Vážně ani nevím, jak jsme se dostali do Penzance. Vím jen, že řidičovy tankovací a cigárkové pětiminutové přestávky s důrazným zákazem vzdalovat se od autobusu nám vůbec nepomohly – potřebovali jsme si dokoupit nějaké jídlo a hlavně pití, protože jsme před sebou měli náročnou noc v cizím městečku, zásoby jídla se výrazně ztenčily a zásoby vody došly hned na začátku cesty úplně, takže jsme si nemohli udělat ani manu.

Na konci cesty se do mě dávala čím dál tím větší nervozita, jak to hlavně zvládneme s tou zimou. Teplo tedy vážně nebylo, takže jakmile nás řidič vyhodil po druhé ráno na konečné na tom liduprázdném autobusovém nádraží, naše první starost byla kam se vrtnout a kde se přiobléct.

Pan M. mě v první chvíli nechal stát na nádraží a šel obhlédnout nejbližší okolí a výskyt toalet. Hned zkraje nás tak Penzance naštvala – na tamějších veřejných toaletách byl nápis:“WC nefunguje“ a pod tím přeškrtnutý nápis „Použijte WC pro invalidy„, kde jsem z toho přeškrtnutí vyrozuměla, že tu prostě žádná alternativa není a záchod nebude. No dobře, jsem už velká holka a umím leccos vydržet 😀

Čapli jsme tedy kufry a že se půjdeme podívat o ulici dál, kde to vypadalo, že bude jakási high street, tedy hlavní ulice, kde by mohl být třeba nějaký fast food nebo nonstop á la čongové u nás? Prostě cokoli, kde bychom mohli koupit aspoň tu vodu nebo tam na chvíli pobýt. Tahat se s těmi kufry už bylo čím dál tím víc na palici, tomu mému upadla další část podvozku a začínala jsem mít vážné obavy, že na Tresco vůbec nedojede. Ale jinak to holt nešlo, protože kde je jako necháte? Stát na tom nádraží? Ono totiž až tak liduprázdné nebylo, hned o čekárnu vedle mrznul nějaký zřejmě bezdomovec. Byl by sice trochu blázen, chtít se tahat s pětadvacetikilovým kufrem, ale na druhou stranu nemůžu vědět, jak moc je zoufalý.

Na high street nebylo otevřené vůbec nic kromě dvou olezlých fast foodů s kebabem. Všechno ostatní včetně Poundlandu a Coopu mělo otevírat až tak k sedmé ráno a my věděli, že to bez toho pití prostě nevydržíme (a hlad už jsme měli taky), a tak jsme se po důkladném prozkoumání ulice rozhodli, že už tu kosu nedáváme a že tedy dáme radši ten fast food. Z těch dvou jsme si vybrali ten, kde bylo pár lidí, což se později neukázalo jako spolehlivé vodítko a myslím, že příště si dáme větší pozor. Ale kdo to mohl tušit.

Ten kebab byl jedno z nejhorších žrádel (tomu se nedá říct jídlo) a blivajzů, co jsem kdy jedla, a kdybych to měla jíst znovu, to si radši dám místo toho třikrát porci fish and chips (připomínám, že ryby fakt nejím a je mi z nich blbě) a zapiju to houbovým milkshakem (s houbami je to podobné) 😀 Navíc to nebylo ani levné a ještě jsme vyplázli dvě padesát za flašku Spritu, což bylo asi tak to jediné rozumné pití, které se tam dalo koupit (kromě light coly). Pak jsme se nějakou dobu tvářili, že jíme (čím byl ten blivajz studenější, tím hůř to šlo) a s láskou jsme vzpomínali na kebab brightonský, kolem jehož kvality tenhle prostě ani neletěl. Snažili jsme se ten pobyt co nejvíc protáhnout, protože i když to bylo nechutné, bylo tam tepleji než venku a dalo se tam sedět. Nakonec nás odtamtud ale přece jenom vyštípaly jednak debaty, co tam vedli místní ožralci, a jednak pocit, že je poněkud hloupé tam tak dlouho oxidovat. Řekli jsme si, že to zvládnem a kolem čtvrté se vydali zase na průzkum liduprázdných vymražených ulic.

V to poslední ráno na Thakehamu jsme se rozhodli, že Ashleigh přece jenom věnujeme aspoň tu chvilku svého času a něco pro ni uděláme. Hned po snídani a předbalení (neměla jsem stání, chtěla jsem co nejdřív vědět, jak na tom jsme teď po nákupech v Brightonu, tedy jak dobře to půjde zabalit a kolik bude místa. Kila už jsme tak řešit nemuseli) jsme tedy sešli dolů a optali se, co by potřebovala. Že nemáme toho času moc, ale nějak bychom se jí rádi odvděčili.

