Tydydudu dydydudu dyp dyp.

Milé děti!

Co bych vám tak řekla. Už několik dní chodím kolem blogu a mám hroznou chuť něco napsat, jenže mi připadá, že nemám co (aspoň nic moc pozitivního), a že bych možná ani neměla. Mám většinou všelijakou náladu, a tak se trochu bojím, jak by to dopadlo, kdybych otevřela stavidla.

Ale když je chuť, tak je chuť.

Změnila jsem barvu. To je první pozitivní myšlenka. Už je to docela dávno, co jsem si koupila tuhle purpurovou, a neměla jsem na ni pak dlouho chuť, skoro jsem si už nadávala, že jsem ji koupila. Ale pak to přišlo. A dost dobrý jako. Jen se těším, až se znovu vykoupu, protože jsem to málo vymyla a jsem z toho růžová po celém obličeji a krku, dokonce i na rukách, jak si na nich v noci spím. Jen růžová to může být… ♬

Dneska je krásně. To je další pozitivní  myšlenka, možná proto mě to přimělo konečně sednout a zkusit to. Poslední dobou je takových dnů zoufale málo a já na sobě cítím, že je strašně potřebuju, a že letošní jaro bude pro mě jedno z nejpotřebnějších jar. Ozdravovací kúra pro duši. Sluníčko, sluníčko, sluníčko. Potřebuju dobít baterky, záložní už dávno dojíždějí.

Nemůžu se dočkat, až budu doma a budu mít ode všeho pokoj, a od všech. To moc pozitivně nezní, ale je to teď zkrátka všechno tak sešlé, že mi dochází síly se s tím vyrovnávat.

Continue Reading

Jen si to nebrat osobně

Už dávno jsem se naučila spoustu věcí si nechat projít hlavou, než začnu psát. Vloni to tak probíhalo přirozenou cestou, protože jsem si na blog nedovedla najít dostatek času. Ale celkově v posledních letech píšu hodně přes filtr. Takže jsem na vteřinu uvažovala, že tenhle momentální výlev si taky nechám pro sebe, na druhou stranu vím, že jak nad tím budu přemýšlet, už to nenapíšu. A pak nebudu mít pro sebe žádný zápis toho, co se mi v lednu 2018 honilo hlavou a co mě trápilo. A tak to napíšu. Zítra už nad tím třeba budu mávat rukou, ale teď jsem nadzvednutá a chci to ze sebe dostat. Komentovat to nemusíte. Tak.

Říkala jsem si, jestli přijde chvíle, kdy si řeknu, že mě tu všechno sere a ať se tu tím třeba udávěj, protože doteď bylo všechno relativně normální (nebo jsem neměla čas ani zájem se tím přespříliš zabývat), ale že to by to nebylo ono, abych se ještě na konec nenasrala.

No a pak mi dá šéfová v poledne vědět, že druhý den přijde malířka (což naznačovala, že bude v únoru, a že mi o tom ještě do té doby řekne), takže je třeba všechno odevšud sundat, sklidit, odsunout nábytek a podobně, a třeba se po. Bude tu aspoň dva dny, takže život je notně omezen, ale samozřejmě žádná revanž za to nebude. Že by to třeba malířka dělala, když jsme byli na dovolené, to jako nic, jen se tu pěkně s ní mačkejte a nemějte si kde uvařit čaj, zatímco půl dne okupuje kuchyni a druhou půl obývák.

V deset večer mě šéfová bombarduje smskama o flecích na podlaze v kuchyni, o nichž nic nevím, ale že by mi napsala, že děcka ráno odjíždějí o třičtvrtě hodiny později, to ne, takže tam ráno zbytečně čekám jako blbec o hladu (snídat chodím až po jejich odjezdu) a nechápu, kde jsou.

A pak mi v podstatě zaobaleně řekne, že máme moc věcí a že to tu snad neni dost čistý nebo co a že ať jí řeknu, co je tu třeba dát novýho nebo lepšího, aby to tu měli perfektní, až přijedou. Že chce, aby to dostali v perfektním stavu, v jakém to pak budou muset udržovat, a že jako abychom to uvedli do takového stavu, v jakém jsme to našli, nebo co.

A já si myslím, že to by úplně nechtěla. Drbu se tu totiž na hlavě a vzpomínám, co tu bylo. Na stav ložního prádla, kde kdybych se po třičtvrtě roce nehecla říct si o lepší, dodneška bych spala ve flekách podezřelého původu a nechutně zažloutlých prostěradlech.

Na stav ručníků a utěrek, o ty jsem se říct nehecla, nicméně už dávno mají svoje za sebou.

