Drink it. Drink it. Drink it, drink it, drink it!

To neni nějaká propagace alkoholu, jen mi v hlavě neuvěřitelně zakořenili Skynd a nemůžu je odtamtud dostat. Send help.

Nevim, jestli to, že mi tak sedli, bylo podpořeno tím, že mám v poslední době divnou náladu, nebo jestli mám divnou náladu díky nim. Bude to možná obojí. Poslední dobou mám víc a víc pocit, že jsem se zase jednou našla a že se mi daří nacházet svůj vnitřní hlas, slyšet, kým chci být a co mě láká. Jako ne že bych to doteď nevěděla. Ale většinou je život tak busy a tak rychlej, že neni čas nad tím přemýšlet a věnovat se tomu nějak cíleně, denně. Jako bych si teď mnohem víc uvědomovala, že to moje alternativní černý já je fakt to, co mi – aspoň teď – poskytuje největší inspiraci, co mě nejvíc rozvibruje a uspokojí, když si to v sobě pěstuju. Jako bych byla takovej divnej stroj, co potřebuje určitej druh prostředí, vibrací, vizuálních i jiných podnětů a když se to sejde správně, tak je to pro mě prostě sexy a zen a nirvana a inspirace, všechno v jednom, takový vesmírný souznění. A na tom taky neni nic objevnýho, to tak nějak máme všichni, ale mně přijde, že to teď neuvěřitelně silně cítím a mnohem častěji nad tím přemýšlím, až mám pocit, že někdy nejsem schopná dělat nic jen tak, že všechno je s tím záměrem masírovat to černý, měsíční, já, dokud nezačne vibrovat na tý správní hladině, a pak se z něj stává taková zářící koule, taková neutronová hvězda, a já pak mám pocit, jako bych se taky jako ta hvězda ocitla uprostřed vesmíru a byla přesně tam, kde mám bejt, jako nějaká meditace, kterou člověk otevřel třetí oko.

Nevim, možná mi prostě jen normálně jebe 😀

Procházím fotky za celý léto. Myslela jsem si, že ho nebudu hodnotit, dokud to nebude úplně uzavřený, ale to bude až budu zas v Anglii, a tam pak nebudu mít žádnej buffer time na hodnocení, tam se okamžitě vrhám do další fáze života a nebude čas přemýšlet, co bylo a jaký to bylo.

Bylo to úplně jiný, než jsem čekala, ale cítím, že to jiný bejt nemohlo a že jsem z toho dostala hodně. Ale bylo to právěže taky takový temný, zezačátku míň, pak víc. Byly v tom krásný věci, o to nic. Ale celý to mělo takový zvláštní jádro, ať už nejistota, zdravotní problémy blízkých, bezmoc, neschopnost si díky tomu cokoli plánovat, svázaný ruce. Pocity a zvláštnosti, nad kterýma jsem chvílema musela hodně přemýšlet a říkat si co se to sakra děje, a je to mnou nebo druhýma lidma?

Bylo to nakonec dost společenský. V té první části mi sice přišlo, že se nejsem schopná s nikým sejít, krom pár festivalů, kde bylo lidu ažaž, ale málo toho mýho lidu, a byla jsem z toho zkroušená, ale pak se to rozjelo, a i když mi to chvílema přišlo furt málo, nebo by pro mě možná bylo zdravější se potkávat taky s jinýma typama lidí, než s jakýma jsem se potkávala, nakonec toho bylo vlastně hodně a dalo mi to taky spoustu příležitostí sledovat, jak fungujou moje úzkosti a hormony a moje sociální baterka. Sledovala jsem jako pozorovatel, jak to vypadá, když se začnu propadat do spirály nepremávání, a jakej je rozdíl, jestli to člověk prostě akceptuje a je na sebe hodnej, nebo jestli se přiměje s tím bojovat, a co za výsledky přináší různé typy boje. V druhé půlce léta mi kolikrát přišlo, že si naordinovávám určité lidi a srazy s nimi jako léčiva, a přemýšlela jsem, jak já vlastně vůbec funguju, když tyhle lidi okolo sebe nemám. Postupem času jsem se sice víc a víc těšila zpátky do Anglie a do pouze párového života, ale taky se ve mně začaly ozývat obavy, jak to bude fungovat, až vedle mě zase bude někdo, kdo potřebuje mou pozornost, a vedle nějž nemůžu žít tak jako vedle rodičů, když jsem u nich doma, jako kočka, svým vlastním životem. Ne do takové míry.

