„Hele a kdy bude další článek? DVA MĚSÍCE!“, vybafla na mě kamarádka o Silvestru a docela mě tím zaskočila. Jednak mám teď blog v hlavě už tak upozaděný, že si na něj kolikrát vzpomenu spíš jako jen na dávný, mlhavý sen, a druhak jsem rozhodně zapomněla na to, že naši místní kamarádi o jeho existenci vlastně vědí.

Tak jsem si řekla, že to zkusím a s diářem v ruce se pokusím zpětně ve zkratce zaznamenat, co se dělo a momentální rozpoložení.

To se nedá popsat, jak náročný to je, zařídit si tu blbou dovolenou a vůbec se vymanit z toho nezdravýho prostředí a prostě někam vyjet, ještě k tomu sama. To je obzvlášť velká nevídanost. Teda jako ono by se to dalo popsat, ale nebudu s tím ztrácet čas a dávat té toxicitě ještě větší moc nade mnou. Hlavní je, že jsem z toho nakonec na týden přece jenom vypadla, a i když si to vyžádalo kýbl nervů a vypadanejch vlasů, zvládla jsem to všechno zařídit úplně sama, nepodělala jsem dokonce ani žádnou byrokracii pro cestu do Čech, ta proběhla úplně komicky hladce, a jen je škoda, že jsem pak v tom letadle zapomněla péřovou vestu, jinak by to bylo úplně dokonalý.

Ale popravdě řečeno, celkem jasně jsem vesmíru tuhle oznámila, že si chci koupit jinou, která na mě nebude tak plandat, a že mě v tom tahle vlastně brzdí, protože na co bych měla já minimalistka dvě… takže si fakt nemám na co stěžovat, krom toho, že jsem debil, co se neumí pořádně podívat pod sedačku.

Po dojezdu mě vyzvedl můj osobní Ježíš, můj kamarád a správce webovek. Ono se mu tak už dávno neříká a já mu tak většinou taky už neříkám, ale stejně mu ten Ježíš nějakým způsobem u mě už asi zůstane, hlavně se to hodí jako přezdívka na blog, když nechcete jmenovat, a jako kdo by si stěžoval na to, že na něj vzpomínáte při poslechu něčeho tak legendárního jako Depeche Mode…

Na krmítku za oknem sedí červenka. Sahám po foťáku, ale jako obvykle, nestíhám, je na mě moc rychlá. Červenky jsou prchavé jako myšlenky. Nebo štěstí a chvíle klidu. Přesto jsou krásné a člověk má vždycky radost, když se mu jen mihnou před očima. I když je v tom taková jakási hořkosladkost z vědomí, že je nikdy neuchopí do ruky.

I když, jednou jsem červenku v ruce měla. Vletěla mi do domu, tak jsem ji chvíli honila s utěrkou a nakonec se mi ji podařilo lapit na okně, chudinku vyděšenou. Možná je člověk lucker, když tu prchavost aspoň jednou držel v rukách a může na to vzpomínat. Nebo je pak každé další prchavé setkání na dálku o to bolavější.

Dneska jsem poprvé vytáhla šátek, aby mi nefoukalo na krk. Byly za ním v košíku pavučiny, musím to tam vyluxovat. Je to jedna z těch věcí, co jsem se k nim už strašně dlouho nedostala, jako blogování.

Ale poslední dobou se mi nebývale dařilo vracet se alespoň v malých dávkách k nějaké své interní minulosti, ve smyslu dělání věcí, co mě dřív bavily a naplňovaly a k nimž jsem se v některých případech nedostala už roky. Tak si k tomu všemu už pár týdnů říkám, že jakmile chytnu slinu, sednu tu k tomu a kašlu na to, že to nebude tak lehké, jak bych si představovala, že prostě tu slinu zachytím do slov a pošlu to do světa a budu koukat, jak budete koukat. To se ví, asi třikrát jsem to šla udělat a zrovna mi do toho někdo volal, nefungoval laptop nebo se chtěl aktualizovat, nebo jsem si řekla, že si nejdřív stáhnu fotky, protože mi to psaní vždycky šlo líp od ruky, když jsem k tomu hned mohla přidávat vizuály, jenže to je většinou akce na tak dlouho, že se tím to psaní nebezpečně oddaluje, a to je pak jasný, že jakmile nezačnu hned, tak mi do toho něco vleze.

Ale teď! Teď jsem tady. A píšu. A přijde mi to, jako bych blogovala poprvé, nebo jako bych alespoň začínala nový blog. No, skoro jako by to tak bylo. Za ty poslední dva roky a půl jsem toho přece jenom zažila a jen blázen by si myslel, že budu pořád stejná, i když v některých věcech jsem. Přijdu si inspirovanější, než kdy dřív, nebo spíš jako bych byla nasátá daty, která potřebují zpracovat a zeditovat a ve vhodnou chvíli z nich pak vytvořím něco úžasného. Přece jenom je v tom emocí, že na to nemá žádná sebelepší hollywoodská rom-comka.

No prosim. Už mi volá pan M., pracovní krize. Sigh. Ještě že je venku tak pěkně.

