Tulení šnorchlování

Sluníčko dělá divy a naděje jakbysmet.

Konečně se mi podařilo ostříhat se způsobem, kterým se mi to líbí, drží to tvar a nepadá mi to do obličeje. Ta krátká ofina sice způsobuje, že se (zvlášť na fotkách) moc nepoznávám, zato se ale líp udržuje a čelu prospívá, že může konečně dýchat, stejně jako zbytku obličeje, že se po něm furt něco neplazí. Do toho pořád hubnu a trocha připálení se taky udělala svoje – má ženská stránka je momentálně celkem spokojená 8)

Co se jiných věcí týče, přes všechny možné komplikace a dohady jsme konečně byli tuleňo-šnorchlovat, nakonec ve třech. Ráno, když jsem se nemohla doklepat na dva, co slíbili, že přijdou (mělo nás být pět), a naše místní pradlena/žehlička se taky neukazovala, jsem myslela, že už to psychicky nezvládnu, ale nakonec alespoň ona dorazila, což mě trochu podrželo. O něco později jsem se pak dozvěděla nějaké důvody, proč ti dva nepřišli – no, že by to znělo důvěryhodně, to se říct nedá, ale tou dobou mi to už bylo jedno, hlavně proto, že paní, co ty výlety pořádá, mi na konci celé akce ty předplacené peníze za čtvrtou osobu normálně vrátila, což jsem vážně nečekala a dost mi to zvedlo náladu (jen mě trochu mrzí, že mi to neřekla rovnou, že mi je vrátí – nemusela bych se tím po celý ten výlet užírat). Když se to tedy vezme kolem a kolem, ta samotná věc byla dost parádní zážitek, který si možná později i zopakujeme. Tuleni jsou prostě ňuňu 🙂

Nepamatuju si tedy, kdy jsem se naposledy tak bála a zároveň byla tak vzrušená. Cesta na ostrov St. Martin’s na speciálním rychločlunu (no, oproti té naší nafukovačce mi to tak možná jenom připadá :D) byla větrná, ale jinak nám počasí přálo, což nás těšilo a ve mně to vzbuzovalo pocit zadostiučinění vůči lidem, kteří se odmítli zúčastnit právě kvůli počasí a že prý si počkají do léta. No, smolík. Tepleji zaprvé nebude (určitě ne voda), slunečno jsme měli, až jsme se domů vrátili rudí, a lepší to asi být moc nemůže, a hlavně celé léto už je zabookované. Kdo chvíli stál… Muhehe.

No ale mělo to svoje komplikace. Ještě než jsme vyrazili, bylo nám řečeno, že na St. Martin’s nefungují záchody a že si prý můžeme jedině dojít na zastávce na St. Mary’s, kde budeme nabírat pár dalších lidí, pak už prý nic. No, to nepotěšilo a bohužel ani nestačilo, ale o tom později 😀

Na St. Martin’s nás vysadili u mola a převedli o kousíček dál ke třem kůlnám, kde jsme se měli převlékat – kdo by očekával nějaké kabinky nebo nedejbože sprchy, haha. Byly to prostě dvě kůlny, kde se skladovaly lodě, jednu dostaly ženské, druhou panstvo, a schovávej se do ručníku, když se stydíš.

Tam nám podali pár informací a začali nám přidělovat neopreny, rukavice, boty, šnorchly a ploutve. Vsoukat se do toho všeho byl docela nadlidský úkon, ale aspoň v tom bylo celkem teplo, což se o vzduchu moc říct nedalo. Foukalo, ale zase nám bylo jasné, že ve vodě to bude všechno jedno. Samozřejmě, že jakmile jsme se navlékli a vydali se zpátky k vodě, se mi začalo chtít děsně na malou.

Seal Team!

Cca dalších pět minut jízdy tím samým rychločlunem (už to byl zážitek) a byli jsme u skalnatých pahorků, kde žije celoročně kolonie tuleňů. Jen jsme se přiblížili a už jsme jeden přes druhého halekali „tam“ a „támhle“, jak se z vody vynořovaly periskopům podobné „psí“ čumáky.

