Na rovinu, já nesnáším jehly a vůbec kecy o žilách, dělá se mi z toho blbě, nikdy jsem na žádné operaci nebyla a neměla s tím zkušenost, měla jsem jít hned na dvě po sobě, obě s kompletní (byť krátkodobou) a narkózou a vůbec jsem nevěděla, co od toho mám očekávat, takže to byl fakt ordeal a taková jako dost noční můra. (To nám to hezky pozitivně začíná 😀 Ale nebojte se nic, dopadne to dobře! Snad O.o)

Celé to „začalo“ někdy během posledního roku. Ty uvozovky tam jsou proto, že jsem se s křečovkama potýkala nějakým způsobem už několik let, řekla bych dokonce spoustu let, ale vážně si nedovedu vzpomenout, kdy to tak nějak fakt začalo… ale v posledních letech se to výrazně zhoršilo, tedy esteticky vzato. Byl to jen mindrák, nepříjemné téma ke konverzaci a úzkost z neustálého „probůh, ty máš ty nohy fakt hrozný“, „ježiš a bolí to?“, „no já jsem si všimla, jak máš tu nohu, ale nechtěla jsem nic říkat“. Byl to důvod, proč jsem nechtěla nosit kraťasy nebo sukně, byl to důvod, proč jsem musela sbírat kuráž, když jsem šla na plovárnu, prostě opruz, stres navíc, o který jako už tak anxietik nestála, ale nedalo se s tím moc dělat, nebo jsem k tomu neviděla významný důvod. Vždyť je to jenom nějaká vzhledová věc, no big deal, to o mně nic nevypovídá, proč bych se za to měla stydět, no tak ať si lidi čumí. V žádném případě jsem nechtěla poslouchat nic o žádných operacích, no fuj, a stejně nemám kdy.

Tomu se strašně těžko věří, že to jsou čtyři roky, co jsem byla naposledy na Junktownu. Ale je to pravda. Za ty čtyři roky se stalo strašně moc věcí, na jednu stranu mě to všechno udělalo docela jiným člověkem, ale na tu druhou je zjevně pod všema těma novýma vrstvama zkušeností, bolestí srdce i těla a neuvěřitelných zážitků furt ta stejná bláznivá Em, co si nemůže pomoct, když jí něco promlouvá k srdci, a musí prostě poslechnout a jít za tím hlasem. Jako ten lesní elf z LOTRa, co jednou uslyšel zvuk moře a zpěv racků (což na mě mimochodem má asi tak stejnej efekt jako na něj, co si budem) a už nikdy nebude mít v srdci klid, dokud se tam nevydá a nenechá se tím pohltit. No tak takhle mě mimo jiné volá svět post-apa, steampunku, cyberpunku, šrotu a rzi, chlapů ozbrojenejch všelijakýma gadgetama a armorama nebo naopak odzbrojujícím komfortem naprosto absurně roztrhanejch hadrů a usměvavýho chillu, svět krásek se všema možnýma druhama alternativních oděvů, účesů, makeupu, piercingů, síťovanýho čehokoli, potetovaný nebo nepotetovaný kůže, prostě svět spokojenejch vyblázněnejch lidí, co konečně taky jednou dali prostor svému vnitřnímu já, aby se projevilo a vypustilo na vzduch nějaký jejich vnitřní alternativní charaktery, který si jinak v prostřední civilní reality moc na svý nepřijdou, a jestli jo, tak jsou to zatraceně šťastný lidi.

Váhavě sedám k notebooku. Vzpomínám na všechny ty momenty v posledních měsících, kdy jsem měla psavou slinu a v hlavě se začala rozvíjet vlákna myšlenek, která jsem musela utnout, protože zrovna nebylo jak nebo kam to zaznamenat. Ani se nesnažím vzpomenout si na ty konkrétní myšlenky, vtipy a glosy – jejich existence je už pasé, holt už nejsem ten člověk, co by ihned zaznamenával všechno okolo i uvnitř sebe a bavil tím své internetové i reálné okolí. Už jen co se na Instagram vejde, a pro soukromé publikum.

Do starých blogerských kolejí se špatně vrací, člověk může mít pocit, že jak jednou přetrhl nit, už to nemá smysl, neví, jak zase navázat, bla bla – četla jsem to tolikrát na blozích druhých lidí, a i po těch letech, přestože to teď zažívám z té druhé strany, můj závěr zůstává stejný – nemá smysl pokoušet se něco navazovat nebo přehnaně dohánět. Prostě sedni a piš, co tě napadne, stejně jako dřív. Nemusíš se omlouvat, nemusíš nic vysvětlovat, většinu lidí to stejně ani nezajímá, zajímá je, co se děje teď.

