Scotland Trip: Poslední den v Edinburghu

Něco na tom je, mít před sebou už jenom jeden poslední den. Sice mi bylo líto, že se to všechno nachýlilo ke konci, ale na druhou stranu jsem se probouzela s pocitem ohromné radosti. Podařilo se nám totiž celý ten výlet využít na maximum, a ani minutu jsem neměla pocit, že bychom toho měly dělat víc. Samozřejmě bylo tolik dalších věcí, co bych ráda viděla, ale propána, nikdo nemůže čekat, že uvidí celé Skotsko za pár dní a že si naplno užije tak fantastická města jako jsou Edinburk nebo Glasgow v tak krátkém čase. Prošly jsme toho tolik, kolik se jen dalo, a zvládly jsme ne jeden, ale dokonce dva celodenní výlety za splněnými sny, takže nebylo naprosto čeho litovat. A v tom posledním dni jsme toho stihly ještě další spoustu!

První ranní plán byla Portobello Beach, což vzniklo hlavně z Mauděcí iniciativy. Což byla mimochodem taky věc, která mě na tom výletu strašně bavila – každá jsme si udělaly vlastní průzkum a měly vlastní představy o tom, co chceme vidět, a během výletu jsme se jedinkrát nemusely dohadovat o tom, kam půjdeme dál nebo co budeme dělat toho dne. Plány se vždycky hladce načrtly večer předem, a během dne se zase hladce upravovaly a nastavovaly podle situace, počasí, energie nebo chutě na kafe, a přitom jsme pořád něco dělaly, pořád něco úžasného objevovaly.

Vzpomínám si, že jsem tu pláž měla taky uloženou, ale byla to pro mě jen jedna z věcí, které by se daly dělat, kdybychom byly poblíž, což mi pak nepřišlo, že bychom byly, ale když o tom Maude začala mluvit, vlastně nebyl důvod tam nejet a najednou z toho byl plán.

Jako tou dobou už zkušení mhdčkaři jsme si chytly už asi posté double-decker a vezly si svá ctěná pozadí snad celou cestu hezky nahoře v první řadě, což je mimochodem další z mých oblíbených způsobů, jak objevovat jakékoli město. A taky velmi britský způsob.

Na pláži bylo velmi větrno a pošmourno, ovšem to není nic, co by nám mohlo pokazit dojem, na to jsme příliš velké britofilky 8) Krom toho jak už jsem zmiňovala, já si při focení mraky užívám – když si chcete s fotkou pak hrát, přidávat do ní světlo nebo kontrast, nic mě neštve víc než přejasněné bílé nebe.

Britské přímořské oblasti, to je obzvlášť naše, rychle jsme zjistily, že se tu dají sbírat nečekaně velké zajímavé mušle, a taky jsme potkaly zajímavou paní s pejskem, co se s námi přišel hned pozdravit a bylo nám řečeno, že má moc rád lidi. To prostě potěší.

Když jsme byly dost ofoukané, dost jsme se nafotily a přišla chuť na dopolední kafe, vydaly jsme se od pobřeží na high street, kde jsme se jaly hledat příhodnou kavárnu s toaletami, protože taky nastal problém plného měchýře. Naneštěstí se ukázalo, že většina kaváren na téhle konkrétní ulici jsou pouhými coffee shopy, a konečně jsem taky pochopila rozdíl mezi coffee shopem a café kavárnou – coffee shopy nemají záchody 😛

Po nějaké půl hodince zuření jsme ale přece jen objevily ideální místo, kde jsem se ihned rozhodla, že tam chci pracovat nebo ho vlastnit XD Dalo nám to podnět zase jednou debatovat o tom, jaké by to bylo mít vlastní kavárničku a jak bychom si to představovaly.

Šlo o malou krásnou kavárničko/restauračku s vegan možnostmi v nabídce, s dřevěnými stoly, barevným queer dekorem, nádhernými dorty, včetně mého oblíbeného duhového, který si jednou budu muset někde dát, a navíc tam hrál excelentní výběr soul muzikantů z rádia, tak to má být. Prostě jsem se tam cítila jako doma a jako že jsme z celého okolí přišly přesně tam, kde jsme měly v tu dobu být, což byl ostatně pocit, který mě provázel většinou toho výletu. Ono i jménem nám to dávalo najevo, že to je správný výběr, protože nám to hodně připomínalo pana M. 8)

Vůbec se mi odtamtud nechtělo, jak mi tam bylo dobře. A protože bychom brzy musely stejně opět někam zaplouvat a řešit oběd, rozhodly jsme se poobědvat tam. Sice jsme obě čekaly něco trochu jiného, ale najedly jsme se slušně a mohly vyrazit zpátky do města, kde jsme měly v plánu navštívit Royal Botanic Gardens – protože jak jsme si řekli už v minulém článku, botanických zahrad není nikdy dost <3

A musím říct, že tentokrát jsem byla opravdu nadšená i exteriérem a opět mě dostalo, že to všechno můžu vidět bez jakéhokoli vstupného.

