Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam. 

Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.

Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.

Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.

Nebaví mě, jak někdy když dělám celý den něco u počítače, jdu večer spát s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic. Přitom to zrovna dneska byla taková dřina.

Už od sedmi ráno mě buzeroval mobil – volali mi z jedné cestovky, že letenky k mé vybrané rezervaci nejsou, ale že mi zavolají za hodinu. Tou dobou jsem už ale byla v druhé cestovce, kde jsem nakonec strávila aspoň hodinu ve snaze nějak to s tím totálně rozkošným (psh, jsem zadaná) týpkem nějak vyřešila. Co jsme chtěli, nebylo. Co jsme původně nechtěli, to mi servíroval na zlatém podnose, až člověk zapomněl, proč to vlastně předtím nechtěl, a rozhodnout v tu chvíli sama za oba (ještě po ránu, žejo) pro mě byla muka, že nebýt telefonů, asi bych se z toho zrestartovala. Navíc jsem si opět připomněla, jak a proč nesnáším tohle podzimní období. Řeším to každý rok, pak na to vždycky zapomenu a vzpomenu si až ten příští, jak se mi nehorázně plete říjen a listopad. A proč? Je to všechno hlavně kvůli Halloweenu a mineralogické výstavě v Tišnově, která se koná ve stejnou dobu, a do toho dušičky. Těch dat s různými koncovkami v jeden jediný víkend je moc, mně se to plete, a teď do toho anglické názvy měsíců, které mi nikdy dřív nedělaly problém, ale teď mám zrovna z toho Octobera a Novembera bůhvíproč v hlavě totální guláš a už nevím, kde mi hlava stojí. Navíc jsme diskutovali o tolika různých termínech a možnostech, že jsem nakonec po odchodu skoro nevěděla, kam že to jedu – a už vůbec kdy.

Ale nejzajímavější je, že tátovi se to plete úplně stejně, a to se mu do toho nemontuje ani Halloween, ani dovolená, ani angličtina. Tak nevím, čím to ve skutečnosti je. Jsou si ty měsíce tak podobné, že je od sebe nerozeznáme? Nebo se podvědomě snažíme přiblížit k Vánocům?

Už se vážně těším na pořádný podzim.

V pokoji je konečně uklizeno, po podlaze se dá konečně bez problémů chodit, na gauči se dá zase sedět a dnes jsem úspěšně odeslala do nových rukou první kousek z Votoče! (zatím říkám jen odeslala, prodala budu říkat, až mi dojdou peníze :D)

Včera mi došla trpělivost a musela jsem s tím pokojem zatočit. Uklízení šlo pomalu, protože jsem všechno chtěla ukládat teprve až budu mít jasno v tom, kam a jestli vůbec to chci založit – což vyžadovalo vyklízení skříněk a nabalovalo se to. Jenže když se s tím člověk nechce moc crcat, tak to chce pevnou ruku a trochu víc akčnosti.

Čím víc nesourodých drobností se po té zemi válí, tím je to horší, ale taky se to dá zvládnout. Jak?

1) Neodkládejte to a nebojte se toho. Jsou to jenom věci a čím dřív s nimi zatočíte, tím dřív budete mít uklizeno.

2) Vezměte do ruky jednu věc po druhé a u každé rozhodněte: ponechat / darovat / prodat / vyhodit / recyklovat / (doplňte si případné další kategorie). Pokud má ta věc své jasné místo, okamžitě ji tam odneste. Pokud si nejste jisti, zatím ji položte někam bokem a vraťte se k ní později.

3) Tvořte logické hromádky. Pokud máte hodně „drobků“ na posbírání, je velká šance, že pokud je budete odnášet po jednom, hodně se nachodíte opakovaně na stejná místa (třeba do koupelny). Udělejte si tedy nejprve hromádky podle toho, kam co půjde, a odneste to tam pak až všechno naráz.

4) Pracujte systematicky. Vyberte si jeden konkrétní povrch a pracujte výhradně s ním, dokud nebude hotový. Podlaha, jedna konkrétní police, jeden šuplík, jeden úsek skříně… Budete-li přeskakovat z jednoho na druhé, povleče se to a bude trvat mnohem dýl, než uvidíte rozdíl (což je přitom skvělá motivace).

