Dělám si pořádek v konceptech. Za posledních pár let se mi jich nastřádalo nebývale hodně, začala jsem je používat pro odklad jednotlivých myšlenek, a taky mi v nich uvízlo několik článků psaných v dávné minulosti, skoro bych řekla v jiném životě. Syslila jsem si je na dobu, kdy se mi budou hodit, ale postupně jsem se vyvinula jako bloger tak, že už nemám potřebu je publikovat. Nejsou převratné, nenabízí nic, co by nebylo možné najít jinde,nebo jsou protkané osobními myšlenkami, které jsou už pasé.

Narazila jsem taky na jeden svůj dávný brainstorming a uvědomila jsem si, že s blogem momentálně nemám žádné velké plány. Dokážu si představit pár designových změn, ale to je tak všechno. Svůj další blogový rok si představuju prostě tak, že budu dál psát o větších věcech, větších celcích, kde se mi to nevejde na Instagram, ale jinak jsem stále ve fázi mikroblogování, které mě momentálně baví víc.

Snad je to znouzectnost. Přestala jsem mít čas na psaní delších článků a nahradila jsem si to Instagramem. Sama jsem zvědavá, jestli se to časem zase překlopí víc k blogu. Po těch letech jsem na tom ale samozřejmě podobně jako spousta mých blogerských vrstevníků – už jsem toho řekla tolik, že se nechci opakovat, a někdy člověku připadá téměř nemožné přijít s novou myšlenkou, s novým pocitem. Musí se měnit věci kolem vás a vás život, a pro mě se mění tak často a tak výrazně, že veškeré menší změny, události, aktivity, už mi připadají nedůležité, nehodné sdílení. A nebo je to prostě tím, že je jich tolik a já nestíhám a nerada píšu se zpožděním. Kdoví. Ale jako vždyť se na to podívejte.

To jsem si takhle před víc než rokem napsala článek a zapomněla na to, že už je dopsaný. Tak tady je 🙂 #alzheimer

Občas narazím na blogera, který dlouho nic nenapsal a jako jeden z hlavních důvodů uvádí svůj dojem, že na ty jeho deníčkové zápisy stejně není nikdo zvědavý. Na to vždycky namítám, že si to nemyslím. Každý čtenář je samozřejmě zvědavý na něco jiného, ale myslím, že pokud vás někdo sleduje a líbí se mu váš styl, pak bude zvědavý téměř na cokoli, co napíšete, a bude se chtít hlavně dozvědět něco o vás a vašem životě. Proto je důležité mít na blogu alespoň jednu stránku o vás, vaší historii a vašich divnůstkách. Jak se ostatně chcete jinak odlišit od davu přezdívek bez tváře? Nedejbože když si někdo tu přezdívku změní, no nevím jak vy, ale v tu ránu vůbec nevím, která bije. Ale to už odbíhám.

Chtěla jsem tím říct, že takový občasný deníčkový zápis je vždycky pro někoho zajímavý, pokud se nebudeme bavit o zápisu á la „dneska jsem nedělal nic zajímavého, k obědu jsem měl řízek a pak jsem pařil videohry“. Lidi zajímá, čím trávíte čas a každý, kdo hledá práci, ocení vhled do života člověka v nějakém specifickém zaměstnání.

Asi i proto mě napadlo napsat tohle. A taky proto, že mi někdy přijde, že plno lidí má pocit, že v Anglii žiju v nějakém vakuu bez práce a bez aktivit, a nedovedou si představit, co vlastně taková au-pair dělá. Tak třeba tohle:

Letošní divný rok se chýlí ke konci. Konečně. Mám z něj divné pocity a vím, že nejsem sama. Doufám, že v tom příštím se věci zase vrátí k normálu a já budu trochu víc vědět, na čem jsem, protože teď nějak nevím nic, nevnímám čas, nestíhám svět, nevím, co se kolem děje, a furt mám pocit, že kolem mě všechno někam šíleně letí a já tu sedím na židli příšerně nervózní z toho, že mi něco zásadního utíká. Je to nějaká krize středního věku? Nemoc z přehršle internetu? Nebo jen stres z toho, že momentálně nevím, co bude, a vlastně to nevím už pěkných pár měsíců?

