A jednou si dáme zase něco prozaičtějšího pro Imaginarius 🙂

Zadání: Dnes Vám nabízím pět bludišťáků za prozaický text, v němž nám i samotnému Imaginariovi vyjevíte, jak vnímáte svůj domov, jak vidíte přístav Aditum, palác Regnat, řemeslnickou osadu Inventor, campus Vzdušné univerzity s kolejemi cechu malířského Creatio, obrázkových magiků spolku Phota či vládců slov z Principie a další, další místa galaxie Libere a Planety Snílků.

Tak tedy… Planeta Snílků je místo, kde je všechno možné. Je tvořena ze snů těch, kdo na ní přebývají, a je nádherná. Lokací, z nichž lze vybírat, je nekonečně mnoho, a každý obyvatel i návštěvník si tu najde tu svoji, která mu bude připadat nejkrásnější, nejsnovější, nejvíc jako doma. Jsou to četná údolí podobná Roklince, nejhlubší lesy plné těch nejzelenějších stromů, města a vesnice, jež nemohl nikdo postavit, jak půvabně působí. Jemně písčité pláže plné palem, tiché zátoky s průzračnou vodou, horká vřídla a vodopády, tajná jezírka a skryté jeskyně, krásná pohoří i do daleka se rozprostírající pláně, lučiny plné roztodivných květů a nejpodivuhodnějších zvířat, rozmanité druhy ptactva a vzduch vždy čerstvý a voňavý, prosycený teplem zdejšího slunce, vodní parou, jemným deštěm nebo lehkou mlhou.

Ve dne je zdejší příroda vždy plná života, v noci se tenhle svět ponoří do měkkého ticha, ale stále jiskří a voní a je plný písní cvrčků a slavíků. Noci jsou příjemné, opravdové. Nezatížené umělým světelným znečištěním, plné hvězd a jen tam, kde je to zapotřebí, ozařují cestu nočním poutníkům pouliční lampy či lampiony.

Toto není reklamní článek. Nikdo mě za něj neplatí, píšu ho čistě z vlastní vůle a zkušenosti a jestli to zkusíte nebo ne, mně z toho nikdo nic nedá. To jen tak ať máme jasno.

Neměla jsem zvláštní potřebu psát nějak výrazně o Quornu – nejsem ostatně foodbloger – dokud jsem si nevšimla, že pár lidí mě tu přes zrovna tohle klíčové slovo navštívilo. Trklo mě, že pro český trh a tedy i české návštěvníky internetu je to vlastně vymoženost zcela neznámá a donedávna i u nás nepoříditelná, takže se o něm nemáte moc kde dozvědět, v krámu to nepotkáte a pokud nemáte kamarády ve Spojeném Království nebo v Irsku, není odkud o něm slyšet. Budiž tedy tento článek mým vrcholně hipsterským blogerským majstrštykem, kde vám sladké tajemství jménem Quorn představím.

Uvědomila jsem si, že mám docela strach z toho, jak se poslední dobou měním. Jako bych nějak moc natahovala své ochranné vrstvy, až se bojím, že prasknou a odhalí mě a kdovíco najdu pod nimi? Možná to souvisí s mým odvěkým přesvědčením, že některé věci prostě nezměním. Dokázala jsem ode všeho utéct už v osmnácti, nechat to za sebou a odjet do pryč, což kdekdo považoval za projev ohromné statečnosti a samostatnosti, a ono přitom vůbec. Byly to prosté obranné mechanismy. Tak jako tak jsem ale nedokázala ty věci, co mě svazovaly, skutečně změnit.

I když jsem dneska už o dost dál, pořád ve mně něco z toho zůstalo a pořád mám ve skříni kostlivce, o nichž jsem tak nějak skálopevně přesvědčena, že s nimi prostě nepohnu. Na jednu stranu věřím, že během let se mi je podaří rozpustit a jednou budu možná dost silná na to, abych poslední naleptané zbytky nakopla a ony se rozstřásly a rozložily na prach. Ale nevěřím, že to může jít nějak rychleji. Možná proto, že jsem ve skutečnosti plná strachu, který mě v určitých ohledech tak ochromuje, že si s tím sama prostě neporadím – a pomoci, té opravdové, tam, kde by na tom záleželo, jsem v životě měla opravdu málo.

