Nakonec jsme se dočkali a dostali vytoužené volno. Nečekaně hned v úterý, po příjemně výletně odpočinkové neděli, strávené na Bryheru, a celkem nenáročném pondělku, takže začátek týdne to byl pohodový.

Původně jsme vlastně o cestě na St. Mary’s ani neuvažovali, dokud to nenavrhla vrchní manažerka. Dokonce ani hned poté, spíš jsme měli na mysli odpočinek, potřebný spánek, prostě relaxačku. Ale jak to jednou řekla, nějak nám to zahlodalo v hlavě, pan M. povídá – proč vlastně ne?, a tak jsme jeli.

Dostavila se únava. Týdny utíkají jako dny, ale mít jen jeden den v týdnu na odpočinek je záhul, a jakmile zjistíte, že druzí mívají alespoň tu a tam ještě jedno volné odpoledne navíc a vám ho nikdo za celých šest týdnů nedal, začne vás to trochu dojebávat.

Včera nám vrchní manažerka oznámila, že dnes je třeba uklidit jen dvě odpolední chaty, a proto dává většině týmu odpoledne volno. Prý to na nás nevybylo proto, že bychom dělali něco špatně nebo že by nás neměla ráda – s tím na nás ostatně teď chodí vůbec nějak často – ale proč to tedy na nás vybylo, to jsme se nedozvěděli, a v člověku to nakonec přece jenom začne hlodat závistí. Co je na tom totiž fér, že ti, kdo měli minule volno, ho mají teď znovu, zatímco my ho ještě neměli vůbec?

Ale máme ho alespoň slíbené na úterý – za předpokladu, že se nic nezmění, což se tady děje pořád, takže kdoví. Nezbývá než doufat a případně dělat rámus. Je tenká hranice mezi tím být celkově skvělý a flexibilní a být splachovací. Nevím, jestli mi to pomůže až tak fyzicky, to jedno odpoledne navíc, ale psychicky zcela jistě.

Ještě žijeme, ale máme dost.

Velikonce stály za to. Hodně lidí, hodně práce, o dost špinavější chatky, spousta špinavého prádla na roztřídění během večerních „duties“ neboli prostě večerní části práce, která se odehrává v Depu. Mnohem víc lidí na ostrově znamená o kapku obtížnější pohyb  po silnici, zvlášť proto, že Angličan Neagličan, na nějaké strany tu všichni dlabou a kolikrát vás dost nepříjemně překvapí blbec za zatáčkou na straně, kde nemá co dělat. Samozřejmě to „okomentuje“ nechápavým výrazem, jako že ten blbec jste vy. Ale co naděláte. Navíc, v mnoha chatkách během Velikonoc zůstávalo dost neuvěřitelné množství jídla a kdybych si poctivě a inteligentně vedla záznamy, kolik za týden utratíme, během podobně bláznivých období se ta cifra bude dost blížit nule, alespoň co se nakupování ve zdejších vodách týče. Amazonu, hlavně kvůli všelijakým veganským superpotravinám a, ehm, nutelle, nedáme pokoj 😉 😀

Počasí se dost zlepšilo. Už se dá jezdit jen v mikině, ovšem pořád je třeba mít ji zapnutou ke krku a na uši pořádně narazit čepici. Zvlášť ve spěchu, kdy není před odjezdem z chatky moc čas vychladnout, neřeknete fň a už vás bolí v krku, že jste ofoukli na kole.

Hosté už blázní. Děti pobíhají po ostrově – a klidně i v krámě – naboso a v kraťasech a rodiče je klidně nechají (protože nějaká hygiena proč jako, žejo), nemálo bláznů jsme už viděli se koupat, ačkoli podle nás je moře šíleně ledové a nedovedeme to pochopit. Minulou neděli jsme si udělali neplánovaný výlet na sousední ostrov Bryher, a když jsem musela strávit asi deset sekund nohama ve vodě, abych vytáhla pana M. na břeh, myslela jsem, že umřu bolestí. Jako by mi ty nohy někdo zavřel do svěráků a brutálně utáhnul. Angličani jsou cvoci.

Podívej, rybka! A jak plave
Nebem se vznáší, zářivá
Pluje si hravě nad přístavem,
do okna sem tam se podívá

Spáčů je půlnoc, nebe září
měsícem skrytým za mraky,
rybky se honí za bublinami,
jak snílci za svými přízraky

Do rána daleko, do Vánoc dál,
co vidíš v tom vysokém okně?
Vidím tam děvče, rusovlásku
co světluška usla jí v lokně

Na každé straně jiný svět
a obě jsme ve svém domě
Já tady sama a vás tam pět,
tak sviťte, rybičky, pro mě.

Pro Imaginarius.