Koncem listopadu jsem se vydala znovu do Londýna. Jelikož při mé první návštěvě nevyšly žádné pohovory s rodinami, dohodli jsme se tehdy, že přijedu znova, protože jsme věřili, že do té doby se něco vyvrbí. Pan M. si všechno naplánoval tak, že při mém druhém příjezdu ukončí svůj pobyt v Londýně a pojede domů se mnou. Všechno to byl zase šílený proces, kterým si prošel už několikrát a pokaždé mu nastavuje nové výzvy a nové překážky. Myslím, že se z toho opět o něco poučil a že do budoucna se snad v některých věcech bude chovat jinak, minimalističtěji. Tedy ne, že by už solidním minimalistou nebyl, ale nabírá si toho moc. Někdy chce zvládnout všechno a pak to nám oběma přináší neuvěřitelné stresy. Snažím se v tomto směru na něj působit už delší dobu a celkem věřím, že letošek ho strašně moc naučil. Nejsem si jistá, co naučil mě. Mám pocit, že už jsem toho ve svém životě pochopila tolik, že se snad víc naučit nemůžu, ale zároveň vím, že to je blbost. Člověk se furt něco učí a furt se nějak utváří. Jen si myslím, že u mě už to nejsou tak viditelné změny, že jsou to spíš věci vnitřní.

Vím třeba, jak důležitá je pro mě duševní pohoda a poslouchání vlastního těla a srdce. Věděla jsem to už dlouho, ale jsem v tom čím dál tím nekompromisnější. Snažím se plout se svým vnitřním proudem – někdy cítím, že potřebuju něco udělat, nějakou změnu, někam vypadnout. Tak to udělám, protože vím, že to potřebuju. A někdy zase cítím, že něco udělat nechci, že je mi to příliš proti srsti, že by mi to zkazilo den, že radši třeba zůstanu doma než se vydávat do nepohodlí. A tak se rozhodnu, že nikam nejdu, a držím se toho i za cenu, že se to někomu nebude líbit. V tomto směru jsem tedy asi sobečtější, ale dělám to proto, že už znám cenu vlastního zdraví a duševní pohody a vím, že nebudu moct dávat, dokud v sobě nejprve něco nevypěstuju, dokud nebudu nejprve pečovat sama o sebe, a hodně.

A nemám pocit, že by to ústilo pouze v sobeckost, spíš naopak, přijde mi, že to funguje. Že pak jsem častěji schopná neříct „ne“, že mě víc baví udělat něco pro druhého člověka, že mě častěji napadá,  jak někoho potěšit, a častěji mám chuť to provést tak, aby to nezůstalo jen u nápadu. Jsou to takové drobné vnitřní změny, možná si jich nevšimne nikdo jiný, ale já je cítím a to mi teď připadá hlavní.

Tož.

Už strašně dlouho mám pocit, že nic nestíhám, a teď mě napadlo, jestli to není z velké části způsobeno tím, že nestíhám blogově, a nejsem na to zvyklá. Tedy ono to začalo už tak nějak vloni, ale kupodivu se mě to dost drží, asi proto, že se mi děje nějak čím dál tím víc velkých věcí, a dost dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, jak účinně zápasit se vzdorující technologií. Teď jsme sice snad konečně došly k remíze, nicméně pořád mi dlouho trvá, než se prokoušu fotkami, a pořád tak funguju s blogovým „dluhem„, kterého se ne a ne zbavit.

Ze Skotska jsem se vrátila 28. srpna, to je už skoro dva měsíce!, a já teprve teď dopsala povídání o něm. A to jsem si ještě myslela, že napíšu balící článek, ale už dávno se mi vykouřilo, co že jsem to s sebou vlastně všechno měla a o čem jsem chtěla psát. FML.

Taky jsem si pohrávala s myšlenkou detailně zapsat dvoutýdenní návštěvu u pana M. v Londýně, jenže než jsem se k tomu dostala, stalo se plno dalších věcí a já na to prostě furt neměla čas. A teď je najednou pondělí a já tam ve čtvrtek letím znova a zas už nestíhám. Tak co s tím?

V podstatě chci hlavně napsat pár slov o momentálním rozpoložení, v naději, že mě pak snad ten stres trochu pustí. Ale kdo ví, co se z toho článku vyvine.