Na stav nábytku, který se během našeho pobytu nijak zvlášť nezhoršil, naopak toho nejhoršího jsme se zbavili.

Na nádobí, které tu skoro žádné nebylo, ale před naším příjezdem si o to zjevně nikdo nedělal starosti. Kdybychom nepřinesli celou tašku perfektních sklenic a hrnků a nedostali menší talířky od kamarádů, tak bychom tu doteď neměli do čeho návštěvám nalít vodu či na čem servírovat pokrmy. Doteď máme jen tři velké lžíce, ale obvykle se bez toho dokážeme obejít, uvádím to jen pro příklad toho, že to tu rozhodně nebylo nejvybavenější. Pan M. si musel koupit vlastní slušný nůž do kuchyně a po nějaké době si koupil i vlastní pánve, protože tu místní zkroucenku už nemohl vydýchat a druhá pánev byla dvakrát větší než největší plotýnka, takže se nedala pořádně prohřát.

V koupelně byl tak jetý parapet u vany, že jsem ho musela přikrýt dečkami, abych se na to nemusela koukat, a taky aby na to nestříkala přímo voda a nestála na tom. Neřešili jsme to jinak, nikdo to neřešil před naším příjezdem, nikomu nepřišlo, že by to pro nás muselo vypadat líp.

Bylo nám řečeno, že cokoli bychom potřebovali, máme se zeptat, ale nikdy nás nenapadlo si vymýšlet a chtít něco lepšího, než co máme, dokud to stávající fungovalo a nebylo úplně nechutné (chápu ovšem, že každý má tu hranici jinde).

Vím, že dokážu nad spoustou věcí přemýšlet zbytečně víc, než je zdrávo, a že si beru osobně i věci, které bych si tak vůbec brát nemusela (z určitého úhlu pohledu tam může spadat úplně všechno, ale zase nemám potřebu být necitlivý pařez). Ale tohle mi dává fakt zabrat, abych si to osobně nebrala a necítila se vyloženě dotčeně. Jako bych si snad já nezasloužila mít chatku v pěkném stavu. Jako bych se tu nenadřela za ten rok. Jako bych neuklízela a necídila každý zpropadený den. Vypadalo to tu pořád dokonale? No ani náhodou. Měli jsme minimum úložných prostorů a věcí bylo přece jenom víc než co se dalo uklidit do tří šuplíků. Není tu špajz, takže skříň, kam bychom jinak dávali všechno to, co se nemá nikde válet, sloužila jako špajz a ne jako skříň. Měli jsme plno ingrediencí, kořenek a tak dále v kuchyni, protože se u nás denně vaří a chystá čerstvé jídlo, nevaříme z hotovek a nejezdíme nakupovat každý týden. Pečeme, vyrábíme, a hlavně tu žijeme. Zkuste navíc celý den někomu uklízet barák a pak přijít domů a uklízet u sebe. Ne že bych to nedělala. Ale nemohlo to dosahovat stejné kvality, nejsem nadčlověk a taky náš životní styl je o dost jiný. Kdybych měla na to naše tolik času, jako na to jejich, samozřejmě že by to vypadalo jinak.

A taky tu skoro pořád byli psi a lítaly z nich chlupy a prach. Zaneřádili koberec, který hodlám vyčistit a je to jediná věc, o které vím, že je momentálně v horším stavu, než byla.

Vždyť my jsme dokonce ani neměli žádné recyklační koše. Byl tu jeden velký kulatý na obecné odpadky, na papíry ke spálení na ohni jsme si ale sami zařídili krabici, a na recykláty, co jdou do modré popelnice, taky. Celé to vypadá poměrně hrozně v porovnání s nějakým uklizeným, do skřínky uzaviratelným, nebo aspoň vizuálně sjednoceným systémem, a hlavně to nemá dekly, jenže my jsme nikdy nebyli pinktlich a nevymýšleli jsme si. Vadilo mi, že když sem přišli, vypadalo to často jako kupa bordelu, ale považovala jsem to spíš za jejich problém než za svůj. Nebylo to mou nepořádností, ale systémem.

