Jsem zahanbená.

Obavy z toho, jak to tu všechno budeme mít zařízené (spíš tedy nebudeme), nám zkazily neděli, bylo nám od toho všeho zle, hledali jsme odvoz domů a já brečela. Náš rozhovor s Ashleigh a Nigelem o tom, jak se nám ty plánované změny nelíbí a jak je toho už prostě moc, nevyšel úplně nejlíp. Ashleigh se ho skoro vůbec neúčastnila, jen nám vyčetla, že máme příliš mnoho věcí, velmi okatě se zajímala o to, jak to jako hodláme odvézt, vytkla nám, že vaříme příliš „kořeněné“ jídlo, jehož pach se špatně vyvětrává (to je tak, když někdo neumí ani osolit a opepřit kuře), že jsme po celou dobu, co tu nebydlela, byli velmi nepořádní v uklízení nádobí a že její kuchyň nebyla taková, jakou si ji pamatuje (ne jen kvůli nám, i ona tu samozřejmě měla dost bordelu, přesto to ale zabolelo).

My jí, nebo spíš Nigelovi, který ten hovor prakticky vedl (rozčiluje mě, jak se tu staví do pozice hlavy rodiny), zkoušeli vysvětlit, že mít vše pohromadě, aby mohla mít své soukromí – a my taky – je skvělý nápad, ale že je ten pokoj opravdu malinký, lednička je velmi hlučná, nemáme teplou vodu, abychom si tam umyli nádobí (a vlastně ani dřez, jen malé koupelnové umyvadélko, které se k tomu účelu fakt nehodí) a že nevíme, jak to bude fungovat. Snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme nešťastní, protože od té doby, co nás vystěhovala z annexu, to bylo pořád jen samé „tohle nesmíš mít tady, tohle nesmíš mít támhle“, něco vymyslí, my si na to zvykneme a vzápětí už je to zase „tohle nefunguje, musíte to udělat jinak“. Nemáme nic proti změnám, ale co jsme v domě, bylo jich až příliš i na nejvíc flexibilního člověka, a ať si říká, co chce, my se už dávno necítíme v domě vítaní, neboť nás neustále systematicky utlačuje a vyhání do toho jednoho malého pokoje, o němž ovšem taky vzápětí řekne, že si vlastně moc nepřeje, aby se k takovým účelům používal. Tak chce nás tu nebo nechce? Musí si to konečně rozmyslet a musí to tu zařídit tak, aby byl příští au-pairák spokojen, jinak se jí na tu nabídku všichni vyserou a nebude tu mít nikoho.

Kam se poděly ty sliby, že budeme mít kuchyňku v utility roomu? Kam se poděl náš soukromý annex, do nějž jsme sem přijeli? Kam se podělo naše placení obtýden, které nám slibovala začátkem roku? Včera nám platili po tak strašně dlouhé době, že to ani nespočítám.

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.

Bylo mi řečeno, že mi fakt jdou takové ty hejty na život, ale moje deníčkové články á la „byl jsem, viděl jsem“ za moc nestojí. Tak si na jednu stranu říkám, že je to dost na nic, protože jsem se fakt docela snažila vybočit z věčného stěžování si na něco a začít psát konečně taky trochu pozitivně, ale na druhou stranu co od sebe vůbec čekám? Můj úplně první blog, úplně první článek z roku 2005, začínal větou:“Lidi, já jsem tááák zhnusená!“ 😀 Kibic mám holt asi v krvi a bez něj to nepůjde.

Ale je dost super nemít si moc na co stěžovat. Mít život plný kouzelných momentů a maličkostí, kvůli nimž nad většinou problémů a konfliktů mávnu rukou, protože si říkám, to by mi musela huba upadnout, abych si při svém štěstí ještě stěžovala. Jasně, vždycky se najde něco, co člověka lehce dojebává, a čím dýl setrvávám na jednom místě a v jedné práci, tím je to intenzivnější a tím častěji se to projevuje v článcích jako zas ta stará známá otrávenost životem, ale v zásadě je důležité si uvědomovat to léty prověřené zjištění: dělají mi dobře nové začátky.

Hrozně mě baví posílat do kopru všechno, co už přesluhuje a co se mi už nehodí do života. Ať už krámy, oblečení, u jehož nákupu jsem myslela nevím na co, tlačící boty, debilní lidi (nebo prostě jen facebookové spamery, které máte jinak rádi, ale na netu se to prostě fakt nedá, kdo má ty jejich pindy furt číst…), stupidní únavné práce, emocionální upíry, prostě cokoli, co vás s postupujícím časem žere čím dál tím víc a čeho byste nejradši co nejdřív nechali – ale z mnoha důvodů, prokrastinací počínaje a reálnými, celkem logickými argumenty konče, to často neuděláte, nebo to uděláte v době, kdy už to na vás, vaší duševní pohodě i vašem zdraví zanechalo následky.

