Domů
M.
Cestovní blog
    2019-2020: Domestic Couple
    2019: Italy Roadtrip
    2018: Scotland Trip
    2017: Au-pair potřetí
    2016: Bali
    2016: Aljaška
    2015: Isles of Scilly
    2013-14: Au-pair v Anglii
    Myšlenky nejen cestovní
Jiné psaní
    Poesie
    Drabbloviny, próza...
Tipy & recenze
Životní filozofie
    Minimalismus
    Projekt Eliminate
EN
Phoenix Rise -
  • Domů
  • M.
  • Cestovní blog
    • 2019-2020: Domestic Couple
    • 2019: Italy Roadtrip
    • 2018: Scotland Trip
    • 2017: Au-pair potřetí
    • 2016: Bali
    • 2016: Aljaška
    • 2015: Isles of Scilly
    • 2013-14: Au-pair v Anglii
    • Myšlenky nejen cestovní
  • Jiné psaní
    • Poesie
    • Drabbloviny, próza…
  • Tipy & recenze
  • Životní filozofie
    • Minimalismus
    • Projekt Eliminate
  • EN
Browsing Category
Cestovní blog

Krok do nového roku

01/01/2021 by Em Phoenix 4 komentáře

Ještě nejsem připravená, zjišťuju. Když se o půlnoci vynulovalo počítadlo a na mobilu naskočilo datum prvního ledna, snad poprvé v životě se mi z toho udělalo trochu mdlo a musela jsem začít přemýšlet, proč proboha.

Možná proto, že mi není dobře z restů, které jsem před sebou valila tak dlouho, až jsem je s sebou dovalila do dalšího roku. Nebo jsem zklamaná z nadějí, které přišly vniveč – jako že touhle dobou už fakt budu mít vyřešenou svou mizernou technologickou situaci, že když už jsem se teda konečně vzdala a nechala pana M., aby mi vybral Maca, moje trable s chaosem ve fotkách a s importem budou tytam. Samozřejmě nejsem včerejší, abych si myslela, že se to všechno vyřeší mávnutím kouzelného proutku ze vteřiny na vteřinu, na druhou stranu jsem ale nepočítala s tím, jak moc mě ten chaos bude stahovat ke dnu i na novém počítači a novém systému. Prostě to zatím vypadá tak, že všechny dosavadní fotky budu muset mít někde, a všechny nové někde jinde, a sice se tam ty nové budou stahovat milionkrát rychleji a snad už i v pořádku (narozdíl od dosavadní situace s Dellem, don`t even get me started), nicméně nejdřív se musím naučit, kde je při tom importu hledat a kam je pak přesně dát, prostě abych věděla, kde co je, a konečně mohla nějak normálně fungovat.

A tím jsem neměla vůbec v plánu trávit karanténu a svátky, a už vůbec ne trávit hodiny opravováním rozbitých dat, přepisováním dat pořízení atd., aby z toho už ty počítače neměly takový galimatyáš. Chtěla jsem si hlavně odpočinout, mít pohodu (o to se koneckonců snažím celý rok), a dohnat resty, hlavně ty blogové a Snílko Klubové, protože mi to furt leží v hlavě a strašně těžce snáším, že se ze mě stal ten člověk, na kterého není spoleh, přesně ten, co furt slibuje, že se k něčemu dostane, a furt kde nic, tu nic.

Tak jsem se po půlnoci cestou do ložnice zarazila a měla chuť vesmíru říct:“Hang on, člověče. Ještě nejsem ready na prvního ledna. Nejsem ready, aby to všechno začínalo nanovo, nejsem ready jít za chvíli zpátky do práce, nejsem ready, aby tenhle víkend za chvíli skončil a já neměla pořád hotové své resty. Potřebuju pauzu, nějaké vakuum, den nula (nebo dva) mezi starým rokem a novým, abych mohla začít s čistým štítem. Šlo by to? Co?“

No nakonec jsem se ani neptala, vesmír umí leccos, ale zase tak všemocnej neni a navíc kdyby něco takovýho fakt udělal, asi by to bylo kvůli někomu mnohem ubožejšímu než jsem já, někomu, kdo to fakt potřebuje, ne jen kvůli jedný blogerce, co si na pár let naordinovala příliš náročnej život, než aby stíhala ještě bejt ta stejná blogerka, a kterou to sere.

