Byly časy, kdy jsem si byla schopná na blogu nastavit, co jsem chtěla. Na sblogu jsem se sama naučila, co se dá všechno s tou šablonou udělat, co se dá zmizet a čemu se dají nastavit různé barvy nebo třeba pruhování. Na blog.cz jsem si taky poradila. Když jsem nevěděla, jak změnit nějakou věc na blogu, dala jsem si ho Prozkoumat, zjistila, jak se ten který prvek jmenuje a pak si ho našla v HTML, kde se tomu daly změnit vlastnosti. Hračka.

Jenže co jsem přešla na WordPress – ačkoli popravdě mám pocit, že až tak od druhé šablony, co jsem začala používat – naprosto mi tu z toho hrabe a nevím, co dělám špatně 😀 Jestli mi někdo může poradit, budu nastotisíckrát vděčná, protože v tuhle chvíli mám opět chuť prohodit počítač oknem a nejspíš rovnou skočit za ním.

Instalace nové šablony proběhla snadno. Sice blog vůbec nevypadal jako demo, ale zakrátko jsem pochopila, že asi ani nebude, neb některé jeho fičury si člověk musí zaplatit. Ok, nebudu nadávat, ostatně je zatím životně nepotřebuju. Aspoň to teda nastavit do nějaké podoby, žejo.

Přišla jsem na to, jak zprovoznit boční sloupek, hurá.

Vložení loga nefunguje tak, jak bych si představovala, je to na té straně moc malinkaté, ale budiž, říkám si, že to tak zatím nechám. Jenže ouha. Zničehonic se mi tím nahráním pod navigací udělal tlustý černý proužek. WTF?

Dávám Prozkoumat a zjišťuju, že když prvku pagenav odškrtnu vlastnosti border-bottom (což je hlavní) a border-top (což je teď vedlejší), vrátí se tam ten pěkný šedý přechod, co tam byl předtím. Takže si to najdu v Editoru, zadám tam u všeho nuly a… nic se nestane. Buhůůůů.

Nepomůže ani vymazat logo. Když vymažu obrázek, co jsem tam nahrála, vloží se tam nějaký defaultní, cizí. Možnost „nezobrazovat“ v Theme Options, kde se to nastavuje, navíc není. Nevím, jestli na začátku nebylo zaškrtnuto nic nebo některá z těch možností, každopádně odkšrtnout to nejde, a ať zvolím cokoli, pořád je tam ta lišta, která tam předtím nebyla – a nic jiného jsem neměnila. Tož WTF podruhé.

A navíc se změnila tím nahráním loga i barva odkazů. Zatímco předtím byly pěkně šedé jako v demu, po nahrání loga se najednou přebarvily na divokou modrou a já nemůžu přijít na to, kde udělali soudruzi chybu a jak to mám napravit.

V mobilní verzi nelze rozkliknout menu, kryje se s obrázkem loga. Když si v Přizpůsobit kliknu na zobrazení mobilní verze a přidám tam jiný typ menu, napravím to, ale změní se to i pro nemobilní verzi a vypadá to strašně. Proč se ty dvě verze nemohou upravovat nějak zvlášť? Nemělo by to sakra být nastavené tak, aby se to zobrazovalo správně a člověk do toho nemusel vůbec hrabat?

HELP. Tohle je přesně důvod, proč jsem to už nechtěla nastavovat sama. Nevím, co mám dělat, dělá si to, co chce, a ještě mi to tu hlásí chyby v Editoru, jichž jsem se nedopustila. Já-už-nemůžu! 😀

Edit: Tak nevím, po zveřejnění tohohle článku se ta lišta, zdá se, spravila. Že by aspoň něco? Stejně tomu tady nerozumím…

Já měla čtvrtky vždycky ráda. Takže se hodilo, že jsem ve čtvrtek taky poprvé v životě navštívila svůj vysněný Loch Ness. Záhady světa mě vždycky fascinovaly, ale k Nessie mám mezi nimi ještě bližší vztah, asi proto, že mám obecně velmi kladný vztah k dinosaurům a Nessie by byla podle všeho plesiosaurus 8) Vy si věřte, čemu chcete. Viděla jsem o ní bezpočet dokumentů a pár více či méně blbých filmů a to téma se mi ještě neokoukalo, právě naopak. Pořád se vidím někde na břehu jezera, jak tam denně chodím trávit x hodin pozorováním hladiny a doufáním, že uvidím něco fantastického. Možná jsem to už dělala, v nějakém jiném životě, a proto se mi ta představa pořád tak vrací.