Cokoli, co už mě prostě nebaví a na co – jak si většinou uvědomím – už nějak často nadávám, si okamžitě píšu na pomyslný seznam „K debordelizování“ a nemůžu se dočkat, až to konečně pošlu k šípku a zbavím se toho. Vypadnu do jiné země, stanu se na chvilku šťastně nezaměstnanou, budu zase singlem bez závazků, co si může dělat kdy chce co chce, prostě znáte to. Svoboda nových začátků, neomezených možností, anything can happen. Jsme noví lidé, nakoupíme nové šaty a začneme dělat věci, co jsme už léta nedělali, protože jsme si mysleli, že se to k nám nehodí. Vypadneme ze stereotypu a začínáme si zase vzpomínat, že dřív jsme vlastně byli jiní a pak se z nás staly něčí figurky, příliš jsme se přizpůsobili a ztratili pocit, že jsme to my, kdo velí a plánuje.

Baví mě měnit témata a znovu zažívat tu čerstvost. Baví mě myšlenka, že za pár měsíců tohle možná nebude blog o au-paiření, že budu psát o životě ve Skotsku a o práci v nějaké restauraci, kde mě to samozřejmě za čas taky začne štvát, protože to jsem prostě já, ale bude to zase úplně jiné a bude tam zase úplně jiná krajina, jiné fotky (Thakeham se mi už zajídá, jako cestovní fotograf jsem nemožná a pořád se opakuju), jiní lidé a jiné zážitky.

Fakt se tam dost těším! (adamsalwanowicz @ deviantart.com

A jsem hrozně zvědavá, jestli se z toho začnou nořit nějaké větší závěry o lidech a o světě a jestli se náhodou nepřipletu k něčemu, co mi dá zase úplně jiný směr. Třeba potkat lidi, co žijí v minidomcích nebo se dát dohromady s nějakou partou, co se věnuje józe nebo poikám? Hergot, jak já bych se ráda učila firepoi! Chci se to učit a psát články o tom, jak mi to nejde a jak mě to sere. Mít možnost nadávat na takový cypoviny, to je taky šťastnej život, toho je třeba si vážit.

Milé děti,

nemůžu uvěřit, že už je to víc jak dva týdny, co jsem se tu vyzpovídávala deníkově. Za těch sedmnáct dní se toho stalo neskutečně moc, a kdyby se mi chtělo o každé té akci a myšlence napsat samostatný článek, mám co dělat do října. Naštěstí se mi nechce.

S Victorií to dopadlo tak, že jsme tam v pátek šli a vyřešili to dokonale britsky. Chladně jsme se na sebe usmívali, suše se zdravili, bez skutečného zájmu se ptali, jak se má, a odpovídali na její stejný dotaz vůči nám, mysleli jsme si svoje a věděli jsme, že už to máme beztak za pár. Dopředu jsme si totiž promysleli všechny možné situace a došli jsme k závěru, že nemá tak docela smysl se v tuhle chvíli hádat a posílat ji do řiti, jelikož za nějaké dva měsíce máme beztak jet domů, a jelikož by to finančně byla ztráta poměrně citelná, ať už bychom vypustili celý pátek, nebo jen ty dvě hodinky, kdy uklízíme její dům.

Bohužel hned další týden nato přišla další perla – vůbec nebyla doma a neobtěžovala se zanechat ani peníze, ani vzkaz nebo poslat sms, takže jsme jí opět museli psát, co se děje, a odjet bez peněz. Po pár hodinách nám odepsala, že se omlouvá, ale nestihla ty peníze zařídit, než odjela na dovolenou, že toho nějak bylo moc nebo co. Upřímně řečeno teď mám plno jiných věcí, jimiž se zabývat, takže nemůžu slíbit, že si příště dám tu práci jí konečně něco říct (tedy jako že do očí, po zprávách jsme jí toho už řekli docela dost), a hlavně je tu pořád to rozhodnutí viz výše, ale ztratila jsem k ní veškeré sympatie a jak jsme ji na začátku měli rádi, teď nám ohromně leze krkem a snad by se dalo i říct, že jí jako osobou dost pohrdáme. Takové zacházení je prostě nepřípustné, je to od ní podlé, hnusné a sprosté, a kdyby nám nešlo o pozitivní reference… jen mě rozčiluje, že to je skoro vždycky něco. Poslat někoho, kdo se vám takhle vysmívá, do prdele, je očistný proces, a já bych mnohem radši udělala to, než zatínat zuby, uklidňovat se, obhajovat si dospělejší chování a pak se z toho vyventilovat kupováním pěkných bílých šatiček. Ale nenaděláš nic, holt se nám to posílání do prdele nehodí do krámu.