Tuleni se museli podívat, co se to děje, já začala chápat, že se to děje vážně a že už není cesty zpět, dostali jsme ještě rychlé školení, jak si nasadit šnorchl, jak z něj vyflusnout vodu, když se dostane dovnitř, a jak se k tuleňům přibližovat, ale nehonit je, a najednou byl konec „školení“ a teď prostě „skočte do vody a dělejte si co chcete“. Začínala jsem z toho mít vážně zvláštní pocit, jako že se ženu do něčeho, o čem vím houbelec, a že to je všechno úplně šílené, ale jinak super 😀

Po skoku do vody, kromě toho, že nemám šajna, co mám dělat, člověk rychle zjistil pár dalších věcí:

1) Ta voda je brutálně ledová a ten oblek se jmenuje wetsuit prostě proto, že vám do něj okamžitě brutálně nateče 😀 Tuhle část jsem, musím říct, nějak podcenila, a nechat si kalhotky pod plavkami se ukázalo být celkem špatným nápadem. Nevím, proč jsem si myslela, že zůstanu v suchu. Příště si rozhodně musím pamatovat na suché prádlo navíc.

V první chvíli jsem myslela, že umřu šokem. Ledová voda zatéká za krk, do rukavic, do nohavic, najednou je všude. Lapu po dechu, špatně se mi dýchá pusou, dělá se mi z toho špatně, snažím se nepanikařit a nesundavat šnorchl. Odrazím se od člunu a doufám, že se nepotopím.

2) V těch ploutvích se nedá vůbec plavat. Abych řekla pravdu, nevím, co měly za smysl, snad kromě toho, že vás asi drží nad vodou. Jinak pohybu rozhodně nepomáhaly, spíš škodily, a tak se často stávalo, že jsme do sebe naráželi s ostatními šnorchlisty, ježto jsme se neměli jak odpohybovat pryč 😀

3) Čelo! Bolí! Zatímco zbytek těla se poměrně rychle ohřál na celkem přežitelnou teplotu, čelo a čelisti byly nechráněné a ponoření do vody obličejem bylo vyloženě bolestné. Naštěstí i na to si člověk za chvilku zvykl, nebo to spíš přestal řešit pod vlivem adrenalinu.

4) Nevidět, co se pode mnou a kolem mě děje, mě děsí víc, než jsem si myslela. V podstatě mám hrůzu ze dna i v bazénu – jakmile jsem v něm sama, nemůžu se zbavit dojmu, že najednou obrovský žralok prorazí dnem a všechno se zbortí do temnoty, která mě stáhne s sebou. Najednou mi tak v té tmavé vodě došlo, že mě nic nedělí od toho, aby se do mě pustilo obří divoké zvíře, člun s pořadatelkou výletu byl pořád dál a dál, nebyla tu žádná klec, žádné dno, na které byste dohlédli, žádné stěny, jichž se přidržet, a nebylo vidět pod vodu, dokud jste nešnorchlili. Neustále jsem musela bojovat s panickými záchvaty, ať už z toho, že nevidím pod sebe, nebo najednou vidím a jsou tam nějaké obrovské šutry, které zeshora nejsou vidět, nebo se pode mnou něco hne, nebo nám říkali, ať se díváme za sebe, že mají tuleni ve zvyku připlavat zezadu (jenže v tom obleku a ploutvích a šnorchlu se fakt špatně hýbalo a pozorovalo okolí), nebo jsem se nutila brejlit do vody, když jsem ve skutečnosti měla nutkavou potřebu dívat se nad ni a sledovat, kde jsem, kde je člun a kde jsou ostatní, případně kde vykukují tuleni. Přitom nám samozřejmě řekli, že se máme dívat hlavně dolů, protože tuleni vydrží zadržovat dech na dvacet minut, takže nám toho nad vodou spousta uteče. Jenže dívat se pod tu hladinu a uvědomovat si, že je tam úplně jiný svět, jěmuž jste vydáni na pospas, že tu nejsou žádné mříže či ohrady a že jste v tom naprosto sami… když se kousek ode mě vynořila hlava, ještě to šlo, ale podívat se pod hladinu a zjistit, jak obrovské k ní patří tělo a jak blízko se zdá být, to vždycky přineslo další nový šok. Jednou jsem si nějak drcla do šnorchlu a lekla jsem se i toho 😀

