Egypt

Jak asi víte, je to už nějaký pátek, co jsme byli na pořádné dovolené, ve smyslu fakt se zrelaxovat. Vlastně to asi byla i naše první taková dovolená, a to na Kanárech v roce 2014 s programem all inclusive. Tři týdny na Bali o dva roky později byly spíš adrenalinovým zážitkem, a od té doby jsme se k tomu moři nějak dovolenkově nedostali, až teď, protože jsem celý loňský rok nadhazovala, že bych to potřebovala a že si to zasloužíme, a pan M. nakonec našel Egypt.

Prosimvás Egypt! Já jsem takový divný mix rodičů – máma vedro nesnáší, dělá se jí z něj fyzicky zle a při víc než 25ti stupních umírá. Můj táta zato vedro miluje, čím větší, tím lepší. No a já to mám tak, že teplo celkem miluju, respektive miluju sluníčko, ale fyzicky ta vedra taky až tak nedávám, když už je to třeba nad těch třicet (i když na Vinohradech mi k chcípání bohatě stačí tak 27), tak ze mě leje a nechci nic dělat, jen být zavřená doma nebo ležet u vody. A nejhůř se potýkám s náhlými změnami teplot, to je pak velké riziko migrény nebo angíny.

Navíc, jak jsem vyrůstala na všech těch Hvězdných branách, Mumiích a Asterixech, Egypt pro mě byl jakousi mýtickou zemí, která snad ani neexistuje, a která není pro našince hlavně přežitelná. Dokonce i když jsem za sebou měla třítýdenní Bali a přemýšleli jsme o Novém Zélandu, Egypt mi pořád přišel ze všech exotických zemí nejdál, jako by pro mě byl prostě nedostupný. Když jsme před devíti lety s kamarádkou plánovaly poznávací dovolenou a byly nám předloženy dva návrhy, zvítězila nad Egyptem hravě Francie.

Ale najednou jsem tady. Sedím v hotelové vstupní hale, pár desítek metrů od Rudého moře, a všude kolem mě Egypťani. Tak dlouho jsem po kouskách posouvala svoje hranice, až se stalo, že jsem na další nabídku jet do téhle strašidelné země pokrčila rameny a řekla „vlastně proč ne“. Tělo si musí na tyhle blázniviny zvyknout, tedy aspoň to moje rozhodně muselo, a musela jsem se naučit, jak se na ně připravit, ale jak to zmáknete, najednou se svět otevře a všechno je možné. Zvlášť když má člověk vedle sebe správného parťáka.

Neodškrtnu si ten Egypt ze seznamu, ještě jsem neviděla pyramidy a bez toho mi to nepřipadá hotové. Ale s tím se počítalo. Sice tu ta možnost byla a utekla nám jen o kus lepšího plánování a lepší informovanosti, ale kvůli nim jsme sem nejeli. Chtěli jsme znovu zažít to žrádelní rozmazlování a já osobně jsem byla prakticky posedlá tím, že se musím opálit 😀 A tak třeba ty pyramidy příště. Ačkoli po dojezdu domů mám pocit, že už to asi zase tak moc znova mít nemusím…

Pro ty, kdo by se ptali, s kým jsme jeli, tak s Pantour. Cena a nabídka byly lákavé, a vzhledem k tomu, že jsme  dopředu počítali s tím, že nějaký takový last minute najdeme a pojedeme, neměla jsem dostatek výmluv na to, abych to zamítla 😀 Sice jsem to neměla moc chuť cpát do programu takhle těsně před Junktown, ale bylo to prostě lákavé, vidět další zemi, kterou jsem ještě neviděla, stejně jako myšlenka, že bych na ten Junk mohla jet o poznání hnědší. Přece jenom můj koncept lesní divoženko/kněžky by s bledou kůží nešel tak dobře dohromady.

Ne že bych se ovšem celou dobu nemodlila, abych si nepřivezla takové zdravotní problémy, že bych na něj nemohla jet vůbec. Stress z těch obav mi zrovna nepřidal.

