Lidi, to je vedro…

Čas utíká. Jsem mu za to v těch vedrech docela vděčná, protože je prostě nezvládám a upínám se myšlenkami k představám ochlazení, podzimu, dlouhých kalhot a svetříků. Dokonce ani další týden na chalupě tomu nepomohl tolik, jak jsem doufala, i tam bylo šílené vedro, byť uznávám, že se tam snášelo mnohem příjemněji, práce na zahradě mě baví a taky není k zahození to bezděčné opalování.

Čas ale utíká hlavně v životě.  Nechci teď moc mudrovat, nemám nejlepší náladu a mohl by z toho být výlev. Mám teď ale prostě takové divné období. Měla bych si užívat, že jsem doma, ale vedro, různé životní nesnáze, zdravotní problémy mé i rodinné, plus všechno to, co mě tu štvalo i dřív a samozřejmě to nikam nezmizelo, se do mě letos opírají nějak víc a docela se těším, až budu zase v  Anglii, začnu zase nový život a žaludku se uleví. Momentálně ho cítím stažený různými stresy, většinu jich umím pojmenovat, ale vlastně se bojím a radši se tomu vyhýbám. Řešení odkládám. V některých případech proto, že to nejde vyřešit, v některých snad i proto, že i když vím, že mě to teď svým způsobem ničí, na druhou stranu mi to za to stojí. Tím chci říct, že bych mohla leccos vyřešit tím, že bych si teď hned šla najít další práci v Anglii, a vypadla bych odsud. Jenže si letos obzvlášť cením každé chvíle strávené s rodinou nebo s kamarády. I když si doma děláme každý svoje a nemáme přehršle takových těch seriálových „family together“ momentů, my zkrátka fungujeme jinak, po našem, a to stačí. To neznamená, že si to neužívám nebo že si každý den neuvědomuju, jaké mám štěstí a v jak křehké situaci zároveň jsem. Neberu ji jako samozřejmou a vím, že nepotrvá navěky. Zažila jsem to už mockrát a vím, že to brzy přijde znovu a že to bude asi těžší, než kdy dřív. Nevím, jak v sobě mám sebrat sílu znovu odjet, když vidím, jak je mě tu potřeba. Doteď jsem to vždycky nějak dokázala vyrušit, snad proto, že všichni byli silnější v zakrývání toho faktu, ale postupem času už jim to prostě nejde tak, jako dřív, a já začínám být zbabělá.

Tak vidíte, přece výlev.

Continue Reading

Co si sbalit na all-inclusive dovolenou v Egyptě

Cestovala jsem už do dostatečného množství zemí na to, abych věděla, že je dobré se vždycky před balením porozhlédnout po internetu a nespoléhat se jen na vlastní domněnky. Jednak je víc než praktické dopředu vědět, s jakým počasím máte počítat, dál je ale taky možné, že místa, která budete navštěvovat, mají specifická pravidla, co se týče oblékání. Například na Bali nesmíte do většiny chrámů s odhalenýma nohama, někde vadí i odhalená ramena. Tam sice celkem snadno koupíte sarong, kterým se zahalíte, ale ne vždycky je taková pomoc možná a proč si na každé dovolené rozšiřovat šatník, když možná všechno, co potřebujete, už dávno máte ve skříni?

Když jsme se rozhodli vydat do Egypta, bylo jasné, že budu muset prostudovat, jak striktní to tam bude s tím neodhalováním se, a chtěla jsem si i potvrdit svoje domněnky o vhodnosti a pohodlnosti dlouhého oblečení do horkého podnebí obecně. S pomocí několika článků z Pinterestu jsem si pak zabalila poměrně trefně, i když pár věcí bylo navíc a něco málo mi možná chybělo. A protože jsem milovník pakovacích seznamů a stará skleróza, tady je přehled všeho, co jsem využila a nevyužila a co by se bylo bývalo hodilo, plus nějaké užitečné tipy.