5) Tuleni jsou hodně jako psi. Jsou zvědaví, hraví, občas trochu nenechaví, a dovedou ňafnout, když se jim moc nelíbíte. A ty jejich temné velké oči jsou napůl po psovsku roztomilé a napůl strašidelné. Ten upřený pohled, když se od vás vznáší asi metr, dva, a zíráte si navzájem do obličeje a vy víte, že to je jeho prostředí a ne vaše a kdyby se mu zachtělo, tak po vás vystartuje, ani nemrknete, a teď prostě nevíte, co čekat, netušíte, co se může dít, a nechápete, co tu probůh děláte… nikdy jsem vlastně nebyla na adrenalinové zážitky a tohle mi připomnělo, že pořád nejsem, ale něco na tom bylo kouzelné. Snad právě to, že to byla zvířata, jejichž přítomnost a blízkost mi tady na ostrovech pořád nějak chybí, že to bylo trochu jako v zoologické zahradě, která mi tu chybí, ale zároveň vůbec – protože tuleně jako takové jsem vlastně naživo asi nikdy neviděla, ani v té zoo – a že to tedy bylo spíš asi jako v nějakém dokumentu, nebo jako bych na chvilku prožívala život někoho jiného, kdo dělá různé úžasné věci. A vždycky, když se přede mnou mihlo oblé stříbrné tělo, jsem si vzpomněla na mámu a jak by se hlavně nad těmi mláďaty rozplývala. Tuleni – jsou – ňuňu!

Dolní foto: vykukující tulení hlavy 🙂

Nakonec jsme ve vodě byli asi čtyřicet minut a pan M. po celou tu dobu natáčel půjčenou Go Pro kamerkou, z čehož vzniklo pár dost zajímavých záběrů (ale než se dostaneme ke stříhání, to zase budou Vánoce, známe se…). Na tuleně jsem si nesáhla, jen skoro. A jeden by mi ožďubnul ploutve, kdybych se nelekla a nepoplašila ho. Zato pan M. si užil s jedním pořádně macatým samcem, co se ho rozhodl poškádlit a zespoda na něj několikrát najel, přičemž jednou z toho mu zubama oňuchnul koleno a pan M. rozhodně nevypadal, že by si ten nenadálý příliv blízkosti něčeho tak velkého a neovladatelného moc užíval 😀 Naštěstí té potvoře stačily dva podvodní žďuchance do čumáku a nechal pana M. na pokoji.

Ovšem další zjištění: 6) Studená voda dělá s močákem fakt divy. Co vám mám povídat, to prostě nešlo. Chtělo se mi najednou tak strašně moc, že bych brečela, a to nerozepnete a nesvklíknete – i kdyby to šlo, zmrzli byste. A tak jsem se stala materiálem do bravíčkových historek, neb jsem to do toho neoprénu musela pustit, a to dokonce několikrát. Prostě nebylo jinudy ven z průšvihu 😀 Na uklidněnou pro čistotné, beztak mi dovnitř neustále všudyma proudila voda, takže to nebylo jako vyloženě si v tom plavat, nicméně příjemné to taky nebylo a jestli půjdem ještě někdy, tak dva dny dopředu nepiju, protože takovou děsnou potřebu jsem fakt ještě nezažila 😀

Když už to v té vodě nešlo vydržet, dopachtila jsem se zpátky ke člunu, nastavila nohu, z níž mi paní pořadatelka odepla ploutve, abych pak mohla vyšplhat po žebříku. Jak jsem si s čvachtnutím sedla a crčelo to ze mě, došlo mi, jak příšerná je mi zima, a začala jsem se bát, že jsem se podchladila. Paní nám všem naštěstí nabídla horký čaj ze zázvorem a citronem a my jsme si všichni, jeden po druhém, spolehlivě zpařili držky, jak jsme nevydrželi čekat 😀 Twixka to ale trochu napravila, tu nám nabídli taky a nikdo neodmítl. Ohřát si prsty a žaludek zázvorem bylo v tu chvíli nejspíš životně důležité, nicméně dalších aspoň deset minut jsem se stejně nemohla přestat třást a nic tomu nepomohlo, že se kolem nás objevovali další tuleni a připlouvali až k lodi (zase jsem si málem šáhla na čumák). Už jsem prostě měla dost a chtěla jsem zpátky (a taky se mi chtělo znovu děsně čůrat, fakt nepochopím, nic jsem nepila :D)

Zpátky na Svatém Martinovi jsme se celkem zmrzle a obtížně vysoukali z obleků (chtělo to trochu vzájemné pomoci), kdo chtěl, mohl se sprchnout v plavkách pod solárním vakem (či jak se tomu říká), ale to nám nějak nepřišlo zapotřebí, a tak jsme jen poplatili za dopravu, která nebyla v ceně, a obdrželi instrukce, kudy kam máme jít a kdy nám jede spoj zpátky. Dalo nám to tři hodinky času na prohlídku ostrova, což nás těšilo, protože tam jsme ještě nebyli.