Cesta tam utekla docela dobře. Připravili jsme se na ni opět návštěvou Restaurantu Praha na letišti, za který jsem strašně ráda a beru to už tak nějak jako součást každého letu. Není to ultra výhra kvalitou nebo cenami (byť je to pořád super ve srovnání s běžnými tamními cenami – můj řízek s kaší byl za 135,-), ale pro mě je důležité, že nemusím doma před cestou plánovat jídlo, chystat si něco, řešit, že pak to bude studené, v čem to vezmu, abych pak netahala prázdné piksly, čím to budu jíst, atd. atd.. Mívám cestovní horečku, což s sebou přináší nechuť a stres, a tohle všechno významně odpadá, když vím, že se na letišti normálně podomácku najím, navíc ve zlomku času v porovnání s chystáním vlastního jídla.

Pro mě je teplá domácí strava v takových chvílích strašně důležitá. Uklidní mi žaludek a nervy. Z toho důvodu jsem si tam taky poslední dobou dávala před letem horkou čokoládu z automatu, byl to takový můj rituál a byla jsem na větvi z toho, že stála asi deset nebo patnáct korun.

Takže samozřejmě když jsme tam tentokrát přišli, zjistila jsem, že mi vyměnili ten obyčejný kafomat za ty jejich podělané „We are goodies“, kde kelímek kafe stojí 30,- korun a k tomu ještě tři kačky platíte za ten kelímek. Prosimvás můžete mi někdo vysvětlit to jejich motto „vylepšujeme letiště pro vás“? Mě by totiž strašně zajímalo, jak mně jako má pomoct, že moje čokoláda je najednou dvakrát dražší.

Nicméně. Věci vždycky nejsou tak, jak si je člověk vysní nebo jak je zvyklý. Vlastně je celkem běžné, že jsou najednou úplně jinak, takže nás nijak zvlášť nepřekvapovalo, jak probíhal tenhle zájezd. To byla totiž vyslovená horská dráha – něco bylo perfektní a lepší, než jsme čekali, a něco bylo úplně jinak, než bylo slíbeno, a stálo to za ho.

V cestovce nám řekli, že v letadle jídlo nebude. Což bylo poněkud zarážející – jednak se letí čtyři a půl hodiny, což obvykle znamená jídlo (nad čtyři hodiny, myslím), a druhak v materiálech, které nám tatáž cestovka poslala, psali pravý opak. Ačkoli to tam bylo poněkud zmatené. Hned nahoře byla informace, že letíme s Air Cairo, jenže pod tím byly informace ve stylu „pokud letíte s AC, máte limit na zavazadla XY, pokud letíte s Travel Service, pak je takový“. A v cestovce nám tvrdili, že letíme s Travel Service. Tak jak tedy?

Inu my jsme se rozhodli nerozčilovat, ostatně k tomu mi stačilo snažit se vyčíst pravidla přepravy deodorantů ve spreji a podobných věcí – ukázalo se, že na třech různých místech tatáž cestovka píše tři různé věci, dokonce jsem se dočetla, že není možné mít v odbaveném zavazadle tekutiny nad sto ml objemu (což je blbost, to platí zásadně pouze pro příručáky), nebo že je zakázáno v odbaveném zavazadle přepravovat věci jako počítače, mobily… Tož wtf, proč by to nešlo?

Nicméně ok, nějak jsme se pobalili, povečeřeli v klidu na letišti, odbavili se a vzlétli bez problémů.

A byli jsme tedy samozřejmě docela překvapení, když jsme nastupovali na letadlo popsané Air Cairo a po dvou hodinách cesty jsme byli vzbuzeni s tím, že bude večeře. Tedy… ne že bychom si stěžovali… Ale někdo v tom má asi trošššičku bordel O.o

Po doletu jsme si zaplatili víza. Pán nám řekl, že je to 27 USD na jednoho, tedy 54 dohromady. Pan M. mu dal 55 (drobné neměl) a dolaru nazpět se nedočkal. Mkaay. Mávli jsme nad tím rukou, vyzvedli bagáž (hurá, všechno doletělo s námi) a našli podle pokynů lidi, co pokřikovali název naší cestovky. Ti nás pak hnali se spoustou dalších turistů do autobusů a rozvezli nás do našich hotelů, během čehož nám průvodce několikrát připomněl, abychom dali dýško řidičovi. Což jsme moc nepochopili, protože jen řídil a naložil kufry (což po něm nikdo nechtěl), zatímco průvodce ovládal několik jazyků (včetně češtiny O.o) a kontakt s ním jsme měli mnohem větší.