Nakonec, nemám se tak špatně. Vánoce doma byly kouzelné. Bylo to zase jako vrátit se do království dětství, zamrzlého v čase, jako ve skleněné kouli, kde se toho tolik nezměnilo, i když zase něco jo, a dost. On je v tom holt vždycky takový paradox, to se nedá nic dělat. Strávila jsem čas s rodinou, něco mi nevyšlo (třeba pečení vánočky s mámou), něco zase jo (třeba jít s ní aspoň jednou trochu po obchodech, projít se s babičkou na Vyšehradě, kde jsme si daly svařák, nebo hrát s tátou Tank 90 na prehistorické konzoli, kterou mu sehnal před pár lety pan M. někde v útrobách internetu a sice trochu zlobí, ale nemůžeme pochopit, že furt ještě funguje). Viděla jsem svoje holky, Terku, Maude i Klárku, dokonce i pomalu už legendární (jakože pouze záležitost legend) Dendu. A taky pár svých kluků, ti mi taky chyběli. Byly tam procházky, dobré snídaně, kafíčko a zákusky, byl tam alkohol a takové to tlachání, jako by neuběhl vůbec žádný čas od té doby, co jsme se viděli naposledy, a taky to hořkosladké sledování důkazů o tom, kolik přesně ho ve skutečnosti uběhlo, ať už v podobě prstýnků nebo kil, těch posbíraných i poztrácených.

Viděla jsem konečně Anděla Páně, co mi ho pan M. opěvuje už několik let, viděla jsem Princeznu ze Mlejna, která je pořád jednou z mých nejoblíbenějších pohádek, rozhodně nejvíc chytne za srdce. Viděla jsem záblesky ze Sám Doma nebo z Hvězdné Brány, dokonce jsem nechtěně chytla i kus novoročního projevu té věci z Hradu, která k mému zklamání, musela jsem konstatovat, vypadá docela spraveně od posledně, co jsem ji někde viděla. Co se dá dělat.

Na Štědrý Den u nás proběhla většina tradic – táta je v teplácích, brácha přijde v kraťasech a ušmudlaném tričku (nebo se do těch kraťas převlíkne u nás, protože máme teplo, zvlášť v kuchyni od plotny). Babička se tváří tajemně a trochu nešťastně, i když se usmívá. Ona se tak tváří už několik let, částečně to bude kvůli mně, ale kdoví, co všechno se za tím skrývá, ona není lehký oříšek na rozlousknutí a než z ní dostanete nějaké vykládání, to chce kumšt a čas. Jíme polívku, která je na můj vkus často přesolená, protože s panem M. mi vyžadovaný level slanosti klesl přece jenom o několik příček níž, než kde ho udržují naši, a pak salát a řízek, který si brácha tradičně zlije asi půlkou vymačkaného citronu a my se mu tradičně všichni smějeme a nechápeme, že to vůbec může žrát.

Vykládáme o všem možném. Samozřejmě v dané době se mluvilo nejen při večeři, ale obecně celou mou dovolenou, hodně o Covidu, testování, situaci u nás vs. u nich, letos taky o tom, jestli se vůbec dostaneme po Vánocích domů, a do toho máma urputně jí, snaží se mlčet, protože hlasité vykládání u jídla nikdy neměla ráda a táta to jinak než hlasitě neumí, a do toho se snaží v rádiu naladit „něco normálního a vánočního“.