5) Odměňte se. Vždycky, když si pořádně uklidím, dopřeju si za to příjemný večer při svíčkách či při seriálu nebo nějakou mňamku. Samotný pohled na dobře vykonanou práci samozřejmě taky stojí za to, ale klidně se oceňte na víc 😉

Na chatě už bylo zase pracovně. V sobotu se táta rozhodl posekat půlku zahrady, takže my s mámou a babičkou jsme měly co dělat po zbytek dne. Mokrá tráva se hrabe vůbec nejlíp. V neděli se pak pro změnu trhala jablka – která podle mě v tom sklepě stejně akorát do jara shnijí a zase se toho kvanta vyhodí. Ale třeba letos ne, třeba můj upravený stravovací přístup pomůže a sní se toho víc. A taky to hodlám ozkoušet na odšťavňovači, co jsem ho našla v kredenci. Jsem zvědavá, jestli je to takový krám, jak vypadá, nebo jestli to snad i bude fungovat.

Boj o udržení zdravého jídelníčku je v plném proudu. Jen co jsem přijela domů, už se to na mě valilo ze všech stran – rohlíky, chleba, salámy, šunka a prázdná lednice, kde není z čeho vařit. Ke špagetám leda rajský protlak, což už se poté, co jsem si zvykla na pořádná rajčata z konzervy, nedá žrát, zelenina nikde žádná a hned k večeři smažený sýr s domácí tatarkou, na kterou se člověk tak těší, ale jak mě z ní rozbolelo břicho! Nevím, asi ta cibule, ale člověku to zkazí zážitek.

Je to dobrý pocit, konečně zase redukovat, tu a tam něco udat do dobrých rukou a slavit drobné úspěchy. Po darovaných vyšívacích potřebách jsem snad díky Facebooku našla majitelku i pro jeden ze svých organizačních košíčků a včera jsem se rovněž zbavila celé krabice papírů, opět prořídla knihovna (vytříděné věci budu teprve řešit, zatím jsem si jen chtěla udělat pořádek v tom, co tam vlastně momentálně chci) a šel pryč i celý pytel obnošeného oblečení, které by už na votoči ani nikde jinde nemělo šanci. A zase jednou jsem se při tom potkala s „člověkem na svém místě“.

Nevěřila bych, kolik mentální zátěže s sebou může nést jedna pitomá neštípnutá jízdenka. Stačí, aby byla čtyřkorunová a mně už se při pohledu na ni vybavují vzpomínky.

Je to tak strašně dávno! Nepřestupní jízdenka stála čtyři koruny a přestupní šest. Lítačky snad ještě ani nebyly, nevím, ale několikrát týdně jsem s mámou nebo babičkou jezdívala na balet nebo klavír a vždycky na ty lístky. Vybavují se mi detaily z cesty autobusem či metrem, párek v rohlíku na Náměstí Míru cestou domů, babička si dávala kremžskou a já plnotučnou a vždycky jsme se na to tak těšily. Vzpomínám si najednou přesně, jak to na baletě vypadalo a jak měla vybavenou učebnu učitelka na klavír. Vzpomínám si na přehrávky, které mě nikdy nebavily a tak mě stresovaly, že jsem si mnohdy prostě nemohla vzpomenout, co mám hrát, a záseky byly s postupem let čím dál tím silnější. Při té poslední přehrávce jsem to už dohromady nedala a jednu skladbu jsem prostě nedohrála, nemohla jsem se chytit.

Člověk by předpokládal, že po tak náročných týdnech, po tom bláznivém množství plánování a makání na poslední chvíli, po tom šíleně hektickém pakování a vyklízení pokoje (jsme stejně megahustědobří, jak jsme to zvládli) a po dvaceti hodinách v minibusu dojedu domů a padnu do postele. Jenže já se znám moc dobře, než abych nevěděla, že s tím vším, co se kolem mě doteď dělo, bude trvat ještě hezkých pár dní, než se konečně uklidním, usadím a než se zregeneruju. Vůbec než mi to dojde.