Jsme na ostrově tři týdny a věci se už celkem ustálily a nastala trochu nuda. To, že přesně vím, co mě celý týden čeká, je trochu na palici. Jediné variace se projevují v tom, že cesta k chatkám bývá rozličná podle toho, kam zrovna jedeme (samotné chatky nám pak ale připadají dost stejné, hlavně proto, že v mnoha případech skutečně jsou), a v tom, jak moc je která chatka zasviněná, které nádobí bylo použito, kolik postelí se musí přeměňovat ze singlů na doubly či naopak, a co po sobě hosté zanechali pro nás.

Začínají se vykreslovat vztahy. Koho budeme mít rádi a kdo bude mít rád nás, a naopak s kým si asi nikdy nad plechovkou cideru nebo guinesse nepokecáme.

Připadá mi, jako bych přímo fyzicky cítila každý vztah, který tu s kám mám. Velmi citelně si uvědomuji jejich křehkost a každý pohyb, který v něm udělám, může buď utvrdit nebo dost změnit směr, kterým se ten vztah bude vyvíjet. Mohu být odtažitá a někoho si postupně znepřátelit, mohu někomu dávat najevo, že jím pohrdám, a jednou mi to vrátí, nebo mohu být za všech okolností vstřícná a někdy možná až moc – což ale možná způsobí, že se mi otevře i někdo, u koho by to nikdo jiný nečekal. V tak uzavřené malé komunitě na tom všem hrozně záleží.

Na to, kolik mi je, jsem už dělala docela hodně prací, hlavně proto, že jsem se nezdržovala vysokou školou. A většinou to byly chuťovky, třeba jako moje práce v Ječmínku, jejíž náročnost mohou pochopit tak možná ti, kdo mají podobné pracovní zkušenosti z fast foodů či obchoďáků. Šestnáctihodinnové směny, pracovní měsíc o 250 až 300 hodinách, šílené podmínky a mzda pod patnáct tisíc, normálka.

A vloni jsme se taky neflákali, během teplejších měsíců jsme měli práce nad hlavu a časová organizace nám taky dávala zabrat, zvlášť krátké přestávky na oběd, přejezdy, nervy, teď přijedeme pozdě, teď co tam budeme vlastně dneska dělat… Přesto mám pocit, že tentokrát jsem se vrhla zase ještě do náročnějšího kola. I když se snad vážně potvrdí, co nám všichni meldují od prvního dne – že se do toho dostaneme a že to budeme zvládat. Ne že to bude pohoda, to ani zdaleka. Ale že to budeme zvládat.

Přijet na ostrovy v sobotu je velká výhoda. Neděle je tu totiž jediný volný den, a to vás samozřejmě nechají být, takže zdejší příroda dostala svou šanci získat si nás dřív, než nás zaskočí vražedné pracovní tempo.

David s Aničkou se jali nás na ostrově uvítat, co nám neukázala Katalin, to že nám ukážou a vysvětlí oni, a mimojiné i díky Davidově neutuchajícímu optimismu a pozitivnímu náhledu na svět jsme se nechali ukonejšit, že to půjde a že to bude skvělý zážitek.

Nevím proč, ale vždycky, když takhle někam jedeme, dřív nebo později narazíme na pár „detailů“, na které nás nikdo neupozornil. Třeba jsme nevěděli, jaký je váhový limit pro přepravu Skybusem, totiž tím malinkatým letadýlkem, co nás mělo přepravit na ostrov St. Mary’s. Bylo nám k tomu řečeno, že se maximálě může stát, že některá naše zavazadla budou muset jet dalším spojem – ale jak bychom si je pak vyzvedávali nebo jak by se dostala k nám, to jsme se rozhodli řešit až v případě, že tak nastane.

Nicméně když jsme o dost později viděli v našich pracovních smlouvách zmínku, že váhový limit na člověka je 15 kilo, museli jsme se dost smát. Naše kufry měly každý minimálně 22, a to jsme ještě měli těžký batoh, kytaru a nakonec i další tašku, protože z nějakého důvodu nebylo v pohodě, když jeden odbavený kousek měl víc než určitý počet kilo, ale bylo v pohodě, pokud jsme ta kila přendali do zvláštní tašky a tu jsme pak měli navíc. Ok, však co, já se s nimi hádat nebudu, hlavně, že nám nikdo neřekl něco jako „tolik toho mít nemůžete“ a teď jako řešte to 😀 Ale celkem stačilo, jak se na nás dívali, a i to je důvod, proč bych se příště ráda pokusila mít ten kufr lehčí.

Na Skybus jsme měli čekat asi třičtvrtě hodiny, takže jsme mezitím relaxovali v čekárně, snažili se otřepat z probdělé noci a těšili jsme se, že za chvilku už budeme tam.

Expat: Člověk, žijící a pracující převážně mimo svou rodnou zem.

Když nad tím tak přemýšlím, ten náš životní styl si bez minimalismu vůbec neumím představit.

