Já už tomu blogu moc nedám, ale když na vás taková legenda jako Krtek z Kovošrotu upře ty svý nevinný kukadla a nadějně se vás ptá, jestli zase budou nějaký fotky nebo něco na „těch vašich webovkách nebo blogu nebo co to je“, tak jako to pak neni o čem přemýšlet, prostě víte, že budete muset sednout a písat, pro Krtka a vůbec pro Kovošrot cokoli, a fakt to neřikám proto, že mi letos z nějakýho vděku za příspěvek nacpal svoje cybertowní merch tričko (čímž tak nějak zhatil smysl toho mýho příspěvku, krucinál :D), nebo že mi vloni ochotně dovolil si u nich nechat uloženej štít, neb se mi s nim nechtělo tahat domů, nebyla jsem si jistá, jestli se tam ještě někdy dostanu, a přišlo mi, že se jim tam hodí ke koloritu. Vono je beztak dobrý si ty vzpomínky zaznamenat, protože ta má lidská paměť přece jenom neni až tak spolehlivá, a kdybych si vloni nezapsala, že mi bylo blbě ze smaženýho hermelínu, tak bych si ho beztak dala letos znova, takovej jsem senilní dement. Takže to vlastně píšu i ze zdravotních důvodů a jdeme na to!

Jedno se tomu ale musí nechat. Konečně – se – to – rozjelo!

Je třeba si přiznat, že se to mohlo a asi mělo rozjet už o dost dřív (říkám asi, protože kdoví, co s námi má vesmír za záměr) a že jsme udělali pár chyb i na naší straně, že nelze úplně ze všeho vinit jen agentury, i když ty jsou teda spektakulárně na palici.

No ale teď to teda konečně jede. Chodí nám nabídky, na to, že jsme jakoby čerstvě začali, alespoň s touhle danou agenturou, jich hned bylo docela dost, takže máme relativně z čeho vybírat.

Máme za sebou tři zoom cally a jeden fyzický pohovor, který trval asi dvě hodiny a docela nás překvapil – ač je to k nevíře, my jsme vlastně doteď nikdy žádný fyzický pohovor s rodinou neměli. Poprvé jsme společnou au-paiřinu našli na Pohybech, kde bývalý pár jedné rodiny hledal pro tu rodinu pár nový, volali jsme si po Skypu. Podruhé si teď nevzpomenu, kde jsme je vzali, ale taky Skype, a potřetí jsme je dostali před agenturu a zase jenom Skype. Nikdy jsme se tam nejeli ani podívat, prostě nás chtěli, my jsme to vzali, nastěhovali se tam a bylo. Teď je to všechno mnohem komplikovanější a celý ten proces je nesmírně byrokratický a únavný a zahrnuje lidi navíc, přes které musíme komunikovat, a je to porod.

Básnický majstrštyk tohleto, ne?

No dobře, teď už ten čas mám. Mám ho tuny. Ale teď zase chybí inspirace a vůbec nálada, samozřejmě, ale to je přece normální, obzvlášť v takovymhle divnym lednu, kdy je venku hnusně, všichni jsou brutálně nemocní a po internetu se to hýří inspirativníma hlodama a mottama a tváří se to, jako by všichni byli děsně naspeedovaný a měnili svoje životy a vůbec. Přitom zrovna dneska jsem četla příspěvek od jedné z mých oblíbených instagramerek, co byl, jako bych ho psala sama. O tom hnusnym počasí. O neinspirovanosti a spleenu. Takovejch by mělo bejt víc, dyť aby byl někdo tak strašně naspídovanej a pozitivní zvlášť po tom každoročním vánočním šílenství a při tý slotě venku, to přece neni normální. Já snad založim nějakej spolek pro pomalej leden. Pro lednovou rekonvalescenci, klid, a potírání snah být jakýmkoli způsobem produktivní. Ban vzývání předsevzetí! Leden neni měsíc předsevzetí, je to měsíc dávání se dohromady, měsíc nohou nahoru, kašlání na všechno, tak maximálně úklidu po svátcích, odpočinku po vánocích, dodělávek za minulej rok, tichého přemýšlení nad ním a tak možná pomalého, velice pomalého rozjezdu.