Rychle jsme zjistili, že místňáci, alespoň ti zaměstnaní v turismu (což bude asi spousta) nejsou žádná másla na jazyky, většina z nich ovládá perfektně nebo alespoň obstojně angličtinu, němčinu, ruštinu a někteří i češtinu. Různá hlášení na představeních jsou překládána i do francouzštiny, a najde-li se v publiku nějaká čínská rodinka, moderátor je dovede nejen pozdravit, ale dokonce s nimi i krátce konverzovat. O.o

Náš první dojem poté, co nám náš průvodce pomohl se zacheckovat, byl poněkud zděšení. Hotel působil giganticky, až moc luxusně a bombasticky, nebyl to vlastně žádný hotel, ale obrovský kamenný komplex s obří vstupní halou, kde kromě nás nebyla v tu dobu samozřejmě ani noha, jen zaměstnanci. Bylo sice něco po druhé ráno, ale všude bylo takové ticho a prázdno, že jsem pojala dojem, že jsme tu snad proboha sami, a že po celou dobu dovolené kolem nás bude obskakovat pět set znuděných Egypťanů, kteří nebudou mít nic jiného na práci.

Samozřejmě to byla blbost. Jakmile jsme se trochu vyspali a vyhrnuli se ráno na snídani, začali se odevšud řinout další turisté a já si mohla oddechnout.

Uklidnil mě taky jejich běžný zjev při snídani. Totiž než jsme vyrazili, dala jsem si práci s prostudováním všech pravidel a dress kódů, protože jsem nechtěla způsobit nějaký nepříjemný incident ani přitahovat nevrlé pohledy místních muslimů. A tak jsem se na snídani zahalila pomalu jako bych měla lepru, načež jsem si v jídelně připadala jako pako, protože tam na to skoro všichni dočista dlabali. Podle letáčku při snídani a večeři není povoleno mít na sobě viditelné plavky, pánové mají mít vlastně většinu času dlouhé kalhoty a kromě oběda mají povinná polo trička či košile. Realita je ovšem taková, že všichni na to kašlou a chodí permanentně v nátělníkách/plavkových kraťasech, ženy mají minišatičky či průhledné přehozy přes plavky, zkrátka všude samá odhalená kůže a dress code se dodržuje pouze na večeři, a i tam skoro nikdo nemá dlouhé kalhoty.

Zkrátka další zásadní věc, která je v reálu jinak než jak se tváří na papíře. I tak jsem se ale po celou dobu tak nějak bála, a i když jsem si zvykla chodit notně odhaleně, bylo mi to celkem nepříjemné, protože člověk prostě cítil, že na to mají místňáci svůj názor, i když v takovém hotelu určitě nepracuje nikdo, kdo by to bral až tak striktně.

Další zmatená „věc“ byla naše delegátka. Podle instrukcí jsme ji očekávali na recepci, což je malý koutek ve velkém vstupním sále, kterému se říká Lobby. Po čtvrt hodině čekání nás to přestalo bavit, tak se šel pan M. zeptat na recepci, jestli by jí nemohli zavolat. Načež se dozvěděl, že paní sedí už čtvrt hodiny kousek od nás, přímo uprostřed toho Lobby, a ani ji nenapadlo se po nás třeba podívat – přitom tam mezitím přišli asi tři jiní delegáti hledat svoje lidi. „To já to nemyslela tak doslovně s tou recepcí“, usmívá se a já úplně cítím, jak jsme s panem M. na jedné vlně a oba máme chuť ji praštit něčím po hlavě. Anyway.

Krom základních věcí a odpovědí na otázky se dozvídáme, že v Egyptě je vlastně naprosto bezpečno (člověče, ti všichni turisti a průvodci z unesených autobusů by asi nesouhlasili) a že je taky nesmysl to s tím ledem, že by se mu jako měl člověk vyhýbat. Voda tu prý není pro Evropany škodlivá proto, že by v ní byly nějaké bakterie, ale proto, že je přemineralizovaná. Jenže na veškerou přípravu jídla a pití (ledu, například) prý mají nainstalované filtry a je to naprosto bezpečné. Člověče, moje střeva měla jiný názor. Třetího dne se totiž samozřejmě faraonova pomsta objevila, a to i přesto, že jsme od začátku dvakrát denně jedli probiotika a co se jídelníčku týče, držela jsem se hodně zpátky. Pili jsme zásadně balenou vodu a čistili si s ní i zuby, výjimkou byly ovšem samozřejmě koktejly, kde byl právě ten led. Ve vodě navíc také ležela většina ovoce nebo salátů, aby to neoxidovalo. Na jednu stranu si člověk řekne, to přeci opravdu musí být bezpečná voda, jenže když pak nestíháte dobíhat na záchod, nezbývá než o tom notně pochybovat.

