Debordelizace mých vymyšlených já

Odloučení od domova je pro mě překvapivě jednoduché, asi proto, že mám pana M., díky němuž se nemusím sama sebe ptát, co tady dělám. Otázka by byla spíš:“Co tady my dva děláme“, a v takovou chvíli je jednoduché si odpovědět:“Žijeme svůj sen.“

Ale někdy mě moje nepřítomnost tam za velkou vodou rozčiluje. Člověk není u všeho, jak byl zvyklý. Ty velké, jednou-za-uherákové události se najednou dějou nějak často a lidi podivně stárnou. Každou chvíli se jen divím, kdo zase slaví narozeniny a je o deset let starší než jak si ho pamatuju, a pochopitelně mě rozčilují i veškerá příjemná setkání přátel, o nichž vím díky facebooku a která mi utíkají mezi prsty. A samozřejmě mi chybí rodina, hlavně v momentech, o něž bych se ráda podělila a jimž bychom se zasmáli na základě společných vzpomínek.

Překvapivě asi nejvíc mě ta vzdálenost čílí ve chvílích, kdy si čtu inspirativní minimalistické články a popadne mě touha pokračovat v debordelizaci svého majetku, a skoro všechen tenhle majetek leží ve skříních právě tam, kam se ještě dalších šest měsíců nepodívám, doma.

Continue Reading

Příprava je někdy všechno, co potřebuju

Na meditaci neni vždycky nejdůležitější ta meditace samotná. Když si vezmu kolem a kolem, nejsem si jistá, jestli jsem vůbec někdy skutečně meditovala, možná párkrát. Většina mých počinů v tomto směru spíš spadá pod přípravu k meditaci, ale to nevadí, stejně si to užívám.

Dneska odpoledne jsem si na to udělala čas. Odtrhla jsem se od psaní kladivounského článku a šla nahoru do pokoje, do oázy internetového klidu. Všímala jsem si, jak mi cesta nahoru utekla, vůbec si ji nepamatuju. Najednou jsem prostě byla nahoře. To jsou ty momenty, kdy moc přemýšlíte o tom, co jste zrovna dělali nebo co budete dělat za minutu, ale ta minuta mezitím vám dokonale uteče. Sice už jste dávno vstali od počítače, ale myslí ještě pořád píšete komentáře a taky přemýšlíte nad svými dalšími kroky, které podniknete, až se zase k počítači vrátíte.

Continue Reading

Otužuju se. Ne že by to bylo dobrovolně.

Stěžuješ si na zimu? Tumáš ledovou vodu, zmetku, ať si máš na co stěžovat! 😀

Vážně, nedělám si srandu, Apríl se nám teda rozhodně vydařil. Krásně dneska bylo, o to nic, jen jsme si vrněli blahem. Ale co v tomhle domě už dva dny rozhodně nevrní, jsou bojlery na horkou vodu, a jelikož už od návratu Ashleigh z Dubaje byl ten náš koupelnový špatně nastavený, je to už pěkných pár dní, co jsem si nedala pořádnou horkou koupel, protože jsme ji prostě časově nestihli. A teď už si ji vůbec nedám, dokud to páni instalatéři nepřijedou opravit, což bude „možná zítra“. A možná taky ne.

A tak se člověk musí zahřívat jinými způsoby. Dneska ráno jsme si třeba krásně zaspali pod peřinama, pak jsme poměrně dlouho snídali a nechtělo se nám dělat. No komu by se taky chtělo dělat, když mu už zase dluží peníze za pět týdnů, a těch peněz není málo. Když už to navíc na práci začínalo vypadat, dorazil Cy a z jeho povídání se člověku chtělo makat ještě míň. Nakonec mě to postávání u dveří přestalo bavit a zavelela jsem coffee break. To coffee jsme si pak donesli pěkně na sluníčko, posadili se na vyhřátý kovový zahradní nábytek a dali si malou siestu. Pak si šli pánové cosi kutit do skleníku a mě osvítilo, že to vlastně vážně dost praží, a že tudíž po ránu zmoklý nábytek z terasy bude brzy zase vysušený a připravený k dalšímu moření. To nám totiž na to do listu visí už dobré dva týdny a furt to ne a ne dodělat. Buď mokro, nebo jsme měli jinou práci, nebo větrno a noviny by lítaly po celém Thakehamu, no znáte to, důvod se vždycky najde, takže je důležité chytit se důvodu, proč to jít okamžitě dělat. Třeba jako že je krásně teplo a slunečno a že si můžete v klidu zaběhnout pro tenké legíny místo tepláků a pro plavky a tílko navrch, a spojit příjemné opalování s užitečným mořením.

