Myšlenky nejen cestovní

Děje se toho dost

09/04/2018 8 komentářů

Za poslední měsíc jsem se nejednou zamýšlela, jestli neplýtvám časem. Mívám to tak vždycky po návratu. Celou dobu se těším na to prázdno, na to volno, na tu pohodu, a pak jsem neklidná a mám pochyby o tom, jestli s tím časem nakládám správně, a existenciální krize. Jenže teď se už několik dní snažím sednout k blogu a napsat o všem skvělém, co jsem za ten měsíc dělala, a nevím ani kde začít, ani jak sem narvat všechny relevantní fotky. Tak to asi nebude takový průšvih O.o

Chvílemi jsem i přemýšlela, jestli se na to zapisování nevykašlat. Ale slíbila jsem si, že se budu snažit. Ať ty záznamy mám, ať o tom vím, co jsem dělala. Ať nejsou v blogu mezery. Snad brzo bude nový design a všechno zas bude fungovat tak, jak má, a pak bych si vyčítala, že jsem na to kašlala. Nicméně pokud chcete být nějak víc „up to date“, tak doporučuju sledovat mě na Instagramu, protože ten se mi samozřejmě používá mnohem snáz a jsem na něm skoro furt. Nečekala jsem, že mě to tak chytne, ale chytlo. Na nějaký ten mikroblogging je to dokonalý nástroj, ale přece jenom tam nehodlám cpát každou myšlenku a nemyslím si, že by to mohlo nebo mělo nahrazovat blog.

No, ale mluvme k věci.

2017: Au-pair potřetí, Cestovní blog, Myšlenky nejen cestovní

Minulý rok. Jaký vlastně byl?

22/03/2018 6 komentářů

Tenhle článek chce soundtrack.

Když odhlédnu od různých zmatků z posledních týdnů a povznesu se nad některé věci, dá se říct, že jsem s tím rokem dělala, co se dalo. Moje představa na jeho začátku byla, že budu mít spoustu volného času a klidu na práci na blogu a na dopsání e-booků, na třídění fotek a vůbec řešení počítačového života. Věci nakonec dopadly jinak. Naše práce vyžadovala flexibilitu a neustálou pohotovost. Neměli jsme volné hodiny času, nebo jsme o nich nevěděli dopředu – kdykoli nás mohlo cokoli vyrušit. A to pro mě byl naprostý zabiják veškerých plánů na klid, nedokázala jsem se skrz to probít.

Protože kreativitu si nevynutíš. Protože nemůžu psát článek, když mě od něj při každém odstavci někdo vyruší. Protože když se k tomu mám vracet po půl hodině nebo hodině nějaké práce, tak už to stojí za prd. A o rozepsaných jiných věcech ani nemluvě, na práci na e-booku jsem se kolikrát v minulosti zasekla i na několik hodin, a to tady jednoduše nepřipadalo v úvahu.

Myšlenky nejen cestovní

Dobíjení energie

11/03/2018 9 komentářů

Před pár dny jsem se cítila notně vyšťaveně, co se týče pozitivní energie. Za ten rok jsem jí vydala nepopsatelně moc, a co jsem dostávala zpátky, mi stačilo tak akorát na běžný provoz, ale jinak se cítím v tomto směru momentálně podvyživená, když nad tím tak přemýšlím.

Nebyla jsem si jistá, jestli můj plán obklopit se kamarády bude fungovat (a jak rychle), jako úzkostlivý člověk se sociální fóbií sama nikdy nevím, jestli mi setkání s lidmi prospěje nebo mi spíš ještě víc rozhodí sandál, ale po prvním týdnu v Čechách se dnes ráno cítím asi poprvé dobře a jako že jsem v dobrých rukách.

Začalo to samozřejmě Maudětem. Moje první a nejdůležitější dávka přátelství a domova mě zprvu nenápadně, ale ve zpětném zrcátku neoddiskutovatelně nakopla. Procouraly jsme spolu kus Vinohrad a já si začala dělat představu, kde tu co je – po roce člověk vždycky kouká, které podniky zmizely a které se zase vynořily. Praha se pořád loudá, jak říká Maude, dva roky za Anglií (upřímně nevím, jestli to není až moc pozitivní odhad), ale snaží se. Před pár lety tu člověk neměl pomalu kam jít na jídlo nebo na nákup veganských potravin, dneska už je výběr takový, že se začínám bát o svou peněženku, a to se ještě bavíme jenom o těch Vinohradech.