Jistě máme co dohánět – například při balení si budeme muset (i chtít) v budoucnu počínat mnohem lépe. Až budu mít víc času, pročtu si třeba návody na pod7kilo.cz, protože i když leccos už vím, neškodí si to připomenout a nabrat další nápady.

V tomhle nejsme úplně nejlepší, protože to neděláme často, a i když jsem třeba na Isles of Scilly přijela s rozhodně dobře vymyšleným obsahem kufru, mohlo to být i lepší.  Celkově si ale myslím, že si počínáme velice dobře, protože tak nějak musíme. Zkušenost nás už naučila šetřit si čas a energii, zvlášť proto, že obojího je při podobných pracích často málo a job je náročný.

Vážně ani nevím, jak jsme se dostali do Penzance. Vím jen, že řidičovy tankovací a cigárkové pětiminutové přestávky s důrazným zákazem vzdalovat se od autobusu nám vůbec nepomohly – potřebovali jsme si dokoupit nějaké jídlo a hlavně pití, protože jsme před sebou měli náročnou noc v cizím městečku, zásoby jídla se výrazně ztenčily a zásoby vody došly hned na začátku cesty úplně, takže jsme si nemohli udělat ani manu.

Na konci cesty se do mě dávala čím dál tím větší nervozita, jak to hlavně zvládneme s tou zimou. Teplo tedy vážně nebylo, takže jakmile nás řidič vyhodil po druhé ráno na konečné na tom liduprázdném autobusovém nádraží, naše první starost byla kam se vrtnout a kde se přiobléct.

Pan M. mě v první chvíli nechal stát na nádraží a šel obhlédnout nejbližší okolí a výskyt toalet. Hned zkraje nás tak Penzance naštvala – na tamějších veřejných toaletách byl nápis:“WC nefunguje“ a pod tím přeškrtnutý nápis „Použijte WC pro invalidy„, kde jsem z toho přeškrtnutí vyrozuměla, že tu prostě žádná alternativa není a záchod nebude. No dobře, jsem už velká holka a umím leccos vydržet 😀

Čapli jsme tedy kufry a že se půjdeme podívat o ulici dál, kde to vypadalo, že bude jakási high street, tedy hlavní ulice, kde by mohl být třeba nějaký fast food nebo nonstop á la čongové u nás? Prostě cokoli, kde bychom mohli koupit aspoň tu vodu nebo tam na chvíli pobýt. Tahat se s těmi kufry už bylo čím dál tím víc na palici, tomu mému upadla další část podvozku a začínala jsem mít vážné obavy, že na Tresco vůbec nedojede. Ale jinak to holt nešlo, protože kde je jako necháte? Stát na tom nádraží? Ono totiž až tak liduprázdné nebylo, hned o čekárnu vedle mrznul nějaký zřejmě bezdomovec. Byl by sice trochu blázen, chtít se tahat s pětadvacetikilovým kufrem, ale na druhou stranu nemůžu vědět, jak moc je zoufalý.

Na high street nebylo otevřené vůbec nic kromě dvou olezlých fast foodů s kebabem. Všechno ostatní včetně Poundlandu a Coopu mělo otevírat až tak k sedmé ráno a my věděli, že to bez toho pití prostě nevydržíme (a hlad už jsme měli taky), a tak jsme se po důkladném prozkoumání ulice rozhodli, že už tu kosu nedáváme a že tedy dáme radši ten fast food. Z těch dvou jsme si vybrali ten, kde bylo pár lidí, což se později neukázalo jako spolehlivé vodítko a myslím, že příště si dáme větší pozor. Ale kdo to mohl tušit.

Ten kebab byl jedno z nejhorších žrádel (tomu se nedá říct jídlo) a blivajzů, co jsem kdy jedla, a kdybych to měla jíst znovu, to si radši dám místo toho třikrát porci fish and chips (připomínám, že ryby fakt nejím a je mi z nich blbě) a zapiju to houbovým milkshakem (s houbami je to podobné) 😀 Navíc to nebylo ani levné a ještě jsme vyplázli dvě padesát za flašku Spritu, což bylo asi tak to jediné rozumné pití, které se tam dalo koupit (kromě light coly). Pak jsme se nějakou dobu tvářili, že jíme (čím byl ten blivajz studenější, tím hůř to šlo) a s láskou jsme vzpomínali na kebab brightonský, kolem jehož kvality tenhle prostě ani neletěl. Snažili jsme se ten pobyt co nejvíc protáhnout, protože i když to bylo nechutné, bylo tam tepleji než venku a dalo se tam sedět. Nakonec nás odtamtud ale přece jenom vyštípaly jednak debaty, co tam vedli místní ožralci, a jednak pocit, že je poněkud hloupé tam tak dlouho oxidovat. Řekli jsme si, že to zvládnem a kolem čtvrté se vydali zase na průzkum liduprázdných vymražených ulic.