Fakt někdy nechápu, co je na tom tak těžkého si najít čas na blog, ale jak jsem vkládala naděje do dubna, nakonec jsem se během něj propadla do totální temnoty a snad by se i našel čas, ale nálada prostě ne. Už u těch předchozích posledních příspěvků mi vadilo, že ji mám takovou nijakou, a polehoučku, pomaloučku, jsem si v sobě střádala nějakou lepší, kreativnější, pozitivnější, abych se jednak hecla dondat fotky do de facto už napsaného dalšího článku o Cornwallu, a jednak že napíšu i něco aktuálnějšího. Jenže pak se začaly dít věci a všechno šlo absolutně do kopru a do pozadí. Ti, kdo mě sledují na Instagramu, už vědí, ale slíbila jsem si, že až na to budu mít žaludek, napíšu to i sem, i když se mi do toho strašně nechce. Poslední týden jsem fakt urputně pracovala na lepším naladění, přestože to vůbec nebylo lehké, a vracet se k těm všem sra*kám mi není po chuti. Ale musí to být. Slíbila jsem to JIM.

Poslední dobou na tom s náladou nejsem dobře. Dalo by se to přiřknout tomu, že na mě začíná doléhat koronasituace a že už toho mám taky plné kecky. Nebo krizi středního věku. Ale hlavně to asi bude prostě tím, že pro mě tyhle výkyvy jsou normální, a tak není třeba z toho dělat vědu. Většinou se o to ani nesnažím a prostě tím probruslím a čekám, až to přejde. Ale poslední týden nebo tak nějak mi to bruslení a čekání nejde a mám tisíc chutí už z toho být venku a užívat si příliv energie, pozitivity, kreativity, naděje… jako když přijde jaro, otevřete okna a najednou čerstvý voňavý vítr a sluníčko, co vás zahřeje. Takové dny jsme tu už přitom taky měli, ale copak se jim dá důvěřovat, když si chodí, jak se jim chce, a hned zase zmizí? Týden jara vystřídá znenadání návrat zimy, pak je chvilku podzim a pak zase jaro. Zmatenost a nedůvěra. Ráda bych se dočkala období, kdy budu moct ten kabát fakt už s důvěrou odložit do skříně, ale zatím se k němu pořád vracím, a k čepici, šále a rukavicím taky.

Ve středu šestnáctého září jsme už museli opustit pokoj v Palace Surf Lodge, Newquay, ale podařilo se nám vyjednat, že se tam ještě budeme moct vrátit, aby se pan M. osprchoval po surfování, podaří-li se mu tedy splnit tuto misi.

Pobalili jsme se tedy a bagáž odnesli do auta, a z posledních nadějí dal pan M. vědět „kamarádce“, kde a v kolik hodin budeme, mám ovšem pocit, že na to se už snad vůbec nedočkal odpovědi. Už nám to ale stejně bylo jedno, zlomili jsme nad tím hůl. Někdy prostě nepochopíte, co se lidem honí hlavou, a můžete se jen domnívat, kde nastala chyba. Věci se dějou, plány se někdy musí změnit, ale pro tak zoufale neplodnou komunikaci, absenci jakéhokoli vysvětlení a následné dělání, jako bychom nikdy na ničem domluveni nebyli, jsme pochopení neměli a zanechalo to v nás chtě nechtě hořkou pachuť.

No dobře, ještě není. Ale já už si na něj hraju. Už se poohlížím, kde bych tak našla nějaký významný přebytek narcisů, abych si jich pár mohla uštípnout do sklenice, už čekám, až pokvete zlatý déšť, nebo co to tu máme u vchodu – ono zrovna tohle ve váze stejně hned chcípne, ale prostě se už těším, až se na to budu cestou do práce moct koukat.

Užívám si zpívajícího ptactva, snad víc, než kdy jindy, nebo mi to tak možná jen připadá, protože každé jaro jako by přicházelo ne po roce, ale aspoň po dvou, prostě jako bychom na něj čekali už celou věčnost.

Skoro nevěřícně koukám na trávu, která už zase začíná růst. Taková normální věc, přitom, ale mně to připadá jako nějaký zázrak nebo nějaká divná magie. Samozřejmě pan M. na to má asi jiný názor, ten to všechno bude muset brzo začít zase sekat, tak tam bude ten přístup asi míň poetický.