Já mám takovou smůlu na to, že strašně málokdy jsou věci tak, jak mi je někdo slíbil. Víte co, já sama nemám prakticky žádná očekávání. Nemám předsudky, ráda objevuju místa a zážitky tak, jak přicházejí, bez úvodu. Jenže když mi někdo něco slíbí a ono to tak pak není, tak to špatně nesu, protože na to právěže mám děsnou smůlu a děje se mi to furt. Někdo mi slibuje, že nastupuju do super práce, kde je pohoda a vydělám si – vzápětí zjišťuju, že se musím otáčet jako blázen a permanentně dealovat s idioty, což je vůbec ta nejhorší práce a na mě se to nějak lepí. Nebo jedu do vykreslené země, kde má být všechno dokonalé a všichni hrozně pohodoví, aby mě vzápětí místňáci bez zadání příčiny šikanovali, lhali, ubytování vypadala naprosto jinak, než jak měla, a neobsahovala to, co bylo napsáno v inzerátu. Což pak navíc nikoho vůbec nevzrušuje.

Můj život by se vlastně dal v tomto směru shrnout jedním zážitkem. To si pan M. šel nejprve stěžovat, že už třetí den chodíme po komplexu jako paka a nemůžeme chytit slušný internet, který tu má být asi na osmi místech. V podstatě ho poslali do háje, ať chodí dál a zkouší to všude. Že prý mají wifiny zkontrolované, a pletli do toho nějaké další kraviny, co nedávají smysl, tím vás nebudu zatěžovat. Člověk má chuť si postěžovat delegátce, jenže ta s wifinou zaprvé nic neudělá, a zadruhé nám na sebe dala dva kontakty na whatsapp, kde jsme ji nenašli.

V letáčku dál stálo, že máme k dispozici shisha lounge s vodnicemi. Všechno, co je zpoplatněné, to má u sebe napsané, takže dýmky měly být logicky součástí all inclusive. Jenže nebyly, při objednávání nám bylo řečeno, že jsou za pět euro. No a pak jsme si večer šli dát dorty a frappuchino do jednoho baru, protože to vypadalo podle obrázku naprosto fantasticky, no a dostali jsme něco, co s obrázky ani popisky neměli naprosto nic společného – a jeden dort vůbec, protože ho neměli a slečna se neobtěžovala k tomu nic říct. Donesla nám prostě jen ten jeden a my čekali na ten druhý, dokud nám nedošlo, že zjevně nebude. Pak jsme se ve vitríně přesvědčili, že ho opravdu nemají.

Je strašně zvláštní, jak některé věci předčí vaše očekávání, a jiné, na stejném místě, stojí tak strašně zoufale za prd, že máte chuť se otočit na podpatku a rychle vypadnout. A nejhorší je na tom ta nevyzpytatelnost. Že nikdy nevíte, jestli dostanete hnusnou pinacoladu, chutnající spíš jako vodka s džusem (přísahala bych, že půlka barmanů tam dává do koktejlů, co jim zrovna přijde pod ruku), nebo jestli bude zrovna skvělá. Že si musíte sami přijít na to, že na bufetu je kuře sušené jako podrážka a meatbally bez chuti, ale venku mají šťavnatý gyros a kofty tak dobré, že by člověk brečel. Že vám neosolí omeletu a v italské restauraci vypadá pizza jako z krabice a ještě spálená, zato boloňské špagety mají snad nejlepší, co jsem kdy jedla.

A tak byla prostě celá dovolená ve znamení pokusů a omylů, hledání wifiny, hlídání střevního stavu a pohybování se poblíž záchodů. Naštěstí byly skoro všude, takže to nijak významně nebránilo spoustě koupání a opalování 8) A musím říct, že jsem byla nadšená z toho, jak spolehlivě fungoval pantenol. Zrudla jsem dvakrát, a v obou případech to do druhého dne všechno zhnědlo.