Myšlenky nejen cestovní

Sen

31/01/2018 10 komentářů

Už je to nějaký pátek, co jsem se vám tu svěřovala se sny. Ne že by se mi všelijaké blázniviny nezdály poměrně často, ale většinou po probuzení nedávají už takový smysl nebo je úplně zapomenu, a tak se sem „probojují“ jenom ty, které se mi zapsaly tak silně, že je dokážu podat jako příběh. No a vida, zrovna dneska tu jeden takový máme, tak koho baví analyzovat lidi, poslužte si se svými teoriemi. Já jdu mezitím žít další den naplněný emocemi a vysílením z něčeho, co se nikdy nestalo 😛 #FML

V dnešním snu jsem se bůhvíproč na okamžik vrátila k jednomu svému bývalému příteli. Nebylo to podvádění, pan M. neexistoval, ale stejně to bylo divné. Dost dobře to nechápu, příjemné mi to nebylo a styděla jsem se za to, ale jako bych tomu nemohla nijak zabránit. Moje poslední vzpomínka byla, jak jsem u něj, a hned nato jsem se probrala v křesle na chatě a stáli nade mnou naši. Spráskali ruce, že konečně! A zběsile se mě ptali, co to mělo být, kde jsem byla poslední tři dny!

Nějak jsem vyrozuměla, že to není tak, že bych tři dny nebyla doma. Částečně jsem tam byla, ale nebyla jsem prý vůbec při smyslech. Nepamatovala jsem si, co se dělo. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala na chalupu, prý mě naložili a přivezli, a strašně mě děsilo, že mi někdo ukradl tři dny. Vznikla tam teorie, že jsme s tím bývalým požili nějaké experimentální mléko/drogu, ale to jsem tvrdošíjně odmítala. Nikdy bych si nevzala něco, o čem nevím, co to se mnou udělá, to přeci nejsem já. A tak mi nezbylo než volat dotyčnému, co se mnou doháje udělal, jenže hned zkraje jsem zjistila, že je na tom úplně stejně a taky mu ty tři dny chybí.

2017: Au-pair potřetí, Myšlenky nejen cestovní

Poslední slovo

31/12/2017 8 komentářů

Poslední letošní den. Kdekdo už v tuhle chvíli bilancuje. Já mám pocit, že si na ten pořádný odstup budu muset terpve počkat, protože letošek pro mě tak nějak potrvá až do února. Teprve pak skončí moje éra au-paiření u téhle rodiny a možná i au-paiření vůbec. Možná toho skončí víc, ale teď momentálně nic nevím, a tak radši ani nic neplánuju a nechávám věci vyvíjet. Nejsem si jistá, jak přesně postupovat dál. Jestli jste si mysleli, že s přibývajícím věkem lidem přibývá rozhodnosti a že když ve dvaceti víte prd, tak dejme tomu kolem třiceti už budete vědět, co se sebou, tak sorry, že vám beru iluze, ale to nemá s věkem nic společného a já vím pořád totální lautr prd.

Myslím, že nerozhodný člověk jako já, co spíš vyřazuje to, co nechce, než aby šel po něčem konkrétním, kolem sebe potřebuje spoustu stimulů, spoustu situací, aby se mu v životě něco dělo. Potřebuju, aby mi život házel vodítka, možnosti, nabídky, a ty já pak jen lenivě mohu přijímat či zamítat. Mám představy, co bych si ještě chtěla zkusit, ale poskládá se mi to nějak do klína? Nebude to trvat dalších deset let, než se mi to splní? A jaká bude druhá třetina mého života? Pff… kdo ví.

2017: Au-pair potřetí, Cestovní blog, Myšlenky nejen cestovní

Jak se žije v Anglii – Často pokládané otázky

12/11/2017 8 komentářů

To jsem se tak jednoho dne vzbudila a přišlo mi, že mám na blogu díru, která by chtěla zalepit. Že od blogera expata se asi očekává, že bude psát hodně o té zemi, kde žije, a o životě v ní. A já vlastně nevím, jestli tomu plně dostávám, jestli ty deníčkové zápisy stačí. No tak mě napadlo to dohnat FAQem.