Continue Reading

Why I’m going bilingual

This is something I should have done ages ago. Ever since I started to read and comment bloggers from abroad, I’ve been forced to face the fact that no matter how super smart and glorious my comments were, it wasn’t going to bring me any new readers, unless they fancy reading my czech writing proccesed by a Google Translator – which they really don’t. I mean – my friend from England tried it once and he said he had quite fun trying to understand it and laughing at the bullshit it gave him but that’s not quite what I’d like to give to my occasional readers from abroad.

So I’ve been thinking a lot about starting a billingual weblog because I feel like I owe it to all the amaizing people who end up here clicking on that „Web“ link above my comments. But I have to say it’s one of the biggest dilemas I ever had to face. It brings up so many questions: should I just write every post in two languages? (who has time to do that with the crazy lenght of my posts? O.o I actually spend hours on them just in one language, sometimes, can you imagine rewriting it all into english on top of that?) Should there be two websites on my domain, one fully written in english (including all the categories, sings and stuff)? ‚Cause what’s the point of writing the content in english when you are not able to browse my site since you don’t understand the labels? What if I want to write some things only in english because in my language they don’t sound as right? What happens with my czech readers then? Will they still want to follow me or will they get pissed? The problem is, not everyone here understands english and maybe they don’t really want to follow a blog that’s not consistent in language. I probably wouldn’t.

All these questions have been haunting me for ages and everytime I wrote an english post, I deleted it in the end because it didn’t feel right, I thought it shouldn’t be here. But then what happened:

Continue Reading

‚English, please…?‘ introduction

Hello, there!

My name is Em and this is my weblog about my travels, about what it takes and what it gives, about ideas what to do next with life and about searching your true callings, all interlaced with my love for minimalism, my thoughts on meditation and how it helped me to sort out my life. It also includes my passion for photography (very amateur but still I love to do it), some of my own poetry and my aspiration to become a better blogger and a better human being every day. Occasionally I also write drabbles or posts for my followers from the czech blogging Authors‘ Club.

I follow several great minimalist bloggers like Leo Babauta, Joshua Becker, Francine Jay or Nina Yau so you might hear me talk about them and their inspirational writing quite often.

This blog is generaly led in czech language so my apologies for the lack of english stuff (and for mistakes as well), but I’m trying to change that right now as I spend more and more time on connecting with bloggers and awesome authors from abroad and I simply wished everyone from all the countries could check out at least some of my writing here without the need to use Google Translate and then laugh about the absurd outcome it provides. (Seriously, you can try it, it’s hilarious)

So welcome and if you wish to learn a bit more about who I am, what I do and what excites me, go ahead and see my brand new English please…? category. It’s here just for you and I’ll make sure to do my best filling it with fresh good content regurarly 😉

In the meantime, you can also check out my Twitter (99% english) and see my photographic attempts on deviantart (completely english). And leave me some comments if you like.

Continue Reading

O Ticovi a draku bez křídel

Jedno imaginární povídání 🙂

„Pomalu, Ticu! A nezapomeň se mu dívat do očí!“ zvolala Bas s rukama přiloženýma k ústům, aby ji bylo v té vřavě přihlížejících a přizvukujících lépe slyšet. Byla to pro ně tradiční, ale i trochu netradiční podívaná. Bylo tradicí, že vždy, když se k naší osadě přiblížilo jedno z těch velkých neznámých zvířat, jeden z mladých mužů měl za úkol se k němu přiblížit a problém vyřešit – buď ho zkrotit nebo zabít.

Netradiční to tentokrát bylo v tom, že ještě nikdo neměl tu čest čelit něčemu tak velkému. Bezkřídlí draci nebyli v těchto končinách až tak běžnými návštěvníky, a Tic, přestože byl statečným mladým bojovníkem, neměl s něčím takovým dost zkušeností. Publikum přesto jásalo, protože z jejich pohledu bylo jedno, jak to dopadne, tak jako tak to bude zábava.

Continue Reading

Bez ladu a skladu (a v zimě)

Je tu zima. Hnusná zima! A už mě vážně přestává bavit. Sním o sauně, kde je člověku na každou buňku těla krásně teplo, o bezvětří někde v Itálii, kde si pěkně ležím na sluníčku u bazénu a kůže chytá bronz pěkně zatepla, nerušeného studeným větrem. Sním o bydlení někde ve svém malém bytečku, kde je pořád příjemně teplo, alespoň tak, aby mi nemrzly ruce a abych si je nemusela chodit každých pět minut ohřívat pod kohoutek s horkou vodou. A samozřejmě o záchodě, kde se člověk nerozklepe už při stahování gatí a kde mu pozadí nešokuje ledové prkýnko. Sním o bydlení, kde se potřebě nemusíš bránit z nechuti se v té klendře odhalovat. Člověk si takových věcí vždycky dovede nejvíc vážit, když je na nějakou dobu nemá.

