Děje se toho dost

Za poslední měsíc jsem se nejednou zamýšlela, jestli neplýtvám časem. Mívám to tak vždycky po návratu. Celou dobu se těším na to prázdno, na to volno, na tu pohodu, a pak jsem neklidná a mám pochyby o tom, jestli s tím časem nakládám správně, a existenciální krize. Jenže teď se už několik dní snažím sednout k blogu a napsat o všem skvělém, co jsem za ten měsíc dělala, a nevím ani kde začít, ani jak sem narvat všechny relevantní fotky. Tak to asi nebude takový průšvih O.o

Chvílemi jsem i přemýšlela, jestli se na to zapisování nevykašlat. Ale slíbila jsem si, že se budu snažit. Ať ty záznamy mám, ať o tom vím, co jsem dělala. Ať nejsou v blogu mezery. Snad brzo bude nový design a všechno zas bude fungovat tak, jak má, a pak bych si vyčítala, že jsem na to kašlala. Nicméně pokud chcete být nějak víc „up to date“, tak doporučuju sledovat mě na Instagramu, protože ten se mi samozřejmě používá mnohem snáz a jsem na něm skoro furt. Nečekala jsem, že mě to tak chytne, ale chytlo. Na nějaký ten mikroblogging je to dokonalý nástroj, ale přece jenom tam nehodlám cpát každou myšlenku a nemyslím si, že by to mohlo nebo mělo nahrazovat blog.

No, ale mluvme k věci.

Continue Reading

Minulý rok. Jaký vlastně byl?

Tenhle článek chce soundtrack

Když odhlédnu od různých zmatků z posledních týdnů a povznesu se nad některé věci, dá se říct, že jsem s tím rokem dělala, co se dalo. Moje představa na jeho začátku byla, že budu mít spoustu volného času a klidu na práci na blogu a na dopsání e-booků, na třídění fotek a vůbec řešení počítačového života. Věci nakonec dopadly jinak. Naše práce vyžadovala flexibilitu a neustálou pohotovost. Neměli jsme volné hodiny času, nebo jsme o nich nevěděli dopředu – kdykoli nás mohlo cokoli vyrušit. A to pro mě byl naprostý zabiják veškerých plánů na klid, nedokázala jsem se skrz to probít.

Protože kreativitu si nevynutíš. Protože nemůžu psát článek, když mě od něj při každém odstavci někdo vyruší. Protože když se k tomu mám vracet po půl hodině nebo hodině nějaké práce, tak už to stojí za prd. A o rozepsaných jiných věcech ani nemluvě, na práci na e-booku jsem se kolikrát v minulosti zasekla i na několik hodin, a to tady jednoduše nepřipadalo v úvahu.

Continue Reading

Dobíjení energie

Před pár dny jsem se cítila notně vyšťaveně, co se týče pozitivní energie. Za ten rok jsem jí vydala nepopsatelně moc, a co jsem dostávala zpátky, mi stačilo tak akorát na běžný provoz, ale jinak se cítím v tomto směru momentálně podvyživená, když nad tím tak přemýšlím.

Nebyla jsem si jistá, jestli můj plán obklopit se kamarády bude fungovat (a jak rychle), jako úzkostlivý člověk se sociální fóbií sama nikdy nevím, jestli mi setkání s lidmi prospěje nebo mi spíš ještě víc rozhodí sandál, ale po prvním týdnu v Čechách se dnes ráno cítím asi poprvé dobře a jako že jsem v dobrých rukách.

Začalo to samozřejmě Maudětem. Moje první a nejdůležitější dávka přátelství a domova mě zprvu nenápadně, ale ve zpětném zrcátku neoddiskutovatelně nakopla. Procouraly jsme spolu kus Vinohrad a já si začala dělat představu, kde tu co je – po roce člověk vždycky kouká, které podniky zmizely a které se zase vynořily. Praha se pořád loudá, jak říká Maude, dva roky za Anglií (upřímně nevím, jestli to není až moc pozitivní odhad), ale snaží se. Před pár lety tu člověk neměl pomalu kam jít na jídlo nebo na nákup veganských potravin, dneska už je výběr takový, že se začínám bát o svou peněženku, a to se ještě bavíme jenom o těch Vinohradech.

