Konečně londýnské kočkafé! (a proč tam snad ani nechodit…)

Už se nám to chýlí ke konci. A už ani nepočítáme s tím, že bychom ještě podnikali nějaké výlety, zvlášť vzhledem k počasí. Ale Londýn jsme si ještě dali.

Pan M. si prostě musel dát na Shoreditchi to pad thai, na které minule zapomněl, taky je pravda, že jsme to tam minule trochu odbyli vzhledem k času, únavě a šíleným davům, dál se podařilo, že kamarád pana M., co pracuje v Londýně, měl mít odpoledne volno, no a taky měli nějakým zázrakem volná místa v kavárně London Cat Village, kterou jsem měla od května (!) pořád v žaludku a toužila se tam konečně podívat. Tak se konečně zadařilo!

Udělali jsme toho dne pokus. My totiž obvykle parkujeme na Mordenu, konečné zastávce černé linky, a měli jsme za to, že to je v té nejvzdálenější zóně, tedy šestce, a že než jezdit odtamtud a pak po centru na jednu Oystercard (jako že jednu každý), kde díky tomu, že jedeme skrz všechny zóny, budeme mít daily cap∗ asi 13 liber a to nevyjezdíme, by dávalo smysl jet na jednu kartu do centra a tam pak jezdit druhou, na níž díky tomu budeme mít nejnižší daily cap, jen asi 6,80.

Nakonec jsme ale zjistili, že Morden vůbec není tak daleko, že je pouze ve čtvrté zóně, která má daily cap 9,80. A tak pan M., který jel celý den jen na tu jednu, projel ve výsledku míň než já, která jsem si pořídila jednu kartu navíc. Taky jsme si to s těmi zónami mohli ověřit dřív, žejo 😀 Ale pokud byste jeli opravdu z té nejvzdálenější zóny, pak by se to vyplatilo.


Každá jízda mhd s Oystercard něco stojí. Cena je daná hlavně zónami, v nichž se pohybujete (například jezdit jen v centru, tedy v zóně 1, je levnější, než jezdit k tomu navíc i v zónách vzdálenějších). Na každou zónu se ale také vztahuje tzv. daily cap, denní maximum, kolik budete platit. Na zónu 1 je to například cca 6,80, na nejvzdálenější zónu 6 asi 12,80. Pokud projezdíte víc peněz, to, co je nad daily cap, se vám už neúčtuje a je to zdarma. Vyplatí se tedy jezdit hodně. 


Shoreditch byl opět super, a ještě lepší než minule. Byli jsme tam hned v deset, kdy se markety otevírají, a nebyla tam skoro ani noha, ono i prodejců bylo tentokrát o něco míň, ale nám to stačilo. Objevili jsme dalších několik tržišť, která jsme minule neviděli, zjistili jsme, kde jsou tam veřejné záchody, a taky jsme narazili na venkovní blešák, což bylo vůbec to nejzábavnější – snad tedy jen krom černocha, který stál mezi trhovci s plastovou krabicí, v níž měl asi dvoje boty, a vyřvával, že to jsou 41čky, kdyby je náhodou někdo chtěl. No… good luck with that.

Prázdno bylo taky v Cocoa House na rohu ulice, kde jsme se minule nemohli pomalu ani otočit a rychle odtamtud vyvanuli. Tentokrát jsme si nabrali do pytlíčku, cenu tam nikde neměli, ale pan M. říkal, že ať to stojí, co to stojí, prostě ochutnáme. Nakonec to vycházelo na míň než libru za kousek a byla to docela luxusní ranní svačinka. Moje nejoblíbenější byly Pistáciové pipety a Lískooříškový Crunch, což bylo takové křupavější a luxusnější Ferrero. Myslím, že jestli se tam ještě někdy nachomýtnu, budu si muset dát jejich Signature Hot Chocolate s příchutí. Koukala jsem na to už dvakrát, potřetí už neodolám.

Trochu jsem pak doufala, že znovu uvidím buskera, který tam byl minule. Neuviděla. Ale byl tam ten druhý, kterému pan M. říká Hendrix, a který je prý dost slavný na Youtube. No, mě nějak víc bavil ten druhý.

Zato jsme ale viděli pouliční šachy. Stánek, kde nikdo nic neprodává, to se nevidí úplně každý den. Týpek na něm hrál šachy na čtyřech šachovnicích a mohli jste si s ním zahrát zadarmo. Asi se doma nudí.

Kolem půl jedenácté jsme objevili jeden ten další market se záchody a dali si tam výbordelný obří falafel wrap s halloumi.  Om nom nom nom. Není se čemu divit, že když jsme před dvanáctou šli na oběd do Sunday Upmarketu, neměla jsem skoro vůbec hlad a ze svého italského mixu jsem snědla půlku. Ale nevadilo, zbytek šel do báglu a v pondělí jsem z toho měla chutný obídek, samozřejmě po troše vylepšení od pana M..

