Ticho uprostřed ticha
jen srdce mé tiše dýchá
teplo ho zaplavuje
mír jej uzdravuje
a mizí všechna pýcha

V plameni čakrové svíce
se na chvilku ztratím sníce
smáčím si prsty ve vědění
studnice moudra a usmíření
všeláskou hoří mi líce

Jednota se zdrojem, s matkou
když hladina změní se v hladkou
a vlny pochyb z ní zmizí
pak pravda tak nahá a ryzí
se zjeví na chvíli krátkou

*

Proč hledáš ve světě, co dávno je v tobě?
Proč sníš o jiném místě a jiné době?
Právě teď je to jediné, co máš
Však ztrácíš ho, když se nediváš
Nemáš ho, když ho nevnímáš

Kde hledat lék na nemoci lidí?
Tam, kam jen třetí oko vidí
Zavři ty slabé lidské oči
Ztiš svou mysl, než se rozdivočí

A poslouchej vesmír, jak se rozezpívá
Argo na cestu tvou se dívá
Ten návod už dávno existuje
Najít ho může, kdo medituje
I snílek, co ztracen v hvězdách pluje

Pro Imaginarius 🙂

Řekla bych, že letos s tím říjnem dělám, co se dá. První týden jsem strávila doma odkškrtáváním všelijakých menších či větších povinností a votočováním, v druhém jsem si vyčetla mozek z hlavy při pobytu na chalupě s babičkou, kam jsem si vzala celou sérii Twilightu a to tak nějak čtenářsky předurčilo celý týden – samozřejmě s přestávkami na procházku v lese (houby ještě rostly), hrabání listí na zahradě (u toho se mi krásně odpočívalo), občasné čumnutí na nějaký ten zvířátkový dokument v televizi nebo na hraní Scrabble.

Taky jsem se skoro denně prolívala kafem s tučňáka a než jsem o příštím víkendu odjela domů, stihla jsem se ještě příšerně zrušit vlastní idiocií, s níž jsem po asi sto padesáti letech popustila uzdu sebekontrole a nezřízeně smíchala několik panáků rozličného alkoholu a jednu lahvinku piva, což mi zaručilo noc, na jakou se nezapomíná – nebo aspoň doufám, že si to budu nějakou chvíli pamatovat. Člověk by řekl, že má podobné úlety už dávno za sebou, ale moje naivita už zase dostala na frak a ne, nezvládám to po těch letech líp. To se prostě nedělá, tytyty, nenene, a dobře mi tak, že mi celou neděli bylo zle.

Už jsou to věky, co jsem rozepsala článek o meditačních pomůckách a bůhvíproč jsem ho tehdy nedokončila. Asi nebyla ta správná nálada a doba, kdoví, každopádně jsem se konečně hecla tu práci dokončit a článek dopsat, protože mi připadá, že to tady chybí.

Hned zkraje bych chtěla odpovědět na otázku: Co všechno vlastně potřebujete k meditaci? Stručná odpověď by zněla: sebe a klid. To hlavní na meditaci jste samozřejmě vy, meditace je vyloženě práce se sebou samým, s vaším nitrem a vaší myslí a k tomu toho zase tolik nepotřebujete – to jsem trochu víc rozepsala v článku Příprava k meditaci.

Nicméně chcete-li si meditaci opepřit nebo potřebujete-li nějaké berličky do začátku, něco, co udrží vaši pozornost od utíkání k nevyžádaným myšlenkám, sama na to mám několik oblíbených pomůcek.

Minimalismus je životní filozofie, je to ekolgický, ohleduplný a přemýšlivý náhled na svět a život, je to nástroj, jak se na vše podívat jinak a uspořádat si život. Je to ale taky zábava?