Že žiju v Anglii už asi není zdaleka tak šokující a převratná informace, jako to bývalo před pár lety. Možná i proto, že tu žije čím dál tím víc blogerů a tím pádem se o tom víc píše a víc ví. Přesto se v konverzacích s novými lidmi pořád dokola objevují ty samé otázky, a tak mě napadlo sepsat to do článku. Pokud vás napadnou nějaké další nebo jste sami expati a chcete něco dodat, směle komentujte 🙂

Cestovní blog, Myšlenky nejen cestovní

Problematika absence vlastního hnízda

16/10/2017 9 komentářů

Člověk nikdy neví, kdy a proč na něco změní názor.

To, že nemám jeden domov, mi roky nevadilo, spíš naopak. Bavila mě (a pořád baví) ta změna, to poznávání nového, nebýt v podstatě nikde uvázaná a moct kdykoli zvednout kotvy. A taky zařizování. Miluju zařizování a zútulňování. Ale samozřejmě s mým momentálním životním stylem se pojí ten problém, že kamkoli jedeme, to místo, kde bydlíme, nikdy není naše. Jakože opravdu naše, napořád. Nikdy mi to až tak nevadilo, jenže nemáme volnou ruku v jeho zařizování, a taky když se začne blížit konec etapy a stěhování pryč, člověk si najednou uvědomí, že do toho dal kus práce a že mu to nakonec k ničemu moc není, spíš mu to přidělá závěrečné starosti.

Je sice super, že si to na ten rok dokážeme udělat trochu svoje. Že si to uděláme hezký a že se za to nemusíme stydět. Jenže to je vždycky jen v rámci možností. A cokoli si nakoupím nebo vyrobím, to se v těch posledních pár měsících najednou promění vlastně na problém. Má smysl to převážet? Kolik mě ten převoz bude stát? Když to nepřevezu, přicházím o peníze a hezké věci. Ale komplikovanost a cena toho převozu za to nemusí stát. Z prázdné krabice jsem za rok udělala celkem útulné hnízdečko, jenže mi to nikdo nezaplatí a jestli to vůbec ocení jeho další obyvatelé, to je otázka. Ačkoli letos je to asi poprvé, co naši nástupci zdědí cokoli, co tu necháme. Poprvé totiž bydlíme opravdu ve „vlastní“ chatičce, do jejíhož vybavení se majitelé nijak neangažují a jaké to tu uděláme, takové to tu bude, navíc v ideálním případě se budeme s dalším párem překrývat stejně tak, jako jsme se překrývali při příjezdu s tím předchozím, což rodině ani neposkytuje žádný prostor k tomu, aby se tu v čemkoli hrabala.

2017: Au-pair potřetí, Myšlenky nejen cestovní

Myšlenky s vůní jehličí a buřtů

15/08/2017 Žádné komentáře

Doma bylo dobře.

Doma je vždycky dobře, aspoň když je to jen na chvíli. Je to propletené spoustou smutku a nostalgie, je to zatížené smutkem těch druhých a mým vědomím určité viny, ale je to holt tak, jak to je. Cestuju. Žiju si svůj život jinde, tak, jak mi to vychází. Nedělám si velké plány a odvahu k velkým krokům seberu tak nanejvýš jednou do roka, ale nějak to všechno vždycky vyjde a já se mám dobře a mám co vyprávět.

Asi neexistuje dokonalá země. V Čechách se mi teď plno věcí líbilo víc, než dřív, ale plno taky míň. Stýskalo se mi po Anglii a po všem, co tady mám, ale taky se mi vůbec nechtělo odjíždět. Stýská se mi po obou zemích, a vlastně i po jiných, z nichž v některých jsem ještě ani nebyla. Uvažuju, kam bych se ještě mohla podívat a proč to vlastně nedělám. Uvažuju, jestli nežiju až příliš nudně a jestli bych s tím příští rok nemohla něco udělat. Příští rok je totiž ještě prázdná stránka papíru, kam si zatím děláme s panem M. jenom črty – některé dohromady a některé každý zvlášť. Dáváme dohromady nápady, co koho láká, ale myslím, že jsme se zatím drželi hodně při zemi a že bychom se měli v tom snění mnohem víc rozmáchnout. Cítím prostě, že by to chtělo zase něco zábavnějšího a příjemnějšího. Dokud můžeme, měli bychom.

