Ještě nejsem připravená, zjišťuju. Když se o půlnoci vynulovalo počítadlo a na mobilu naskočilo datum prvního ledna, snad poprvé v životě se mi z toho udělalo trochu mdlo a musela jsem začít přemýšlet, proč proboha.
Možná proto, že mi není dobře z restů, které jsem před sebou valila tak dlouho, až jsem je s sebou dovalila do dalšího roku. Nebo jsem zklamaná z nadějí, které přišly vniveč – jako že touhle dobou už fakt budu mít vyřešenou svou mizernou technologickou situaci, že když už jsem se teda konečně vzdala a nechala pana M., aby mi vybral Maca, moje trable s chaosem ve fotkách a s importem budou tytam. Samozřejmě nejsem včerejší, abych si myslela, že se to všechno vyřeší mávnutím kouzelného proutku ze vteřiny na vteřinu, na druhou stranu jsem ale nepočítala s tím, jak moc mě ten chaos bude stahovat ke dnu i na novém počítači a novém systému. Prostě to zatím vypadá tak, že všechny dosavadní fotky budu muset mít někde, a všechny nové někde jinde, a sice se tam ty nové budou stahovat milionkrát rychleji a snad už i v pořádku (narozdíl od dosavadní situace s Dellem, don`t even get me started), nicméně nejdřív se musím naučit, kde je při tom importu hledat a kam je pak přesně dát, prostě abych věděla, kde co je, a konečně mohla nějak normálně fungovat.
A tím jsem neměla vůbec v plánu trávit karanténu a svátky, a už vůbec ne trávit hodiny opravováním rozbitých dat, přepisováním dat pořízení atd., aby z toho už ty počítače neměly takový galimatyáš. Chtěla jsem si hlavně odpočinout, mít pohodu (o to se koneckonců snažím celý rok), a dohnat resty, hlavně ty blogové a Snílko Klubové, protože mi to furt leží v hlavě a strašně těžce snáším, že se ze mě stal ten člověk, na kterého není spoleh, přesně ten, co furt slibuje, že se k něčemu dostane, a furt kde nic, tu nic.
Tak jsem se po půlnoci cestou do ložnice zarazila a měla chuť vesmíru říct:“Hang on, člověče. Ještě nejsem ready na prvního ledna. Nejsem ready, aby to všechno začínalo nanovo, nejsem ready jít za chvíli zpátky do práce, nejsem ready, aby tenhle víkend za chvíli skončil a já neměla pořád hotové své resty. Potřebuju pauzu, nějaké vakuum, den nula (nebo dva) mezi starým rokem a novým, abych mohla začít s čistým štítem. Šlo by to? Co?“
No nakonec jsem se ani neptala, vesmír umí leccos, ale zase tak všemocnej neni a navíc kdyby něco takovýho fakt udělal, asi by to bylo kvůli někomu mnohem ubožejšímu než jsem já, někomu, kdo to fakt potřebuje, ne jen kvůli jedný blogerce, co si na pár let naordinovala příliš náročnej život, než aby stíhala ještě bejt ta stejná blogerka, a kterou to sere.
Nakonec, nemám se tak špatně. Vánoce doma byly kouzelné. Bylo to zase jako vrátit se do království dětství, zamrzlého v čase, jako ve skleněné kouli, kde se toho tolik nezměnilo, i když zase něco jo, a dost. On je v tom holt vždycky takový paradox, to se nedá nic dělat. Strávila jsem čas s rodinou, něco mi nevyšlo (třeba pečení vánočky s mámou), něco zase jo (třeba jít s ní aspoň jednou trochu po obchodech, projít se s babičkou na Vyšehradě, kde jsme si daly svařák, nebo hrát s tátou Tank 90 na prehistorické konzoli, kterou mu sehnal před pár lety pan M. někde v útrobách internetu a sice trochu zlobí, ale nemůžeme pochopit, že furt ještě funguje). Viděla jsem svoje holky, Terku, Maude i Klárku, dokonce i pomalu už legendární (jakože pouze záležitost legend) Dendu. A taky pár svých kluků, ti mi taky chyběli. Byly tam procházky, dobré snídaně, kafíčko a zákusky, byl tam alkohol a takové to tlachání, jako by neuběhl vůbec žádný čas od té doby, co jsme se viděli naposledy, a taky to hořkosladké sledování důkazů o tom, kolik přesně ho ve skutečnosti uběhlo, ať už v podobě prstýnků nebo kil, těch posbíraných i poztrácených.