Představu o mé vysněné dovolené to nakonec z většiny splnilo. Ale samozřejmě, že vám to zkazí fakt, když vás co pět minut u bazénu atakují místňáci a cpou vám různé výlety, masáže a podobně. Je to o to nepříjemnější, že jste tam vylepení v plavkách a oni jsou zahalení muslimové. Prostě z toho nemáte dobrý pocit, chcete se zabalit do ručníku nebo utéct.

A samozřejmě, že vám to zkazí zdravotní potíže. Musím říct, že trochu lituju, že jsme nezkusili hned od začátku ty jejich, fungovaly rozhodně líp než ty naše, ale na druhou stranu taky nefungovaly nijak úžasně a určité potíže přetrvávaly.

Asi vůbec nejvíc mi to zkazilo to, že jsme celou tu dobu vážně bojovali s tím internetem a ten prostě skoro nebyl nebo vypadával, a pak taky cesta domů byla pro mě celkem děsivým zážitkem. Na letišti nám projížděli skenerem i velké kufry, v nichž nesmíte mít mušle nebo kameny (a hádejte, co jsme tam měli), ale jsou i jiné věci, na které se dívají s krajní nelibostí. Vadil jim paracord, vadil jim mikrofon (pan M. s sebou holt vozí různé gadgety a hudební zařízení), mávali nám před očima prezervativem, který vylovili z mé kosmetické taštičky, a vrtěli na to hlavou, což byla jedna z nejnepříjemnějších věcí, co jsem kdy zažila (co je jim proboha do toho??!!), a samozřejmě se člověk prostě bál, že bude mít problémy, pokuty, že mu něco vezmou a podobně.

Nakonec jsme kontrolou prošli naštěstí v pořádku, zato jsme pak ale čekali další dvě hodiny na zpožděné letadlo a čuchali přitom kouř z nedaleké smoking lounge, kde se nezavíraly dveře a nám přišlo, že smoking lounge je celé to letiště.

Mě pak z nějakého důvodu rozbolelo děsně v kříži, asi od šnorchlování, kde jsem se nešikovně mrskala ve vodě ve snaze se ponořit a něco vyzvednout ze dna, no zkrátka v půlce letu se mi udělalo nedobře, polévalo mě horko, začaly mě brnět ruce a zuby, nemohla jsem se nadechnout, bylo mi na omdlení. Naštěstí ledová voda od letušek a nohy nahoru mi pomohly, a jelikož před námi byly volné sedačky, na zbytek letu jsem si tam lehla, což významně pomohlo. Prostě jsem nějak nemohla sedět.

Nevím, jestli si pamatujete, že něco podobného se mi stalo cestou z Bali. Tehdy mě ovšem chytla migréna a zvracení a trvalo to nejen celou cestu včetně asi 10ti hodinového čekání na letišti v Šanghaji, ale i tři další dny. A tak se dá asi pochopit, že mě v tu chvíli přepadaly myšlenky na to, že nepojedu na Junktown, co budu proboha dělat s lístkem (v tu dobu už by se nedal ani prodat někomu jinému), jestli to stálo za to a tak podobně.

Nakonec to naštěstí dobře dopadlo a jela jsem, a tak můžu nad nepříjemnostmi mávnout rukou a mít je jen jako vzpomínku a dobrou zkušenost.

Můžu vzpomínat na všechno to hezké. Na teplo a jak jsem ho zvládla. Na to, že teď už jsem zase zkušenější v tom, co si do takového druhu počasí zabalit a co je zbytečné. Na místní kočičky, které mi výrazně zpříjemnily pobyt a moc mě potěšilo to, že se o ně místňáci starají a nevyhánějí je ani z restaurace. Na dobroty, co jsme měli, a příjemné večery.

IMG_4341
IMG_4344
IMG_4343
IMG_4408

Na náš první infinity pool.

Na dovezené suvenýry a opálení. A na to, že příště zas třeba pojedeme do něčeho víc domácího a já si to o to víc užiju.