Teď mi šéfová řekla, ať sepíšu seznam všeho, co by měla zařídit a koupit. A já bych si určitě něco vymyslela, kdyby šlo o nás. Jenže o nás už nejde, my už si to moc neužijeme a jestli se tu budu muset měsíc dívat na nějaké super vymazlené odpadkáče, tak se budu akorát vztekat, že jsem si o ně neřekla dřív. Jistě že bych mohla strávit poslední týdny tím, že natřu odrbané nohy od stolu a oprýskané židle. Ale proč bych to proboha měla ve svém volnu dělat? To ať si dořeší další štafeta, ostatně jsem zvědavá a těším se na to, co tu s tím udělají, a ráda se podívám po nějakém čase na fotku. Vím, že to tu mohlo vypadat ještě o dost jinak, ale osobně jsem na to nikdy neměla ani čas, ani sílu, a hlavně mi to přišlo celkem zbytečné. Ono ale taky bude něco jiného, když sem pojedou na dobu neurčitou.

Myslím si, že au-paiři nikdy nemívají věci dokonalé. Vždycky dostáváme věci z druhé ruky, aspoň to tak bývalo. Možná jsme na to zvyklí. Možná už to tak nebývá, ale mnohem spíš to prostě je rodina od rodiny. Možná nám to nevadí, protože nám to přijde normální a přirozené, nejen tady v Anglii, ale i doma. Nevyhazujeme věci jen proto, že nevypadají nejlíp. Nevadí nám zašlé ručníky a utěrky, pokud v nich nejsou díry nebo nejsou plné fleků. Nevadí nám povlečení polité čajem či se skvrnou od make-upu, dokud není celé podivně zabarvené. Nevadí nám gauče s fleky od všeho možného, dokud se přes to dá přehodit přehoz, na němž jsou sice taky fleky, ale ty se schovají pod polštář. Nevadí mi, když jsou na hadrech na čištění fleky – jsou to hadry, proč by měly vypadat jako vylanzované vybělené ručníčky?

Možná je to lekce, kterou jsme potřebovali, abychom si příště víc dupali. Jenže všude to nebude fungovat tak, že by vůbec šlo si něco lepšího vydupnout. A chci se vůbec učit si to vydupávat, když to pak může dopadnout tak, že budu vypadat jako fiflena? Asi nechci.

Celou dobu jsem věděla, že by to tu mohlo vypadat líp, ale neřešila jsem to, protože jsem věděla, že to nebude na furt. Blbě jsme se z hlediska bydlení neměli – byly tu některé nepraktické věci, ale nikdy ne přes míru, a taky už nejsme zelenáči, zažili jsme toho tolik, že nám to tu přišlo jako nádherný útulný palác i se všemi svými drobnými nedostatky. Nikdy jsem tu neměla pocit, že by to tu bylo nějak nečisté, ekl, příliš zabordelené. Toužila jsem po větším množství úložných prostorů a vadilo mi neustálé luxování po psech, ale koneckonců to byla naše volba. Chtěli jsme je tady. A taky jsme si mohli minimálně koupit nějaké organizační krabice, které by nahradily chybějící šuplata. Ale neřešili jsme to a teď je marno plakat.

Už nikdy ale nikomu nedám záminku k tomu, aby mi říkal, že nejsem pořádná. Já a moc věcí, chápete to! Já, minimalistka a debordelizátorka. Já, neustále pracující na lepších systémech, nosící sem hezké krabičky, aby se do nich daly dávat věci, co by se jinak válely. Já, která si tu hraje s dekoracemi na parapetech, kdykoli na to má trochu času, a v sezóně sem permanentně nosí kytky. Pořídili jsme si difuzéry, svíčky, vonné tyčinky a vůbec všechno. Jsme taky lidi, co rádi bydlí v hezkém. Jenže když jste furt v práci, tak máte taky jiné starosti než si dekorovat bejvák, kterej ani neni váš.

My, kteří vždycky dostáváme pochvaly od návštěv, jak jsme si to tu hezky zařídili a kolik je tu teď prostoru.

Ech, nasrat.

Je vymalováno.

Tedy ještě není, ale brzy bude. A já se teď s nesmírnou chutí pouštím do závěrečného debordelizování, seženu si nějakou velkou krabici a začnu balit. Co nejdřív chci poslat všechno nadbytečné domů, pan M. snad bude mít rychlé štěstí s prodejem věcí na e-bayi a až za měsíc přijedou nováčci, bude to tu vymydlené jako každý víkend, kdy cídím, ba ještě víc, protože díky malování se dostanu i k věcem, nad nimiž jinak mávu rukou.

A já pak zas jednou pojedu domů a budou doufat, že mi ta momentální uraženost nezůstane příliš dlouho ležet v žaludku. Snad ji ještě do té doby něco velice pozitivního smaže.

.

Největší paradox je, že domů zase přijedu se svou tradiční „posedlostí“ vyklízením a uklízením, z čehož vždycky kape na karbid mámě. Doma jsem pro všechny uklízecí maniak a tady ze mně dělají bordelářku a já za to přitom nemůžu, že nemám ty věci kam dát – a taky že bydlím s gadgetářem a muzikantem, kterej nesedí na prdeli a nečumí do zdi a místo toho tvoří věci, na který potřebuje techniku.