Vysnívám si naše budoucí bydlení a práci. Bojím se té první fáze, bydlení v dodávce, kulturní šok, sociální šok – být zase na všechno dva. Ale neskutečně se těším na to, že zas na nic nebudu sama, těším se na vybalování v novém, těším se na milion anglických věcí a aspektů našeho společného života. Těším se, až zase zhubnu. Těším se na svůj šatník. Na přírodu a kyslík, kterého se mi v centru Prahy zoufale nedostává a nemít chatu, tak jsem tady rozhodně tak dlouho nevydržela. Těším se na to, jak budu zase pro různé lidi důležitá, i když se toho taky bojím, protože mým „náladám“ zkrátka vyhovuje, když na mě občas týden nikdo nemluví a absolutně nic po mně nechce, a to se s naším životem v Anglii neslučuje.

Než odjedu, příští týden mě čekají dvě operace. Křečové žíly. Je to něco, k čemu se schylovalo už spoustu let, mám z toho velké obavy, ale taky se těším. Nebo spíš doufám. Doufám, že to splní svůj účel a že budu mít pokoj. Doufám, že to dopadne tím nejlepším možným způsobem a představuju si, jak se zbavím jednoho velkého mindráku. Bojím se samozřejmě toho průběhu, nikdy jsem žádnou takovou operaci neměla a teď rovnou dvě po sobě. Ale Maryšo, musí to bét.

Ale asi už jdu zase do spirály a do depky. Najednou před sebou totiž konečně mám ten konec, co byl ještě před chvilkou tak daleko a tak neuchopitelný. Nechápu, že to tak rychle uteklo, a svým způsobem mě to děsí. Bojím se dalšího odjezdu, vždycky to bolí víc a víc a vždycky je to víc a víc riskantní. Všechno jednou končí. A já vím, že rozdýchám všechny změny, ale to nic nemění na tom, že ty velké změny jsou prostě děsivá představa. Hrozně ráda bych měla možnost se s nimi měnit tak, jak potřebuju, abych přežila, a možná mám pocit nebo zkušenost, že to tak úplně nejde, když jsou kolem mě lidi, kteří na mě ve všem spoléhají. Když mám nějaké role, které musím hrát. Možná jsem i na tohle citlivější, protože to prostě přichází s věkem. Už mi je fakt tolik věcí u prdele, a nejhorší je, když se sami zavřete do nějaké situace, v níž pak nejste schopni projevovat svobodně emoce a být sami sebou tak, jak potřebujete. Možná se bojím toho, jak mi to půjde v té nové fázi. Ale jak se znám, a já se znám nějak čím dál tím líp, tak tohle všechno jsou samozřejmě zase jenom dárk kecy ze dna pytle, co za malou chvilku přejdou a zas to bude hodně duhový. Ten podzim v Anglii bude nádhernej, a s čím temnějšíma představama do toho půjdu, tím hezčí to bude, to tak bývá. Možná že si to temno teď v sobě naschvál pěstuju, přesně z tohohle důvodu. Jednak jako brnění, abych přežila to další, už stopadesátý odtržení od svojí český reality a od svých místních lidí, a jednak abych do toho novýho života šla s černýma předpokladama a ono to pak jako na potvoru bylo úplně nádherný.

Bude hezky. Už teď to zas leze nahoru. ADHD je fakt divnost. Fakt jsem jenom takovej divnej robot, co musel pochopit, jak vlastně funguje, a teď, když začíná bejt uvědomělej, tak je hrozně zvědavej, k čemu to povede, a jestli je schopnej dosáhnout na to krásný světlo, co vidí někde kus před sebou, nějaký osvícení. Rozhodně pomáhá mít spoustu času na to, aby nad tím vůbec mohl přemýšlet a meditovat a aby mohl v klidu vymyslet, co s těma divnejma vlnama divnejch energií, co ho polejvaj zdánlivě bez ladu a skladu. Na tu poslední zjevně nebyl blbej nápad se z toho zase jednou vypsat, a místo boje to pořádně nakopnout a podpořit nekonečným poslechem Skynd. To je fakt správně ulítlá kapela.