Continue Reading

Epilog

Tak a je to. Je to hotové.

Psaní tohohle článku odkládám už třetí den, protože je to moc citlivé, a protože je spousta věcí, které bych chtěla říct, ale mám důvody je neříct. Taková jsem dřív nebývala a na jednu stranu mě to štve. Mám pocit, že tahle autokorekce a filtrace pro publikum „nevhodných“ pocitů a myšlenek je dobrá věc jen do určité míry. Někdy už je to moc a já cítím, že všechno to, co bych chtěla říct, se vlastně nikdo nedozví, a já tak přicházím na trh jen s omáčkou, která pravděpodobně není vůbec zajímavá. Následuje autorský blok, protože když to nemůžu napsat od srdce, má to vůbec smysl psát…? A tak dále.

Continue Reading

Týden.

Týden!

Nemůžu tomu uvěřit. Včera jsem poslední den pracovala sama. Ještě minulý víkend mi přišlo, že je příjezd nováčků tak strašně v nedohlednu, snad jsem si tím ani nebyla ještě jistá, ale najednou je to dneska. Najednou řešíme, kdy a kde je budeme vyzvedávat, a skládáme plány na první společný víkend, které jsou tak nějak dané tím, že bude rozlučka u kamaráda, v novém bytě (tedy lomeno kolaudačka).

Balíme, průběžně celý ten týden. Já už samozřejmě, jako vždycky, začínala po troškách dřív, ale to nikdy nejde moc dobře, když si ještě plno věcí nechcete schovávat, protože co když to ještě budete potřebovat. Ale jak už člověk ví, že za dva týdny jede domů, najednou se to do kufru hází samo, protože ty dva týdny už to přece vydržím o dvou tričkách. Vydržela bych to i dýl, ale to už je takový nešvar, že chce mít člověk všechny možnosti po ruce.

Zase jsem letos nabrala hrozného oblečení. Něco jsem si koupila nové (ovšem dost jsem taky vyhodila nebo dala na charitu), něco jsem posbírala ze Sářiných pytlů na charitu. To je jeden z velkých bonusů au-paiření. Pracujete pro rodinu, která má všechno a ještě víc, a pokud máte kliku, tak rádi nakupují a občas přijdou na to, že ty skříně opravdu nejsou nafukovací, a tak se musí něčeho jiného zbavit. Co na tom, že jsou to drahé kousky, tihle lidé nemají potřebu ani čas zachraňovat finance tím, že by to všechno nahrávali na nějaké Vintedy a podobně. Prostě se to dá do pytle a šup na charitu, nebo car boot sale. Což je mimochodem koncept, který mi doma v Čechách zoufale chybí.

Continue Reading

Fénixův výběr oblíbených článků: O cestování a pro cestovatele

Cestovatelské inspirace a cestovních hacků není nikdy dost. A tak jsem své uložené materiály opět sesumírovala do článku pro vás, ať z toho taky něco máte.

Víte o nějacích dalších skvělých článcích plných inspirace a rad? Budu ráda, když se podělíte, a nebo když dáte vědět, co jste četli a co vás zaujalo 🙂

Momentálně se hodně článků týká Londýna, protože je to prostě město, kde jsem nejčastěji, kde jsem byla už mockrát, a kde mám pořád tolik věcí na objevování, že nevím, co dřív! Asi by se hodilo tam na nějaký čas bydlet, hm?

Bon voyage!

Continue Reading

Tydydudu dydydudu dyp dyp.

Milé děti!

Co bych vám tak řekla. Už několik dní chodím kolem blogu a mám hroznou chuť něco napsat, jenže mi připadá, že nemám co (aspoň nic moc pozitivního), a že bych možná ani neměla. Mám většinou všelijakou náladu, a tak se trochu bojím, jak by to dopadlo, kdybych otevřela stavidla.

Ale když je chuť, tak je chuť.