Teda samozřejmě ať si leden pojme každej jak chce, ale u drtivý většiny lidí, co se teď online poplácávaj po zádech tím, co všechno strašně plánujou, jako by to už měli za sebou, a prohlašujou, jak je tohle jejich rok, mi to přijde jako jeden velkej bulshit a hlavně toxický chování, co tak akorát vyvolává stresy v lidech, kteří se nijak namotivovaně necítí a mají z toho pocit, že je tudíž s nima něco špatně. A hlásat, jak bude tenhle rok všechno jinak a super a jak tentokrát všechno vezmou do svejch rukou – to se v posledních čtyřech letech vůbec nic nenaučili??

No ale s tím jsem sem vlastně ani nešla. Ne že bych věděla, s čím jsem sem šla. Zas už okolo toho blogu pomyslně kroužím jako sup víc než tejden. Myšlenky mi poletujou hlavou jako suchý listí na podzim, když do něj foukne, ale jsou to spíš útržky, nedávají zatím smysl a nejde mi je uchopit a do něčeho zformovat. Nikdy jsem se pořádně nenaučila takovýto „navázání nitě“, a taky jsem vždycky všem radila, ať se o to po dlouhý době neblogování ani nepokoušejí, ať prostě začnou tam, kde jsou teď. Ale druhejm se vždycky radí líp a já nějak nejsem schopná uchopit právě ani to, kde teď vlastně jsem, tak co pak s tím.

Jsem teda v Readingu, tím by se dalo asi začít. Taky si musím uvědomit, v jakém jsem jazyce, teda aspoň tady, protože mi ty útržky v hlavě víří v angličtině a mě strašně nebaví se je snažit překládat, ale tady to anglicky psát nebudu, u toho rozhodnutí furt ještě zůstávám. V tom Readingu jsme s panem M. proto, že hledání práce po mém návratu do Anglie nejde zdaleka tak hladce, jak jsme doufali. Podzim jsme strávili na střídačku brigádou pro maminku našeho bývalého šéfa, tam jsme se zdrželi nakonec mnohem víc, než jsme čekali, několikrát jsme se tam vraceli a bydleli u ní, což nám poskytlo nejen hodnotnou finanční injekci, ale hlavně to zázemí, a na střídačku jsme navštěvovali kamarády nebo trochu cestovali, občas spali v dodávce a občas v hotelu. Postupně se začalo ochlazovat a být mokro a do těch hotelů jsme směřovali čím dál tím častěji, takže bylo jasno, že až se vrátíme z Vánoc v Česku, bude to třeba vymyslet jinak. Nakonec pan M. našel na měsíc ubytování v Readingu a zase hned prohlašoval, že na konci měsíce už určitě budeme mít práci, na což moje realističtější já vnitřně reagovalo „jo, jasně“, jenže se taky začalo bát.

V pátek ráno jsme se hned pohádali. Ale ne spolu, s custom service Škody kvůli vracení auta. Detaily si nepamatuju, no hlavně že jsme to auto nakonec v pořádku vrátili a všichni žili šťastně až do smrti. Od té doby, co nám půjčené auto vykradli v Neapoli, máme při každém dalším půjčování stažené půlky od začátku až do konce a nemůžeme se dočkat, až už to auto bude zase zpátky v půjčovně.

Po dalším brunchi ve Wetherspoonu jsem shledala, že mi Wetherspoon začal trochu lézt krkem a že mě hlavně nebaví tolik snídat. Chápu, že brunch je i oběd, a tak se tím člověk má pořádně najíst, ale do mého žaludku se toho holt po ránu zase tolik nevejde, a vlastně obecně nemám ráda velké porce jídla v kteroukoli denní dobu, a to i když se budeme bavit o mých jídlech oblíbených. Všeho moc škodí a nesnáším se přejídat.

Po jídle jsme se jali courat centrem. Poprchávalo, a já vzpomínala na svou návštěvu předchozí a jak jsme tehdy s Maude ve slejváku uháněly na autobus.

