Z tvých rtů

Z tvých rtů padají hlásky

A v hloubce tvých lesklých očí

Se stříbří horizont dálav

Průzračné okno do všech

Oceánů světa, do všech pralesů

A všech pouští. Do všech pozemských

I nadpozemských světů, do všech sfér

Lidského bytí

Tam se ukrývají křehké střípky

Bolesti i radosti

Droboučký prach štěstí, které, dosud nepoznáno,

Nevidělo denního světla

A bude líp, až se černí delfíni

Z těch dalekých oceánů rozhodnou

Vyplout na blyštivou hladinu

A nechat se unášet stříbřitými tisíci

Hedvábných vlnek

Až jejich sametová těla

Pohltí odlesky zapadajícího Slunce,

Kterým ti mám být já. A já budu.

Dokud se v tom oceánu má zbloudilá duše

Dočista neutopí.

.

Tož kurňa, to jsem dřív psala věci, co?

Continue Reading

Babička

Co jsem začala jezdit do zahraničí, tu a tam mě přepadala panika z myšlenky, co když se tu mezitím někomu něco stane. Babička nebyla nejmladší, a různými neduhy čím dál tím víc trpěli i rodiče. K tomu tu samozřejmě máme možnost dopravní či jiné nehody – prostě jsem se mohla kdykoli dozvědět, že už někoho neuvidím a že do konce života budu mít na talíři to, že jsem tu nebyla.

Panika přicházela tu a tam, nárazově. Třeba večer před usínáním v Anglii, poté, co jsem celý den řešila úplně jiné problémy. Víte, když jsem tam, mám prostě jiný život. Je to jako byste tu rodinu najednou vůbec neměli, a svým způsobem vám k životu nechybí. Ono by to tak nějak mělo být, žejo 😀 Když už má člověk nějaký věk, měl by vypadnout z baráku, ale já prostě žiju divnej život a jsem z toho baráku jenom když jsem za mořem, no. Nevermind.

Nejste u narozenin a svátků, jste doma jen vánočním hostem, nedá se ani spočítat, co všechno vám uteče, u čeho nejste, jaké vzpomínky se nikdy nestanou – a kolik stesku a bolesti působíte svým blízkým, na to je vážně lepší nemyslet.

Jenže se tomu nejde ubránit, zvlášť když obecně o všem moc přemýšlíte, tak, jako já.

A tak nějak jsem věděla, že přijde doba, kdy to bude horší, než před pěti lety, kdy jsme začínali. Ale to je asi jako takové to že víte, že vaši tu nebudou na věky. Myslíte na to spoustu let, ale pak se to jednou fakt stane a stejně to nechápete.

No, dneska se mnou bude vyloženě zábava, jen co je pravda.

Continue Reading

Busy, busy bee…

Už jsem si i říkala – vykašlu se na čekání na IT pomoc. Když nemá čas, tak ho poprosim jen o zálohu a pak si tu šablonu přenastavim sama. Protože to už docela začíná být trapné, že jsem ten blog nespravila tak dlouho. Jenže když já na to taky nemám čas!

Nechápu, jak se někdo může nudit. Dokonce nechápu, co to mám za život, že ani jako nezaměstnaná se nedovedu nudit a mívám třeba měsíc, dva v kuse, kdy se nezastavím a blog už skoro ani nevím, že mám. Zvládám tak maximálně Instagram. Jako ne že bych si tu na to nevzpomněla, občas si pořád hraju s kreslením různé grafiky, vymýšlením nového loga nebo vzhledu, a občas tu nad tím vážně přemýšlím. Ale to jsou aktivity na pět minut, víc času v kuse jsem tomu poslední dobou nebyla s to věnovat, dokonce jsem už aspoň dva týdny vůbec nesedla k počítači O.o

To bylo zhruba tak:

Continue Reading

Děje se toho dost

Za poslední měsíc jsem se nejednou zamýšlela, jestli neplýtvám časem. Mívám to tak vždycky po návratu. Celou dobu se těším na to prázdno, na to volno, na tu pohodu, a pak jsem neklidná a mám pochyby o tom, jestli s tím časem nakládám správně, a existenciální krize. Jenže teď se už několik dní snažím sednout k blogu a napsat o všem skvělém, co jsem za ten měsíc dělala, a nevím ani kde začít, ani jak sem narvat všechny relevantní fotky. Tak to asi nebude takový průšvih O.o

Chvílemi jsem i přemýšlela, jestli se na to zapisování nevykašlat. Ale slíbila jsem si, že se budu snažit. Ať ty záznamy mám, ať o tom vím, co jsem dělala. Ať nejsou v blogu mezery. Snad brzo bude nový design a všechno zas bude fungovat tak, jak má, a pak bych si vyčítala, že jsem na to kašlala. Nicméně pokud chcete být nějak víc „up to date“, tak doporučuju sledovat mě na Instagramu, protože ten se mi samozřejmě používá mnohem snáz a jsem na něm skoro furt. Nečekala jsem, že mě to tak chytne, ale chytlo. Na nějaký ten mikroblogging je to dokonalý nástroj, ale přece jenom tam nehodlám cpát každou myšlenku a nemyslím si, že by to mohlo nebo mělo nahrazovat blog.

No, ale mluvme k věci.

Continue Reading

Minulý rok. Jaký vlastně byl?

Tenhle článek chce soundtrack

Když odhlédnu od různých zmatků z posledních týdnů a povznesu se nad některé věci, dá se říct, že jsem s tím rokem dělala, co se dalo. Moje představa na jeho začátku byla, že budu mít spoustu volného času a klidu na práci na blogu a na dopsání e-booků, na třídění fotek a vůbec řešení počítačového života. Věci nakonec dopadly jinak. Naše práce vyžadovala flexibilitu a neustálou pohotovost. Neměli jsme volné hodiny času, nebo jsme o nich nevěděli dopředu – kdykoli nás mohlo cokoli vyrušit. A to pro mě byl naprostý zabiják veškerých plánů na klid, nedokázala jsem se skrz to probít.

Protože kreativitu si nevynutíš. Protože nemůžu psát článek, když mě od něj při každém odstavci někdo vyruší. Protože když se k tomu mám vracet po půl hodině nebo hodině nějaké práce, tak už to stojí za prd. A o rozepsaných jiných věcech ani nemluvě, na práci na e-booku jsem se kolikrát v minulosti zasekla i na několik hodin, a to tady jednoduše nepřipadalo v úvahu.

Continue Reading

Dobíjení energie

Před pár dny jsem se cítila notně vyšťaveně, co se týče pozitivní energie. Za ten rok jsem jí vydala nepopsatelně moc, a co jsem dostávala zpátky, mi stačilo tak akorát na běžný provoz, ale jinak se cítím v tomto směru momentálně podvyživená, když nad tím tak přemýšlím.

Nebyla jsem si jistá, jestli můj plán obklopit se kamarády bude fungovat (a jak rychle), jako úzkostlivý člověk se sociální fóbií sama nikdy nevím, jestli mi setkání s lidmi prospěje nebo mi spíš ještě víc rozhodí sandál, ale po prvním týdnu v Čechách se dnes ráno cítím asi poprvé dobře a jako že jsem v dobrých rukách.

Začalo to samozřejmě Maudětem. Moje první a nejdůležitější dávka přátelství a domova mě zprvu nenápadně, ale ve zpětném zrcátku neoddiskutovatelně nakopla. Procouraly jsme spolu kus Vinohrad a já si začala dělat představu, kde tu co je – po roce člověk vždycky kouká, které podniky zmizely a které se zase vynořily. Praha se pořád loudá, jak říká Maude, dva roky za Anglií (upřímně nevím, jestli to není až moc pozitivní odhad), ale snaží se. Před pár lety tu člověk neměl pomalu kam jít na jídlo nebo na nákup veganských potravin, dneska už je výběr takový, že se začínám bát o svou peněženku, a to se ještě bavíme jenom o těch Vinohradech.

Continue Reading

Epilog

Tak a je to. Je to hotové.

