Scotland Trip – Edinburgh, den druhý

První probuzení v Edinburku přineslo uvolnění. Nejdřív jsem se sice příšerně lekla, že mi něco stojí nad postelí, ale pak jsem si uvědomila, že to je jen záclona a že už jsem opravdu vzhůru. Byla jsem totiž vyděšená z noci, kdy se mi zdály noční můry zahrnující nejméně dva duchy, kteří se vyskytovali v našem pokoji a tahali nám za peřinu, zatímco Maude vedle mě pokojně spala 😀 Byl to sen, o tom žádná, ale v tu chvíli mi to tak moc nepřipadalo, byl to jeden z těch nepříjemných snů, které jako lokaci použijí místo, kde právě jste, a dají si docela dost záležet na detailech. Tenhle druh prvního snu na novém místě opravdu ráda nemám. Inu. Co se dá dělat.

Po první snídani jsme se konečně vydaly do města bez kufrů. Vzaly jsme zavděk tipem od hostitelky, který jsme ostatně tak jako tak měly v plánu, a šly se podívat na hrad nejprve zespoda, z Princes Street Gardens. Pošmourné a mokré počasí sice moc nepřálo spektakulárním fotkám, ale takové pohledy se nám jinde moc nenaskytnou a Edinburgh Castle nás svým vzezřením fascinoval už od prvního dne (z Princes Street je na něj parádní výhled), takže nadšení nijak umenšeno nebylo, a ostatně co bychom to byly za britofilky, kdyby nám vadila trocha deště 8)

Tyhle „zahrady“ jsou vlastně takový klasický britský park, kterému nechybí fůra košatých stromů, racci, holubi ani veverky, a je v něm přinejmenším pár okouzlujících zákoutí.

Nejvíc mě baví, když narazím na něco neočekávaného. Třeba na tuhle krásnou chaloupku v rohu parku, která vypadá jako pohádková kulisa, a přitom je to soukromý pozemek. V parku. Někdo tam prostě bydlí. No nekupte to.

Veverky samozřejmě vzaly zavděk sušenkou z kešu. Nikdy nechoďte do britských parků bez ořechů, semínek nebo vloček 😉

Po chvíli zkoumání jsme zjistily, že musíme parkem vylézt z jiné strany, než jsme myslely, takže jsme se kousek vrátily, vystoupaly po Ramsay Lane okolo oblíbeného instaspotu Ramsay Garden a najednou jsme už byly zase na Royal Mile a před námi se rýsoval hrad, byť zprvu schovaný za velkými tribunami.

Na hradě jsme podle aktuálních příspěvků na Tripadvisoru očekávaly davy, zvlášť kvůli Fringe Festivalu, který přitáhl spoustu lidí, ale nakonec to nebylo tak zlé. Na vstup byla fronta krátká a rychle odsýpala, uvnitř jsme si výrazněji postály jen na vstup do věže s vnitřní expozicí. Jinak to bylo vcelku v pohodě, vybralo se nám i počasí a ty výhledy i hrad samotný rozhodně stály za návštěvu.

Pohled na Princes St. Gardens, Princes Street a vůbec Edinburk. A taky moříčko <3

Vnitřní expozice zahrnovala spoustu voskových figurín, které nás poněkud děsily, takže jsme se jim radši pohledem vyhýbaly 😀 Nicméně jinak to bylo všechno zajímavé a pohled na korunovační klenoty člověku samozřejmě taky něco dá.

Příjemným překvapením byly i slušné toalety zadarmo (hlavně ty u vchodu, kam se dá mimochodem dojít i bez lístku – ty pod věží bohužel páchly jako opičí pavilon :P) a internet, který sice frčel jen úplně nahoře, ale lepší než drátem do oka.

Cestou dolů jsme si daly kávovou přestávku v místním bistru. Měla jsem tou dobou nějakou krizi, dohnala mě únava z předešlého dne a cestování, a taky jsem měla nějaké střevní potíže, ale přestávka, kafe a citronový dortík dokážou spravit náladu, takže jsem pak chytla druhý dech a mohly jsme směle pokračovat.