Určitě se to bude dát aplikovat i na jiné podobné země, nicméně berte na vědomí, že tohle je seznam spíš pro pohodovou dovolenou v hotelu s minimem externích výletů či aktivit v divočině 😉

Continue Reading

Vodácká píseň (letos z Ohře) a co si na tu vodu zabalit

Jediné místo, kde má v létě smysl být, je voda. Řeka, přesněji řečeno. Jsem vodákem už od malička, a krásné vzpomínky z vody patří k těm málo vzpomínkám, které vůbec ze svého raného života mám, takže tím víc si jich vážím. Když některý rok na vodu nejedu, přijde mi neúplný, a ani já si nepřipadám kompletní.

A tak mám fakt radost, že jsme se letos zvládli domluvit s panem M. a bráchou na třídenní Ohři a že to fakt klaplo.

Continue Reading

Festival Fantazie 2018

Miluju tyhle vesmírné náhody. Že se jednoho dne stane něco zdánlivě bezvýznamného a o něco později to najednou vyústí v něco ultra významného a nějakým způsobem vám to vlastně změní život.

To jsem takhle na Junktownu potkala jednoho člověka. Mám pocit, že jsem ho tam viděla už před dvěma lety, ten obličej už prostě odněkud znám, ale nějak jsme se neseznámili, byť jsme se na sebe párkrát v davu usmáli jako že „čau“.

No a on mi najednou po festivalu píše, že se omlouvá, že se nepřišel seznámit, že to považuje za fatální chybu a že to musíme napravit. Musím říct, že mě to dostalo. Miluju tyhle vesmírné lidi, co dělají taková románová gesta, co by „běžný smrtelník“ neudělal, protože „by to bylo divný“ a „takhle se nikdo nechová“. Většina lidí by si prostě řekla, no co, seznámíme se třeba jindy, a neozvala by se, i kdyby si stokrát říkali, že je to škoda. Bylo by jim to prostě blbé. Ne tak tomuhle člověkovi.

A jak jsme se tak bavili, co bychom mohli podniknout, vypadla z něj úplně banálně další vesmírně významná věta, že teď jede na týden na Festival Fantazie a jestli nechci jet s ním.

Jasně, u většiny lidí by se mi v takové chvíli rozsvítila v hlavě kontrolka, hlavně teda u většiny chlapů, ale to tak nějak poznáte, jestli to ten člověk myslí nějak „nevhodně“ nebo jestli je to úplně obyčejné lidské pozvání jakože „jestli chceš, stav se, já tam prostě budu“. Já mám strašně ráda lidi, kteří jsou takhle čistí, přímočaří a upřímní, ono jich moc není. No ale i tak jsem v první chvíli myslela, že to spíš nevyjde, že mi to časově nejde do plánu (poslední dobou je ve všem totální chaos), že to pana M. nebude zajímat a kecy prdy, no prostě zkrátím to, nakonec to po notné dávce plánování a řešení vyšlo a my jsme tam oba ve středu ráno vlakem odfrčeli 8)

Continue Reading

Egypt

Jak asi víte, je to už nějaký pátek, co jsme byli na pořádné dovolené, ve smyslu fakt se zrelaxovat. Vlastně to asi byla i naše první taková dovolená, a to na Kanárech v roce 2014 s programem all inclusive. Tři týdny na Bali o dva roky později byly spíš adrenalinovým zážitkem, a od té doby jsme se k tomu moři nějak dovolenkově nedostali, až teď, protože jsem celý loňský rok nadhazovala, že bych to potřebovala a že si to zasloužíme, a pan M. nakonec našel Egypt.

Prosimvás Egypt! Já jsem takový divný mix rodičů – máma vedro nesnáší, dělá se jí z něj fyzicky zle a při víc než 25ti stupních umírá. Můj táta zato vedro miluje, čím větší, tím lepší. No a já to mám tak, že teplo celkem miluju, respektive miluju sluníčko, ale fyzicky ta vedra taky až tak nedávám, když už je to třeba nad těch třicet (i když na Vinohradech mi k chcípání bohatě stačí tak 27), tak ze mě leje a nechci nic dělat, jen být zavřená doma nebo ležet u vody. A nejhůř se potýkám s náhlými změnami teplot, to je pak velké riziko migrény nebo angíny.