Zato pan M. si to pad thai zblajznul jako nic…

Po obědě jsme se konečně vydali do toho kočkafé. Pro jistotu jsem celou cestu supěla jako lokomotiva a spěchala, abych tam byla o čtvrt hodiny dřív. Lepší, než o minutu později, v tomto případě.

Takže jsme to stihli 😀 Po vstupu nás ovšem uhodil do nosu extra silný zápach, který jsem nejprve přisuzovala zpoceným lidem, ale po chvíli mě napadlo, že to dost možná bude spíš z těch koček, protože na pot to přece jenom moc čpělo a vedro venku rozhodně nebylo.

Abychom si rozuměli, kočky nesmrdí. U nás chováme kočky už patnáct let a smrdí jedině pokud mají nějaké střevní nebo močové problémy, nebo pokud jim někdo extra dlouho nevybírá záchody (nebo má nekvalitní písek). Výjimečně některé kočky mohou zasmrdět byt, když mrouskají.

Takže nevím, co to přesně bylo, ale když si jdu odpočinout do kavárny a dát si kus dortu a relax, tak fakt nechci celou dobu čuchat svůj vlastní rukáv nebo hrnek kafe, abych to nějak přebila.

Další problém Cat Village je ten, že na kočky striktně nesmíte sahat, pokud k vám vyloženě samy nepřijdou. Jinak za nimi nesmíte vůbec chodit, prostě je máte ignorovat.

Já chápu pravidlo o nebuzerování koček. V pražských kočkavárnách to mají taky tak, my byli ve Freye a tam měli, myslím, napsáno, že je nemáte budit, pokud spí, pošťuchovat, tahat a podobně. Ale pokud kočka nespala, tak jste k ní mohli normálně přijít a seznamovat se s ní, pohladit ji atd.. Pokud si platím peníze za čas strávený s kočkami, pokud si musím dopředu rezervovat místo a je průser, pokud nestihnu přijít včas, pak očekávám, že se s nimi minimálně budu moct mazlit a taky že obecně budou mazlivé, když na nich stojí takový business. Například ve Freye byly skoro všechny kočky velice přítulné a zvědavé a měly vyloženě rády lidi. Představovala jsem si, že tak funguje každá kočkavárna, ale v Cat Village mi to tak nepřišlo.

Pravidlo nehladit je odůvodňováno tím, aby pak kočky nebyly lekavé a neodtahovaly se od lidí, aby prostě neměly špatnou zkušenost, že je někdo nutí. Jenže výsledek je takový, že kdykoli kolem nás nějaká kočka prošla, byli jsme jí viditelně šumák, pokud jsme se jich chtěli dotknout, tak se odtahovaly, a dokonce i ta jedna, kterou jsme nalákali na stůl skrz iPhony a tablet (byla do technologií), viditelně neregistrovala, když jsme ji hladili, a jestli jí to nebylo vyloženě nepříjemné, tak jí to bylo prostě jedno – rozhodně nevypadala, že by po tom toužila.

Zbytek koček celou dobu tvrdě spal a jedna pobíhala zmateně sem a tam a buď mrouskala nebo byla s něčím nespokojená, protože mňaučila. Pohladit se taky nedala.

A tak jsem osobně odcházela spíš zklamaná (navíc mi místo levandulové bílé čokolády přinesly růžovou – ne, že by mi to vadilo, bylo to dobré, ale c’mon. Levandule došla a mysleli si, že to nepoznám?). Těšila jsem se na svou dávku antidepresiv a místo toho mi to spíš přišlo jako mučení – můžeš se dívat, ale nesahat. Jaký význam pak má do takové kavárny chodit? To můžu rovnou zůstat doma a koukat na kočičí videa na Youtube. Zadarmo.

A tak si říkám, že je škoda, že jsme radši nešli do Lady Dinah’s Cat Emporium, které je nedaleko a má mnohem příjemnější a volnější politiku, prakticky jako Freya. Nebudit spící kočky, nezvedat, ale chodit za nimi a hrát si s nimi je povoleno. Je sice zdánlivě dražší, ale v ceně 10 liber je drink, takže to vyjde téměř nastejno jako Cat Village, kde se platí 5 vstup. Ale hlavně se tam člověk může pomazlit a to je k nezaplacení.

