Pět měsíců za námi

Dny si dál plynou, jak se jim chce.

Čím dál tím víc se rozčiluju s mladým, stává se z něj čím dál tím větší spratek, ale když nefungují správně rodiče, au-pairka to nespraví. Ne že by se nesnažila. Zároveň si ale musím připomínat, že není moje starost, co z něj vyroste. Já se jen potřebuju nějak prokousat tím, když nedělá to, co má dělat, a nezbláznit se z toho. Občas chodím domů naprosto zdrcená, jindy ale slavím úspěchy a připadám si jako boss. Člověk nikdy neví, co bude fungovat, a já nemám nekonečnou trpělivost, a tak se snažím dělat všechno, co můžu – čehož není moc. Vzhledem k tomu, že moje mateřské pudy jsou ukryté hluboko pod nánosem všech ostatních pudů, vychovávat cizí děti mi dává obzvlášť zabrat.

Pan M. má pořád spoustu práce, ale je znát, že když si odpočineme o víkendu, týdnem se pak prokousáváme mnohem snáz.

Oba se loupeme jako hadi. Začalo to spálením se na West Witteringu, ale přidáváme k tomu i nadále. Já si lebedím, že jsem konečně hnědá 8) Konečně jsme totiž taky byli v bazénu, už asi třikrát, a tam stačí být tak hodinku dvě a jako bych na sebe nastříkala umělé opálení. Nechápu. Nepamatuju se, kdy naposledy jsem takhle rapidně hnědla.

Všechno je najednou o moc příjemnější, když si člověk konečně dopřeje trochu luxusu 8)

Byli jsme taky na dalším malém výletě a objevili moc pěkné místo, kam budeme moct brát návštěvy. Devil’s Punch Bowl. Už ten název 8)

Je to krásně zelené zarostlé údolí, skrz nějž a okolo nějž vede několik stezek. Platí se tam jen parkovné (a my měli obrovské štěstí, že jsme se míjeli s bandou, která nám dala svůj lístek), je to tam plné zeleně, vřesu, králíků a další zvěře včetně koní, což jsme nevěděli a bylo to příjemné překvapení. To si tak jdete po lesní cestě a najednou proti vám průvod koní. Postavili jsme se na bok cesty a naštelovali foťáky, koně potichu došli až k nám, decentně se nám vyhnuli skrz křoviny po stranách, chvíli jsme na sebe koukali, a pak jsme si každý pokračovali svou cestou. To se vám nestane každý den 🙂

A pak jsme si užili nádherný západ Slunce. Pan M. nastartoval nového drona a já šla mezitím na chvilku přemýšlet nad smutkem z předešlého dne.

To jsme totiž byli se psi v lese. Odbočila jsem z běžné stezky, ať je ten den trochu jiný, a za chvilku slyším zvířecí křik, tak začnu řvát na psy a běžím jejich směrem. Že by bažant? Ale spíš asi něco jiného, říkám si.

Doběhnu a málem mi spadne srdce do kalhot. Koloušek!

Já jsem snad ani kolouška nikdy neviděla. A teď ho vidím a na něm visí dva zakouslí psi a nechtějí se pustit. Mohla jsem se uřvat, ale vždycky když ho na vteřinu pustili a on jim chtěl utéct, zase po něm vyrazili. Nakonec jsem je odehnala a  že se na něj podívám. Odbelhal se do houští a já jdu za ním. Psi to mezitím oběhli a šli na něj z druhé strany, tak jsem znovu řvala. Koloušek se schoval za kládu a dělal, že tam není, psy jsem mezitím konečně rozehnala.

Jenže teď co s tím. Trochu kulhal, ale krev nikde žádná. Sahat na to? Máma by ho nechala. Možná ho nechá už tak, když je ožužlaný od psů, ale zdálo se, že má sil dost a zvládne to. Rozhodla jsem se nekomplikovat si život a neriskovat, že budu zbytečně zasahovat do něčeho, co se zvládne vyřešit beze mě. Musela bych se vracet domů, tam shánět nějakou krabici, vracet se pro koloucha, snažit se ho do krabice narvat a donést domů (což by samo o sobě dalo práci), tam by se všechno muselo zamknout a opustit (což nemáme zrovna v popisu práce) a jet znovu do záchranné stanice – což nás posledně stálo píchnutou pneumatiku a šéf se tvářil tak trochu jako že jsme idioti, že se tak staráme.