No tak to by samozřejmě nebyla ona, kdyby si nevybrala nějakou lahůdku. Panu M. zadala vyčistit agu – taková ta typická anglická kamna/trouba – a mně prý učesat kočky. Jenže shánějte si je po celém panství zrovna dopoledne, kdy jsou obvykle venku. Našla jsem dvě, dala jim kartáčem co proto, a pak jsem se připojila k panu M., protože ta aga je peklo, hlavně proto, že je zapnutá a vařící a i když se nespálíte, potíte se u toho jako prase a i ve dvou to děsně trvá, když je to dlouho nečištěné, což bylo, protože kdo by to tak asi čistil, když my už tam nejsme.

Vlastně si pořádně neuvědomuju, jaké jsme měli štěstí. S trochou snahy jsme si zvládli domluvit pohovory na National Insurance Number už ve chvíli, kdy jsme byli v ČR a neměli v ruce žádné letenky ani záruky, že se vůbec dostaneme na Isles of Scilly, že stihneme svůj let, že nám ta práce neuteče. Všechno se dělo tak narychlo, že měl člověk jen málo času na myšlení a prostě jen konal s tím, že to nějak dopadne.

Když jsme ve středu večer vytahali kufry do našeho starého pokojíčku, těžko se nám věřilo, že už jsme zase zpátky. Napůl se zdálo, že jsme nikdy neodjeli, a napůl jako by to bylo všechno v jiném životě. Pořád ta stejná, jakoby neúplná a chaotická atmosféra, co tam je už od doby, co Squirrel odešla do kočičího nebe plného horkých kamen, před nimiž se dá spát, šunky a smetany. Bez jejího hlasitého chraplavého mňaučení už tu ten život prostě není, co býval.

7. 3. 2015 Nádraží v Penzance. Za pár minut odbije sedmá hodina ranní a svítá. Naše cesta na Isles of Scilly byla zatím tak dobrodružná a vyčerpávající, že se zdá, že samotný pracovní pobyt na ostrově už nemůže přinést většího vzrušení a víc únavy. Ale kdo ví.

Středeční ráno nás zastihlo plné lehké nervozity, která se proměnila na nervozitu těžkou, jen co jsme začali zápolit s kily a váhovým limitem na kufry. Jako by nestačily už první dva zádrhely – a sice že ani můj táta kvůli práci, ani babička kvůli doktorovi se nepřijdou rozloučit na letiště – pořád se nám nedařilo dostat se na dvacet kilo na kufr, a to jsme ještě vůbec netušili, jak to bude s kytarovým obalem pana M.. Vezmou mu ho jako příruční zavazadlo nebo budou dělat problémy? Přes jeden rozměr přesahuje, budou to měřit? A jeho velký a megatěžký batoh?

Večerní balení – tramtadadá!

Tolik toho bylo zabaleno a zase vyházeno z kufrů ven, protože co pár deka navíc, to spousta peněz navíc (nebo spěšný let do koše). Najednou jsem si uvědomila, že mě to neustálé snažení se o vtěsnání do limitů už zmáhá a nebaví a že mi přijde bláznivé muset se vzdávat gadgetů a věcí, které opravdu miluju a které bych ve svém novém životě chtěla mít. Nemohla se mnou letět moje milovaná aromalampa – jedna z mála věcí, které pro mě dělají jakékoli místo domovem – ani malý plyšový medvídek, k němuž se uchyluju, když není po ruce nic jiného chundelatého na hlazení nebo když je prostě třeba se svěřit něčemu, co neodpovídá, jen soucitně mlčí. Neprošel tělový krém ani nivea, bez níž si housecleaning vůbec neumím představit, a o co snad ještě hůř, oseky nepřežila ani moje nová kulma, s níž už to mám trochu jako Vespa ze Spaceballs. „To je můj extra fén na vlasy a já bez něj nemůžu žít!!!“ 😀

Ne, vážně. Nemám ty svoje splihlé rovné vlasy ráda a kulma byla můj pomocný nástroj, jak se dostávat přes tu blbou délku vlasů, kdy už to není mikádo, ale ještě to není úplně dlouhé. Co mě pan M. před odjezdem ostříhal, vrátilo mě to do doby, kdy je mi té kulmy prostě dost potřeba. A ještě se teď nemůžu rozhodnout – mám zase čekat, až to doroste, nebo to mám vzít zpátky na to mikádo, když už teda? To jsou problémy!

Nekončím, ale pozastavuji na dobu celkem určitou, ze zřejmých důvodů. Ani ne za dva dny odlétám zakusit novou část světa a nový život a eliminační aktivity tak budou muset ustat. Krabice věcí k prodeji bude nejspíš odstěhována do sklepa, protože se mi nepodařilo přesvědčit mámu, aby v prodávání na mém vintedu pokračovala, teď, když se to tak krásně rozjelo – má holt jiné starosti, ale je to škoda. A tak mě napadlo, že to chce udělat si pro sebe takové malé zhodnocení, kam jsem se za těch pár měsíců dostala, co se dalo udělat líp a na čem budu pracovat v budoucnu, až se zase vrátím.