Co už. Konec výlevu. Než jsem to dopsala, vylepšila jsem si náladu vyhazováním rozbitých krámů, doplňováním kořenek a vracením věcí do poliček. Jo. Mě to prostě baví. A pak poslouchej narážky, že tu máš bordel.

Jo. Přesně tohle mi můžete.
Hezkej den, kytičky a moje první domácí celozrnný bulky s máslíčkem a medíkem <3

Continue Reading

Konečně londýnské kočkafé! (a proč tam snad ani nechodit…)

Už se nám to chýlí ke konci. A už ani nepočítáme s tím, že bychom ještě podnikali nějaké výlety, zvlášť vzhledem k počasí. Ale Londýn jsme si ještě dali.

Pan M. si prostě musel dát na Shoreditchi to pad thai, na které minule zapomněl, taky je pravda, že jsme to tam minule trochu odbyli vzhledem k času, únavě a šíleným davům, dál se podařilo, že kamarád pana M., co pracuje v Londýně, měl mít odpoledne volno, no a taky měli nějakým zázrakem volná místa v kavárně London Cat Village, kterou jsem měla od května (!) pořád v žaludku a toužila se tam konečně podívat. Tak se konečně zadařilo!

Continue Reading

A byly Vánoce…

Sedím na gauči s talířkem naloženým pocukrovanou vánočkou a ve sklence od marmelády mi pomalu chladne horké kakao. Na okně divoce plápolají svíčky – je tam průvan. Trochu uvažuju, jestli je nesfouknout, ta vysoká není umístěna vyloženě stabilně, ale nemůžu se přimět s tím něco dělat, na to plápolání se příliš hezky dívá a jsem příliš rozlámaná. Vstávala jsem ještě za tmy, abych pomohla v domě se snídaní, vyžehlila kotel prádla a všechny vyprovodila.

Continue Reading

Co dělat v neděli v Londýně: Shoreditch, Trafalgar, Leicester a Winter Wonderland

Už je to nějaký pátek, co jsme byli naposledy v Londýně. Vlastně to asi bylo s maminkami, v září. Od té doby jsme neměli tolik potřebu, měli jsme pořád jiné plány nebo nebyla energie, nebo zdraví. Taky jsme možná byli od té poslední návštěvy trochu zdrchaní z toho, jak jsme tehdy podcenili časovou organizaci a jak málo jsme toho stihli, tak mám pocit, že jsme na něj na chvilku trochu zanevřeli 😀

Ale jak se začaly přibližovat Vánoce, došlo samozřejmě na to, že bychom se rádi znovu podívali na Winter Wonderland a nadýchali trochu atmosféry, a já navíc skoro nepřetržitě mluvila o Shoreditchi, který jsem si před nějakým časem napsala na to-do list a od té doby v souvislosti s Londýnem nemlela skoro o ničem jiném. No a tak když konečně pan M. přestal mít zvrtnuté kotníky a zanícené dutiny a předpověď počasí slibovala po mrazivé sobotě teplejší, slunečnou neděli, tak jsme se hecli, a přestože jsme toho ze soboty na neděli moc nenaspali a chvíli to vypadalo, že se na to vykašleme, nakonec jsme se na to nevykašlali a byli jsme za to docela rádi.

Continue Reading

Jak se žije v Anglii – Často pokládané otázky

To jsem se tak jednoho dne vzbudila a přišlo mi, že mám na blogu díru, která by chtěla zalepit. Že od blogera expata se asi očekává, že bude psát hodně o té zemi, kde žije, a o životě v ní. A já vlastně nevím, jestli tomu plně dostávám, jestli ty deníčkové zápisy stačí. No tak mě napadlo to dohnat FAQem.

Že žiju v Anglii už asi není zdaleka tak šokující a převratná informace, jako to bývalo před pár lety. Možná i proto, že tu žije čím dál tím víc blogerů a tím pádem se o tom víc píše a víc ví. Přesto se v konverzacích s novými lidmi pořád dokola objevují ty samé otázky, a tak mě napadlo sepsat to do článku. Pokud vás napadnou nějaké další nebo jste sami expati a chcete něco dodat, směle komentujte 🙂

Continue Reading

Problematika absence vlastního hnízda

Člověk nikdy neví, kdy a proč na něco změní názor.

