Odmítám názory, že „je po svátkách“. Ale popravdě mě přece jen taky zaplavuje skoro až klid z uvědomění, že je to celé velké haló za námi a že jsme to zvládli. Pracovně před svátky to byla síla, pak odjezd do Čech, celý ten cirkus doma okolo plánování, kdy koho kde vidět, nějaké nákupy věcí nezbytných pro život zde (hlavně léčiva) i posledních dárků, a hlavně v tom všem i tak trochu si ty svátky fakt užít, být s rodinou, zahrát si s tátou tanky, pomazlit se s kočkama, dát si nějaké to domácí jídlo, kafíčko z „tučňáka“ a dokonce jsem zvládla i megapocket v KFC, který bych tedy mnohem raději vyměnila za párek v rohlíku na Míráku, ale ten bohužel nebyl 😛 Ani levandulovou palačinku jsme nezvládli, jen medovinu, ale ta byla taky dobrá. A na Vyšehradě jsem byla! A vůbec to celé bylo náročné, ale zároveň taky hrozně fajn.

Vánoce, Vánoce přicházejí…

Paniku z neexistence dárků jsem už nějak vyřešila. Sedla jsem si na to v několika delších vyhrazených blocích a co jsem neobjednala hned sem, to mám objednané domů do Čech nebo v plánu nakoupit hned na druhý den po doletu – což bude 23., takže beztak vesměs poslední den, kdy se dá ještě vůbec něco řešit.

Byly roky, kdy jsem to zvládala líp. Ale faktem prostě je, že momentální práce a vůbec životostyl mě zaměstnávají příliš na to, abych měla čas všechno řešit tak krásně pohodově jako některé předchozí roky. Krom toho je velmi těžké řešit dárky pro lidi, které měsíce nevidíte a nemáte s nimi vlastně ani moc kontakt. Jak má pak člověk vědět, po čem zrovna touží? Co v poslední době potřebovali? Co by jim udělalo radost?

Dám si na chvilku s vaším svolením (co si budeme povídat, i bez něj) přestávku od článků o italském roadtripu, částečně možná i proto, že jsem pořád na vážkách s tím, jestli byl dobrý nápad je psát v Angličtině, respektive jenom v Angličtině. Je to asi jen nezvyk, protože blog je takové moje poslední místo, kde Angličtině moc prostoru nedávám. Pořád se mi v hlavě tlučou dvě různé představy o mé blogové personě a budoucnosti a ne a ne je sloučit do jedné, tak se holt musí občas prostřídat.

A mám chuť na nějaký „normální článek“, jelikož poslední jsem psala 27. září a od té doby se samozřejmě pár věcí událo.

I had this naive plan to write all about the Italy road trip right after coming back home but of course, life happens, so I am pretty sure I will be still writing about it around Christmas 😀 Hopefully it won’t affect the quality too much although in my experience it’s never the same if you take too long to do it. The freshness just doesn’t stick around, the consistency weakens and one jumps too much from one thing to another. Well, fingers crossed.

So if you never heard anything about Naples and you are wondering whether to go there, I’ll throw in a little story about how it treated us, so you’ll get some idea.

I can’t promise that it won’t be kinda one-sided opinion. We heard that Naples is beautiful, we didn’t get convinced but I believe every city has both ugliness and beauty in it, depending on where exactly you go, the weather, the kind of people you meet or experiences that come to you… so I am not saying that there is nothing nice to see there. But!

Pozn.: Tento příspěvek je psaný v AJ, aby posloužil co nejširšímu publiku. Procvičujte 😉

I feel that I have an enormous task ahead of me – to write down everything significant that happened in our two weeks in Italy, to make it easy for a reader to find the most important recommendations and warnings, to pick only the best photos when almost every single one I took has a story or a thought behind it, and to not bore you? How am I ever going to accomplish this?

It seems that I could go at it from several different angles, write posts titled like „What (NOT) to do in Italy“,  „Where to go for the best pizza in the world“, „The ultimate Venice guide“, „The dark side of Naples“, „What to pack for a roadtrip to Italy“ or I could just make it a simple diary of our days, pointing out highlights and disasters as they came.

But I think I want to do a bit of both and mostly I want it to be helpful and reachable by anyone, which is also why I decided to write in English this time.

So let’s do it.