Tyhle zahrady měly všecchno. Stromy všech možných tvarů, obří lopuchy, pod nimiž jsme si připadaly jako Alenka v říší divů, jehličnany i listnáče, dokonalé trávníky, skalky, květiny, rybníček s kachnami, dokonce řeku a nejeden vodopád. Tady jsem se cítila vážně jako ve snu, protože jen pár dní předtím jsem mluvila o tom, jak cítím silnou potřebu vidět zase nějakou divokou řeku, která se valí přes kameny, šumí, zurčí, pění a prská vodu všude okolo, a najednou jsem ji měla přímo před sebou. Možná nebyla obrovská, ale o to nešlo. Potřebovala jsem cítit tu energii a slyšet ten zvuk, a vesmír mi to přání tak rychle splnil, když jsem to nejmíň čekala. Bylo to perfektní.

Viděly jsme ptactvo, viděly jsme veverky. Našly jsme slušné veřejné wc a zabloudily do obrovského skleníku, kde se dala alespoň část vidět zdarma. Do toho hlavního jsme nešly, tam se vstupné platilo a nějak jsme se shodly, že to při vší té kráse venku nepotřebujeme. I tak jsme se měly čím kochat.

Zahradami jsme postupně došly k John Gateway Restaurantu, kde jsme poměrně dlouho ztvrdly v nádherném gift shopu, plném božích věcí, a nakonec tam bylo i trochu nakoupeno. A pak už jsme se vydaly k dalšímu důležitému bodu na programu, procházce Walk of Leith k Dean Village.

Abych řekla pravdu, představovala jsem si to mnohem víc jako klasický anglický kanál s takovými těmi dlouhými loděmi, a proto jsem byla ohromně příjemně překvapena, když se ukázalo, že Leith je spíš řeka plná zákrutů, kamení a peřejí. Krom asi jednoho místa se k ní špatně slézalo, takže jsme si ji užívaly spíš shora, ale na radosti mi to neubíralo, i tak to byla nečekaně pěkná a zajímavá procházka plná překvapení. Zprvu se cestička podél ní tvářila spíš jako podél toho kanálu, ale postupně se rozšířila, kolem nás se objevily stromy, a chvílemi jsem zapomínala, že procházíme centrem Edinburghu, měla jsem pocit, že jsem zase už někde v přírodě, v lese u řeky.

Za každým koutem nás čekalo něco nového. Peřeje, zajímavé stavby, obří most nad našimi hlavami nebo šumící přehrada. Doufala jsem, že budeme mít šanci projít si i Stockbridge Market, ale bohužel se zrovna nekonal. Nicméně i tak jsme měly pořád na co koukat a nad čím áchat.

A když jsme konečně došly do Dean Village, to byla teprve podívaná, kterou jsem nečekala a která mě okamžitě přenesla do docela jiného města – Českého Krumlova. Dokonale mi to tam připomnělo krumlovské zákruty a pohledy na vysoko se pnoucí stavby okolo nás, když tamtudy projíždíme po vodácku, po řece. No posuďte sami.

Když jsme dofotily, došlo nám, že naše nohy toho začínají mít dost. Však už byl taky zase skoro večer. Vyškrábaly jsme se nahoru k hlavní ulici, kudy projížděly autobusy, a po poslední krátké chvíli v gift shopech na Princes Street jsme se rozloučily s hradem a Edinburkem vůbec a naskočily na bus zpátky na ubytování.

Bylo to nádherné a rozhodně toho nebylo dost, ale všechno krásné jednou končí a bylo na čase se vrátit domů. Zabalit, naposledy se vyspat, a v nekřesťansky brzkou ranní hodinu vstávat. Cca dvacetiminutová procházka nočním Edinburkem, rachotící kolečka kufrů a mobil s navigací v ruce, abychom se neztratily ani o krok a včas chytily autobus na letiště. Jedna liška, co nás přišla pozdravit. Pak cesta autobusem, na stojáka, protože byl nacpaný k prasknutí. Stály jsme u velkých kufrů, kde mi padl zrak na jeden takový úplně kouzelnický s nápisem „Thelmo Parole, street artist“.  Byly asi čtyři ráno a nic na tom nedávalo smysl, ale i tak si můj spící mozek byl napůl jistý tím, co jsem si potvrdila o něco později – že ten kufr patřil pouličnímu umělci, který obvykle vystupuje v Londýně na Covent Garden a kterého naprosto miluje pan M.. O.o

A já s ním jela autobusem někdy ve čtyři ráno v Edinburku ve Skotsku. Jaká je šance, že někoho slavného, koho žerete, potkáte zničehonic v zemi, která je cizí vám i jemu? Že úplně náhodou naskočíte na ten stejný autobus, neminete se ani o těch deset minut, než by jel další, prostě jste přesně v tom samém?

V tu chvíli jsem nad tím tolik nepřemýšlela a neviděla jsem smysl v tom, snažit se otočit a zahlédnout ho. Autobus byl narvaný, a co bych z toho měla? Samozřejmě jeho přítomnost tam má i vysvětlení, stejně jako Morph, kterého jsem viděla hned prvního dne našeho výletu, i Thelmo tam musel přijet na Fringe Festival. Přesto to považuju za velmi zvláštní shodu okolností, nebo způsob, jakým mi vesmír poslal vtipný pozdrav.

A dál? Dál jen letiště. Poslední nádechy skotského vzduchu. Nástup do letadla s kufry přetékajícími dárky a vzpomínkami. Úsvit nad mraky, jeden z nejkrásnějších úsvitů na světě. Trocha dřímání. Ahoj, Praho!

A na shledanou, Edinburku!