Pak se zvoní na zvonek a jde se ke stromku, který jsem dřív zdobívala až na Štědrý den, ale letos a snad i vloni jsem to dělala dřív, protože toho času doma nemám tolik a chci si ten stromek taky užít. Letos byl obří, přestože jsme se jasně domlouvali, že „ale fakt malej jenom“. Taky dárků byly hordy, přestože každý rok všichni nadávají, že Vánoce jsou zlo, shánět dárky je porod a „nejradši bych se na to vy-„. Tradičně je rozdávám já, z notebooku se přitom line Enya a plápolá na něm background s krbem. Babička tradičně prohlašuje, že jsme se všichni zbláznili, protože je těch dárků strašně moc. Tradičně každý dostane něco, co chtěl, většina z nás dostává něco, co si sami vybrali, potažmo i koupili, v některých případech i zabalili, ovšem vyinkasovali od někoho jiného. Tradičně je tam i pár blbostí, dárků méně vydařených, byť dobře myšlených, něco, co jste přesně chtěli a něco, co by prostě mohlo být lepší, a tradičně se nasmějeme – hlavně tedy u těch blbostí.

Brácha si většinou pozdě večer jde dělat kafe. Babička se začne chystat k odchodu, ptát se, kolik je hodin, a jakákoli odpověď znamená, že „no vidíš, tak to já už půjdu spát.“ Nicméně od té doby, co ji domů tradičně vozí brácha, se většinou zdrží o něco víc.

Tradičně je taky na stolku cukroví, ale tou dobou ho už nikdo nemůže ani cítit, a tak ho zobu jenom já – já ho sice už po těch pár dnech doma mám taky plný zuby, ale přece jen to mám jen jednou v roce, tak mám větší výdrž. Ale pak mi vůbec nebude vadit, že to zas rok neuvidim.

Že neuvidim aspoň půl roku tu rodinu, to je horší. Celé prázdniny jsem nad tím meditovala a do Anglie se vracela s předsevzetím, že se pokusím přiletět tentokrát mnohem dřív než v létě, třeba někdy na jaře, na otočku, na prodloužený víkend. Nebo si na to vyberu dovolenou. Vždyť i šéfová mi kladla na srdce, že rodina je všechno, a že za tou babičkou musím lítat častěji, takže jakýpak copak, bude se jí kroutit huba, až na to přijde, ale to volno mi na to dát musí, jen sehnat lety a samozřejmě všechno bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet koronasituace v letošním roce. Vidím to mírně pozitivně, věřím tomu, že bychom na tom jaře mohli cestovat snáz, snad i bez testů, ale těžko říct, jestli do té doby už bude očkování dostupné i pro plebs jako jsme my. To je to, co nikdo neví. Ale když ne, snad je to i tak proveditelné, a člověk začne mnohem víc ohýbat svoje uvažování o tom, co stojí za námahu, když si uvědomí, jak málo času mu ještě s některými lidmi zbývá. My to nikdy nevíme, vždyť kdokoli může přestat existovat z vteřiny na vteřinu, ale jsou lidi, kde je to prostě jaksi jasnější, a tam si člověk řekne, fuck it, já to nějak udělám.