Změnila jsem barvu. To je první pozitivní myšlenka. Už je to docela dávno, co jsem si koupila tuhle purpurovou, a neměla jsem na ni pak dlouho chuť, skoro jsem si už nadávala, že jsem ji koupila. Ale pak to přišlo. A dost dobrý jako. Jen se těším, až se znovu vykoupu, protože jsem to málo vymyla a jsem z toho růžová po celém obličeji a krku, dokonce i na rukách, jak si na nich v noci spím. Jen růžová to může být… ♬

Dneska je krásně. To je další pozitivní  myšlenka, možná proto mě to přimělo konečně sednout a zkusit to. Poslední dobou je takových dnů zoufale málo a já na sobě cítím, že je strašně potřebuju, a že letošní jaro bude pro mě jedno z nejpotřebnějších jar. Ozdravovací kúra pro duši. Sluníčko, sluníčko, sluníčko. Potřebuju dobít baterky, záložní už dávno dojíždějí.

Nemůžu se dočkat, až budu doma a budu mít ode všeho pokoj, a od všech. To moc pozitivně nezní, ale je to teď zkrátka všechno tak sešlé, že mi dochází síly se s tím vyrovnávat.

Continue Reading

Sen

Už je to nějaký pátek, co jsem se vám tu svěřovala se sny. Ne že by se mi všelijaké blázniviny nezdály poměrně často, ale většinou po probuzení nedávají už takový smysl nebo je úplně zapomenu, a tak se sem „probojují“ jenom ty, které se mi zapsaly tak silně, že je dokážu podat jako příběh. No a vida, zrovna dneska tu jeden takový máme, tak koho baví analyzovat lidi, poslužte si se svými teoriemi. Já jdu mezitím žít další den naplněný emocemi a vysílením z něčeho, co se nikdy nestalo 😛 #FML

V dnešním snu jsem se bůhvíproč na okamžik vrátila k jednomu svému bývalému příteli. Nebylo to podvádění, pan M. neexistoval, ale stejně to bylo divné. Dost dobře to nechápu, příjemné mi to nebylo a styděla jsem se za to, ale jako bych tomu nemohla nijak zabránit. Moje poslední vzpomínka byla, jak jsem u něj, a hned nato jsem se probrala v křesle na chatě a stáli nade mnou naši. Spráskali ruce, že konečně! A zběsile se mě ptali, co to mělo být, kde jsem byla poslední tři dny!

Nějak jsem vyrozuměla, že to není tak, že bych tři dny nebyla doma. Částečně jsem tam byla, ale nebyla jsem prý vůbec při smyslech. Nepamatovala jsem si, co se dělo. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala na chalupu, prý mě naložili a přivezli, a strašně mě děsilo, že mi někdo ukradl tři dny. Vznikla tam teorie, že jsme s tím bývalým požili nějaké experimentální mléko/drogu, ale to jsem tvrdošíjně odmítala. Nikdy bych si nevzala něco, o čem nevím, co to se mnou udělá, to přeci nejsem já. A tak mi nezbylo než volat dotyčnému, co se mnou doháje udělal, jenže hned zkraje jsem zjistila, že je na tom úplně stejně a taky mu ty tři dny chybí.

Continue Reading

Jen si to nebrat osobně

Už dávno jsem se naučila spoustu věcí si nechat projít hlavou, než začnu psát. Vloni to tak probíhalo přirozenou cestou, protože jsem si na blog nedovedla najít dostatek času. Ale celkově v posledních letech píšu hodně přes filtr. Takže jsem na vteřinu uvažovala, že tenhle momentální výlev si taky nechám pro sebe, na druhou stranu vím, že jak nad tím budu přemýšlet, už to nenapíšu. A pak nebudu mít pro sebe žádný zápis toho, co se mi v lednu 2018 honilo hlavou a co mě trápilo. A tak to napíšu. Zítra už nad tím třeba budu mávat rukou, ale teď jsem nadzvednutá a chci to ze sebe dostat. Komentovat to nemusíte. Tak.

Říkala jsem si, jestli přijde chvíle, kdy si řeknu, že mě tu všechno sere a ať se tu tím třeba udávěj, protože doteď bylo všechno relativně normální (nebo jsem neměla čas ani zájem se tím přespříliš zabývat), ale že to by to nebylo ono, abych se ještě na konec nenasrala.