Mno.

První probuzení v Edinburku přineslo uvolnění. Nejdřív jsem se sice příšerně lekla, že mi něco stojí nad postelí, ale pak jsem si uvědomila, že to je jen záclona a že už jsem opravdu vzhůru. Byla jsem totiž vyděšená z noci, kdy se mi zdály noční můry zahrnující nejméně dva duchy, kteří se vyskytovali v našem pokoji a tahali nám za peřinu, zatímco Maude vedle mě pokojně spala 😀 Byl to sen, o tom žádná, ale v tu chvíli mi to tak moc nepřipadalo, byl to jeden z těch nepříjemných snů, které jako lokaci použijí místo, kde právě jste, a dají si docela dost záležet na detailech. Tenhle druh prvního snu na novém místě opravdu ráda nemám. Inu. Co se dá dělat.

Dá se říct, že už bylo na čase. Skotsko mě vábilo už ani nevím jak dlouho; byla to jedna ze zemí, kam jsem věděla, že se jednou budu muset podívat, a taky se mi už dost stýskalo po Británii a měla jsem pokrk těch veder, takže to přišlo zkrátka v ten nejlepší možný čas vůbec.

Navíc to nebyl jen tak nějaký výlet – podnikly jsme ho s Maude, kterou sice znám pomalu celý život a důležitou porci jsme ho strávily podnikáním společných bláznivin, ale takhle na trip jsme nikdy spolu nejely, a tak to pro nás byla i zajímavá premiéra.

Plán? Týden ve Skotsku. Cca pět dní v Edinburku a cca dva dny v Glasgow, dva celodenní výlety s místními cestovkami a tři různé hostitelky přes AirBnB.

Dohodly jsme se, že bude lepší ubytovat se v Edinburku, pak v Glasgow a pak zase v Edinburku, a podniknout celodenní výlety z těchto měst s místními cestovkami, než abychom se trmácely z města do města a všechno řešily za pochodu. Věděly jsme, že chceme jet na pár profláklých míst a dostat se až nahoru k Loch Ness, ale vyloženě tam bydlet by vyšlo dráž. Tak jsme si vybraly dva výlety, které obsahovaly většinu věcí, které jsme chtěly vidět (bylo jasné, že v tak krátké době se nám nepodaří stihnout úplně všechno), a spolu s ubytováním jsme je zařídily hezky z domova, dopředu, stejně jako přejezdy mezi městy Megabusem. Pak už tedy zbývalo jen dolaďovat za pochodu maličkosti jako co se vydáme navštívit který den a podobně. Takže tradá do Skotska! 🙂

Čas utíká. Jsem mu za to v těch vedrech docela vděčná, protože je prostě nezvládám a upínám se myšlenkami k představám ochlazení, podzimu, dlouhých kalhot a svetříků. Dokonce ani další týden na chalupě tomu nepomohl tolik, jak jsem doufala, i tam bylo šílené vedro, byť uznávám, že se tam snášelo mnohem příjemněji, práce na zahradě mě baví a taky není k zahození to bezděčné opalování.

Čas ale utíká hlavně v životě.  Nechci teď moc mudrovat, nemám nejlepší náladu a mohl by z toho být výlev. Mám teď ale prostě takové divné období. Měla bych si užívat, že jsem doma, ale vedro, různé životní nesnáze, zdravotní problémy mé i rodinné, plus všechno to, co mě tu štvalo i dřív a samozřejmě to nikam nezmizelo, se do mě letos opírají nějak víc a docela se těším, až budu zase v  Anglii, začnu zase nový život a žaludku se uleví. Momentálně ho cítím stažený různými stresy, většinu jich umím pojmenovat, ale vlastně se bojím a radši se tomu vyhýbám. Řešení odkládám. V některých případech proto, že to nejde vyřešit, v některých snad i proto, že i když vím, že mě to teď svým způsobem ničí, na druhou stranu mi to za to stojí. Tím chci říct, že bych mohla leccos vyřešit tím, že bych si teď hned šla najít další práci v Anglii, a vypadla bych odsud. Jenže si letos obzvlášť cením každé chvíle strávené s rodinou nebo s kamarády. I když si doma děláme každý svoje a nemáme přehršle takových těch seriálových „family together“ momentů, my zkrátka fungujeme jinak, po našem, a to stačí. To neznamená, že si to neužívám nebo že si každý den neuvědomuju, jaké mám štěstí a v jak křehké situaci zároveň jsem. Neberu ji jako samozřejmou a vím, že nepotrvá navěky. Zažila jsem to už mockrát a vím, že to brzy přijde znovu a že to bude asi těžší, než kdy dřív. Nevím, jak v sobě mám sebrat sílu znovu odjet, když vidím, jak je mě tu potřeba. Doteď jsem to vždycky nějak dokázala vyrušit, snad proto, že všichni byli silnější v zakrývání toho faktu, ale postupem času už jim to prostě nejde tak, jako dřív, a já začínám být zbabělá.