Navíc, jak jsem vyrůstala na všech těch Hvězdných branách, Mumiích a Asterixech, Egypt pro mě byl jakousi mýtickou zemí, která snad ani neexistuje, a která není pro našince hlavně přežitelná. Dokonce i když jsem za sebou měla třítýdenní Bali a přemýšleli jsme o Novém Zélandu, Egypt mi pořád přišel ze všech exotických zemí nejdál, jako by pro mě byl prostě nedostupný. Když jsme před devíti lety s kamarádkou plánovaly poznávací dovolenou a byly nám předloženy dva návrhy, zvítězila nad Egyptem hravě Francie.

Ale najednou jsem tady. Sedím v hotelové vstupní hale, pár desítek metrů od Rudého moře, a všude kolem mě Egypťani. Tak dlouho jsem po kouskách posouvala svoje hranice, až se stalo, že jsem na další nabídku jet do téhle strašidelné země pokrčila rameny a řekla „vlastně proč ne“. Tělo si musí na tyhle blázniviny zvyknout, tedy aspoň to moje rozhodně muselo, a musela jsem se naučit, jak se na ně připravit, ale jak to zmáknete, najednou se svět otevře a všechno je možné. Zvlášť když má člověk vedle sebe správného parťáka.

Continue Reading

Junktown 2118: Návrat do pustiny

Když jsem před dvěma lety byla poprvé na Junktownu, tak nějak jsem věděla, že si to chci dát jednou znovu. Znovu a líp. Po letošním zážitku jsem nejen neskutečně ráda, že jsem to zvládla, ale zároveň mám pocit, že si to stejně budu muset dát ještě aspoň jednou 😀 Ať už proto, že mě začalo fakt bavit, že si mě konečně lidi fotěj (nicméně jednoho fotografa jsem bohužel prosrala – chtěl si mě pak najít někde u ohně v lepším světle a já dala blbec přednost spaní :P), a vůbec že jsem se víc položila do výroby kostýmu a mám různý další nápady (a taky co s těma hadrama a věcma jinýho, žejo, než jet znovu :D), nebo proto, že kostýmově jsem to letos sice zvládla líp, ale zdravotně mi nejlíp nebylo, a tak mám potřebu si to ještě někdy jet vynahradit.

No ale hlavně prostě proto, že jsem tam letos opět potkala naprosto neskutečnou partu lidí a bolí mě pomyšlení, že tenhle unikátní společenskej zážitek zas hodně dlouho nezažiju, jestli vůbec někdy. A tak s tim asi budu muset něco udělat a dát si ještě někdy repete. Příští rok? Kdoví kde budu. Ale jednou se tam ještě kruci vrátim 🙂 A vy pojeďte taky, takovou atmosféru jste nezažili a nikde jinde nezažijete.

Continue Reading

Babička

Co jsem začala jezdit do zahraničí, tu a tam mě přepadala panika z myšlenky, co když se tu mezitím někomu něco stane. Babička nebyla nejmladší, a různými neduhy čím dál tím víc trpěli i rodiče. K tomu tu samozřejmě máme možnost dopravní či jiné nehody – prostě jsem se mohla kdykoli dozvědět, že už někoho neuvidím a že do konce života budu mít na talíři to, že jsem tu nebyla.

Panika přicházela tu a tam, nárazově. Třeba večer před usínáním v Anglii, poté, co jsem celý den řešila úplně jiné problémy. Víte, když jsem tam, mám prostě jiný život. Je to jako byste tu rodinu najednou vůbec neměli, a svým způsobem vám k životu nechybí. Ono by to tak nějak mělo být, žejo 😀 Když už má člověk nějaký věk, měl by vypadnout z baráku, ale já prostě žiju divnej život a jsem z toho baráku jenom když jsem za mořem, no. Nevermind.

Nejste u narozenin a svátků, jste doma jen vánočním hostem, nedá se ani spočítat, co všechno vám uteče, u čeho nejste, jaké vzpomínky se nikdy nestanou – a kolik stesku a bolesti působíte svým blízkým, na to je vážně lepší nemyslet.

Jenže se tomu nejde ubránit, zvlášť když obecně o všem moc přemýšlíte, tak, jako já.