Na pátý den našeho Skotského výletu jsme si s panem M. naplánovali výlet z města. Ráno jsme si vyrazili půjčit auto a hned, jak jsme ho měli po dlouhém čekání konečně v pařátech, už jsme si to šinuli pryč od betonu a hluku, další zastávka překrásný Loch Lommond.

Tenhle loch mám ráda z mnoha důvodů. Je u něj fakt pěkně, pojí se s dobrými vzpomínkami, má ho ráda má velectěná přítelkyně Maudě a taky se k němu váže ta nádherná písnička, kterou nemůžu dostat z hlavy kdykoli se o Skotsku vůbec začne mluvit.

My jsme tam tedy tentokrát tak pěkně neměli a k dobrým vzpomínkám se přidaly i nějaké míň dobré, ale nic, co by mi dokázalo ten pozitivní vztah zkazit. Zatím 😛

Na tomto místě jsem si v notýsku poznamenala poznatky k věcem, co jsem s sebou měla nebo neměla. Tak abych o ně nepřišla:

• měla jsem si vzít flanelku na pokoj.
• neměla jsem si brát ten béžovej svetr. Jo, je hezkej, ale je to těžkej kus oblečení a hned se to zasviní.
• měla jsem si vzít labelo a krém na obličej. Fouká, člověk si furt olizuje rty a málo pije, blbá kombinace.
• dobře, že jsem si nevzala sluneční brýle. Měli jsme počasí, že by je člověk nevytáhl.
• malej cestovní suchej šampon jsem si ale vzít měla

Ve středu mi přišlo, že bylo ráno nějak dlouhý. Vzbudilo mě světlo z chodbičky a kroky, někdo tam chodil. Myslela jsem si, kdovíkolik hodin už musí být, a že jsme zaspali, ale bylo ještě hrozně brzo.

Dali jsme si jeden čaj napůl, jen tak na chuť, ale aby nás to nehonilo na záchod. Pan M. chystal bagety na oběd a byl v té kuchyni nějak dlouho, taky se pak hrozně dlouho balil a ještě šel stejně na ten záchod, tak jsem z toho tekla, hlavně proto, že jsem nesnídala a nechávat mě dlouho čekat, když mám hlad, není dobrý nápad.

Na třetí den ve Skotsku jsme si s panem M. naplánovali odškrtnout dvě hlavní lokace Edinburku – Hrad a Hollyrood – a tak nás čekala spousta chození a lezení do kopce. Ráno jsme v troubě na ubytku upekli a naplnili bagetu na obídek, a vyrazili na ten Hrad.

Připadá mi, že k němu je důležité říct to, že stojí za návštěvu, ať už jste vyloženě na hrady nebo nejste, protože je odtamtud prostě báječná vyhlídka na Edinburgh i na Hollyrood, samozřejmě je to neuvěřitelný kus historie, kde se můžete dozvědět spoustu věcí a osahat si skoro tisíc let staré zdi, a je na vás, jestli půjdete i dovnitř nebo se spokojíte jen s exteriéry. Já viděla vnitřek při své první návštěvě a pana M. to moc nelákalo, tak jsme si myslím dali jen některé kousky a zbytek si odpustili nebo proletěli hodně rychle.

Já už jsem psala o Brightonu mockrát, kdysi dávno jsem si třeba dala práci sepsat 30 věcí, co v Brightonu dělat, kde parkovat, kde jíst a tak dále.

To už je samozřejmě fakt tak dávno, že něco už není pravda a na něco se už díváme jinak. Třeba už nespáváme po těch nejlevnějších dírách se společnými ložnicemi a jednou koupelnou na patnáct lidí, na to už nějak nemám koule. Chci svou koupelnu, pokud možno, děkuji pěkně. Já ty prachy zas budu šetřit na něčem jinym. Při poslední návštěvě jsme to dokonce pojali vyloženě luxusně, hotel přímo na promenádě, snídaně v ceně, ten hotel měl i spa a vůbec, ale to všechno bylo zavřené, tak jsme dostali slevu – popravdě mi to bylo jedno, protože poslední dobou spíme po hotelech dost často a spáček jsme si už taky užili, tak jsem naspáčkovaná a nemusím to zas chvilku mít 😛

Každopádně my to město furt milujeme, fakt. I když už se na něj člověk dívá kapku jinak, i když už tam byl stokrát, i když už nutně netoužím po tom v něm vyloženě bydlet (ale zase ne že bych si to neuměla představit, někde trochu bokem ideálně), je toho tam pořád strašně moc na objevování a pár těch věcí jsem chtěla doplnit, zaznamenat a vychválit. Může to posloužit jako manuál pro někoho, kdo tam třeba jede poprvé, nebo už tam párkrát byl, ale neví, co by ještě.

