Jak se nám „zadařilo“

Třetí týden Anglie je nakousnutý. Jsem pořád unavená a těším se, až se to zlomí. Cítím, že už získávám lepší přehled o tom, co a jak, a hlavně kolik času na co potřebuju, takže koncem měsíce už by měly být věci v tomto směru usazené. Neustále s sebou nosím do domu papír s týdenním rozpisem práce a dělám si poznámky a práci přerozděluju podle toho, které dny jsou těžké a které míň.

Ideálně bych chtěla mít každý den dopoledne hotový úklid a na odpoledne si nechat jen žehlení a procházku se psy. Chtěla bych odpočívat a dělat si svoje věci, zatímco pan M. ještě venku pracuje. Jednak proto, že se mi tak mnohem líp pracuje, hlavně ale proto, že mě pak narozdíl od něj skoro každý večer čekají další dvě nebo tři hodiny v domě při přípravě večeře pro děti, koupání atd..

Máme poněkud zkroušenou náladu. Pan M. byl v opravně s naším odřeným vozem, kvůli odhadu ceny za opravu. Do té opravny nás poslal sám boss, škrábance jsou to relativně malé, tak jsme odhadovali, že to nemůže stát víc než 150 liber, vždyť se to jen něčím zalepí a přesprejuje a je to. Jenže zaprvé jsme v Anglii, kde některé věci prostě stojí mnohem víc, než byste čekali, a navíc jsme zapomněli, že už neřídíme starou ojetou Micru, ale mnohem většího, a mnohem dražšího bouráka.

O pár dní později nám volal pán z té opravny a my od té doby chodíme po pozemkách tak trochu jako by nás čekala poprava, protože ani v těch nejdivočejších snech jsme si neuměli představit, že by nás tahle vteřina nepozornosti měla přijít na jeden docela slušný měsíční český plat. Ano prosím, odhad opravy i s barvením a nalakováním vychází v přepočtu cca na 22.000,- korun českých.

Už nejsem dítě, mám něco za sebou a nervu si vlasy kvůli každé chybě, kterou udělám. To sprchové madlo mě mrzelo, první týden se nechcete hned zapsat jako slon v porcelánu, ale jinak mám v těchhle věcech už docela zenový přístup, alespoň tedy pokud mám v daném problému správný protějšek, který na mě neřve a chápe, že lidi dělaj chyby. Shit happens, občas se nějaká taková věc stane každému. Kdybych měla řidičák já, pak se vsadím, že nějaké ťuknutí by se občas taky stalo. A navíc, možná jsem občas poněkud nešikovná, drcám do věcí nebo mi něco padá, ale vždycky si říkám, že se za to nebudu mrskat, protože nejsem špatný člověk. Vesměs jsem na věci velice opatrná, hlavně na cizí, a když se něco takového stane, tak mě to mrzí, přiznám to a hledám způsob, jak to napravit, pokud to jde, nebo se revanšovat.

Kašlem na opravy, nalepíme tam cedulku:“It was itchy, so I scratched it.“

Přesto všechno jsou ale situace, kdy je těžké udržet si nadhled a nepřemýšlet, co by kdyby. Prostě vás to mrzí. Já mám k penězům přístup takový, že to jsou jenom peníze. Byly a zase budou. Myslím si, že rozhodně bezhlavě neutrácím, naopak jsem docela spořílek, a tak mě nepoloží, když je třeba najednou vydat nějakou větší částku, protože ji mám. To ale neznamená, že tady nesedím s hlavou v rukách a nepřemýšlím, jak je tohle proboha možné a co to je za bláznivou situaci. Jak může pár rýh na zadku mít tak šílenou hodnotu. Proč nám dali tak drahé auto. Jak to udělat jinak, abychom za to neplatili tolik. Proč na něco takového nejsme pojištění. 

Slíbili jsme, že to zaplatíme, že je to naše chyba (kdyby se někdo ptal – ne, ani na moment jsem neuvažovala, že bych se z toho vyvlékla – jak říkám, kdybych řídila já, dost pravděpodobně by se něco takového tu a tam taky stalo, a nenechám pana M. nést odpovědnost ještě za tohle, když musí nést břímě řízení), doufáme ale, že bude boss velkorysý a nakonec to vyřešíme nějak líp. Zatím je naše komunikace sporá, což moc nepomáhá rozbití našeho nepříjemného pocitu, ale zase se snažím brát to s nadhledem a nepředjímat. Naše rodina je super a jsou i féroví. Já chci být taky férová a nechci je stát peníze, a už vůbec takhle zezačátku, přesto mě ale hlodá, že taková blbost vyjde na takovou šílenou sumu, a pořád ještě trochu doufám, že by v tom nakonec mohlo sehrát roli nějaké pojištění (byť mám důvody o tom pochybovat, viz níže) nebo že se nám tu opravdu podaří zařídit nějak jinak, levněji.

No, budu vás informovat. Je to nicméně cenná zkušenost. Lidem se neustále něco děje. Někdy je to něco menšího, někdy je to něco většího, a my si často neuvědomujeme, jak malé problémy máme, dokud se nám nestane něco horšího. Taková událost dá věci do jiné perspektivy a vás přestane mrzet nějaká rozbitá sklenička nebo politý koberec.

Přemýšlím o pojistkách na blbost. Nevím, jestli jsme v rámci našeho pojištění auta na tyhle případy zabezpečení – myslím, že ne, to by nám o tom boss řekl už dávno. Spíš máme jen povinné ručení, tedy pro případ, že bychom nabořili někoho jiného. Každopádně nám bylo řečeno, že v těchto případech i ten, kdo pojištění má, často raději zaplatí, než aby si něco vybral. Když to totiž udělá, ztratí nějaký prémiový status či co, a pak ho to pojištění stojí víc. No to je prostě nádherná logika, není-liž pravda?

Naše pojištění cestovní ve své dražší variantě pojistku na blbost má, nicméně v podmínkách jasně stojí, že se nevztahuje na škodu vzniklou řízením vozidla a spoustu dalších situací, v kterých byste to pojištění potřebovali, takže to by mě jako zajímalo, na co se vlastně vztahuje – připadá mi to podobné jako pojištění zpoždění letu nebo ztráty či zpoždění zavazadla – oboje jsme měli, oboje se nám stalo a k čemu nám to bylo. Výluky normálnímu člověku prakticky znemožní to jakkoli použít.

Každopádně asi jdu zjišťovat, mám-li vůbec nějakou možnost se na takovou věc pojistit, pro příště.

A zahánět myšlenky na to, co všechno bych si mohla koupit za 11 tisíc.

Ale je tu krásně.