Včera jsme byli podruhé u souseda, říkejme mu třeba Julian, protože se tak jmenuje. Tentokrát jsme to vzali pěkně v klídku, sice jsme pořád pracovali, ale už jsme u toho tak nezávodili, a šlo to. Dělali jsme to dvě hodiny a dobrou půlku z toho jsem měla úplně mokré boty (já vim, debil si vezme tenisky do mokrý trávy…) a taky rukavice (látkové a ještě k tomu totálně roztrhané, aneb ať žije pořádné pracovní vybavení) a pořád jsem musela myslet na to, jak jsou mi ty peníze vcelku ukradené, jen jak bych si přála moct už jít domů, naložit se do horké vany a pak si vlézt do suchých teplých ponožek. Jen suché boty, nic víc bych nepotřebovala.

Napadlo mě, že fakt, že si za ty dvě hodiny zahradničení vydělám v přepočtu 640 korun, mě vůbec netankuje. Je mi to jedno. Kdekdo jiný by z toho umřel blahem, ty peníze jsou obzvlášť na české poměry něco nevídaného, a já stejně pořád myslím na to, jak mi to za to nijak zvlášť nestojí, a jak bych radši byla doma v teple.

Continue Reading

A zase trošku poodstoupíme, áno? Nádech, výdech. Klid.

Byla to sranda, ale popojedem.

Je zvláštní, jak snadno může člověk spadnout do starejch kolejí, rozdmýchat starý vášně, chcete-li – obzvlášť tehdy, kdy se jich nevzdal proto, že by vyhasly, ale v podstatě z donucení. Za poslední tři dny jsem nadatlovala tolik písmenek, že se sama sebe začínám bát, a bolí mě prsty. Jsem na sebe naštvaná, že jsem tím řešením věcí ohledně AK strávila tolik času, ale vím, že to nešlo udělat jinak. Je to pořád ještě moje vášeň. Ale toho času už fakt neni tolik a musela jsem kvůli tomu notně zaostat s prací pro Ashleigh a jsem celkem zvědavá, jak to teď budu dohánět – naštěstí máme snad ještě celej víkend.

Pracovní vytížení neklesá, naopak stoupá. V úterý jsme šli poprvé do nové „práce“ k sousedovi a já si zase nadávám, co blbnu. Minulý týden za námi přišel Cy s tím, že za ním přišel souded s tím (muhaha :D), jestli by pro něj mohl udělat na zahradě nějakou práci. Cy na to, že bohužel nemá čas, ale ať se zeptá nás, a on se zeptal. Řekl nám zhruba jak by si to představoval, nabídl nám sedm liber na hodinu, my na to zahučeli to proklaté ok s myšlenkou v hlavě, že si to rozmyslíme, ale jsme idioti, měli jsme se ozvat hned.

Continue Reading

Jarní energie a vysvětlivky k aférám budoucím

Ne že bych se zrovna vzbudila a pocítila v sobě chuť jít si zaběhnout maraton, ale mám pocit, že už kolem sebe zase cítim poletovat energii inspirační. Ještě nejsem úplně v plném proudu, na to bude zapotřebí ještě víc volného času a víc tepla a světla, ale už mi hlavou lítají nápady, co zase provést příště.

Francine z Miss Minimalist mi na můj e-mail odepsala, že se těší, až ten můj profílek bude moct publikovat, ale fronta je poměrně dlouhá, takže si budu muset počkat do 21. dubna, což mi fakt nevadí 😉 Důležité je, že to tam za pár týdnů fakt bude viset, a já jsem hrozně zvědavá, co k tomu lidi budou říkat.

Umocnilo to ovšem mojí potřebu udělat něco s tou jazykovou bariérou. Francine mi řekla, že mi tam dá odkaz jak sem na blog, tak na Twitter, a já začínám chápat, že tím, jak se tu soustředím na jedno jediné obecenstvo, si možná dost škodím. A tak jsem na její radu začala pracovat alespoň na pár postech v angličtině, aby si tu návštěvníci, co přijdou přes odkaz u ní, mohli přečíst alespoň to něco málo, než to vykřížkujou s klepáním si na čelo, co je to za blbej vtip. Ohledně dotazu na překládání všeho, asi to nebudu dělat. Neměla bych na to čas, neměla bych na to chuť, beztak by to neznělo stejně, a to je asi prostě proto, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověk. Myslím, že po přepnutí do AJ jsem tak trochu jiná osoba, což ještě přidává ke všem těm dosavadním schízám typu virtuální já, a jako virtuální já, přepnutá do AJ? No to už je úplně jiná pohádka. Samozřejmě máme spoustu věcí společných, třeba světonázory a vkus, ale taky se v mnoha ohledech lišíme – mé virtuální já třeba nechodí na záchod a neřeší, jakým lakem si ozdobit nehty. A když je to moje anglické virtuální já trochu jiná osoba, tak se taky trochu jinak vyjadřuje, píše o trochu jiných věcech, a tudíž vlastně logicky píše pro tak trochu jiné publikum.