Napadlo mě, že ta dvě slova ve spojení moc často nevídám, a přišlo mi to zvláštní, jelikož mě minimalismus vyloženě baví a připadá mi, že čím víc mu propadám, tím víc si dokážu užívat i těch nejtitěrnějších maličkostí jako je pěkné počasí, možnost prostě se jen položit do trávy a nechat se prohřívat podzimním sluníčkem, šum a vůně moře, křik racků, chuť čerstvě utržené hrušky, písek mezi prsty, teplá postel, dobrá večeře, hrnek kořeněného dýňového latté se skořicí nebo praskání ohně. Čím víc omezuju své majetkové vlastnictví – a čím víc se vzdávám samotného konceptu vlastnění – tím víc štěstí a okouzlení mi přistává v klíně. Tím víc činností mi najednou připadá jako k zbláznění úžasná věc, kterou bych chtěla dělat mnohem častěji a tím víc si uvědomuji, že věci, které často dělám, dělám skutečně proto, že mě vážně baví, a ne že by to byla nějaká forma prokrastinace. Jsou to věci, které mě opravdu naplňují a zdá se, že většinu z nich můžete nalézt na seznamu oblíbených činností téměř kteréhokoli minimalisty.

Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam. 

Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.

Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.

Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.

Nebaví mě, jak někdy když dělám celý den něco u počítače, jdu večer spát s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic. Přitom to zrovna dneska byla taková dřina.

Už od sedmi ráno mě buzeroval mobil – volali mi z jedné cestovky, že letenky k mé vybrané rezervaci nejsou, ale že mi zavolají za hodinu. Tou dobou jsem už ale byla v druhé cestovce, kde jsem nakonec strávila aspoň hodinu ve snaze nějak to s tím totálně rozkošným (psh, jsem zadaná) týpkem nějak vyřešila. Co jsme chtěli, nebylo. Co jsme původně nechtěli, to mi servíroval na zlatém podnose, až člověk zapomněl, proč to vlastně předtím nechtěl, a rozhodnout v tu chvíli sama za oba (ještě po ránu, žejo) pro mě byla muka, že nebýt telefonů, asi bych se z toho zrestartovala. Navíc jsem si opět připomněla, jak a proč nesnáším tohle podzimní období. Řeším to každý rok, pak na to vždycky zapomenu a vzpomenu si až ten příští, jak se mi nehorázně plete říjen a listopad. A proč? Je to všechno hlavně kvůli Halloweenu a mineralogické výstavě v Tišnově, která se koná ve stejnou dobu, a do toho dušičky. Těch dat s různými koncovkami v jeden jediný víkend je moc, mně se to plete, a teď do toho anglické názvy měsíců, které mi nikdy dřív nedělaly problém, ale teď mám zrovna z toho Octobera a Novembera bůhvíproč v hlavě totální guláš a už nevím, kde mi hlava stojí. Navíc jsme diskutovali o tolika různých termínech a možnostech, že jsem nakonec po odchodu skoro nevěděla, kam že to jedu – a už vůbec kdy.

Ale nejzajímavější je, že tátovi se to plete úplně stejně, a to se mu do toho nemontuje ani Halloween, ani dovolená, ani angličtina. Tak nevím, čím to ve skutečnosti je. Jsou si ty měsíce tak podobné, že je od sebe nerozeznáme? Nebo se podvědomě snažíme přiblížit k Vánocům?

Už se vážně těším na pořádný podzim.

V pokoji je konečně uklizeno, po podlaze se dá konečně bez problémů chodit, na gauči se dá zase sedět a dnes jsem úspěšně odeslala do nových rukou první kousek z Votoče! (zatím říkám jen odeslala, prodala budu říkat, až mi dojdou peníze :D)

Včera mi došla trpělivost a musela jsem s tím pokojem zatočit. Uklízení šlo pomalu, protože jsem všechno chtěla ukládat teprve až budu mít jasno v tom, kam a jestli vůbec to chci založit – což vyžadovalo vyklízení skříněk a nabalovalo se to. Jenže když se s tím člověk nechce moc crcat, tak to chce pevnou ruku a trochu víc akčnosti.

Čím víc nesourodých drobností se po té zemi válí, tím je to horší, ale taky se to dá zvládnout. Jak?

1) Neodkládejte to a nebojte se toho. Jsou to jenom věci a čím dřív s nimi zatočíte, tím dřív budete mít uklizeno.

2) Vezměte do ruky jednu věc po druhé a u každé rozhodněte: ponechat / darovat / prodat / vyhodit / recyklovat / (doplňte si případné další kategorie). Pokud má ta věc své jasné místo, okamžitě ji tam odneste. Pokud si nejste jisti, zatím ji položte někam bokem a vraťte se k ní později.