No a co se děje – jsem doma v Čechách. Je to jako ve snu a absolutně nechápu, kam se ztratil všechen ten čas od mého dojezdu, fakt z toho silně panikařím. Myslela jsem, že touhle dobou budu mít dávno oběhané všechny důležité kamarády, místa, doktory… no a mám prd. Oukej, vyklidila jsem si skříň, docela slušně. Něco jsem doma poumývala, pořešila, něco debordelizovala nebo to mám rozdělané, taky jsem slušně pokročila s kostýmem na Junktown/Cybertown, byla několikrát na chalupě za babičkou, prodělala si „konečně“ taky ten vylízanej Covid, kterýmu jsem se úspěšně doteď vyhýbala, a to i přestože jsem s ním byla mnohokrát v těsném kontaktu, s panem M. jsme po odjezdu s Anglie zažili další ohromné dobrodružství při druhé návštěvě Aljašky a prvním zkoumání New Yorku, a taky jsme teď společně jeli po dlouhé době na Rock For People, což bylo vlastně to hlavní, o čem jsem chtěla dneska psát. Akorát už jsem z té sliny zase nějak vypadla a teď mám trochu nihilistickou fázi jakože koho to zajímá 😀 Ale zkusím se tím probojovat, chci si pár věcí zaznamenat hlavně pro sebe a něco málo pro druhé.

Je to téměř rok, co jsem sepsala seznam svých momentálních zero/low-waste vychytávek. Od té doby jsem vyzkoušela docela dost nových věcí, něco se chytlo, něco úplně ne, ale snažit se žít low-waste je zkrátka proces. Ze dne na den neimplementujete samá zázračná řešení, která zachrání planetu i vaši peněženku, a i když je internet plný blogočlánků a videí tohohle typu, neexistuje univerzální seznam, podle nějž bychom mohli nakupovat všichni – každému funguje a vyhovuje něco jiného. A tak je holt třeba zkoušet. Ale aspoň to není nuda.

Článek není nijak sponzorován, používám pouze Skimlinks. A samozřejmě následuje trocha toho intimního obsahu, takže pokud na tohle nemáte náladu, přeskočte tenhle článek 🙂 Dík.

Už je to tak. Nejsem kalíšková. Nebyla jsem nikdy ani tampónová, prostě to pro mě nikdy nefungovalo, a zkoušet do sebe vkládat něco ještě většího mě tudíž naprosto nelákalo.

A tak jsem před pár lety zpozorněla, když se na trhu začaly objevovat menstruační kalhotky a začalo to vypadat, že by pro mě přece jenom mohlo existovat nějaké míň plastové, zdravější řešení než vložky (tehdy jsem ještě ani tak nehrotila ten odpad, spíš dopad na zdraví).

Jenže první, co vypadaly, že budou fakt fungovat, byly Thinx z Ameriky, a v době, kdy jsem na ně došla, jsme zrovna s panem M. měli nepříjemnou zkušenost s balíčkem z oné země a s clem, a mně se nechtělo k té poměrně vysoké ceně přidávat ještě poštovné a to clo, jehož výši mi nikdo nebyl s to říct, a kdovíjaké potenciální problémy, jako byly s tím předchozím balíčkem. A tak jsem se dlouho rozhoupávala a doufala, že se brzy něco obdobného objeví i v Anglii.

A vida, objevilo se Modibodi! Co se mi na nich líbilo?

Ježiš, jak já se na tohle těšila! Barák plný pomůcek, díky nimž významně omezujeme svou osobní spotřebu jednorázových plastů, obalů, kelímků, kosmetických a hygienických produktů, no prostě všeho.

Začalo to tak nějak nenápadně už před spoustou let, ale postupně se z toho vyvinula skoro vášeň. Jsme minimalisti v tom, že strašně rádi recyklujeme, upcyklujeme, renovujeme, znovu vracíme život věcem, na které se už zapomnělo nebo které chtěl někdo vyhodit, a minimalizujeme osobní dopad na přírodu ve všech možných směrech.

Ať už jde ale o veganství nebo o tohle, nejsme extrémisti, a tak nikdy nebudu mít blog nebo Instagram výhradně o veganství nebo o zero-waste. Nebudu in, no co se dá dělat. Mě prostě baví to všechno zkoušet a dělat malé krůčky, které jsem schopna dělat opakovaně, a možná že tam jednou dojdu a budu full vegan a full zero-waste. Ale to ještě rozhodně nějaký ten pátek potrvá.

Do Anglie už jezdíme šest let, ale vlastně teprve vloni jsme začali pořádně potkávat jiné Čechy a hlavně tedy au-páry, jako jsme byli my. Dokud si všechno musíte zjišťovat sami, jde to dost pomalu v porovnání s tím, jak se to může rozjet, když se přidá několik dalších šikovných hlav. A tak jsme hlavně během loňska nasbírali spoustu tipů, jak se dá na něčem významně ušetřit, nebo dokonce vyloženě vydělat, zejména několik zajímavých aplikací. A co bych to byla za blogerku, kdybych se o ně nepodělila 8)

Peníze máme rádi všichni, a i když jich možná máme dost a dokonce i když se jich nijak křečovitě nedržíme (v Anglii se snadno utrácí ;)), rádi vidíme, když se k nám vrací nebo když jich nemusíme vydat tolik.