Jsem tak trochu jako výbušná směs, co potřebuje katalyzátor. Něco téměř nepatrného přidejte a udělám zázraky (nebo aspoň věci, co mně samotné jako zázraky budou připadat), ale sama to prostě nesvedu, ne dřív než za x let, a možná proto si neumím připsat řádný kredit za to, co dělám.

Týden u pana M. utekl jako voda a než jsem se stihla vzpamatovat, je pryč i Tišnov. Jako bych zase stoupla na otvor nějaké roury, která mě vcucne a proti mé vůli provleče zkratkou, aby mě na konci vyplivla o dva týdny i dýl později, přičemž nebudu chápat, jak jsem se tam ocitla, a budu mít nepříjemný pocit, že jsem něco prošvihla nebo na něco zapomněla. Mám pocit, že můžu být jedině ráda, že mě tyhle stavy potkávají už v kratších úsecích a ne jako dřív, kdy mě to bylo schopné vyflusnout třeba i po dvou letech.

U pana M. bylo příjemně. Znovu se sžívat s cizí rodinou a cizími způsoby, které musíte respektovat, ačkoli vám třeba přijdou trochu nesmyslné, mi připomnělo život u Ashleigh, ale na druhou stranu jsem už dlouho nepoznala rodinu, která by něco takového neměla. Ani u nás to není zdaleka dokonalé a o to víc to pro mě byla dovolená, být na chvíli někde, kde se hekticky pracuje na změnách, byť až do takového extrému, že než se udělají dvě věci, ta první hotová už se někomu zase nelíbí a touží ji opět předělat. U nás je to zase naopak, pořád se na něco čeká, pořád se odkládá, a přitom je jen pořád víc starostí, nemocí a problémů.

Ticho uprostřed ticha
jen srdce mé tiše dýchá
teplo ho zaplavuje
mír jej uzdravuje
a mizí všechna pýcha

V plameni čakrové svíce
se na chvilku ztratím sníce
smáčím si prsty ve vědění
studnice moudra a usmíření
všeláskou hoří mi líce

Jednota se zdrojem, s matkou
když hladina změní se v hladkou
a vlny pochyb z ní zmizí
pak pravda tak nahá a ryzí
se zjeví na chvíli krátkou

*

Proč hledáš ve světě, co dávno je v tobě?
Proč sníš o jiném místě a jiné době?
Právě teď je to jediné, co máš
Však ztrácíš ho, když se nediváš
Nemáš ho, když ho nevnímáš

Kde hledat lék na nemoci lidí?
Tam, kam jen třetí oko vidí
Zavři ty slabé lidské oči
Ztiš svou mysl, než se rozdivočí

A poslouchej vesmír, jak se rozezpívá
Argo na cestu tvou se dívá
Ten návod už dávno existuje
Najít ho může, kdo medituje
I snílek, co ztracen v hvězdách pluje

Pro Imaginarius 🙂

Řekla bych, že letos s tím říjnem dělám, co se dá. První týden jsem strávila doma odkškrtáváním všelijakých menších či větších povinností a votočováním, v druhém jsem si vyčetla mozek z hlavy při pobytu na chalupě s babičkou, kam jsem si vzala celou sérii Twilightu a to tak nějak čtenářsky předurčilo celý týden – samozřejmě s přestávkami na procházku v lese (houby ještě rostly), hrabání listí na zahradě (u toho se mi krásně odpočívalo), občasné čumnutí na nějaký ten zvířátkový dokument v televizi nebo na hraní Scrabble.

Taky jsem se skoro denně prolívala kafem s tučňáka a než jsem o příštím víkendu odjela domů, stihla jsem se ještě příšerně zrušit vlastní idiocií, s níž jsem po asi sto padesáti letech popustila uzdu sebekontrole a nezřízeně smíchala několik panáků rozličného alkoholu a jednu lahvinku piva, což mi zaručilo noc, na jakou se nezapomíná – nebo aspoň doufám, že si to budu nějakou chvíli pamatovat. Člověk by řekl, že má podobné úlety už dávno za sebou, ale moje naivita už zase dostala na frak a ne, nezvládám to po těch letech líp. To se prostě nedělá, tytyty, nenene, a dobře mi tak, že mi celou neděli bylo zle.

Už jsou to věky, co jsem rozepsala článek o meditačních pomůckách a bůhvíproč jsem ho tehdy nedokončila. Asi nebyla ta správná nálada a doba, kdoví, každopádně jsem se konečně hecla tu práci dokončit a článek dopsat, protože mi připadá, že to tady chybí.