No a pak mi dá šéfová v poledne vědět, že druhý den přijde malířka (což naznačovala, že bude v únoru, a že mi o tom ještě do té doby řekne), takže je třeba všechno odevšud sundat, sklidit, odsunout nábytek a podobně, a třeba se po. Bude tu aspoň dva dny, takže život je notně omezen, ale samozřejmě žádná revanž za to nebude. Že by to třeba malířka dělala, když jsme byli na dovolené, to jako nic, jen se tu pěkně s ní mačkejte a nemějte si kde uvařit čaj, zatímco půl dne okupuje kuchyni a druhou půl obývák.

V deset večer mě šéfová bombarduje smskama o flecích na podlaze v kuchyni, o nichž nic nevím, ale že by mi napsala, že děcka ráno odjíždějí o třičtvrtě hodiny později, to ne, takže tam ráno zbytečně čekám jako blbec o hladu (snídat chodím až po jejich odjezdu) a nechápu, kde jsou.

A pak mi v podstatě zaobaleně řekne, že máme moc věcí a že to tu snad neni dost čistý nebo co a že ať jí řeknu, co je tu třeba dát novýho nebo lepšího, aby to tu měli perfektní, až přijedou. Že chce, aby to dostali v perfektním stavu, v jakém to pak budou muset udržovat, a že jako abychom to uvedli do takového stavu, v jakém jsme to našli, nebo co.

A já si myslím, že to by úplně nechtěla. Drbu se tu totiž na hlavě a vzpomínám, co tu bylo. Na stav ložního prádla, kde kdybych se po třičtvrtě roce nehecla říct si o lepší, dodneška bych spala ve flekách podezřelého původu a nechutně zažloutlých prostěradlech.

Na stav ručníků a utěrek, o ty jsem se říct nehecla, nicméně už dávno mají svoje za sebou.

Na stav nábytku, který se během našeho pobytu nijak zvlášť nezhoršil, naopak toho nejhoršího jsme se zbavili.

Na nádobí, které tu skoro žádné nebylo, ale před naším příjezdem si o to zjevně nikdo nedělal starosti. Kdybychom nepřinesli celou tašku perfektních sklenic a hrnků a nedostali menší talířky od kamarádů, tak bychom tu doteď neměli do čeho návštěvám nalít vodu či na čem servírovat pokrmy. Doteď máme jen tři velké lžíce, ale obvykle se bez toho dokážeme obejít, uvádím to jen pro příklad toho, že to tu rozhodně nebylo nejvybavenější. Pan M. si musel koupit vlastní slušný nůž do kuchyně a po nějaké době si koupil i vlastní pánve, protože tu místní zkroucenku už nemohl vydýchat a druhá pánev byla dvakrát větší než největší plotýnka, takže se nedala pořádně prohřát.

V koupelně byl tak jetý parapet u vany, že jsem ho musela přikrýt dečkami, abych se na to nemusela koukat, a taky aby na to nestříkala přímo voda a nestála na tom. Neřešili jsme to jinak, nikdo to neřešil před naším příjezdem, nikomu nepřišlo, že by to pro nás muselo vypadat líp.

Bylo nám řečeno, že cokoli bychom potřebovali, máme se zeptat, ale nikdy nás nenapadlo si vymýšlet a chtít něco lepšího, než co máme, dokud to stávající fungovalo a nebylo úplně nechutné (chápu ovšem, že každý má tu hranici jinde).