Takže. To je takové moje jedno předsevzetí a naděje do nového roku. Taky to, že budeme po návratu do práce mít těch míň hodin, že se věci rychle usadí do nějakého nového normálu, který nám bude vyhovovat víc než ten loňský. Že se (ale už fakt) dokážu co nejdřív srovnat s tím technologickým odporem (tedy odporem těch technologií ke mně, byť je fakt, že po tom všem už mám i já naprostý odpor k nim vůbec sedat a otvírat to) a dohnat sliby, co jsem slíbila. Že tady ale zároveň budu mít aspoň tak uklizeno, jak jsem měla v těch posledních týdnech před Vánoci, kdy jsme právě dostali nějaké ty volné hodiny denně navíc, a že se budeme mít s panem M. dobře a klidně. A že se budu moct cítit zase jako já, protože jsem se v tom loňském roce nebo dvou nějak víc a víc ztrácela, a teď během těch Vánoc jako bych to zase trochu získala zpátky, ať už díky té cestě domů, nebo díky panu M., který mi asi jako největší dárek nadělil Sims 4. Což zní jako hrozná blbost, ale já jsem to hrozně potřebovala, nejen ten jakýsi návrat do mládí, kdy jsem tu blbost v některých obdobích pařila ve dne v noci, a to ještě jedničky (a jiné jsem nikdy ani nezkusila, tak považte, jaký jsou pro mě ty čtyřky upgrade), ale taky návrat k designování interiérů, což strašně miluju a vlastně mám v sobě hrozně moc designovací energie, kterou v téhle práci ani v téhle domácnosti nemůžu moc vyventilovat, protože v práci mi do toho nic není a naše bydlení je jaksi už taky dané a nelze do něj moc přidávat nebo zasahovat, tak to tady pytlíkuju jen nějakými drobnostmi, ale prostě chápete, není to totéž jako mít totální kontrolu nad celkem a celým jeho vzhledem a funkčností.

Tak ještě dosložit ty puzzle, co jsem na ně nesáhla už snad od května. Ale něco mi říká, že tenhle rest asi nedodělám, protože ty puzzle jsou prostě rovnou z pekla, to fakt nejde složit, a ještě k tomu jich pár chybí. Na některých věcech je třeba zase tolik nelpět. Priority. A hlavně se z toho neposrat.

Tak štastněj novej.

2019-2020: Domestic Couple•Cestovní blog

Roadtrip: Cornwall v devíti dnech / Newquay v mlze

06/12/2020 by Em Phoenix 2 komentáře

Na druhý den v Newquay jsme byli fakt natěšení. Ten první byl takový zvláštní tím, že jsme si představovali prakticky okamžité setkání s kamarádkou, která pro nás bude tak trochu místní průvodkyní, to pak člověk to místo zažije úplně jinak, jenže to nevyšlo a my tedy byli zklamaní, ale zároveň jsme si byli jistí, že to tedy holt vyjde na druhý den.

Jenže to nevyšlo ani tehdy.

Continue reading
2019-2020: Domestic Couple•Cestovní blog

A byl podzim…

22/11/2020 by Em Phoenix 8 komentářů

„A jak to máš s tím blogem teď vlastně? Ještě píšeš?“

Achjo.

Jako já bych fakt ráda. A ne že bych neměla co. Naopak na něj myslím každej víkend a tak strašně pozadu jsem nikdy nebyla a ani by mě ve snu nenapadlo, že někdy budu. Nejen že se horko těžko postupně prokousávám Cornwallem a už teď se potím hrůzou z toho, že to nedopíšu včas a začnu zapomínat (což už se taky brutálně děje), nejvíc blivno je mi z toho, že jsem ještě ani nedopsala tu Itálii 😀 A pak všechny věci, co se dějou doma/v práci, no o tom už žádná. To už nikdy dohromady nedám, toho je prostě moc.

Jenže.

Continue reading
2019-2020: Domestic Couple•Cestovní blog

Roadtrip: Cornwall v devíti dnech / Bedruthan Steps, Porth Beach, Newquay

08/11/2020 by Em Phoenix 1 komentář

V pondělí 14. září se nám vstávalo dobře. Na soukromém pokoji, kde měl člověk možnost se okoupat ve „vlastní“ (tedy nesdílené) koupelně s vanou, oprat si nějaké oblečení, uvařit si čaj a dát si k němu complimentary sušenku, je to prostě přece jenom jiný luxus než share, kde jste rádi za postel, ale nějaký nadbytek životního prostoru nebo něčeho zadarmo k ní většinou není.