Ale je pravda, že jsem nečekala, že budu až tak hyperaktivní a že mě to tak silně chytne hned po dojezdu.

První věc, co jsem udělala poté, co jsem se na Hlaváku rozloučila s (božími) řidiči červeného minibusu, se spolujezdci a s panem M., a co jsem se přivítala s mámou, která mě pak odvezla i s těmi bláznivě těžkými kufry domů, byl trochu překvapivě nákup. Nenechala jsem se zlákat svody pohodlnosti, která spočívala v tom, nechat to na mámě a pak žrát celý týden housky, naklusala jsem a zařídila si dostatek krekrů, řádně zrnitého těžkého chleba, ovesných vloček, zeleniny, banánů a předraženého sojového mléka (64 korun za krabici!), no a pak jsme si zašly na oběd do mé oblíbené La Torrety, kde holt fakt umějí dělat pizzu, ale s těstovinami je to už slabší. Dodnes jsem si sice myslela něco jiného, ale jejich dnešní pokus o Spaghetti Carbonara byl výsměchem všemu italskému a u rádoby italské restaurace holou ostudou.

Za posledních pár let se mi dost změnil život. Co jsem se začala učit, jak uvažovat minimalisticky, mnoho se toho ve mně i kolem mě změnilo – znovu jsem vycestovala do Anglie, znovu našla spřízněnou duši, poznala spoustu báječných lidí, viděla mnoho kouzelných míst a hodně jsem se naučila.

Přesto mi ale došlo, že nejsem ani zdaleka tam, kde bych chtěla být, a že mi v tom pořád jedna obrovská věc překáží – pořád jsem si ještě nevyřídila svoje nedodělky doma, pořád jsem s tím starým bytem svázaná mnoha úkoly, které je třeba udělat a k nimž se léta přemlouvám. Ne že bych už tak neušla mnoho mil! Už pět let systematicky, krůček po krůčku, pracuju na tom, aby se můj život změnil k obrazu mému a abych se osvobodila. Jenže těch pět let nebyla žádná procházka růžovým sadem a i když mnohé už bylo vykonáno, mnohé ještě zbývá a to mě svazuje, to mě ničí, to mi nedovolí být skutečně svobodná.

Proto jsem se rozhodla svoje necelé tři měsíce doma využít v tomto směru maximálně produktivně a skutečně zapracovat na věcech, které už mám nějakou dobu rozdělané, ale vždycky jsem si našla nějaký důvod, proč to nedotáhnout do konce. Pořád mám tolik věcí, které nepotřebuju. Takového starého oblečení, takových hraček, takových cetek, takových krámů, takových věcí, které patří mým minulým já, těm, co už se nejspíš nevrátí a nemá smysl pro ně ty věci skladovat – třeba potřeby na vyšívání nebo korálky. O věcech zavánějících nostalgií vůbec nemluvě. I když byl čas, i když byla chuť, u těch větších věcí jsem se vždycky něčeho zalekla a ať to bylo cokoli, dá se to shrnout po pojem „strach z nepohodlí“. Něco je daleko. Něco nevím, kde je, a musela bych to zjišťovat. Něco vyžaduje mnoho práce a mnoho kroků. Mnoho času a energie. A já se tomu vždycky nakonec nějak dokázala vyhnout, ale tentokrát s tím chci opravdu pohnout a chci za sebou mít hmatatelný výsledek. Proto konečně, tak, jak jsem slibovala, spouštím:

O co půjde? Znásobím své úsilí a nejpozději do Vánoc:

• všechno mé staré šatstvo bude pryč
• ve skříni chci mít jen to, co pasuje mému skutečnému současnému já, a byla bych ráda, aby se do ní vešlo i oblečení sezónní a doplňky, tedy věci, které byly doposud roztroušeny po celém bytě v různých koutech. Chci to mít všechno pohromadě, chci mít přehled, a už žádných pět párů rukavic a dvacet šál!
• chci mít velmi jednoduché balení do Skotska nebo kamkoli se to pojede. Nikdy to nedovedu odhadnout na sto procent, ale chtěla bych sebou mít vše, co budu potřebovat, aby mě to na místě nenutilo si cokoli kupovat.