A tak nějak jsem věděla, že přijde doba, kdy to bude horší, než před pěti lety, kdy jsme začínali. Ale to je asi jako takové to že víte, že vaši tu nebudou na věky. Myslíte na to spoustu let, ale pak se to jednou fakt stane a stejně to nechápete.

No, dneska se mnou bude vyloženě zábava, jen co je pravda.

Continue Reading

Busy, busy bee…

Už jsem si i říkala – vykašlu se na čekání na IT pomoc. Když nemá čas, tak ho poprosim jen o zálohu a pak si tu šablonu přenastavim sama. Protože to už docela začíná být trapné, že jsem ten blog nespravila tak dlouho. Jenže když já na to taky nemám čas!

Nechápu, jak se někdo může nudit. Dokonce nechápu, co to mám za život, že ani jako nezaměstnaná se nedovedu nudit a mívám třeba měsíc, dva v kuse, kdy se nezastavím a blog už skoro ani nevím, že mám. Zvládám tak maximálně Instagram. Jako ne že bych si tu na to nevzpomněla, občas si pořád hraju s kreslením různé grafiky, vymýšlením nového loga nebo vzhledu, a občas tu nad tím vážně přemýšlím. Ale to jsou aktivity na pět minut, víc času v kuse jsem tomu poslední dobou nebyla s to věnovat, dokonce jsem už aspoň dva týdny vůbec nesedla k počítači O.o

To bylo zhruba tak:

Continue Reading

Děje se toho dost

Za poslední měsíc jsem se nejednou zamýšlela, jestli neplýtvám časem. Mívám to tak vždycky po návratu. Celou dobu se těším na to prázdno, na to volno, na tu pohodu, a pak jsem neklidná a mám pochyby o tom, jestli s tím časem nakládám správně, a existenciální krize. Jenže teď se už několik dní snažím sednout k blogu a napsat o všem skvělém, co jsem za ten měsíc dělala, a nevím ani kde začít, ani jak sem narvat všechny relevantní fotky. Tak to asi nebude takový průšvih O.o

Chvílemi jsem i přemýšlela, jestli se na to zapisování nevykašlat. Ale slíbila jsem si, že se budu snažit. Ať ty záznamy mám, ať o tom vím, co jsem dělala. Ať nejsou v blogu mezery. Snad brzo bude nový design a všechno zas bude fungovat tak, jak má, a pak bych si vyčítala, že jsem na to kašlala. Nicméně pokud chcete být nějak víc „up to date“, tak doporučuju sledovat mě na Instagramu, protože ten se mi samozřejmě používá mnohem snáz a jsem na něm skoro furt. Nečekala jsem, že mě to tak chytne, ale chytlo. Na nějaký ten mikroblogging je to dokonalý nástroj, ale přece jenom tam nehodlám cpát každou myšlenku a nemyslím si, že by to mohlo nebo mělo nahrazovat blog.

No, ale mluvme k věci.

Continue Reading

Minulý rok. Jaký vlastně byl?

Tenhle článek chce soundtrack

Když odhlédnu od různých zmatků z posledních týdnů a povznesu se nad některé věci, dá se říct, že jsem s tím rokem dělala, co se dalo. Moje představa na jeho začátku byla, že budu mít spoustu volného času a klidu na práci na blogu a na dopsání e-booků, na třídění fotek a vůbec řešení počítačového života. Věci nakonec dopadly jinak. Naše práce vyžadovala flexibilitu a neustálou pohotovost. Neměli jsme volné hodiny času, nebo jsme o nich nevěděli dopředu – kdykoli nás mohlo cokoli vyrušit. A to pro mě byl naprostý zabiják veškerých plánů na klid, nedokázala jsem se skrz to probít.

Protože kreativitu si nevynutíš. Protože nemůžu psát článek, když mě od něj při každém odstavci někdo vyruší. Protože když se k tomu mám vracet po půl hodině nebo hodině nějaké práce, tak už to stojí za prd. A o rozepsaných jiných věcech ani nemluvě, na práci na e-booku jsem se kolikrát v minulosti zasekla i na několik hodin, a to tady jednoduše nepřipadalo v úvahu.

Continue Reading