Nicméně když mě pak pan M. přiměl, že se tam půjdeme podívat druhý den spolu, zjistili jsme smutnou zprávu – Bambi to nepřežil.

Ani jsem ho nechtěla vidět. Zasáhlo mě to jaksi tupě. Je jednoduché si to vyčítat, ať si čtu poučky z webových stránek různých záchranných stanic sebevíckrát. Nesahat, nezasahovat. Mládě tam nejspíš čeká na rodiče. Pokud není vyloženě krvácející, silně zraněné nebo neumdlévá, neřešit. Platí to pro kolouchy, králíky i všelijaká ptáčata. Lidi nadělají tolik škody tím, že berou mláďata z přírody, která jen čekají na své rodiče. Kdo mohl tušit, že ho pochroumaná noha za jedinou noc porazí?

Chybí mi kočky. Když mám kočku, může být všechno sebevíc naprd, ale jak se můžu zabořit do voňavého kožíšku a poslouchat předení, je to jako to nejupřímnější a nejpořádnější objetí. Psi to tak neumí, ať mi nikdo netvrdí opak. Není to stejné. Mám ty zdejší psy v rámci možností ráda, ale leze mi krkem, jak jsou na mně věčně závislí, neustále mají potřebu u mě ležet (a sádlovat se na gauč, kde nemají co dělat), jak neustále funí, olizují se a táhne jim z chlebárny na sto honů. Jak může někdo tvrdit, že kočky smrdí, proboha. To se nedá vůbec porovnávat a radši bych dala všem našim kočkám doma francouzáka než aby na mě půl hodiny dýchal Hector. Ten pes fakt smrdí jak… no, jak Hektor 😀

Když pan M. dolítal, vytrhla jsem se z myšlenek a z civění do jednoho z nejkrásnějších západů vůbec a šla zpátky za ním.

Stočili jsme se pak přes keltský kříž zpátky k východu a cestou domů jsem fascinovaně přemítala nad lokací, kde se tenhle kus přírody nachází. Leží totiž prakticky uprostřed města. Jedete mezi domky, kruháč, zabočíte, další domky, obchody, hospoda, a najednou parkoviště a za ním už leží údolí. Nějak mi to nedává smysl, ale zároveň mi to přijde absolutně kouzelné. Bylo hlavně zvláštní, že tam skoro nikdo nebyl. Víkend, nádherné počasí, luxusní západ, všichni zdejší to mají u zadku, jsou tam i piknikové stoly s vyhlídkou a nikdo tam? Prostě zvláštní.

Přemýšlím o tom, co nás čeká. Za pár týdnů budeme mít konečně návštěvu! Návštěva bude asi koukat, jaký tu máme pořád bordel 😀 Na mou obranu, my vážně máme zoufale málo úložných prostor, v tom se prostě pořádek udržovat nedá, když nemáte nic kam dát a všechno musí být neustále na očích.

Ale třeba se nám to nakonec bude dařit líp, když budeme mít silnější motivaci 😛 A celkově se těším, jak to bude probíhat, jestli si spolu uděláme ve dvou výlet do Londýna a tak vůbec. Bohužel hromadné výletování nepřipadá moc v úvahu, leda bychom brali s sebou psy, a tak se spíš plánujeme prostřídat. Jednou pojede s návštěvou někam pan M., podruhé já 😀 Podělíme se.

A chvilku na to už jedeme na návštěvu domů my. Pořád tak trochu přemýšlím, proč jsme si nevymysleli něco jiného. Mohli jsme jet na týden někam k moři, na opravdovou dovolenou, all inclusive, tak něco (stýská se mi po tom). Ale ne, já místo toho chci jet do Prahy. Asi ten můj paranoidní strach, že se tam někomu něco stane a já u toho nebudu, což si pak budu vyčítat. Ale taky se mi trochu stýská po Čechách, to ne že by ne. Možnosti, jídlo, místa, domov. Ale nejvíc to jsou stejně kamarádi, rodina a kočky. Bez pořadníku. Všechno se to pere o první místo s babiččinými borůvkovými lívanci.

Polk.