Ještě jsem na vás nezapomněla a povídání o Dorsetu pokračuje! Jen je to teď trochu horší s časem, tak se omlouvám, že to tak trvalo.

← Předchozí zastávka: Bridport, West Bay a velké whovianské překvapení

Věděli jste, že Portland je nejenom v Oregonu, ale i v Anglii? Já teda ne.

Jelikož se nám nepodařilo se v Bridportu naobědvat, rozhodli jsme se pokračovat v cestě směrem k Isle of Portland, kde se měla nacházet dlouhatánská pláž z obou stran obklopená mořem, po níž by se mělo k tomu ostrovu dát dojet. Což znělo zajímavě.

Nicméně ve skutečnosti nám to až tak úžasné nepřišlo. Pláž, nebo spíš prostě pruh zvaný Chesil Beach, se sice skutečně táhne do daleka, ale jednak to byly samé kameny, a druhak nás po kouzelném Lyme Regis a útesech u Bridportu nějakých pár kamenů na hromadě prostě už nemohlo ohromit.

Na vyhlídce (v dáli na mlhavém obzoru Isle of Portland)

A tak jsme si po příjezdu na ostrov udělali malé kolečko okolo nejbližšího kruháče, zatímco jsme se rozhodovali, kolik času ostrovu věnujeme, a pak jsme zaparkovali u bistra na okraji, kde se nám čirou náhodou podařilo dostat od nějakého spolukolegy řidiče parkovací lístek zadarmo.

Konečně balení! Už předevčírem jsem tu cestovní horečku nevydržela a došlo mi, že se na to nehorázně těším. Až budu bojovat s místem a vysávat vzduch z vysávacích pytlů s vědomím, že je to vlastně jedno, protože tentokrát platíme za kila a na centimetrech až tak nezáleží. Až budu vyndavat věci ze šuplat a zjišťovat, co kde mám, přimčež stejně zase najdu nějaké věci, které nepotřebuju nebo jsem je už dlouho neviděla. Až si zase ověřím, že mít celkové množství majetku tak maximálně do těch dvou velkých kufrů je až až a víc bych ho prostě mít neměla (nepočítám nábytek a nějaké nutné bytové vybavení). Až se budu rozhodovat, jestli potáhnu domů opravdu všechno nebo něco nakonec přenechám budoucím au-pairs a budu uvažovat, jestli se jim to bude hodit, jestli budou rádi a jak zareagují, až zjistí, že mají šuplík plný kancelářských potřeb zadarmo.

Na poslední chvíli jsme ještě stihli zajet znovu do Thajské restaurace ve Worthingu. Tentokrát nás to ale vůbec nezaujalo, na nudlích se moc nevyřádili, bylo to mdlé, s podivnou pachutí, takové neslané, nepálivé cosi. Když to srovnám s tou baštou minule, mám pocit, že jsem byla v naprosto jiném podniku.

Pan M. ještě stačil koupit přepínač do žehličky, po němž pásl už týdny. Jenže se mu nepovedlo sehnat ten správný, a i když se s tím mořil dlouhé hodiny, nakonec ji asi nespraví.

Po nekonečných hodinách nervů a vztekání se se nám podařilo objednat vytouženou fotoknihu pro rodinku, ale i když jsme si připlatili za expresní doručení, neoplývám optimismem a mám pocit, že to nestihne dojít. Což by bylo na houby jednak proto, že jim to nebudeme moct dát osobně (= vidět reakce a neodjíždět jen s „čau“), a jednak si to nezkontrolujeme. Nemluvě o tom, že nás ten express stál o deset liber navíc.

Pan M. dře jako fretka, aby na poslední chvíli nahonil tučný příjem. Ani radši nepřemýšlím o tom, kolik peněz si zvládl za poslední týdny vydělat prací u souseda, nechci závidět a vím, že by mi to za to nestálo. I tak jsem vyřízená, hlava mi už dávno explodovala a nemůžu se dočkat, až budu sedět v autobuse s vědomím, že už je hotovo a víc už nic není třeba.