Byly časy, kdy jsem si byla schopná na blogu nastavit, co jsem chtěla. Na sblogu jsem se sama naučila, co se dá všechno s tou šablonou udělat, co se dá zmizet a čemu se dají nastavit různé barvy nebo třeba pruhování. Na blog.cz jsem si taky poradila. Když jsem nevěděla, jak změnit nějakou věc na blogu, dala jsem si ho Prozkoumat, zjistila, jak se ten který prvek jmenuje a pak si ho našla v HTML, kde se tomu daly změnit vlastnosti. Hračka.

Jenže co jsem přešla na WordPress – ačkoli popravdě mám pocit, že až tak od druhé šablony, co jsem začala používat – naprosto mi tu z toho hrabe a nevím, co dělám špatně 😀 Jestli mi někdo může poradit, budu nastotisíckrát vděčná, protože v tuhle chvíli mám opět chuť prohodit počítač oknem a nejspíš rovnou skočit za ním.

Instalace nové šablony proběhla snadno. Sice blog vůbec nevypadal jako demo, ale zakrátko jsem pochopila, že asi ani nebude, neb některé jeho fičury si člověk musí zaplatit. Ok, nebudu nadávat, ostatně je zatím životně nepotřebuju. Aspoň to teda nastavit do nějaké podoby, žejo.

Přišla jsem na to, jak zprovoznit boční sloupek, hurá.

Vložení loga nefunguje tak, jak bych si představovala, je to na té straně moc malinkaté, ale budiž, říkám si, že to tak zatím nechám. Jenže ouha. Zničehonic se mi tím nahráním pod navigací udělal tlustý černý proužek. WTF?

Dávám Prozkoumat a zjišťuju, že když prvku pagenav odškrtnu vlastnosti border-bottom (což je hlavní) a border-top (což je teď vedlejší), vrátí se tam ten pěkný šedý přechod, co tam byl předtím. Takže si to najdu v Editoru, zadám tam u všeho nuly a… nic se nestane. Buhůůůů.

Nepomůže ani vymazat logo. Když vymažu obrázek, co jsem tam nahrála, vloží se tam nějaký defaultní, cizí. Možnost „nezobrazovat“ v Theme Options, kde se to nastavuje, navíc není. Nevím, jestli na začátku nebylo zaškrtnuto nic nebo některá z těch možností, každopádně odkšrtnout to nejde, a ať zvolím cokoli, pořád je tam ta lišta, která tam předtím nebyla – a nic jiného jsem neměnila. Tož WTF podruhé.

A navíc se změnila tím nahráním loga i barva odkazů. Zatímco předtím byly pěkně šedé jako v demu, po nahrání loga se najednou přebarvily na divokou modrou a já nemůžu přijít na to, kde udělali soudruzi chybu a jak to mám napravit.

V mobilní verzi nelze rozkliknout menu, kryje se s obrázkem loga. Když si v Přizpůsobit kliknu na zobrazení mobilní verze a přidám tam jiný typ menu, napravím to, ale změní se to i pro nemobilní verzi a vypadá to strašně. Proč se ty dvě verze nemohou upravovat nějak zvlášť? Nemělo by to sakra být nastavené tak, aby se to zobrazovalo správně a člověk do toho nemusel vůbec hrabat?

HELP. Tohle je přesně důvod, proč jsem to už nechtěla nastavovat sama. Nevím, co mám dělat, dělá si to, co chce, a ještě mi to tu hlásí chyby v Editoru, jichž jsem se nedopustila. Já-už-nemůžu! 😀

Edit: Tak nevím, po zveřejnění tohohle článku se ta lišta, zdá se, spravila. Že by aspoň něco? Stejně tomu tady nerozumím…

Čas utíká. Jsem mu za to v těch vedrech docela vděčná, protože je prostě nezvládám a upínám se myšlenkami k představám ochlazení, podzimu, dlouhých kalhot a svetříků. Dokonce ani další týden na chalupě tomu nepomohl tolik, jak jsem doufala, i tam bylo šílené vedro, byť uznávám, že se tam snášelo mnohem příjemněji, práce na zahradě mě baví a taky není k zahození to bezděčné opalování.