Vím, že dokážu nad spoustou věcí přemýšlet zbytečně víc, než je zdrávo, a že si beru osobně i věci, které bych si tak vůbec brát nemusela (z určitého úhlu pohledu tam může spadat úplně všechno, ale zase nemám potřebu být necitlivý pařez). Ale tohle mi dává fakt zabrat, abych si to osobně nebrala a necítila se vyloženě dotčeně. Jako bych si snad já nezasloužila mít chatku v pěkném stavu. Jako bych se tu nenadřela za ten rok. Jako bych neuklízela a necídila každý zpropadený den. Vypadalo to tu pořád dokonale? No ani náhodou. Měli jsme minimum úložných prostorů a věcí bylo přece jenom víc než co se dalo uklidit do tří šuplíků. Není tu špajz, takže skříň, kam bychom jinak dávali všechno to, co se nemá nikde válet, sloužila jako špajz a ne jako skříň. Měli jsme plno ingrediencí, kořenek a tak dále v kuchyni, protože se u nás denně vaří a chystá čerstvé jídlo, nevaříme z hotovek a nejezdíme nakupovat každý týden. Pečeme, vyrábíme, a hlavně tu žijeme. Zkuste navíc celý den někomu uklízet barák a pak přijít domů a uklízet u sebe. Ne že bych to nedělala. Ale nemohlo to dosahovat stejné kvality, nejsem nadčlověk a taky náš životní styl je o dost jiný. Kdybych měla na to naše tolik času, jako na to jejich, samozřejmě že by to vypadalo jinak.

A taky tu skoro pořád byli psi a lítaly z nich chlupy a prach. Zaneřádili koberec, který hodlám vyčistit a je to jediná věc, o které vím, že je momentálně v horším stavu, než byla.

Vždyť my jsme dokonce ani neměli žádné recyklační koše. Byl tu jeden velký kulatý na obecné odpadky, na papíry ke spálení na ohni jsme si ale sami zařídili krabici, a na recykláty, co jdou do modré popelnice, taky. Celé to vypadá poměrně hrozně v porovnání s nějakým uklizeným, do skřínky uzaviratelným, nebo aspoň vizuálně sjednoceným systémem, a hlavně to nemá dekly, jenže my jsme nikdy nebyli pinktlich a nevymýšleli jsme si. Vadilo mi, že když sem přišli, vypadalo to často jako kupa bordelu, ale považovala jsem to spíš za jejich problém než za svůj. Nebylo to mou nepořádností, ale systémem.

Teď mi šéfová řekla, ať sepíšu seznam všeho, co by měla zařídit a koupit. A já bych si určitě něco vymyslela, kdyby šlo o nás. Jenže o nás už nejde, my už si to moc neužijeme a jestli se tu budu muset měsíc dívat na nějaké super vymazlené odpadkáče, tak se budu akorát vztekat, že jsem si o ně neřekla dřív. Jistě že bych mohla strávit poslední týdny tím, že natřu odrbané nohy od stolu a oprýskané židle. Ale proč bych to proboha měla ve svém volnu dělat? To ať si dořeší další štafeta, ostatně jsem zvědavá a těším se na to, co tu s tím udělají, a ráda se podívám po nějakém čase na fotku. Vím, že to tu mohlo vypadat ještě o dost jinak, ale osobně jsem na to nikdy neměla ani čas, ani sílu, a hlavně mi to přišlo celkem zbytečné. Ono ale taky bude něco jiného, když sem pojedou na dobu neurčitou.

Myslím si, že au-paiři nikdy nemívají věci dokonalé. Vždycky dostáváme věci z druhé ruky, aspoň to tak bývalo. Možná jsme na to zvyklí. Možná už to tak nebývá, ale mnohem spíš to prostě je rodina od rodiny. Možná nám to nevadí, protože nám to přijde normální a přirozené, nejen tady v Anglii, ale i doma. Nevyhazujeme věci jen proto, že nevypadají nejlíp. Nevadí nám zašlé ručníky a utěrky, pokud v nich nejsou díry nebo nejsou plné fleků. Nevadí nám povlečení polité čajem či se skvrnou od make-upu, dokud není celé podivně zabarvené. Nevadí nám gauče s fleky od všeho možného, dokud se přes to dá přehodit přehoz, na němž jsou sice taky fleky, ale ty se schovají pod polštář. Nevadí mi, když jsou na hadrech na čištění fleky – jsou to hadry, proč by měly vypadat jako vylanzované vybělené ručníčky?

Možná je to lekce, kterou jsme potřebovali, abychom si příště víc dupali. Jenže všude to nebude fungovat tak, že by vůbec šlo si něco lepšího vydupnout. A chci se vůbec učit si to vydupávat, když to pak může dopadnout tak, že budu vypadat jako fiflena? Asi nechci.