3) Tvořte logické hromádky. Pokud máte hodně „drobků“ na posbírání, je velká šance, že pokud je budete odnášet po jednom, hodně se nachodíte opakovaně na stejná místa (třeba do koupelny). Udělejte si tedy nejprve hromádky podle toho, kam co půjde, a odneste to tam pak až všechno naráz.

4) Pracujte systematicky. Vyberte si jeden konkrétní povrch a pracujte výhradně s ním, dokud nebude hotový. Podlaha, jedna konkrétní police, jeden šuplík, jeden úsek skříně… Budete-li přeskakovat z jednoho na druhé, povleče se to a bude trvat mnohem dýl, než uvidíte rozdíl (což je přitom skvělá motivace).

5) Odměňte se. Vždycky, když si pořádně uklidím, dopřeju si za to příjemný večer při svíčkách či při seriálu nebo nějakou mňamku. Samotný pohled na dobře vykonanou práci samozřejmě taky stojí za to, ale klidně se oceňte na víc 😉

Na chatě už bylo zase pracovně. V sobotu se táta rozhodl posekat půlku zahrady, takže my s mámou a babičkou jsme měly co dělat po zbytek dne. Mokrá tráva se hrabe vůbec nejlíp. V neděli se pak pro změnu trhala jablka – která podle mě v tom sklepě stejně akorát do jara shnijí a zase se toho kvanta vyhodí. Ale třeba letos ne, třeba můj upravený stravovací přístup pomůže a sní se toho víc. A taky to hodlám ozkoušet na odšťavňovači, co jsem ho našla v kredenci. Jsem zvědavá, jestli je to takový krám, jak vypadá, nebo jestli to snad i bude fungovat.

Boj o udržení zdravého jídelníčku je v plném proudu. Jen co jsem přijela domů, už se to na mě valilo ze všech stran – rohlíky, chleba, salámy, šunka a prázdná lednice, kde není z čeho vařit. Ke špagetám leda rajský protlak, což už se poté, co jsem si zvykla na pořádná rajčata z konzervy, nedá žrát, zelenina nikde žádná a hned k večeři smažený sýr s domácí tatarkou, na kterou se člověk tak těší, ale jak mě z ní rozbolelo břicho! Nevím, asi ta cibule, ale člověku to zkazí zážitek.

Je to dobrý pocit, konečně zase redukovat, tu a tam něco udat do dobrých rukou a slavit drobné úspěchy. Po darovaných vyšívacích potřebách jsem snad díky Facebooku našla majitelku i pro jeden ze svých organizačních košíčků a včera jsem se rovněž zbavila celé krabice papírů, opět prořídla knihovna (vytříděné věci budu teprve řešit, zatím jsem si jen chtěla udělat pořádek v tom, co tam vlastně momentálně chci) a šel pryč i celý pytel obnošeného oblečení, které by už na votoči ani nikde jinde nemělo šanci. A zase jednou jsem se při tom potkala s „člověkem na svém místě“.

Nevěřila bych, kolik mentální zátěže s sebou může nést jedna pitomá neštípnutá jízdenka. Stačí, aby byla čtyřkorunová a mně už se při pohledu na ni vybavují vzpomínky.

Je to tak strašně dávno! Nepřestupní jízdenka stála čtyři koruny a přestupní šest. Lítačky snad ještě ani nebyly, nevím, ale několikrát týdně jsem s mámou nebo babičkou jezdívala na balet nebo klavír a vždycky na ty lístky. Vybavují se mi detaily z cesty autobusem či metrem, párek v rohlíku na Náměstí Míru cestou domů, babička si dávala kremžskou a já plnotučnou a vždycky jsme se na to tak těšily. Vzpomínám si najednou přesně, jak to na baletě vypadalo a jak měla vybavenou učebnu učitelka na klavír. Vzpomínám si na přehrávky, které mě nikdy nebavily a tak mě stresovaly, že jsem si mnohdy prostě nemohla vzpomenout, co mám hrát, a záseky byly s postupem let čím dál tím silnější. Při té poslední přehrávce jsem to už dohromady nedala a jednu skladbu jsem prostě nedohrála, nemohla jsem se chytit.