Jednou z výhod života v Anglii je pro mě i to, že si tu můžu dovolit kupovat věci, nad nimiž bych doma z finančních důvodů jen mávla rukou. V přepočtu stojí sice stejně nebo i víc, ale můj hodinový výdělek je tu mnohem vyšší než o jakém bych si doma mohla nechat jenom zdát, což mi dovoluje občas si takhle pěkně zahřešit. A jednou z těch nádherných hříšností jsou výrobky od Lushe.

Kdo o Lushi nic neví, jedná se o přírodní, ručně vyráběnou tělovou kosmetiku a drogerii, všelijaká patlátka, masky, šampony, kúry, mýdla, sprcháče, pěny do koupele nebo oblíbené šumivé bomby, ale i zkrášlovadla jako třeba tekuté rtěnky či henna na vlasy.

Asi nejzajímavější věc na Lushi (kromě toho, že jejich krámky božsky voní, všechno si můžete očmuchat a osahat a většinu věcí i ozkoušet prostřednictvím testerů, a že v nich obvykle pracují velmi pěkné a nápomocné alternativní slečny s všelijak barevnými vlasy) je to, že bojuje proti testování na zvířatech, takže je to přirozeně oblíbená kosmetická značka veganů, vegetariánů a obecně alternativců, co se snaží nakupovat líp, pokud možno etičtěji a  ekologičtěji.

Všechno, co se v Lushi vyrobí, na sobě testují přímo jeho pracovníci, a na těch slečnách je vidět, že doopravdy vědí, co která věcička udělá a co je nejlepší zkusit zrovna ve vašem případě. Každý lushovský výrobek je taky opatřen podobiznou konkrétního člověka, který ho vyrobil, a originálním krátkým popiskem s tím, k čemu ten produkt slouží, z čeho byl vyroben a proč, a jak ho nejlíp použít.

Normálně na recenze nejsem, nemyslím si, že bych na to měla talent či dispozice, ale vzhledem k tomu, jak jsme se do toho testování v posledních měsících s panem M. obuli, jsem si řekla, že už mám o čem napsat a z čeho vybírat 🙂 Takže jdeme na to.

Pozn.: projela jsem české stránky Lush.cz a zdá se, že milá ČR se opět snaží vytřískat ze všeho co nejvíc (nebo si chtějí zaplatit dopravu) a je to u nás ještě o kus dražší než na kolik to v přepočtech vychází mně. Přesto si myslím, že přinejmenším některé ty produkty stojí za investici, hlavně pokud vám záleží na tom, co na sebe patláte a máte chuť vrazit raději peníze do trochy něčeho opravdu kvalitního než do litrů chemických sajrajtů se seznamem ingrediencí dlouhým jako týden před výplatou.

Ať zvoní zvony
když orlí jezdci přilétají
my máme meče
a ty se nelekají

Začíná úsvit
den summitu se blíží
ti jezdci už přilétají
a meče brzy zkříží

Muž v dešti stojí u brány
a vítá naše hosty:
„Jen pojďte dál a pijte
a jezte do sytosti!“

Ať zvoní zvony
lité z měsíčního světla
my pro strach máme uděláno
z něj rasa naše vzkvetla.

Pro oldfieldí Imaginarius 🙂

Kdepak debordelizování, to mi vždycky spraví náladu. Akce „Pronájem domu na prodloužený víkend“ je za námi a já se zas snažím nabrat trochu pozitivity, abych s ní zalepila ránu vzrůstajícího stresu a touhy jet domů – nebo ne nutně domů, jen prostě kamkoli jinam, abychom tu už konečně všechny mohli poslat do háje.

Akce to byla šílená. V Hovu jsme měli celkem příjemné ubytování, na gauči se nám spalo kupodivu dobře a byl tam na horním patře celkem klid. Ovšem každodenní ježdění na 7:30 zpátky na Thakeham nám dávalo zabrat, hlavně tedy proto, že jsme naprosto nechápali, proč tam proboha máme být tak brzo, když hosté ještě dávno spí. Nepotkali jsme se s nimi mockrát, přijeli o noc později, ale i tak stačilo.