Psaní tohohle článku odkládám už třetí den, protože je to moc citlivé, a protože je spousta věcí, které bych chtěla říct, ale mám důvody je neříct. Taková jsem dřív nebývala a na jednu stranu mě to štve. Mám pocit, že tahle autokorekce a filtrace pro publikum „nevhodných“ pocitů a myšlenek je dobrá věc jen do určité míry. Někdy už je to moc a já cítím, že všechno to, co bych chtěla říct, se vlastně nikdo nedozví, a já tak přicházím na trh jen s omáčkou, která pravděpodobně není vůbec zajímavá. Následuje autorský blok, protože když to nemůžu napsat od srdce, má to vůbec smysl psát…? A tak dále.

Continue Reading

Archivní poesie

Vůbec nevím, kdy jsem to psala. A nevím ani, co to inspirovalo. Ale než ten papírek vyhodím, bylo mi líto to nezaznamenat.

Proč jsem si myslela,
že už jsi dávno pryč?

Já nevím, zvesela
beru si zpátky klíč.

A vše, co dala jsem ti,
beru si taky zpátky –
tolik k „z pohádky
do pohádky“.

Pak půjdem spolu
třeba do kina.
„Co jsi zas vyváděla?“
představení začíná.

Už ani nevím,
proč mám tu potřebu.
Když pořád couváš,
jak chceš jít dopředu?

Asi si radši počkám na dalšího,
však je vás na tom světě dost.
Dáme si spolu sklenku bílýho
a budem si broukat pro radost.

Continue Reading

Týden.

Týden!

Nemůžu tomu uvěřit. Včera jsem poslední den pracovala sama. Ještě minulý víkend mi přišlo, že je příjezd nováčků tak strašně v nedohlednu, snad jsem si tím ani nebyla ještě jistá, ale najednou je to dneska. Najednou řešíme, kdy a kde je budeme vyzvedávat, a skládáme plány na první společný víkend, které jsou tak nějak dané tím, že bude rozlučka u kamaráda, v novém bytě (tedy lomeno kolaudačka).

Balíme, průběžně celý ten týden. Já už samozřejmě, jako vždycky, začínala po troškách dřív, ale to nikdy nejde moc dobře, když si ještě plno věcí nechcete schovávat, protože co když to ještě budete potřebovat. Ale jak už člověk ví, že za dva týdny jede domů, najednou se to do kufru hází samo, protože ty dva týdny už to přece vydržím o dvou tričkách. Vydržela bych to i dýl, ale to už je takový nešvar, že chce mít člověk všechny možnosti po ruce.

Zase jsem letos nabrala hrozného oblečení. Něco jsem si koupila nové (ovšem dost jsem taky vyhodila nebo dala na charitu), něco jsem posbírala ze Sářiných pytlů na charitu. To je jeden z velkých bonusů au-paiření. Pracujete pro rodinu, která má všechno a ještě víc, a pokud máte kliku, tak rádi nakupují a občas přijdou na to, že ty skříně opravdu nejsou nafukovací, a tak se musí něčeho jiného zbavit. Co na tom, že jsou to drahé kousky, tihle lidé nemají potřebu ani čas zachraňovat finance tím, že by to všechno nahrávali na nějaké Vintedy a podobně. Prostě se to dá do pytle a šup na charitu, nebo car boot sale. Což je mimochodem koncept, který mi doma v Čechách zoufale chybí.

Continue Reading

Fénixův výběr oblíbených článků: O cestování a pro cestovatele

Cestovatelské inspirace a cestovních hacků není nikdy dost. A tak jsem své uložené materiály opět sesumírovala do článku pro vás, ať z toho taky něco máte.

Víte o nějacích dalších skvělých článcích plných inspirace a rad? Budu ráda, když se podělíte, a nebo když dáte vědět, co jste četli a co vás zaujalo 🙂

Momentálně se hodně článků týká Londýna, protože je to prostě město, kde jsem nejčastěji, kde jsem byla už mockrát, a kde mám pořád tolik věcí na objevování, že nevím, co dřív! Asi by se hodilo tam na nějaký čas bydlet, hm?

Bon voyage!

Continue Reading