Zbytek dne utekl jako voda. Byli jsme na Tottenhamu, já v Primarku pro trička s dlouhým rukávem a pro černé džíny, které jsem nesehnala, pan M. v hudebninách. Pak jsme si jeli vyzvednout kamaráda a s ním se jeli podívat na Baker Street, do muzea Sherlocka Holmese. Překvapilo nás, že se tam neplatil vstup, tedy alespoň na gift shop, který nám docela stačil. I když podívat se do domu by bylo taky určitě zajímavé, v tu chvíli jsme neměli pocit, že bychom to nutně potřebovali k životu. A tak jsme si jen ozkoušeli nějaké klobouky a hrací skříňky, já si koupila sherlockovské zápalky a vzali jsme si vizitku. Člověk nikdy neví, kdy bude potřebovat služeb Sherlocka Holmese. Přes aplikaci jsme si taky chvilku pokecali s mluvící Sherlockovou sochou, která je u stanice metra, ale byla to celkem nudná záležitost, tak jsme to ani nedoposlouchali.

Při západu jsme se šli mrknout k vodě, ale nebylo vidět nic zajímavého, na extra hezký západ nad Temží to nevypadalo a byl fukec, tak jsme radši zalezli do fast foodu, kde pracuje kamarád, a ještě jednou využili jeho slevu pro zaměstnance 8) Nom nom a několikahodinový pokec k tomu.

Probírali jsme jeho život v Londýně a pan M. se zdál být zlákán se k němu přestěhovat, taky ovšem řešili možnost, že by se oba přestěhovali do Brightonu. Já zatím pořád nevím, respektive vím, že jedu domů, a za nějaké třeba dva měsíce bych mohla jet znovu do Anglie. Ale nic není rozhodnuté a kdo ví jak to dopadne.  Někdo nějaké cestovní plány letos? Nehledáte náhodou parťáka? 8)

Nějaké to další počtení:

2 komentáře

  1. Oyster card mi v Londýně přišla jako úplně úžasná věc – konečně jsem někde byla jen na pár dnů a NEMUSELA řešit MHD, prostě jenom pípla a šla jako místní. Boží. 😀 A ty čokoládky! Mňam.

    Je smutné, že známá kočičí kavárna (aspoň z tvého líčení a přeplněnosti jsem nebyla tento pocit) jedná se zákazníky, jak píšeš. A nejspíš i s kočičkami. 🙁

    Mně se ohromně líbí koncept umisťovacích kočičích kaváren, kam si můžeš zajít na kafe a případně si kočičku rovnou i adoptovat – třeba brněnský Pelíšek. Dobrou zkušenost obecně mám i z těch klasických neumisťovacích kočičích kaváren od nás z Česka. Ideálně jít ráno/dopoledne na brunch, dokud tam nepobíhají děti a kočky jsou hravé a přítulné. Zklamaná jsem byla jen jednou, to když před lety byla jediná česká kočko kavárna v Praze, takže rezervace dlouho dopředu, měly jsme to se sestrou jako celodenní výlet a nakonec nás čekal tmavý přeplněný sklep, kde se za celou dobu mihly dvě kočičky asi na 20 hostů. To taky nebylo nic moc.

    1. Přesně, od té doby, co jsem poznala Oyster (vlastně i předtím, když jsme ještě jezdili na papírovou Travelcard), permanentně kroutím hlavou nad tím, co máme v Čechách, a naprosto to nechápu. Když pak přišli s nápadem na Opencard, trochu jsem si mnula ruce, že konečně postoupíme o obří krok dopředu a uděláme to po vzoru Anglie. Jenže co z toho vylezlo, byl neuvěřitelný paskvil. Nemůžu pochopit, proč už dávno nemáme turnikety. Nasaď turnikety a pípátka na karty a máš po starostech, nazdar. Už ani jeden černý pasažér.

      No na zákazníky taky nebyli úplně nejmilejší, to už jsem ani neřešila. Při srovnání s Freyou obrovský rozdíl.

      Já měla za to, že jsou všechny vesměs umisťovací, ale zjevně ne. Tady třeba nebylo ani žádné info o kočkách, kdežto například ve Freye mají jako součást menu povídání o jejich kočkách, která je jaká a co mají rády. Myslím, že v Dinah to mají na webu, takže to možná mají pak i uvnitř.

      Děti tady vůbec nebyly povolené, ještě že tak – když si nemůžou vůbec sáhnout, tak nevím, na co by tam byly. Freya měla možná nějaké věkové omezení a prosila rodiče, aby dětem vysvětlily, že nemůžou kočky tahat a atakovat, ale jinak tam směly. To mi přijde jako příjemné řešení, které nediskriminuje hodné děti. I když naprosto chápu kočkavárny, které se tím odmítají vůbec zabývat a radši a priori dětem vstup zakážou. Nelze se jim divit, děti jsou v tomhle opravdu extra nevyzpytatelné.

      Já mám naštěstí v Čechách kočky doma, a kafe vůbec nejlepší, takže tam do takových podniků tak moc nemusím 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.