Na rovinu, já nesnáším jehly a vůbec kecy o žilách, dělá se mi z toho blbě, nikdy jsem na žádné operaci nebyla a neměla s tím zkušenost, měla jsem jít hned na dvě po sobě, obě s kompletní (byť krátkodobou) a narkózou a vůbec jsem nevěděla, co od toho mám očekávat, takže to byl fakt ordeal a taková jako dost noční můra. (To nám to hezky pozitivně začíná 😀 Ale nebojte se nic, dopadne to dobře! Snad O.o)

Celé to „začalo“ někdy během posledního roku. Ty uvozovky tam jsou proto, že jsem se s křečovkama potýkala nějakým způsobem už několik let, řekla bych dokonce spoustu let, ale vážně si nedovedu vzpomenout, kdy to tak nějak fakt začalo… ale v posledních letech se to výrazně zhoršilo, tedy esteticky vzato. Byl to jen mindrák, nepříjemné téma ke konverzaci a úzkost z neustálého „probůh, ty máš ty nohy fakt hrozný“, „ježiš a bolí to?“, „no já jsem si všimla, jak máš tu nohu, ale nechtěla jsem nic říkat“. Byl to důvod, proč jsem nechtěla nosit kraťasy nebo sukně, byl to důvod, proč jsem musela sbírat kuráž, když jsem šla na plovárnu, prostě opruz, stres navíc, o který jako už tak anxietik nestála, ale nedalo se s tím moc dělat, nebo jsem k tomu neviděla významný důvod. Vždyť je to jenom nějaká vzhledová věc, no big deal, to o mně nic nevypovídá, proč bych se za to měla stydět, no tak ať si lidi čumí. V žádném případě jsem nechtěla poslouchat nic o žádných operacích, no fuj, a stejně nemám kdy.

To neni nějaká propagace alkoholu, jen mi v hlavě neuvěřitelně zakořenili Skynd a nemůžu je odtamtud dostat. Send help.

Nevim, jestli to, že mi tak sedli, bylo podpořeno tím, že mám v poslední době divnou náladu, nebo jestli mám divnou náladu díky nim. Bude to možná obojí. Poslední dobou mám víc a víc pocit, že jsem se zase jednou našla a že se mi daří nacházet svůj vnitřní hlas, slyšet, kým chci být a co mě láká. Jako ne že bych to doteď nevěděla. Ale většinou je život tak busy a tak rychlej, že neni čas nad tím přemýšlet a věnovat se tomu nějak cíleně, denně. Jako bych si teď mnohem víc uvědomovala, že to moje alternativní černý já je fakt to, co mi – aspoň teď – poskytuje největší inspiraci, co mě nejvíc rozvibruje a uspokojí, když si to v sobě pěstuju. Jako bych byla takovej divnej stroj, co potřebuje určitej druh prostředí, vibrací, vizuálních i jiných podnětů a když se to sejde správně, tak je to pro mě prostě sexy a zen a nirvana a inspirace, všechno v jednom, takový vesmírný souznění. A na tom taky neni nic objevnýho, to tak nějak máme všichni, ale mně přijde, že to teď neuvěřitelně silně cítím a mnohem častěji nad tím přemýšlím, až mám pocit, že někdy nejsem schopná dělat nic jen tak, že všechno je s tím záměrem masírovat to černý, měsíční, já, dokud nezačne vibrovat na tý správní hladině, a pak se z něj stává taková zářící koule, taková neutronová hvězda, a já pak mám pocit, jako bych se taky jako ta hvězda ocitla uprostřed vesmíru a byla přesně tam, kde mám bejt, jako nějaká meditace, kterou člověk otevřel třetí oko.

Nevim, možná mi prostě jen normálně jebe 😀