Hotelové posluhování opravdu není nic pro mě. Tři rána po sobě zjišťovat, jestli v tom pokoji někdo je nebo není, potkat se s jedním obyvatelem, když se zrovna vrací ze záchoda a já mu stelu postel, do níž se ovšem hodlal vracet, vlézt jednomu návštěvníku do pokoje, když ještě spí (naštěstí si toho snad nevšiml), nemoct si tu nikde nic položit, ani tu vlastně být, protože to už není můj domov a bydlí tu někdo jiný, nemoct si tu samozřejmě ani uvařit, takže obědy jsme museli řešit jinak, k tomu to samotné stěhování a prakticky celodenní práce nebo alespoň pohotovost. Denně přejíždění tam a zpátky, naprosto pošahaná sprcha v Hovu, brutálně štípavý šampon do očí… to tedy s celou tou akcí nesouvisí, to byl můj šampon, ale taky mi to nepřidalo 😀

Celkově minulý týden byl prostě totální chaos, všechno na hlavu a my neměli prakticky žádný volný čas a hlavně žádné útočiště, jen ten náš horní pokojík, a tam jsme se dostali jen na spaní. Po celý den jsme jinak byli jako služebníci, ne tak docela vítaní ve dvou cizích domech. Do obou nás někdo přinutil jít a ani v jednom se nikdo netvářil nadšeně, že tam jsme. A člověk čím dál tím víc sní o nějakém tom vlastním bydlení, kde bude fakt doma a kde mu všichni můžou políbit prdel.

Už zase se stěhujeme. Co my všechno pro tu babu neuděláme!

Zadařilo se jí, dům sice pořád ještě neprodala, ale na posledních pár dnů v červnu si ho alespoň pronajala banda cizinců, co jede závodit do Ascotu (velká zdejší událost) a nesehnala na poslední chvíli hotel s tolika pokoji. A tak musíme nejen všechno totálně vycídit, vyklidit a připravit, hlavně ale taky musíme evakuovat náš vlastní pokoj a na pár dní se přestěhovat do Hovu, o který se budeme dělit s Nigelem, zatímco Ashleigh bude na Glastonbury. Ať mi někdo někdy zkusí říct, že nejsem flexibilní zaměstnanec.

Na dokumenty o Stonehenge a podobných záležitostech jsem byla vždycky trochu ulítlá, stejně jako na keltské kříže, hrobky, magii a podobná témata. Teď už z toho neblázním tolik jako v pubertě, ale pořád k tomu ještě mám vztah, láká mě to a mám to na seznamu věcí, které si přeju pochopit, až umřu.

Když mi tedy někdo na facebooku v rámci úplně nesouvisející konverzace řekl, že Stonehenge bývá kompletně otevřen veřejnosti při slunovratech a že to je naprosto parádní akce, zasel mi do hlavy brouka a ta představa, že bychom se tam mohli jet podívat, když jsme jen pár hodin autem odtamtud, mi nedala spát.

A pak se stala spousta jiných věcí a já na to docela pozapomněla a bůhvíproč jsem měla zato, že se to koná až někdy v červenci, když se najednou podívám do kalendáře a hergot, ono je to už tuhle sobotu? Fuuu… 😀

No, ale nakonec jsme to zvládli, pan M. naštěstí nedal na moje obavy, že to časově a silově nedáme, zavelel, že se prostě jede, a tak se prostě jelo.

V noci na pondělí nám umřela Squizzinka. Našla jsem ji ráno na gauči a nevím, co bylo horší: ten první pohled, kdy mi došlo, že leží v nezvykle ztuhlé pozici, zvrácená trochu na záda – což nemohlo znamenat nic jiného – nebo když jsem splašeně vyjekla „Squirell!“ a ona se ani nehla, a nebo když jsem do ní šťouchla polštářem a zjistila, že je skutečně úplně tuhá a že už prostě není. Po celou tu dobu mi to bylo jasné, ale člověk tomu prostě nemůže a nechce uvěřit. Přišlo to nečekaně a zasáhlo nás to jako už dlouho nic.

V šoku člověk neuvažuje. Vystřelila jsem nahoru po schodech zpátky do našeho pokoje, abych to okamžitě v slzách vyhekala na pana M. Nevím, proč to člověk má potřebu okamžitě sdělit, proč prostě nepočká, až ten druhý sejde dolů. Ale to nejde. Musí to vědět okamžitě a nějaká část mozku jako by si myslela, že až seběhne dolů, zjistí, že jsem se spletla a byl to jen planý poplach.

Samozřejmě, že nebyl.

Od té doby je v domě divné ticho. Squizzie nebyla výjimečná jen tím, že jí právě tenhle měsíc bylo 18 let, měla i velmi unikátní chování. Byla jako miminko, pořád za námi chodila a kdykoli někoho z nás spatřila, pozdravila ho velmi hlasitým chraplavým křikem (to se snad ani nedá označit za mňoukání), a jinak to ani neuměla. Křičela na nás pořád a my nikdy nevěděli, co chce. Bylo to jako hrát staré Simsy, kde mimino brečí a vy se musíte trefit – buď chce nakrmit, pohoupat nebo abyste mu zazpívali, a obvykle musíte vyzkoušet všechno, než nakonec natrefíte na tu správnou možnost. Squizzie byla stejná, a když jsme ji vzali do náruče a zrovna se trefili, packy měla pěkně složené na rameni svého nositele, předla a už ani necekla.