Svačinka ve frontě na věž. Nejšťavnatější jablko!

Na ten den jsme si naplánovaly výšlap na Holyrood k vyhlídce jménem Arthur’s Seat. Holyrood je vyhaslá sopka a je k nevíře, že takovou věc, takový divoký kus přírody, člověk najde jen pár kroků od centra. Zdálky to navíc notně připomíná Doylův Ztracený svět, co říkáte?

Podle dostupných rad jsme se rozhodly pro „pohodlnou“ cestu, nejprve po silnici až k Dunsapie lochu a odtamtud pak prudké stoupání do krpálu. Řekla bych, že to byla dobrá volba. Odspodu jsme viděly lidi stoupat přímější stezkou a nevypadalo to jako něco, co by se nám chtělo v tu chvíli dělat. Ale záleží samozřejmě na vaší fyzičce a časových možnostech, my měly času dost. Každopádně se před námi opět rozprostřely krásné výhledy. Myslím, že Holyrood je další věc, kterou by člověk neměl v Edinburku vynechat. Je dobré se s městem seznámit i pohledem shora a Edinburk k tomu nabízí hned několik příležitostí, z nichž každá má něco do sebe.

Pod námi loch, nad námi loch a sopka, golfová hřiště a pasoucí se krávy. Kdo by to byl řekl, že jsme ve městě.

Duddingston Loch.

Cestou nahoru jsem poprvé zalitovala, že nemám merinové tričko a čepici. Opíral se totiž do nás silný studený vítr a já se začínala bát, že v té zpocenosti k tomu co nevidět lehnu nemocí. Naštěstí se tak nestalo, ale pro příště bych nepodceňovala rady o podzimním oblečení, a taky mi chyběly pevnější boty. Na kamenném vršku jsem byla v teniskách nejistá. Naštěstí se to obešlo bez nehod.

Dunsapie loch.

Nahoře bylo ultravětrno, ale krásně. Edinburk jsme před sebou měly jako na dlani, a přestože tam bylo dost lidí, nepřipadalo mi to tam nijak přeplněné. Za ten výšlap to stálo a dolů se nám šlo krásně lehce, kratším sestupem, s vědomím, že jsme to „pohoří“ zdolaly a to celkem s přehledem.

Sestup jsme vzaly druhou, příkřejší stranou a ukončily u Scottish Parliamentu, kde se taky nachází Holyrood Palace a Abbey. Na ty se tam stála šílená fronta a my je v  plánu ani vlastně neměly, takže jsme se jen mrkly skrz bránu a pak nasedly na autobus, kterým jsme popojely ke Calton Hillu.

Ten jsme měly na to-do listu obě, ale zajímal hlavně Maude. Já už měla toho šplhání docela dost, nicméně odevzdala jsem se tomu s vědomím, že odpočívat budu večer, další takovou šanci mít nemusím a ostatně to nebyl až takový výšlap, rozhodně ne ve srovnání s Holyroodem.

Na Caltonu bylo mnohem víc lidí a větrno tam bylo taky velmi, nicméně výhled je tam taky znamenitý a člověk by si asi neměl nechat ujít ani tuhle profláklou destinaci, když se nachází poblíž. Cítila jsem, že už mám dost a chci suché čisté oblečení, ale nelitovala jsem.

Jedna větrná fotografická.

Zpod Caltonu jsme to měly coby kamenem dohodil zpátky na Princes Street, což jsem si do té doby neuvědomila a bylo to příjemné překvapení. Naskočily jsme opět na naši devatenáctku a cestou přes Lidl se dopravily „domů“, kde už klasicky zbývalo jen povečeřet, dát si vytouženou horkou sprchu a čaj a zapadnout do postele. Toho dne jsme se nachodily a viděly jsme spoustu věcí, ovšem čekaly nás věci ještě větší a na to je vždycky třeba se dobře vyspat!

Tak zas příště, vrabčáci…

Stalker z autobusové zastávky.