Jako Em Phoenix se v anglických diskuzích nejvíc zajímám o minimalismus v životě, hodně o něm čtu a hodně o něm píšu, což se o mé české verzi zase tak moc říct nedá. A tak mi snad prominete, když to překládání vynechám a každou svou virtuální verzi nechám věnovat se tomu svému. V něčem se budou kopírovat, v něčem doplňovat, každopádně doufám, že to bude krok správným směrem a ne k odehnání všech, kdo mě doposud četli jen v češtině a bohatě jim to stačilo. Asi by pro mě byl taky trochu šok, kdyby můj oblíbený bloger najednou začal část článků psát třeba ve finštině. Mám ale prostě pocit, že to těm lidem, co na ten můj český odkaz kliknou, dlužím, a čeština by měla stejně pořád převládat.

Btw, jarní počasí v Anglii je zatím sice krajně nestálé a spíš občasné, ale když už je, tak je to fajn. V neděli jsme třeba měli návštěvu, příjemně jsme si poseděli na zahradě a pak byla taková menší fotící session. Příjemné víkendové rozptýlení 🙂 I Tabitě a Squizzie se to líbilo.

Ťapka na stromě.

squizzlea

Veverka na mikině pana M.

Víc fotek na deviantartu.

Continue Reading

Ale jo, ještě bych si za ta kamna vlezla.

Tak nevím, zatím je to jaro takové váhavé, ale místy to už skoro vypadá… no, nerada bych to uspěchala.

Předevčírem mi přišlo, že se asi leklo mých očekávání a schovalo se zpátky do země k cibulkám krokusů a narcisů. Jejich trsy nám sice už zdobily kuchyň, ale teplo bylo v nedohlednu, venku to bylo na rukavice a ráno zas zamrzlé sklo u auta. Ale asi máme nějaký předčasný apríl, včera zase otočilo o sto osmdesát a já si konečně užila svého prvního letošního plení záhonků – aktivity, na kterou jsem se po těch měsících strávených mezi zdma vyloženě těšila. A v tričku. S tím větříkem to sice občas bylo jako že „vytáhnout mikinu, nevytáhnout mikinu“, ale hergot, už mám těch mikin a bund plný zuby. 

Každopádně alespoň povolují ledy v „rodinné“ situaci. Ještě pár dní zpátky mnou cloumal hluboký vztek z toho, že nám Ashleigh už zase dluží přes 700 liber kapesného (cca 23 000 Kč, pro představu) a že se o placení nezmínila už několik týdnů, a ona si pak najednou přijde ke stolu, kde sedíme, a začne vyskládávat bankovky na stůl. Bylo to trochu trapné a vždycky mě pak štve, že jsem jí k tomu něco neřekla, ale co jako? Nějakým zázrakem se naštěstí stalo, že ji asi osvítilo a sama se zeptala, jestli nám to placení vyhovuje jednou měsíčně (poprvé po 11 měsících se nás taky na něco takového ptá, pozor), a my jí řekli, že teda ani moc ne a jestli by to šlo aspoň obtýden. Řekla, že by to neměl být problém, prý dostali nějakou půjčku či co, tak nám snad brzo splatí i zbytek peněz (z nějakého důvodu se jala dát nám částku nezahrnující poslední dva týdny) a pak najedeme aspoň na nějaký systém. Snad. Ještě nespouštím fanfáry.

Hned nato ji osvítilo podruhé a začala nám sdělovat svoje plány na příští týdny a měsíce. Chopila jsem se tedy diáře a celý ho počmárala jejími dovolenými, výlety a prázdninami – vypadá to, že od dubna bude skoro pořád někde lítat, ale pro nás se tím asi nic moc nezmění, jen budeme častěji hlídat Daisy. V létě – na to jsem čekala – se prý bude znova konat Itálie, a protože Ashleigh neví, kdo by jí tu hlídal mezitím barák, kdybychom jeli oba, pojedu asi zase jenom já.

Continue Reading