Ještě nejsem připravená, zjišťuju. Když se o půlnoci vynulovalo počítadlo a na mobilu naskočilo datum prvního ledna, snad poprvé v životě se mi z toho udělalo trochu mdlo a musela jsem začít přemýšlet, proč proboha.

Na druhý den v Newquay jsme byli fakt natěšení. Ten první byl takový zvláštní tím, že jsme si představovali prakticky okamžité setkání s kamarádkou, která pro nás bude tak trochu místní průvodkyní, to pak člověk to místo zažije úplně jinak, jenže to nevyšlo a my tedy byli zklamaní, ale zároveň jsme si byli jistí, že to tedy holt vyjde na druhý den.

Jenže to nevyšlo ani tehdy.

„A jak to máš s tím blogem teď vlastně? Ještě píšeš?“

Achjo.

Jako já bych fakt ráda. A ne že bych neměla co. Naopak na něj myslím každej víkend a tak strašně pozadu jsem nikdy nebyla a ani by mě ve snu nenapadlo, že někdy budu. Nejen že se horko těžko postupně prokousávám Cornwallem a už teď se potím hrůzou z toho, že to nedopíšu včas a začnu zapomínat (což už se taky brutálně děje), nejvíc blivno je mi z toho, že jsem ještě ani nedopsala tu Itálii 😀 A pak všechny věci, co se dějou doma/v práci, no o tom už žádná. To už nikdy dohromady nedám, toho je prostě moc.

Jenže.

V pondělí 14. září se nám vstávalo dobře. Na soukromém pokoji, kde měl člověk možnost se okoupat ve „vlastní“ (tedy nesdílené) koupelně s vanou, oprat si nějaké oblečení, uvařit si čaj a dát si k němu complimentary sušenku, je to prostě přece jenom jiný luxus než share, kde jste rádi za postel, ale nějaký nadbytek životního prostoru nebo něčeho zadarmo k ní většinou není.

Bylo tedy celkem nepříjemné, že mi to oprané oblečení vůbec, ale vůbec neuschlo, a nadávala jsem si, že jsem večer nezapojila do zásuvky elektrické topítko, co bylo ve skříni, když ten žebříček v koupelně zjevně nejel, ale nějak jsem si prostě naivně představovala, že to uschne aspoň trochu. Nu což. Nebylo to jediné oblečení, co jsem měla, ale v autě se takové věci nejlíp nesuší, zvlášť když je zataženo a to auto máte tak narvané, že není moc kam ty věci položit a už vůbec pověsit, aby to aspoň luftovalo. Z toho důvodu bohužel později něco nevonělo nejlíp a bylo třeba to přeprat znovu. Ale aspoň jsem si nemusela nadávat, že jsem si zabalila zbytečně moc triček 😀

První probuzení na Cornwallu , přesněji v Tintagelu, bylo probuzení celkem milé, jak to jen na pokoji s nízkými palandami jde (jsem drobek, ale nemám ráda, když si nemůžu na posteli sednout, aniž bych si urazila hlavu). Usínali jsme v jedné posteli, ale někdy během noci jsem pana M. ztratila, odstěhoval se k sobě, což mě nepřekvapovalo, nebyla to postel zrovna největší. Naštěstí zima mě nebudila, což byla původně moje obava vzhledem k otevřenému oknu za hlavou, které nešlo zavřít, neb jím byl protažen kabel, který jsme neměli vypojovat – poskytoval elektřinu majitelům ubytování.

Další drobná nepohodlnost spočívala v koupelně, kterou jsme neměli na pokoji, nýbrž po schodech dolů, a taky byla sdílená, což naštěstí nakonec nebyl úplně problém, ale když první věc, co po ránu potřebujete, je honem rychle záchod, je nemilé, když za ním musíte kamsi mimo pokoj a ještě po schodech, které v právě probuzeném stavu nemusí být nejlehčeji zdolatelnou překážkou.

Ze srdce vydat i co v něm není
S nadějí, že bolest tvá něco změní

Milovat, starat se, vždycky doufat
Otevřít se jen pro ně si troufat

Však jinak to neumíš, neuděláš
Než vydat se z duše, srdce, těla

Pro druhé lkát je úděl anděla