P.S.: Tenhle článek jsem psala asi na desetkrát, proto omluvte případné skoky v toku myšlenek a vůbec nedostatky. Já to prostě potřebuju napsat naráz, jinak to za moc nestojí,  jenže mi to prostě nějak není poslední dobou přáno 😛 

Nějaké to další počtení:

6 komentářů

  1. Ty fotky vypadají všechny skvěle a zdá se, že jste si to v rámci možností i dost užili, ale stejně mě cestovky, hotely a jakékoliv skupinové přesuny hrozně děsí. Člověk se pořád stresuje, že ho někde zapomenou, že nestihne včas sraz/večeři/whatever… Když jsem sama za sebe, tak mi prostě občas něco ujede nebo uletí, jsem s tím dopředu smířená, spoléhám jen na sebe a nikoho dalšího neomezuji.

    Na podzim bych chtěla do Maroka a faraonovy pomsty se dost obávám, tím spíše, že u silnějších nevolností občas omdlévám. Doufám, že je to v Maroku lepší než v Egyptě, ale pořád si nejsem 100% jistá, zda to se svým zdravím riskovat. Jenže kdo se bojí, ten se nepodívá nikam, známe to.

    Nerespektování dress codu mě taky štve, ať už je to kdekoliv.

    1. Tady jsou večeře a podobně hodně volně daný, máš na ně třeba čtyři hodiny 😀 A když nemáš nic jinýho na práci, leda spaní, tak to nejde nestihnout.

      Ale jinak jo, každej typ dovolený má něco do sebe. Myslím, že příště si taky radši střihnem zas něco jinýho. Já mám teď vyloženě sen jet třeba na Dvořiště, Lipno nebo Mácháč, nebyla jsem tam strašnejch let. Svoboda, vlastní auto a domácí bezpečný prostředí 😀

      Chce to asi zvolit nejbezpečnější možnou variantu, abyses podívala, ale byla nějak jištěná, kdyby cokoli. Nacpat si kapsu lékama a tak dál. Taky jsem se do toho Egypta bála, protože jak změnim teplotu prostředí, často přichází jedny nebo druhý potíže, migrény, angíny a tak dál. Nejde ale fakt nic jinýho než se na všechno připravit a jet. A snažit se tím vším dopředu nestresovat, protože to ti nepřidá.

  2. Sice Egypt nepatří mezi destinace, o kterých bych snil, ale na druhou stranu si moc rád přečtu zážitky někoho jiného, protože to je to, co si nakonec z každé dovolené (samozřejmě kromě mušlí a kamenů :-)) hlavně přivezeme domů. No a když to celé nakonec dopadne dobře, různé nepříjemnosti už ve zpětném zrcátku vypadají méně nepříjemně a dají se ve vzpomínkách přičíst spíše koloritu než šlendriánu, který za ně většinou ve skutečnosti může.

    1. Snažím se na všechny zkušenosti nahlížet jako na zkušenosti dobré – protože záleží hlavně na tom, co si z toho člověk odnese. Když se ti stane něco blbýho, furt to může bejt dobrá zkušenost. My máme, musím říct, spoustu dobrých zkušeností 😀

  3. Já momentálně sleduju last minuty do Bulharska, máma by chtěla klidně do Egypta, ale naštěstí nemáme pasy :-D. K té vodě, ani v Bulharsku to není hitparáda, zjistila jsem, že lidi radí si všude do takových destinací, kde se setkáváš s cizí vodou, brát zdravotní slivovici, ráno a večer si dáš panáka a prý to pomáhá lépe než nějaká probiotika :-D.
    A i když je článek psaný na desetkrát, pořád se mi líbí, rozhodně to neztratilo šmrnc, jaký článkům dáváš. Projíždím totiž svůj bloglovin, po maturitě na to mám konečně čas a nečtu jen to, co se najde někde jinde, a po 15 blozích jsi první, kdo ještě píše a já z toho mám neskutečnou radost! ♥

    1. My měli slivku s sebou i na Bali a věřím tomu, že bez ní by nás to tam porazilo o hodně víc. I tak jsem měla několik dní krkobol a samozřejmě střevní potíže byly taky. Ono na tom něco je, ten alkáč fakt v tomhle směru pomáhá, nevím teda jak na ty střeva, ale myslím, že to porazí kdejakýho cizího bacila 🙂

      Taky jsem se tenhle týden podívala po strašně dlouhé době na Bloglovin a skoro nic tam nebylo. Sleduju taky asi kolem dvacítky blogů, tak to neni zase takový množství, ale rozhodně bych čekala, že po nějakém měsíci, dvou, tam toho bude větší záplava než asi pět článků. Fakt smutný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.