Myšlenky nejen cestovní

Kdybych na sobě mohla něco změnit…

10/05/2017 16 komentářů

Nikdo není dokonalý. Hlavně já ne. Kdybych mohla, změnila bych na sobě plno věcí.

Pleť: Je mi osmadvacet, ale můj obličej pořád ještě nedostal memo a obzvlášť poslední dva měsíce se na sebe stěží můžu podívat. Zkoušela jsem už všechno možné, ale nikdy nic nezabralo dost na to, abych mohla říct „aha, tohle je řešení“. Vždycky se to zase vrátilo a já se toho nemůžu zbavit, a ještě k tomu jsem notorický nípal, což tomu taky určitě nepomáhá. Je to kosmetikou? Vystřídala jsem jí už tolik, že není možné, aby to způsobovaly všechny. Je to stravou? Ta se mění a mám to jak doma při masožravém stavu, tak při vegetariánském žití v panem M.. Je to kávou? Tu piju léta a akné chodí ve vlnách, byly i delší doby, kdy žádné nebylo, přestože byla káva. Je to měsíčky? Tak proč to mám ty poslední dva měsíce furt a všude?? O.o

Před pár lety se mi to dokonce začalo rozlézat do dekoltu a na krk, to jsem předtím nikdy neměla a můžu se z toho uvzteknout. Lidi s čistou pletí nedokážou docenit, jaké mají štěstí. Přitom se nedá říct, že bych byla takový ten člověk, co opravdu trpí na akné. Nikdy jsem neměla rudý celý obličej plný uhrů, že bych na to musela plácat tlusté vrstvy make-upu nebo nemohla pomalu vylézt do školy mezi lidi, a těchhle lidí je mi opravdu líto. Přesto se to se mnou v menší či větší míře táhne už léta a já už toho mám fakt docela dost.

Vlasy: Nezdá se to, ale dá mi to práci, abych se sebou byla spokojená, co se vlasů týče. Mastí se dost, hlavně ofina, tak je myju skoro obden (což jim zase neprospívá), pomáhám si suchým šamponem mezitím, ovšem někdy mám období, kdy nepomáhá nic a furt si připadám jako strašidlo, co se neumí ani učesat. Hlavně když je to delší než na mikádo, což je právě teď. Co jsme s panem M., několikrát jsem se snažila splnit mu (i tak trochu sobě) sen o dlouhých vlasech, jenže to nedávám, nejde to. Jakoby se to najednou mastilo dvakrát tolik a vůbec nic se s tím nedá dělat. V pidiculíku si připadám jako retard, ale aby mi to vlálo pořád kolem obličeje, nezvládám. Dávám to do dvou culíčků, dávám to na takový ten horní poloculík, kulmuju to, aby to mělo aspoň nějaký tvar, ale když si to tak přeberu, musím na to prostě pořád myslet a otravuje mě to. Nemůžu se dočkat na víkend, až najdu kadeřnictví a zas to nechám zkrátit. Jenže pak se zas člověku vloudí do hlavy ta myšlenka – neměla bych ještě zatnout zuby a ještě chvíli vydržet…?

Ne, asi to nedám.

Myšlenky nejen cestovní

Pomerančová sprcha

02/03/2017 13 komentářů

V tyhle dny obzvlášť, když mám chvilku, brouzdám po Pinterestu a snažím se nalovit nějakou relaxační nebo tvořící inspiraci a něco pro potěchu oka a duše. Mám toho nějak dost, počasí je krajně nestálé a já vlastně ani nevím, jestli mám radši ty dny, kdy je pod mrakem a stromy na zahradě láme vichřice, nebo ty, co se tváří jako jaro. Stejně mám málo času na to, abych jedno nebo druhé pořádně využila.

V úterý mě tedy zaujal článek, co nekoloval po Pinterestu, ale po Facebooku, a představoval nový „trend“ či co, podle nějž se jeho vyznavači sprchují a koupou s pomerančem nebo některým jiným citrusem (ovšem ne s grepem, ten prý je v tomto směru nějak méněcenný a používat se nemá, tak pozor 😀 No nevím, nejspíš někdo chtěl tomu trendu stanovit nějaká pravidla, a tak si vytáhl z paty, co ho zrovna napadlo. Nevím, jaký jiný důvod by měla mít takhle grepová diskriminace), a to tedy ne pro to samotné koupání, ale aby ho v té sprše či koupeli mohli krásně a mysl očistně zbaštit jako to čuně.