Čas ale utíká hlavně v životě.  Nechci teď moc mudrovat, nemám nejlepší náladu a mohl by z toho být výlev. Mám teď ale prostě takové divné období. Měla bych si užívat, že jsem doma, ale vedro, různé životní nesnáze, zdravotní problémy mé i rodinné, plus všechno to, co mě tu štvalo i dřív a samozřejmě to nikam nezmizelo, se do mě letos opírají nějak víc a docela se těším, až budu zase v  Anglii, začnu zase nový život a žaludku se uleví. Momentálně ho cítím stažený různými stresy, většinu jich umím pojmenovat, ale vlastně se bojím a radši se tomu vyhýbám. Řešení odkládám. V některých případech proto, že to nejde vyřešit, v některých snad i proto, že i když vím, že mě to teď svým způsobem ničí, na druhou stranu mi to za to stojí. Tím chci říct, že bych mohla leccos vyřešit tím, že bych si teď hned šla najít další práci v Anglii, a vypadla bych odsud. Jenže si letos obzvlášť cením každé chvíle strávené s rodinou nebo s kamarády. I když si doma děláme každý svoje a nemáme přehršle takových těch seriálových „family together“ momentů, my zkrátka fungujeme jinak, po našem, a to stačí. To neznamená, že si to neužívám nebo že si každý den neuvědomuju, jaké mám štěstí a v jak křehké situaci zároveň jsem. Neberu ji jako samozřejmou a vím, že nepotrvá navěky. Zažila jsem to už mockrát a vím, že to brzy přijde znovu a že to bude asi těžší, než kdy dřív. Nevím, jak v sobě mám sebrat sílu znovu odjet, když vidím, jak je mě tu potřeba. Doteď jsem to vždycky nějak dokázala vyrušit, snad proto, že všichni byli silnější v zakrývání toho faktu, ale postupem času už jim to prostě nejde tak, jako dřív, a já začínám být zbabělá.

Tak vidíte, přece výlev.

Cestovala jsem už do dostatečného množství zemí na to, abych věděla, že je dobré se vždycky před balením porozhlédnout po internetu a nespoléhat se jen na vlastní domněnky. Jednak je víc než praktické dopředu vědět, s jakým počasím máte počítat, dál je ale taky možné, že místa, která budete navštěvovat, mají specifická pravidla, co se týče oblékání. Například na Bali nesmíte do většiny chrámů s odhalenýma nohama, někde vadí i odhalená ramena. Tam sice celkem snadno koupíte sarong, kterým se zahalíte, ale ne vždycky je taková pomoc možná a proč si na každé dovolené rozšiřovat šatník, když možná všechno, co potřebujete, už dávno máte ve skříni?

Když jsme se rozhodli vydat do Egypta, bylo jasné, že budu muset prostudovat, jak striktní to tam bude s tím neodhalováním se, a chtěla jsem si i potvrdit svoje domněnky o vhodnosti a pohodlnosti dlouhého oblečení do horkého podnebí obecně. S pomocí několika článků z Pinterestu jsem si pak zabalila poměrně trefně, i když pár věcí bylo navíc a něco málo mi možná chybělo. A protože jsem milovník pakovacích seznamů a stará skleróza, tady je přehled všeho, co jsem využila a nevyužila a co by se bylo bývalo hodilo, plus nějaké užitečné tipy.

Určitě se to bude dát aplikovat i na jiné podobné země, nicméně berte na vědomí, že tohle je seznam spíš pro pohodovou dovolenou v hotelu s minimem externích výletů či aktivit v divočině 😉

Jediné místo, kde má v létě smysl být, je voda. Řeka, přesněji řečeno. Jsem vodákem už od malička, a krásné vzpomínky z vody patří k těm málo vzpomínkám, které vůbec ze svého raného života mám, takže tím víc si jich vážím. Když některý rok na vodu nejedu, přijde mi neúplný, a ani já si nepřipadám kompletní.

A tak mám fakt radost, že jsme se letos zvládli domluvit s panem M. a bráchou na třídenní Ohři a že to fakt klaplo.

Miluju tyhle vesmírné náhody. Že se jednoho dne stane něco zdánlivě bezvýznamného a o něco později to najednou vyústí v něco ultra významného a nějakým způsobem vám to vlastně změní život.

To jsem takhle na Junktownu potkala jednoho člověka. Mám pocit, že jsem ho tam viděla už před dvěma lety, ten obličej už prostě odněkud znám, ale nějak jsme se neseznámili, byť jsme se na sebe párkrát v davu usmáli jako že „čau“.