Bylo tedy celkem nepříjemné, že mi to oprané oblečení vůbec, ale vůbec neuschlo, a nadávala jsem si, že jsem večer nezapojila do zásuvky elektrické topítko, co bylo ve skříni, když ten žebříček v koupelně zjevně nejel, ale nějak jsem si prostě naivně představovala, že to uschne aspoň trochu. Nu což. Nebylo to jediné oblečení, co jsem měla, ale v autě se takové věci nejlíp nesuší, zvlášť když je zataženo a to auto máte tak narvané, že není moc kam ty věci položit a už vůbec pověsit, aby to aspoň luftovalo. Z toho důvodu bohužel později něco nevonělo nejlíp a bylo třeba to přeprat znovu. Ale aspoň jsem si nemusela nadávat, že jsem si zabalila zbytečně moc triček 😀

Continue reading
2019-2020: Domestic Couple•Cestovní blog

Roadtrip: Cornwall v devíti dnech, Od Boscastle po St. Merryn

28/10/2020 by Em Phoenix 8 komentářů

První probuzení na Cornwallu , přesněji v Tintagelu, bylo probuzení celkem milé, jak to jen na pokoji s nízkými palandami jde (jsem drobek, ale nemám ráda, když si nemůžu na posteli sednout, aniž bych si urazila hlavu). Usínali jsme v jedné posteli, ale někdy během noci jsem pana M. ztratila, odstěhoval se k sobě, což mě nepřekvapovalo, nebyla to postel zrovna největší. Naštěstí zima mě nebudila, což byla původně moje obava vzhledem k otevřenému oknu za hlavou, které nešlo zavřít, neb jím byl protažen kabel, který jsme neměli vypojovat – poskytoval elektřinu majitelům ubytování.

Další drobná nepohodlnost spočívala v koupelně, kterou jsme neměli na pokoji, nýbrž po schodech dolů, a taky byla sdílená, což naštěstí nakonec nebyl úplně problém, ale když první věc, co po ránu potřebujete, je honem rychle záchod, je nemilé, když za ním musíte kamsi mimo pokoj a ještě po schodech, které v právě probuzeném stavu nemusí být nejlehčeji zdolatelnou překážkou.

Continue reading
Jiné psaní•Poesie

Úděl anděla

08/10/2020 by Em Phoenix 3 komentáře

Ze srdce vydat i co v něm není
S nadějí, že bolest tvá něco změní

Milovat, starat se, vždycky doufat
Otevřít se jen pro ně si troufat

Však jinak to neumíš, neuděláš
Než vydat se z duše, srdce, těla

Pro druhé lkát je úděl anděla

Dead lake/Scarlet Queen @ DA
2019-2020: Domestic Couple•Cestovní blog

Roadtrip: Cornwall v devíti dnech

28/09/2020 by Em Phoenix 11 komentářů

Nějakým zázrakem se podařilo, že jsme nakonec přece jen odjeli alespoň na jednu další letošní dovolenou. Samozřejmě jsme si zase nevybrali zrovna nejodpočinkovější variantu, ale za to nelze tak úplně vinit lockdown (byť to letos prostě s létáním a plánováním zahraničních dovolených fakt není úplně ono, co si budeme), ono by to tak dopadlo asi stejně, protože jsme prostě měli příliš velkou potřebu změnit prostředí a vidět něco, co jsme ještě neviděli a co jsme chtěli vidět už dlouho 🙂 A když nám letos neklaplo Skotsko, Lake District ani Snowdonia, tak jsme se naštvali a řekli si, že teda aspoň ten Cornwall, kde máme mimojiné kamarádku a pan M. se strašně těšil, že si s ní zasurfuje, no a tak se to celé nějak udělalo a po tom porodu s plánováním a bookováním ubytek se nakonec fakt jelo!

Continue reading
2019-2020: Domestic Couple•Cestovní blog

Jak bylo v srpnu

29/08/2020 by Em Phoenix 10 komentářů

Asi bych si ten srpen dokázala představit i jinak – samozřejmě mi chybí ježdění na vodu a vůbec mi tuhle došlo, že jsme docela prošvihli takové to trávení času s kamarádama někde venku, při nějakých aktivitách a výletech, a že když už se vůbec smělo stýkat, řešili jsme to návštěvami mezi sebou, kde se vesměs sedělo, jedlo a tlachalo, což bychom si normálně měli nechávat spíš na tu zimu, kdy se nikam moc nemůže. Jenže se holt nikam nemohlo ani v tom létě, s tím prostě nikdo nic neudělá. Dohromady to ale vůbec nebyl špatnej měsíc.