Článků o tom, jak si během pobytu v Anglii nebo krátce po dojezdu zařídit NIN neboli National Insurance Number, je internet plný. Obvykle to bývá celkem jednoduché vyřídit, jen se pak pár týdnů čeká, než vám ho pošlou. Doporučuji třeba tohle video. Zařídit ale NIN už z České Republiky, tedy ve chvíli, kdy ještě v UK nežijete a čeká na vás dejme tomu horká pracovní nabídka, pro kterou ho musíte mít, to je kumšt a taky trochu peklo, jak jsme se s mou drahou polovičkou nedávno přesvědčili.

Jelikož jsem to sama musela před pár dny řešit a počet rad k tomuto tématu na internetu se blížil nule, pokusím se sepsat svůj vlastní čerstvě ozkoušený návod na to, jak ten systém trochu očůrat a věci urychlit.

Snad to pomůže zoufalcům mého typu, kteří si NIN nezařídili včas během své první návštěvy UK (povídejte mi něco o Bychovi…), teď se to snaží napravit a nemají čas to dělat běžnou cestou.

Nikdy jsem nechtěla řešit odjíždění narychlo. Ať dělám, co dělám, vždycky se snažím vyhnout příliš náhlým velkým změnám, a na odlet do příští práce jsem chtěla mít čas se psychicky i fyzicky připravit, alespoň dva týdny.

Jenže najednou je tu nabídka, která nepočká, a najednou musíte žonglovat s x věcmi naráz, aniž byste měli jakékoli záruky, že všechno vyjde. Boj s úředním šimlem je vysilující a nervydrásající. A vlastně i když vyjde, pořád tak úplně nevíte, do čeho jdete.

Proč to všechno tedy podstupuju? Protože to potřebuju. Musím něco dělat, něco velkého, o čem můžu doufat, že z toho jednou budou zajímavé vzpomínky. Vždycky jsem s napětím četla o lidech, kteří se zničehonic sebrali, chopili se příležitosti a změnili svůj život. Vyskočili ze své komfortní zóny bez padáku a bez představy, co bude, a ten volný pád je zocelil a dal jim sílu a inspiraci k úžasným věcem. Otevřel jim oči v tolika směrech, a vždycky je co nového se učit. Takové lidi vždycky obdivujeme, závidíme jim, možná, mnozí z nás „vědí“ (respektive jsou předsvědčení), že jimi nikdy nebudou. A mě baví to přesvědčení bořit. Dokazovat pořád znovu sobě i světu, že tohle může potkat opravdu kohokoli, jen stačí se tomu otevřít. Svět příležitostí a lákavých cizích světů, svět bláznivých událostí není otevřený jen těm, kdo jsou vyloženě dobrodružné povahy nebo jsou kdovíjak fit a zdatní, jak to mnohokrát působí. Ten svět je otevřený každému a je to jen a jen na vás, jestli ty příležitosti budete vyhledávat nebo se jich chopíte ve chvíli, kdy kolem vás proletí. Čapnout to za prdel může každý, jen buďte připraveni, že se vám z té rychlosti bude zezačátku nejspíš dělat blivno, protože na to nejste zvyklí. To ale neznamená, že to není pro vás.

Prokrastinace se neděje jen tak. O něčem svědčí a něco z ní plyne. Když se vám do něčeho nechce, musíte pro to mít důvod, a pokud se zdržujete od něčeho, o čem jste si mysleli, že to vážně chcete, asi je na místě zapřemýšlet. Možná se vám vaše podvědomí snaží tou prokrastinací něco říct.

Nemalé radosti tu obvykle nevedu, tenhle blogerský trend mě zatím celkem minul, ale kdybych takovou rubriku měla, dneska bych rozhodně měla o čem psát.

Dnes se mi totiž podařilo trefit do správné hvězdné konstelace a pustila jsem se znovu do špajzu. Říkám znovu, protože to je běh na dlouhou trať, zvlášť s přístupem rodičovstva, respektive mámy. Nemůžu to dělat sama, potřebuju ji jako supervizora, potřebuju, aby někdo odsouhlasil, že to a to se může dát tam a tam a tamto ať se klidně vyhodí.

Už jen dostat souhlas k tomu se tím prohrabávat a chodit se ptát na souhlasy, se ale získává podobně snadno jako občanství na Novém Zélandu.

Sníh je tentam. Nedávno nás ještě zachvacovala pořádná chumelenice a všude bílo, tři dny relativního tepla to ale zvládly roztát a připravit Sofi o možnost lítat jako liška po zasněženém poli.

Což o to, jí nevadí lítat po něm i tak, ale mejte si pořád toho zabahněnýho psa.