To, že nemám jeden domov, mi roky nevadilo, spíš naopak. Bavila mě (a pořád baví) ta změna, to poznávání nového, nebýt v podstatě nikde uvázaná a moct kdykoli zvednout kotvy. A taky zařizování. Miluju zařizování a zútulňování. Ale samozřejmě s mým momentálním životním stylem se pojí ten problém, že kamkoli jedeme, to místo, kde bydlíme, nikdy není naše. Jakože opravdu naše, napořád. Nikdy mi to až tak nevadilo, jenže nemáme volnou ruku v jeho zařizování, a taky když se začne blížit konec etapy a stěhování pryč, člověk si najednou uvědomí, že do toho dal kus práce a že mu to nakonec k ničemu moc není, spíš mu to přidělá závěrečné starosti.

Je sice super, že si to na ten rok dokážeme udělat trochu svoje. Že si to uděláme hezký a že se za to nemusíme stydět. Jenže to je vždycky jen v rámci možností. A cokoli si nakoupím nebo vyrobím, to se v těch posledních pár měsících najednou promění vlastně na problém. Má smysl to převážet? Kolik mě ten převoz bude stát? Když to nepřevezu, přicházím o peníze a hezké věci. Ale komplikovanost a cena toho převozu za to nemusí stát. Z prázdné krabice jsem za rok udělala celkem útulné hnízdečko, jenže mi to nikdo nezaplatí a jestli to vůbec ocení jeho další obyvatelé, to je otázka. Ačkoli letos je to asi poprvé, co naši nástupci zdědí cokoli, co tu necháme. Poprvé totiž bydlíme opravdu ve „vlastní“ chatičce, do jejíhož vybavení se majitelé nijak neangažují a jaké to tu uděláme, takové to tu bude, navíc v ideálním případě se budeme s dalším párem překrývat stejně tak, jako jsme se překrývali při příjezdu s tím předchozím, což rodině ani neposkytuje žádný prostor k tomu, aby se tu v čemkoli hrabala.

Continue Reading

Vegan fest, Tim Shieff a vlasy

Vůbec nechápu, kdo mi poslední dobou krade čas, ale nakonec mi to vlastně až tak nevadí. Jsem sice letos trochu rozmrzelá z toho, jak málo času mám na blog a přidružené věci, ale tak už to holt v mém životě chodí. Buď mám hrozně moc času a prokrastinuju, nebo ho mám málo a… no, stejně prokrastinuju. Who would I be kidding

Co se všechno děje, nestíhám písemně zaznamenávat, ale možná je to někdy lepší – člověk často stráví zbytečně moc času na popisování událostí, které ve výsledku nebyly až tak převratné a hlavně jejich popis nikomu nic moc nedá. Nebo píšete o trapasech a historkách spíš hororových, a tím si je vlastně leda líp zapamatujete. Kdepak, asi je lepší občas spíš blogově vysadit, a možná se jednou budu divit, co všechno se mi zapsalo do hlavy, byť ne do blogu. No a nebo budu mít při vzpomínce na letošní rok totální výpadek, to je taky možnost. S mou mizernou pamětí určitě.

 Posledně jsem vám slibovala hlavně zmínku o Vegan festivalu v Portsmouthu. To bylo tak.

Continue Reading

Srpnové doháňky a spousta dobrot

Nemůžu uvěřit tomu, že za dva dny je září. O.o

Časem si budu bezpochyby nadávat. Blog mi normálně slouží jako deník, zápisník, poznámkovník pro případ, že budu potřebovat dohledat, co jsem kdy dělala nebo kde jsem byla. Což potřebovat rozhodně budu. Ale nějak mě to teď nebaví, asi že se nedějou až tak famózní věci a taky že se nechci opakovat a psát furt o tom samém. A někdy má člověk taky prostě důležitější věci na starosti než blog, třeba naší pomocné zahradnici se v sobotu zabil nejmladší syn (ze třech). Vzhledem k tomu, že začátkem roku měl ten nejstarší vážnou nehodu, díky níž už nemůže chodit do práce a celá jeho zahradnická firma tak šla do kelu (proto sem taky ona chodí od té doby aspoň vypomáhat), nevím nějak, co k tomu říct. Jako by nestačil jeden megaprůser v rodině. Podrobnosti nemám a v podstatě se mě to ani netýká, ale chci tím říct, že každému se holt něco v životě děje a i když ten někdo nejsem zrovna (naštěstí) já, nějak mi stačí to vidět a slyšet, aby mě přešla chuť psát o blbostech.

Domácí bruschetta – proč chodit do restaurace? Jo a dostali jsme špalík Vysočiny… do týdne byl v čudu.

Continue Reading
1 2 3 8