako bych alespoň začínala nový blog. No, skoro jako by to tak bylo. Za ty poslední dva roky a půl jsem toho přece jenom zažila a jen blázen by si myslel, že budu pořád stejná, i když v některých věcech jsem. Přijdu si inspirovanější, než kdy dřív, nebo spíš jako bych byla nasátá daty, která potřebují zpracovat a zeditovat a ve vhodnou chvíli z nich pak vytvořím něco úžasného. Přece jenom je v tom emocí, že na to nemá žádná sebelepší hollywoodská rom-comka.

No prosim. Už mi volá pan M., pracovní krize. Sigh. Ještě že je venku tak pěkně.

Poslední dobou na tom s náladou nejsem dobře. Dalo by se to přiřknout tomu, že na mě začíná doléhat koronasituace a že už toho mám taky plné kecky. Nebo krizi středního věku. Ale hlavně to asi bude prostě tím, že pro mě tyhle výkyvy jsou normální, a tak není třeba z toho dělat vědu. Většinou se o to ani nesnažím a prostě tím probruslím a čekám, až to přejde. Ale poslední týden nebo tak nějak mi to bruslení a čekání nejde a mám tisíc chutí už z toho být venku a užívat si příliv energie, pozitivity, kreativity, naděje… jako když přijde jaro, otevřete okna a najednou čerstvý voňavý vítr a sluníčko, co vás zahřeje. Takové dny jsme tu už přitom taky měli, ale copak se jim dá důvěřovat, když si chodí, jak se jim chce, a hned zase zmizí? Týden jara vystřídá znenadání návrat zimy, pak je chvilku podzim a pak zase jaro. Zmatenost a nedůvěra. Ráda bych se dočkala období, kdy budu moct ten kabát fakt už s důvěrou odložit do skříně, ale zatím se k němu pořád vracím, a k čepici, šále a rukavicím taky.

No dobře, ještě není. Ale já už si na něj hraju. Už se poohlížím, kde bych tak našla nějaký významný přebytek narcisů, abych si jich pár mohla uštípnout do sklenice, už čekám, až pokvete zlatý déšť, nebo co to tu máme u vchodu – ono zrovna tohle ve váze stejně hned chcípne, ale prostě se už těším, až se na to budu cestou do práce moct koukat.

Užívám si zpívajícího ptactva, snad víc, než kdy jindy, nebo mi to tak možná jen připadá, protože každé jaro jako by přicházelo ne po roce, ale aspoň po dvou, prostě jako bychom na něj čekali už celou věčnost.

Skoro nevěřícně koukám na trávu, která už zase začíná růst. Taková normální věc, přitom, ale mně to připadá jako nějaký zázrak nebo nějaká divná magie. Samozřejmě pan M. na to má asi jiný názor, ten to všechno bude muset brzo začít zase sekat, tak tam bude ten přístup asi míň poetický.

Ještě nejsem připravená, zjišťuju. Když se o půlnoci vynulovalo počítadlo a na mobilu naskočilo datum prvního ledna, snad poprvé v životě se mi z toho udělalo trochu mdlo a musela jsem začít přemýšlet, proč proboha.

„A jak to máš s tím blogem teď vlastně? Ještě píšeš?“

Achjo.

Jako já bych fakt ráda. A ne že bych neměla co. Naopak na něj myslím každej víkend a tak strašně pozadu jsem nikdy nebyla a ani by mě ve snu nenapadlo, že někdy budu. Nejen že se horko těžko postupně prokousávám Cornwallem a už teď se potím hrůzou z toho, že to nedopíšu včas a začnu zapomínat (což už se taky brutálně děje), nejvíc blivno je mi z toho, že jsem ještě ani nedopsala tu Itálii 😀 A pak všechny věci, co se dějou doma/v práci, no o tom už žádná. To už nikdy dohromady nedám, toho je prostě moc.

Jenže.

Jako kdybyste se mě zeptali na těch posledních pár týdnů, tak mám v hlavě guláš. Nejspíš začnu plivat vzpomínky pátou přes devátou a na všechno to mezi zapomenu. Ještě že má člověk ty fotky jako vizuální deníček a může si díky nim vzpomenout, co kdy dělal. Ale zajímalo by mě, jak by mi fungovala paměť bez nich a bez diářů. Jestli by se zlepšila, nebo jestli bych to prostě už navěky všechno vykládala špatně a napřeskáčku 😛

Indičtí běžci rostou jako z rybníkové vody. Na rybníku zatím nespí, protože bojujeme s kachním domečkem a vůbec systémem, který si šéfová vysnila, (a my už dávno víme, že nebude fungovat), nicméně tráví tam většinu dne, a tak je třeba je trochu hlídat, kontrolovat, přesouvat do ohrádky, když například chcete dělat taky něco jiného než obsesivně kontrolovat rybník co minutu, a nebo je úplně uklízet do stájí, a to taky neni vždycky jen tak. Je to prostě o nervy.

Ovšem starat se o čtyři běžce nestačí, žejo. Když si někdo vysní hejno kachen na rybníku a k tomu kachny zakrslé, tak se holt znovu nastartuje inkubátor, prsty běhají po displeji a googlí ostošest, načež mozek se to všechno snaží vstřebat. A protože jsem to já a zvířata nikdy polovičatě neřeším, za chvilku mi z toho ten mozek hučí a čím víc vím, tím míň se mi do toho chce. Ale už to nejde zastavit.