Existuje spousta stránek nebo aplikací, které vám umožní šetřit na něčem, co si už teď kupujete, nebo vyzkoušet za zlomek ceny či zadarmo něco nového. Často dostanete nějaký bonus za registraci nebo za přivedení kamaráda nebo vám chodí různé nabídky a vouchery, občas je jejich hodnota až neuvěřitelná. Následující seznam jsou za poslední cca dva roky nasbírané aplikace či registrace u různých podniků, díky nimž jsme dostali příjemné bonusy.

Záměrně vynechávám věrnostní kartičky u kaváren jako například Starbucks, Costa, Nero a podobně. Ačkoli je taky využíváme, při jejich cenách se rozhodně nedá tvrdit, že bychom tímto způsobem něco šetřili. Pokud tam hodláte pravidelně chodit, tak si je rozhodně zařiďte, ale nerada bych tyto podniky nějak propagovala, ostatně zrovna ty to ani nepotřebují.

Milí sněhuláci!

Už je to víc než rok, co jsem publikovala druhý díl recenzování Lushe, a už tehdy jsem věděla, že bude časem díl třetí, až se naskládá dost věcí, co do něj dát. A taky že naskládalo a je to tady hezky včas na předvánoční uvažování.

Proč si pořád myslím, že Lush je jedním z nejlepších obchodů, kde nakupovat dárky na Vánoce? Protože je to dárek pohody a příjemných okamžiků, je to dárek rozmazlování se a pečování o sebe. A hlavně je to dárek, kde nemusíte až tak moc přemýšlet, jestli je správné vůbec podporovat jeho výrobce. Není to krám, který vám bude ležet roky doma a bude se na něj prášit. Je to věc, kterou použijete, užijete si svou relaxaci s ní, a nezbude po ní odpad. Je to dárek ekologický a plný myšlenek na přírodu a zvířata. Většinou neubližuje a nemá plastový obal. Myslím navíc, že člověk nemusí být vyloženě vanový jedinec, aby si užil něco od Lushe, ostatně nemají zdaleka jen koupelové bomby, jimiž jsou asi nejvíc proslulí, a myje se každý, občas.

Takže tady je pár slov o další várce jejich voňavých udělátek, která jsem si vyzkoušela.

Občas zkouším různé věci, různé hacky nebo výrobky, a málokdy si zaznamenám, jak to vlastně šlo. Jsem v tomhle hrozná. Zčásti je to asi proto, že jsem nikdy nechtěla mít takový ten blog plný recenzí (nebo spíš že nesnáším to slovo „recenze“), převážně je to ale spíš lenost a neschopnost dotahovat věci do konce.

Nejvíc je to vidět na faktu, že za celých asi patnáct let, co si barvím hlavu, jsem si nebyla schopná vést pořádný žurnál o tom, které barvy a značky jak fungují a které jsou tedy vlastně nejlepší. To znamená, že kdykoli potřebuju novou barvu, vlezu do drogerie a vezmu prostě to, co se mi zrovna líbí podle obalu či ceny, nebo co mi připadá povědomé 😀 Což je ostuda.

Abych k sobě nebyla nefér, nezapomínám na to pořád – třeba jsem už několikrát zmiňovala mýdlové ořechy, s nimiž jsem zatím spokojená, a ze starších témat jsou tu rozhodně vždycky recenze na věci od Lushe (chystá se další) a někdy i další důležité věci, které mi příjemně vylepšují život. Ale nejsem konzistentní a někdy se tak ohlédnu zpět za tím vším, co jsem už vyzkoušela a na co jsem přišla, a zlobím se na sebe, hlavně proto, že si toho půlku nepamatuju. A kdo chce pořád dělat stejné chyby?

Takže dneska si to zapíšu – zapíšu si, na co jsem přišla nebo co jsem se rozhodla vyzkoušet v posledních pár dnech.

Už druhým rokem jedu nenakupovací výzvu a řekla bych, že většinou se mi jí daří procházet, aniž by to vůbec byla výzva. Neuvěřitelně mě to baví, mimochodem.

Ovšem z hlediska blogu je to trochu nuda – docela mě baví číst různé recenze na produkty a když jsem se poprvé pustila do recenzování Lushe, zjistila jsem, že mě to baví i psát. Ke konci pobytu na Aljašce se mi ta výzva nějak nabourala a od té doby mi přece jen přibylo pár věcí, o nichž by se dalo něco tak nějak recenzně říct, a mě napadlo, že bych to hlavně měla udělat i proto, abych sama sebe nešálila představou, že se mi to pořád daří dodržovat, protože momentálně to pravda tak úplně není 😀

Samozřejmě nepočítám věci jako jídlo či základní kosmetiku/drogerii, přičemž za základ považuju i obyčejné barvy na vlasy. Spíš se chci zmínit o věcech, které jsou tak nějak navíc oproti normálu a proč jsem si je koupila, nebo kde jsem se s nákupem sekla.