Viděla jsem konečně Anděla Páně, co mi ho pan M. opěvuje už několik let, viděla jsem Princeznu ze Mlejna, která je pořád jednou z mých nejoblíbenějších pohádek, rozhodně nejvíc chytne za srdce. Viděla jsem záblesky ze Sám Doma nebo z Hvězdné Brány, dokonce jsem nechtěně chytla i kus novoročního projevu té věci z Hradu, která k mému zklamání, musela jsem konstatovat, vypadá docela spraveně od posledně, co jsem ji někde viděla. Co se dá dělat.
Na Štědrý Den u nás proběhla většina tradic – táta je v teplácích, brácha přijde v kraťasech a ušmudlaném tričku (nebo se do těch kraťas převlíkne u nás, protože máme teplo, zvlášť v kuchyni od plotny). Babička se tváří tajemně a trochu nešťastně, i když se usmívá. Ona se tak tváří už několik let, částečně to bude kvůli mně, ale kdoví, co všechno se za tím skrývá, ona není lehký oříšek na rozlousknutí a než z ní dostanete nějaké vykládání, to chce kumšt a čas. Jíme polívku, která je na můj vkus často přesolená, protože s panem M. mi vyžadovaný level slanosti klesl přece jenom o několik příček níž, než kde ho udržují naši, a pak salát a řízek, který si brácha tradičně zlije asi půlkou vymačkaného citronu a my se mu tradičně všichni smějeme a nechápeme, že to vůbec může žrát.
Vykládáme o všem možném. Samozřejmě v dané době se mluvilo nejen při večeři, ale obecně celou mou dovolenou, hodně o Covidu, testování, situaci u nás vs. u nich, letos taky o tom, jestli se vůbec dostaneme po Vánocích domů, a do toho máma urputně jí, snaží se mlčet, protože hlasité vykládání u jídla nikdy neměla ráda a táta to jinak než hlasitě neumí, a do toho se snaží v rádiu naladit „něco normálního a vánočního“.
Pak se zvoní na zvonek a jde se ke stromku, který jsem dřív zdobívala až na Štědrý den, ale letos a snad i vloni jsem to dělala dřív, protože toho času doma nemám tolik a chci si ten stromek taky užít. Letos byl obří, přestože jsme se jasně domlouvali, že „ale fakt malej jenom“. Taky dárků byly hordy, přestože každý rok všichni nadávají, že Vánoce jsou zlo, shánět dárky je porod a „nejradši bych se na to vy-„. Tradičně je rozdávám já, z notebooku se přitom line Enya a plápolá na něm background s krbem. Babička tradičně prohlašuje, že jsme se všichni zbláznili, protože je těch dárků strašně moc. Tradičně každý dostane něco, co chtěl, většina z nás dostává něco, co si sami vybrali, potažmo i koupili, v některých případech i zabalili, ovšem vyinkasovali od někoho jiného. Tradičně je tam i pár blbostí, dárků méně vydařených, byť dobře myšlených, něco, co jste přesně chtěli a něco, co by prostě mohlo být lepší, a tradičně se nasmějeme – hlavně tedy u těch blbostí.
Brácha si většinou pozdě večer jde dělat kafe. Babička se začne chystat k odchodu, ptát se, kolik je hodin, a jakákoli odpověď znamená, že „no vidíš, tak to já už půjdu spát.“ Nicméně od té doby, co ji domů tradičně vozí brácha, se většinou zdrží o něco víc.