V posledních dnech jsem si tolikrát sedla k počítači, že budu psát, a tolikrát ho za chvilku zase opustila, protože to prostě nešlo. Instagramování mi taky nešlo, nějak nebyla nálada nebo inspirace, dokonce ani s novým telefonem. Letos se vůbec nějak notně peru s podivným nihilismem a kdovíčím ještě, to jste si asi všimli.

Od minulého čtvrtka se mnou lomcovalo podzimní chřipko/angíno/nachlazení, takže ke standardní únavě z práce se přidalo ještě vydatné bolení krku, věčně ucpaný nos, nekonečné usínání a probouzení před budíkem. Strepsils k ničemu. Sprej do nosu téměř k ničemu. Nálada k ničemu a v neděli ještě k tomu měsíčky, takže zabijte mě někdo.

Ještě není podzim, ne úplně. Ještě jsem se moc nenabila podzimní energií přírody. Užívám si ochlazení, byť na mě v některé dny bez varování padá šílená únava, ale jinak teprve najíždím na to veškeré podzimní užívání si a těším se, až se to rozjede.

Práce je pořád nelehká.

Dovolené v Čechách mají vždycky tu nepříjemnou vlastnost, že hrozně utečou. Těch pár dní prostě není dost. Je to přesně důvod, proč tak ráda po každé ukončené práci setrvávám v Čechách klidně i několik měsíců.

Nemám dost příbuzných. Všichni mají svoje mouchy, ale jsou zároveň úžasní a nenahraditelní. Každá minuta s nimi je neopakovatelná a nedocenitelná.

Nemám dost našeho pražského bytu. Je k uzoufání zchátralý a potřebuje novou kuchyň a další rekonstrukce jako sůl. Ale je to domov a jsem tam v bezpečí, jako nikde jinde na světě.

A vůbec Praha. Praha a tolik jejích krás. Tolik možností. Vinohrady. Ludmila. O Vyšehradě nemluvě, ten jsem tentokrát ani nestihla. Zato Riegrák! I přes ty mrtě lidí a přestože ho vlastně až tak ráda nemám, strávila jsem tam velkou část života a je tam hezky, samozřejmě i v závislosti na tom, s kým jste tam vy. Mně tam tedy bylo nádherně.

Než se dostanu k aktualitám, vlastně jsem vám zapomněla říct, že jsme jeli navštívit Ashleigh – naši první anglickou host-mum. Konečně se nám to zase povedlo! Naposledy jsme se u ní zastavili asi před dvěma lety a od té doby jsme měli jen stručnou informaci o tom, že se konečně přestěhovala ze svého „hradu“ a že má všechna zvířata u sebe, krom nejstarší kočky Tabithy. Stálí čtenáři už vědí, že po Ashleigh se nám zase tak ukrutně nestýská, ale její zvěřinec, to je jiná historka. Tehdy před šesti lety jsme to tam všechno adoptovali, fenka Dášenka (jmenuje se Daisy, ale na českou Dášenku slyší taky, stejně jako na „dej pac“) nás zbožňovala a všech pět koček jakbysmet, včetně těch nejnepřátelštějších (hlavně Tabitha). „Ta k nikomu nepůjde.“ „To je hrozná kočka.“ „Tyhle kočky se vůbec nemazlí.“ Jo, jasně. Netrvalo dlouho a všechny do jedné nám spokojeně předly na klíně alespoň jednou za čas, když kolem nebyl žádný narušitel a měly na to klid. A když jsme ztratili tehdy nejstarší Squizzinku, naše osmnáctileté kočičí mimino, sebralo nás to jako nic do té doby.

A tak se od té doby snažíme alespoň jednou ročně Ashleigh zvířata navštívit. Tentokrát jsme tedy jeli do nového prostředí a viděli jen Dášenku, Lily, Pearl a novou kočku, kterou neznáme, ale bylo to jako obvykle úžasné a zároveň srdceryvné. Ta zvířata nás už dlouho neviděla. Už nejsme jejich. Ale pamatují si nás a je vidět, že stále potřebují lásku, kterou jim teď asi nikdo moc nedává. Je to jedna z nejbolestivějších věcí na tomhle životě. Nacházíme nové a nové „děti“, dáme jim ze sebe všechno, co máme – my to jinak neumíme – a víme, že alespoň na tu chvíli to pro ně znamená všechno na světě. Je to maximum, co dokážeme udělat, nejsou to naše zvířata a zbytek jejich života neovlivníme. Ale stejně bolí to pak všechno ukončit a snažit se nepřemýšlet nad tím, jak jim budeme chybět. Nenaděláš nic.