Continue reading
Jiné psaní

Poděkování

18/08/2020 by Em Phoenix 4 komentáře

Je klidný teplý večer, sedím u otevřených balkonových dveří, z nichž se pro jednou neline kdákání kachen, nýbrž křik racků, a dokonce na ty racky i vidím – odpočívají na molu/valu, z nějž se odlilo moře a vracet se bude až za pár hodin. Tu a tam cinkne zprostřed zálivu, u nějž se právě nacházím, kus kovu na laně o stěžeň některé ze zakotvených lodí.

No prostě idyla, kterou mám navíc velmi vzácně sama pro sebe, neb pan M. se vydal na vytouženou podvečerní procházku s maminkou, která je u nás teď na návštěvě, a mně došlo, že já po procházce vlastně vůbec netoužím, protože po půldni stráveném dřinou na příšerně zarostlých záhonech mám všeho fyzického víc než dost, a že by se ten čas dal využít pro mě osobně plodněji.

Než ale začnu vymýšlet nějaké deníčkové doháňky, chci poděkovat třem blogovým andělům, bez nichž by můj momentální svět (a v případě prvních dvou i svět mnoha dalších blogerů) vypadal docela jinak – a to Veruci a Martinovi za provedení zálohy a vůbec vymyšlení způsobu, jak to udělat, a Panu Jakubu Boučkovi za bleskurychlé a včasné nahrání na WP, protože já bych se k tomu snad nedostala.

Continue reading
2019-2020: Domestic Couple•Cestovní blog•Myšlenky nejen cestovní

Vděčnosti

09/08/2020 by Em Phoenix 3 komentáře

Domov. Domovů může mít člověk několik, ale tam, kde je rodina, tam je to speciální.

Do poslední minuty jsem nevěřila, že se nám podaří vážně na tu dovolenou do Čech odletět. Letošek dává zabrat většině lidí. My jsme hlavně přepracovaní a mentálně unavení, a tak jsem tu přestávku doma potřebovala prostě jako něco, k čemu se můžu upínat, světlý bod uprostřed práce a práce a uprostřed toho, být někomu neustále po ruce, být neustále flexibilní pro někoho druhého a vlastně nebýt tak úplně sám sebou. Už je to dlouho, co jsem se cítila opravdu sama sebou a je zvláštní, jak málo stačí, aby člověk zapadl zase do těch správných kolejí. Potřebovala jsem změnit prostředí, a hlavně jsem potřebovala být zase jednou v tom svém.

Ne že bych se v Anglii necítila vesměs jako ryba ve vodě. Je to taky domov. Ale být zase u našich v bytě a u babičky na chalupě je pro mě v některých směrech jako útěk do bezpečné zóny, byť se tam vždycky nad spoustou věcí pozastavím a vždycky mě tam někdo dovede i trochu nakrknout. O tom ten domov asi taky je 😛

Continue reading
Page 1 of 431234»102030...Last »

Hledátko

Ahoj! Jsem Em.

Czexpat žijící v Anglii. 32letý snílek. Kočkomil, potterhead, whovian, kávoholik a minimalista, snažící se o low-waste životní styl. Bloger od roku 2005. Fénix.

em@phoenixrise.cz

instagram.com/emphoenixrise

Štítky

au-pair blog cornwall domestic couple halloween Italie podzim Recenze skotsko sny Stampede steampunk Stonehenge tipy vánoce Výzva: Vylepši svůj blog za 30 dní wtf zero-waste

Stvořila som (stáhni zdarma):

® 2011 All rights reserved.