Hned zkraje bych chtěla odpovědět na otázku: Co všechno vlastně potřebujete k meditaci? Stručná odpověď by zněla: sebe a klid. To hlavní na meditaci jste samozřejmě vy, meditace je vyloženě práce se sebou samým, s vaším nitrem a vaší myslí a k tomu toho zase tolik nepotřebujete – to jsem trochu víc rozepsala v článku Příprava k meditaci.

Nicméně chcete-li si meditaci opepřit nebo potřebujete-li nějaké berličky do začátku, něco, co udrží vaši pozornost od utíkání k nevyžádaným myšlenkám, sama na to mám několik oblíbených pomůcek.

Minimalismus je životní filozofie, je to ekolgický, ohleduplný a přemýšlivý náhled na svět a život, je to nástroj, jak se na vše podívat jinak a uspořádat si život. Je to ale taky zábava?

Napadlo mě, že ta dvě slova ve spojení moc často nevídám, a přišlo mi to zvláštní, jelikož mě minimalismus vyloženě baví a připadá mi, že čím víc mu propadám, tím víc si dokážu užívat i těch nejtitěrnějších maličkostí jako je pěkné počasí, možnost prostě se jen položit do trávy a nechat se prohřívat podzimním sluníčkem, šum a vůně moře, křik racků, chuť čerstvě utržené hrušky, písek mezi prsty, teplá postel, dobrá večeře, hrnek kořeněného dýňového latté se skořicí nebo praskání ohně. Čím víc omezuju své majetkové vlastnictví – a čím víc se vzdávám samotného konceptu vlastnění – tím víc štěstí a okouzlení mi přistává v klíně. Tím víc činností mi najednou připadá jako k zbláznění úžasná věc, kterou bych chtěla dělat mnohem častěji a tím víc si uvědomuji, že věci, které často dělám, dělám skutečně proto, že mě vážně baví, a ne že by to byla nějaká forma prokrastinace. Jsou to věci, které mě opravdu naplňují a zdá se, že většinu z nich můžete nalézt na seznamu oblíbených činností téměř kteréhokoli minimalisty.

Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam. 

Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.

Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.

Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.

Nebaví mě, jak někdy když dělám celý den něco u počítače, jdu večer spát s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic. Přitom to zrovna dneska byla taková dřina.

Už od sedmi ráno mě buzeroval mobil – volali mi z jedné cestovky, že letenky k mé vybrané rezervaci nejsou, ale že mi zavolají za hodinu. Tou dobou jsem už ale byla v druhé cestovce, kde jsem nakonec strávila aspoň hodinu ve snaze nějak to s tím totálně rozkošným (psh, jsem zadaná) týpkem nějak vyřešila. Co jsme chtěli, nebylo. Co jsme původně nechtěli, to mi servíroval na zlatém podnose, až člověk zapomněl, proč to vlastně předtím nechtěl, a rozhodnout v tu chvíli sama za oba (ještě po ránu, žejo) pro mě byla muka, že nebýt telefonů, asi bych se z toho zrestartovala. Navíc jsem si opět připomněla, jak a proč nesnáším tohle podzimní období. Řeším to každý rok, pak na to vždycky zapomenu a vzpomenu si až ten příští, jak se mi nehorázně plete říjen a listopad. A proč? Je to všechno hlavně kvůli Halloweenu a mineralogické výstavě v Tišnově, která se koná ve stejnou dobu, a do toho dušičky. Těch dat s různými koncovkami v jeden jediný víkend je moc, mně se to plete, a teď do toho anglické názvy měsíců, které mi nikdy dřív nedělaly problém, ale teď mám zrovna z toho Octobera a Novembera bůhvíproč v hlavě totální guláš a už nevím, kde mi hlava stojí. Navíc jsme diskutovali o tolika různých termínech a možnostech, že jsem nakonec po odchodu skoro nevěděla, kam že to jedu – a už vůbec kdy.

Ale nejzajímavější je, že tátovi se to plete úplně stejně, a to se mu do toho nemontuje ani Halloween, ani dovolená, ani angličtina. Tak nevím, čím to ve skutečnosti je. Jsou si ty měsíce tak podobné, že je od sebe nerozeznáme? Nebo se podvědomě snažíme přiblížit k Vánocům?