Celou dobu jsem věděla, že by to tu mohlo vypadat líp, ale neřešila jsem to, protože jsem věděla, že to nebude na furt. Blbě jsme se z hlediska bydlení neměli – byly tu některé nepraktické věci, ale nikdy ne přes míru, a taky už nejsme zelenáči, zažili jsme toho tolik, že nám to tu přišlo jako nádherný útulný palác i se všemi svými drobnými nedostatky. Nikdy jsem tu neměla pocit, že by to tu bylo nějak nečisté, ekl, příliš zabordelené. Toužila jsem po větším množství úložných prostorů a vadilo mi neustálé luxování po psech, ale koneckonců to byla naše volba. Chtěli jsme je tady. A taky jsme si mohli minimálně koupit nějaké organizační krabice, které by nahradily chybějící šuplata. Ale neřešili jsme to a teď je marno plakat.

Už nikdy ale nikomu nedám záminku k tomu, aby mi říkal, že nejsem pořádná. Já a moc věcí, chápete to! Já, minimalistka a debordelizátorka. Já, neustále pracující na lepších systémech, nosící sem hezké krabičky, aby se do nich daly dávat věci, co by se jinak válely. Já, která si tu hraje s dekoracemi na parapetech, kdykoli na to má trochu času, a v sezóně sem permanentně nosí kytky. Pořídili jsme si difuzéry, svíčky, vonné tyčinky a vůbec všechno. Jsme taky lidi, co rádi bydlí v hezkém. Jenže když jste furt v práci, tak máte taky jiné starosti než si dekorovat bejvák, kterej ani neni váš.

My, kteří vždycky dostáváme pochvaly od návštěv, jak jsme si to tu hezky zařídili a kolik je tu teď prostoru.

Ech, nasrat.

Je vymalováno.

Tedy ještě není, ale brzy bude. A já se teď s nesmírnou chutí pouštím do závěrečného debordelizování, seženu si nějakou velkou krabici a začnu balit. Co nejdřív chci poslat všechno nadbytečné domů, pan M. snad bude mít rychlé štěstí s prodejem věcí na e-bayi a až za měsíc přijedou nováčci, bude to tu vymydlené jako každý víkend, kdy cídím, ba ještě víc, protože díky malování se dostanu i k věcem, nad nimiž jinak mávu rukou.

A já pak zas jednou pojedu domů a budou doufat, že mi ta momentální uraženost nezůstane příliš dlouho ležet v žaludku. Snad ji ještě do té doby něco velice pozitivního smaže.

.

Největší paradox je, že domů zase přijedu se svou tradiční „posedlostí“ vyklízením a uklízením, z čehož vždycky kape na karbid mámě. Doma jsem pro všechny uklízecí maniak a tady ze mně dělají bordelářku a já za to přitom nemůžu, že nemám ty věci kam dát – a taky že bydlím s gadgetářem a muzikantem, kterej nesedí na prdeli a nečumí do zdi a místo toho tvoří věci, na který potřebuje techniku.

Co už. Konec výlevu. Než jsem to dopsala, vylepšila jsem si náladu vyhazováním rozbitých krámů, doplňováním kořenek a vracením věcí do poliček. Jo. Mě to prostě baví. A pak poslouchej narážky, že tu máš bordel.

Jo. Přesně tohle mi můžete.
Hezkej den, kytičky a moje první domácí celozrnný bulky s máslíčkem a medíkem <3

Continue Reading

Závan jara

Snad bych neměla říkat hop, dokud nepřeskočím, ale věřím tomu, že to dopadne, a tak to jdu zakřiknout – asi jsme našli skvělý nový pár.

A šlo to samozřejmě zase hrozně rychle. Někdy ve středu mě Sára poprosila o reference pro agenturu. Pobavilo mě to. Poprvé jsem měla psát reference já rodině a ne naopak, a přitom by to tak mělo být pokaždé – jak by to asi vypadalo, kdyby rodiny byly hodnoceny jako podniky na Tripadvisoru? Jenže pak by zase byla tlačenka o ty dobré a člověk by mohl mít potíž nějakou sehnat… no, anyway.

Continue Reading