Fakt někdy nechápu, co je na tom tak těžkého si najít čas na blog, ale jak jsem vkládala naděje do dubna, nakonec jsem se během něj propadla do totální temnoty a snad by se i našel čas, ale nálada prostě ne. Už u těch předchozích posledních příspěvků mi vadilo, že ji mám takovou nijakou, a polehoučku, pomaloučku, jsem si v sobě střádala nějakou lepší, kreativnější, pozitivnější, abych se jednak hecla dondat fotky do de facto už napsaného dalšího článku o Cornwallu, a jednak že napíšu i něco aktuálnějšího. Jenže pak se začaly dít věci a všechno šlo absolutně do kopru a do pozadí. Ti, kdo mě sledují na Instagramu, už vědí, ale slíbila jsem si, že až na to budu mít žaludek, napíšu to i sem, i když se mi do toho strašně nechce. Poslední týden jsem fakt urputně pracovala na lepším naladění, přestože to vůbec nebylo lehké, a vracet se k těm všem sra*kám mi není po chuti. Ale musí to být. Slíbila jsem to JIM.

Poslední dobou na tom s náladou nejsem dobře. Dalo by se to přiřknout tomu, že na mě začíná doléhat koronasituace a že už toho mám taky plné kecky. Nebo krizi středního věku. Ale hlavně to asi bude prostě tím, že pro mě tyhle výkyvy jsou normální, a tak není třeba z toho dělat vědu. Většinou se o to ani nesnažím a prostě tím probruslím a čekám, až to přejde. Ale poslední týden nebo tak nějak mi to bruslení a čekání nejde a mám tisíc chutí už z toho být venku a užívat si příliv energie, pozitivity, kreativity, naděje… jako když přijde jaro, otevřete okna a najednou čerstvý voňavý vítr a sluníčko, co vás zahřeje. Takové dny jsme tu už přitom taky měli, ale copak se jim dá důvěřovat, když si chodí, jak se jim chce, a hned zase zmizí? Týden jara vystřídá znenadání návrat zimy, pak je chvilku podzim a pak zase jaro. Zmatenost a nedůvěra. Ráda bych se dočkala období, kdy budu moct ten kabát fakt už s důvěrou odložit do skříně, ale zatím se k němu pořád vracím, a k čepici, šále a rukavicím taky.

Ve středu šestnáctého září jsme už museli opustit pokoj v Palace Surf Lodge, Newquay, ale podařilo se nám vyjednat, že se tam ještě budeme moct vrátit, aby se pan M. osprchoval po surfování, podaří-li se mu tedy splnit tuto misi.

Pobalili jsme se tedy a bagáž odnesli do auta, a z posledních nadějí dal pan M. vědět „kamarádce“, kde a v kolik hodin budeme, mám ovšem pocit, že na to se už snad vůbec nedočkal odpovědi. Už nám to ale stejně bylo jedno, zlomili jsme nad tím hůl. Někdy prostě nepochopíte, co se lidem honí hlavou, a můžete se jen domnívat, kde nastala chyba. Věci se dějou, plány se někdy musí změnit, ale pro tak zoufale neplodnou komunikaci, absenci jakéhokoli vysvětlení a následné dělání, jako bychom nikdy na ničem domluveni nebyli, jsme pochopení neměli a zanechalo to v nás chtě nechtě hořkou pachuť.

No dobře, ještě není. Ale já už si na něj hraju. Už se poohlížím, kde bych tak našla nějaký významný přebytek narcisů, abych si jich pár mohla uštípnout do sklenice, už čekám, až pokvete zlatý déšť, nebo co to tu máme u vchodu – ono zrovna tohle ve váze stejně hned chcípne, ale prostě se už těším, až se na to budu cestou do práce moct koukat.

Užívám si zpívajícího ptactva, snad víc, než kdy jindy, nebo mi to tak možná jen připadá, protože každé jaro jako by přicházelo ne po roce, ale aspoň po dvou, prostě jako bychom na něj čekali už celou věčnost.

Skoro nevěřícně koukám na trávu, která už zase začíná růst. Taková normální věc, přitom, ale mně to připadá jako nějaký zázrak nebo nějaká divná magie. Samozřejmě pan M. na to má asi jiný názor, ten to všechno bude muset brzo začít zase sekat, tak tam bude ten přístup asi míň poetický.

Ještě nejsem připravená, zjišťuju. Když se o půlnoci vynulovalo počítadlo a na mobilu naskočilo datum prvního ledna, snad poprvé v životě se mi z toho udělalo trochu mdlo a musela jsem začít přemýšlet, proč proboha.

Na druhý den v Newquay jsme byli fakt natěšení. Ten první byl takový zvláštní tím, že jsme si představovali prakticky okamžité setkání s kamarádkou, která pro nás bude tak trochu místní průvodkyní, to pak člověk to místo zažije úplně jinak, jenže to nevyšlo a my tedy byli zklamaní, ale zároveň jsme si byli jistí, že to tedy holt vyjde na druhý den.

Jenže to nevyšlo ani tehdy.

„A jak to máš s tím blogem teď vlastně? Ještě píšeš?“

Achjo.

Jako já bych fakt ráda. A ne že bych neměla co. Naopak na něj myslím každej víkend a tak strašně pozadu jsem nikdy nebyla a ani by mě ve snu nenapadlo, že někdy budu. Nejen že se horko těžko postupně prokousávám Cornwallem a už teď se potím hrůzou z toho, že to nedopíšu včas a začnu zapomínat (což už se taky brutálně děje), nejvíc blivno je mi z toho, že jsem ještě ani nedopsala tu Itálii 😀 A pak všechny věci, co se dějou doma/v práci, no o tom už žádná. To už nikdy dohromady nedám, toho je prostě moc.

Jenže.