Tak vidíte, přece výlev.

Cestovala jsem už do dostatečného množství zemí na to, abych věděla, že je dobré se vždycky před balením porozhlédnout po internetu a nespoléhat se jen na vlastní domněnky. Jednak je víc než praktické dopředu vědět, s jakým počasím máte počítat, dál je ale taky možné, že místa, která budete navštěvovat, mají specifická pravidla, co se týče oblékání. Například na Bali nesmíte do většiny chrámů s odhalenýma nohama, někde vadí i odhalená ramena. Tam sice celkem snadno koupíte sarong, kterým se zahalíte, ale ne vždycky je taková pomoc možná a proč si na každé dovolené rozšiřovat šatník, když možná všechno, co potřebujete, už dávno máte ve skříni?

Když jsme se rozhodli vydat do Egypta, bylo jasné, že budu muset prostudovat, jak striktní to tam bude s tím neodhalováním se, a chtěla jsem si i potvrdit svoje domněnky o vhodnosti a pohodlnosti dlouhého oblečení do horkého podnebí obecně. S pomocí několika článků z Pinterestu jsem si pak zabalila poměrně trefně, i když pár věcí bylo navíc a něco málo mi možná chybělo. A protože jsem milovník pakovacích seznamů a stará skleróza, tady je přehled všeho, co jsem využila a nevyužila a co by se bylo bývalo hodilo, plus nějaké užitečné tipy.

Určitě se to bude dát aplikovat i na jiné podobné země, nicméně berte na vědomí, že tohle je seznam spíš pro pohodovou dovolenou v hotelu s minimem externích výletů či aktivit v divočině 😉

Jediné místo, kde má v létě smysl být, je voda. Řeka, přesněji řečeno. Jsem vodákem už od malička, a krásné vzpomínky z vody patří k těm málo vzpomínkám, které vůbec ze svého raného života mám, takže tím víc si jich vážím. Když některý rok na vodu nejedu, přijde mi neúplný, a ani já si nepřipadám kompletní.

A tak mám fakt radost, že jsme se letos zvládli domluvit s panem M. a bráchou na třídenní Ohři a že to fakt klaplo.

Miluju tyhle vesmírné náhody. Že se jednoho dne stane něco zdánlivě bezvýznamného a o něco později to najednou vyústí v něco ultra významného a nějakým způsobem vám to vlastně změní život.

To jsem takhle na Junktownu potkala jednoho člověka. Mám pocit, že jsem ho tam viděla už před dvěma lety, ten obličej už prostě odněkud znám, ale nějak jsme se neseznámili, byť jsme se na sebe párkrát v davu usmáli jako že „čau“.

No a on mi najednou po festivalu píše, že se omlouvá, že se nepřišel seznámit, že to považuje za fatální chybu a že to musíme napravit. Musím říct, že mě to dostalo. Miluju tyhle vesmírné lidi, co dělají taková románová gesta, co by „běžný smrtelník“ neudělal, protože „by to bylo divný“ a „takhle se nikdo nechová“. Většina lidí by si prostě řekla, no co, seznámíme se třeba jindy, a neozvala by se, i kdyby si stokrát říkali, že je to škoda. Bylo by jim to prostě blbé. Ne tak tomuhle člověkovi.

A jak jsme se tak bavili, co bychom mohli podniknout, vypadla z něj úplně banálně další vesmírně významná věta, že teď jede na týden na Festival Fantazie a jestli nechci jet s ním.