Tradičně je taky na stolku cukroví, ale tou dobou ho už nikdo nemůže ani cítit, a tak ho zobu jenom já – já ho sice už po těch pár dnech doma mám taky plný zuby, ale přece jen to mám jen jednou v roce, tak mám větší výdrž. Ale pak mi vůbec nebude vadit, že to zas rok neuvidim.
Že neuvidim aspoň půl roku tu rodinu, to je horší. Celé prázdniny jsem nad tím meditovala a do Anglie se vracela s předsevzetím, že se pokusím přiletět tentokrát mnohem dřív než v létě, třeba někdy na jaře, na otočku, na prodloužený víkend. Nebo si na to vyberu dovolenou. Vždyť i šéfová mi kladla na srdce, že rodina je všechno, a že za tou babičkou musím lítat častěji, takže jakýpak copak, bude se jí kroutit huba, až na to přijde, ale to volno mi na to dát musí, jen sehnat lety a samozřejmě všechno bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet koronasituace v letošním roce. Vidím to mírně pozitivně, věřím tomu, že bychom na tom jaře mohli cestovat snáz, snad i bez testů, ale těžko říct, jestli do té doby už bude očkování dostupné i pro plebs jako jsme my. To je to, co nikdo neví. Ale když ne, snad je to i tak proveditelné, a člověk začne mnohem víc ohýbat svoje uvažování o tom, co stojí za námahu, když si uvědomí, jak málo času mu ještě s některými lidmi zbývá. My to nikdy nevíme, vždyť kdokoli může přestat existovat z vteřiny na vteřinu, ale jsou lidi, kde je to prostě jaksi jasnější, a tam si člověk řekne, fuck it, já to nějak udělám.
Takže. To je takové moje jedno předsevzetí a naděje do nového roku. Taky to, že budeme po návratu do práce mít těch míň hodin, že se věci rychle usadí do nějakého nového normálu, který nám bude vyhovovat víc než ten loňský. Že se (ale už fakt) dokážu co nejdřív srovnat s tím technologickým odporem (tedy odporem těch technologií ke mně, byť je fakt, že po tom všem už mám i já naprostý odpor k nim vůbec sedat a otvírat to) a dohnat sliby, co jsem slíbila. Že tady ale zároveň budu mít aspoň tak uklizeno, jak jsem měla v těch posledních týdnech před Vánoci, kdy jsme právě dostali nějaké ty volné hodiny denně navíc, a že se budeme mít s panem M. dobře a klidně. A že se budu moct cítit zase jako já, protože jsem se v tom loňském roce nebo dvou nějak víc a víc ztrácela, a teď během těch Vánoc jako bych to zase trochu získala zpátky, ať už díky té cestě domů, nebo díky panu M., který mi asi jako největší dárek nadělil Sims 4. Což zní jako hrozná blbost, ale já jsem to hrozně potřebovala, nejen ten jakýsi návrat do mládí, kdy jsem tu blbost v některých obdobích pařila ve dne v noci, a to ještě jedničky (a jiné jsem nikdy ani nezkusila, tak považte, jaký jsou pro mě ty čtyřky upgrade), ale taky návrat k designování interiérů, což strašně miluju a vlastně mám v sobě hrozně moc designovací energie, kterou v téhle práci ani v téhle domácnosti nemůžu moc vyventilovat, protože v práci mi do toho nic není a naše bydlení je jaksi už taky dané a nelze do něj moc přidávat nebo zasahovat, tak to tady pytlíkuju jen nějakými drobnostmi, ale prostě chápete, není to totéž jako mít totální kontrolu nad celkem a celým jeho vzhledem a funkčností.
Tak ještě dosložit ty puzzle, co jsem na ně nesáhla už snad od května. Ale něco mi říká, že tenhle rest asi nedodělám, protože ty puzzle jsou prostě rovnou z pekla, to fakt nejde složit, a ještě k tomu jich pár chybí. Na některých věcech je třeba zase tolik nelpět. Priority. A hlavně se z toho neposrat.
Tak štastněj novej.