No a on mi najednou po festivalu píše, že se omlouvá, že se nepřišel seznámit, že to považuje za fatální chybu a že to musíme napravit. Musím říct, že mě to dostalo. Miluju tyhle vesmírné lidi, co dělají taková románová gesta, co by „běžný smrtelník“ neudělal, protože „by to bylo divný“ a „takhle se nikdo nechová“. Většina lidí by si prostě řekla, no co, seznámíme se třeba jindy, a neozvala by se, i kdyby si stokrát říkali, že je to škoda. Bylo by jim to prostě blbé. Ne tak tomuhle člověkovi.

A jak jsme se tak bavili, co bychom mohli podniknout, vypadla z něj úplně banálně další vesmírně významná věta, že teď jede na týden na Festival Fantazie a jestli nechci jet s ním.

Jasně, u většiny lidí by se mi v takové chvíli rozsvítila v hlavě kontrolka, hlavně teda u většiny chlapů, ale to tak nějak poznáte, jestli to ten člověk myslí nějak „nevhodně“ nebo jestli je to úplně obyčejné lidské pozvání jakože „jestli chceš, stav se, já tam prostě budu“. Já mám strašně ráda lidi, kteří jsou takhle čistí, přímočaří a upřímní, ono jich moc není. No ale i tak jsem v první chvíli myslela, že to spíš nevyjde, že mi to časově nejde do plánu (poslední dobou je ve všem totální chaos), že to pana M. nebude zajímat a kecy prdy, no prostě zkrátím to, nakonec to po notné dávce plánování a řešení vyšlo a my jsme tam oba ve středu ráno vlakem odfrčeli 8)

Jak asi víte, je to už nějaký pátek, co jsme byli na pořádné dovolené, ve smyslu fakt se zrelaxovat. Vlastně to asi byla i naše první taková dovolená, a to na Kanárech v roce 2014 s programem all inclusive. Tři týdny na Bali o dva roky později byly spíš adrenalinovým zážitkem, a od té doby jsme se k tomu moři nějak dovolenkově nedostali, až teď, protože jsem celý loňský rok nadhazovala, že bych to potřebovala a že si to zasloužíme, a pan M. nakonec našel Egypt.

Prosimvás Egypt! Já jsem takový divný mix rodičů – máma vedro nesnáší, dělá se jí z něj fyzicky zle a při víc než 25ti stupních umírá. Můj táta zato vedro miluje, čím větší, tím lepší. No a já to mám tak, že teplo celkem miluju, respektive miluju sluníčko, ale fyzicky ta vedra taky až tak nedávám, když už je to třeba nad těch třicet (i když na Vinohradech mi k chcípání bohatě stačí tak 27), tak ze mě leje a nechci nic dělat, jen být zavřená doma nebo ležet u vody. A nejhůř se potýkám s náhlými změnami teplot, to je pak velké riziko migrény nebo angíny.

Navíc, jak jsem vyrůstala na všech těch Hvězdných branách, Mumiích a Asterixech, Egypt pro mě byl jakousi mýtickou zemí, která snad ani neexistuje, a která není pro našince hlavně přežitelná. Dokonce i když jsem za sebou měla třítýdenní Bali a přemýšleli jsme o Novém Zélandu, Egypt mi pořád přišel ze všech exotických zemí nejdál, jako by pro mě byl prostě nedostupný. Když jsme před devíti lety s kamarádkou plánovaly poznávací dovolenou a byly nám předloženy dva návrhy, zvítězila nad Egyptem hravě Francie.

Ale najednou jsem tady. Sedím v hotelové vstupní hale, pár desítek metrů od Rudého moře, a všude kolem mě Egypťani. Tak dlouho jsem po kouskách posouvala svoje hranice, až se stalo, že jsem na další nabídku jet do téhle strašidelné země pokrčila rameny a řekla „vlastně proč ne“. Tělo si musí na tyhle blázniviny zvyknout, tedy aspoň to moje rozhodně muselo, a musela jsem se naučit, jak se na ně připravit, ale jak to zmáknete, najednou se svět otevře a všechno je možné. Zvlášť když má člověk vedle sebe správného parťáka.