Jasně, u většiny lidí by se mi v takové chvíli rozsvítila v hlavě kontrolka, hlavně teda u většiny chlapů, ale to tak nějak poznáte, jestli to ten člověk myslí nějak „nevhodně“ nebo jestli je to úplně obyčejné lidské pozvání jakože „jestli chceš, stav se, já tam prostě budu“. Já mám strašně ráda lidi, kteří jsou takhle čistí, přímočaří a upřímní, ono jich moc není. No ale i tak jsem v první chvíli myslela, že to spíš nevyjde, že mi to časově nejde do plánu (poslední dobou je ve všem totální chaos), že to pana M. nebude zajímat a kecy prdy, no prostě zkrátím to, nakonec to po notné dávce plánování a řešení vyšlo a my jsme tam oba ve středu ráno vlakem odfrčeli 8)

I consider myself quite lucky for being able to spend 9 months on the british Isles of Scilly, specifically Tresco, that so many are just dreaming about. Sure, I saw it from a very different perspective than they ever will – it was a worktime for me. I spent those 9 months as a cottage cleaner, worked a lot and quickly and it was quite stressful sometimes, so it was hard to find time and strength for everything that there is to explore.

But I still got my chances and experienced some really nice days or just afternoons there, which made me think about the best ways how to truly experience Scilly.

Now, I will be actually talking about Tresco most of the time, because that’s where I’ve been anchored, but some of the points will be referring to other islands, too.

I’m hoping this article could be of help as a nice little summarization from someone who actually lived there, and a place where to start. But at the same time it’s for me and all the other hard-working people who had been there or still are. When you stay on an island as small as Tresco for so long and it is your workplace as well, it can make you feel caged a bit, which is all the more reason for remembering to see the beauty of your surroundings and the benefits of the location.

Jak asi víte, je to už nějaký pátek, co jsme byli na pořádné dovolené, ve smyslu fakt se zrelaxovat. Vlastně to asi byla i naše první taková dovolená, a to na Kanárech v roce 2014 s programem all inclusive. Tři týdny na Bali o dva roky později byly spíš adrenalinovým zážitkem, a od té doby jsme se k tomu moři nějak dovolenkově nedostali, až teď, protože jsem celý loňský rok nadhazovala, že bych to potřebovala a že si to zasloužíme, a pan M. nakonec našel Egypt.

Prosimvás Egypt! Já jsem takový divný mix rodičů – máma vedro nesnáší, dělá se jí z něj fyzicky zle a při víc než 25ti stupních umírá. Můj táta zato vedro miluje, čím větší, tím lepší. No a já to mám tak, že teplo celkem miluju, respektive miluju sluníčko, ale fyzicky ta vedra taky až tak nedávám, když už je to třeba nad těch třicet (i když na Vinohradech mi k chcípání bohatě stačí tak 27), tak ze mě leje a nechci nic dělat, jen být zavřená doma nebo ležet u vody. A nejhůř se potýkám s náhlými změnami teplot, to je pak velké riziko migrény nebo angíny.

Navíc, jak jsem vyrůstala na všech těch Hvězdných branách, Mumiích a Asterixech, Egypt pro mě byl jakousi mýtickou zemí, která snad ani neexistuje, a která není pro našince hlavně přežitelná. Dokonce i když jsem za sebou měla třítýdenní Bali a přemýšleli jsme o Novém Zélandu, Egypt mi pořád přišel ze všech exotických zemí nejdál, jako by pro mě byl prostě nedostupný. Když jsme před devíti lety s kamarádkou plánovaly poznávací dovolenou a byly nám předloženy dva návrhy, zvítězila nad Egyptem hravě Francie.

Ale najednou jsem tady. Sedím v hotelové vstupní hale, pár desítek metrů od Rudého moře, a všude kolem mě Egypťani. Tak dlouho jsem po kouskách posouvala svoje hranice, až se stalo, že jsem na další nabídku jet do téhle strašidelné země pokrčila rameny a řekla „vlastně proč ne“. Tělo si musí na tyhle blázniviny zvyknout, tedy aspoň to moje rozhodně muselo, a musela jsem se naučit, jak se na ně připravit, ale jak to zmáknete, najednou se svět otevře a všechno je možné. Zvlášť když má člověk vedle sebe správného parťáka.