První úkol byl najít záchod, ovšem nakonec jsem našla houbelec, a tak to vyřešilo křoví, které ovšem taky nebylo dlouho k nalezení. V tomhle směru tam fakt zařízení nejsou.

Na St. Martin’s jinak není nic moc zajímavého k vidění. Má asi čtyři lokace, kde něco je, jako třeba jakási čajovna a asi tři restaurace/puby, z nichž v tom jednom (Seven Stones) jsme zakotvili a jak mě sendviče nebaví, tady je měli fakt dobré, stejně jako hummus, kterému jsem nikdy dřív nepropadla, až teď mě uchvátil 🙂

Vypadá to masitě, ale nenechte se mýlit, pouze mozzarella, sušená rajčata a pesto 😉 Bašta!

Krom toho jsme se akorát v místním veggie stánku plácli přes kapsu a koupili si místní čuprový jablečný moštík, a pak jsme zakotvili na pláži na opačném konci ostrova, odkud nám měl jet spoj zpátky (už bychom na ty lodě potřebovali lítačku), a to bylo moc fajn, protože jsme konečně měli pocit, že je fakt léto. Na pláži, paří do nás sluníčko, písek se třpytí, my už jsme osmahlí a když si člověk lehne, aby se vyhnul větru, tak se dá sundat i tričko a konečně po x měsících se vážně opalovat.

To nás normálně mrzelo, že nám to jede asi za půl hodiny.

plaz

Domů jsme jeli krokem, byl odliv a bylo hodně mělko. Bylo to jako vznášet se v bazénu a ta tyrkysová voda – no člověk by jí normálně věřil, že je teplá, ale bohužel vážně není a asi ani nikdy nebude.

Kvůli odlivu nás vysadili na druhé straně ostrova, a tak jsme po té vší únavě a spálených hlavách ještě museli podstoupit štreku pěšmo přes celý náš ostrov, ale nejsme másla, dali jsme to celkem v pohodě a až doma lehce padli vysílením. Jak říkám, v těchhle končinách čas letí, tělo se exrémně vyčerpává, mozek dostává děsně zabrat, jako co tady chcete dělat, abyste se udrželi při smyslech a při zdraví?

Jediná cesta je zdravě a dobře jíst, pečovat o sebe, pečlivě se oblékat a balit proti všudypřítomnému větru, co nejvíc odpočívat a spát, kdykoli to jen jde, chodit se tužit do sauny a odpočívat do vířivky, vzájemně se opečovávat se svými drahými polovičkami a pravidelně masírovat namožené svalstvo, tu a tam si vychutnat skleničku vína nebo plechovčičku piviště na dobré trávení, no a prostě se snažit se všelijak rozptýlit a vyventilovat, jak to jen jde. Když ti život dá citrony, uděláš limonádu, když ti dá tuleně, tak sakra jedeš na tuleně, kdyby nevím co 🙂

Protože to prostě není lehké a leze to na mozek. A už teď, po pouhých třech měsících, se s panem M. dost těšíme domů a na všechna lákadla a možnosti civilizace. Chybí nám Brighton, Londýn, Crawley, dokonce i Praha, chybí nám možnost mít vlastní kuchyň a klid a hodně úložného prostoru, ale i když jsme teď dostali možnost přestěhovat se do pokoje právě s vlastní kuchyní, nakonec jsme se rozhodli zůstat ještě chvíli tam, kde jsme. Mimojiné proto, že ten pokoj má neskutečně špatný strop a jak to skřípe, když nad vámi někdo chodí, to jste nezažili. Ale hlavně jsme po zvážení všech pro a proti usoudili, že to ještě zkusíme s těmi našimi nenáviděnými sousedy z druhého konce annexu nějak vydržet – případně že se pokusíme vyštvat je, namísto abychom odcházeli sami. K tomu nás koneckonců přivedl i fakt, že nejsme jediní, koho otravují. Bo jak řekl Karel – a má velkou pravdu – nám tady na hlavu nikdo srát nebude.

Nejsme másla, nejsme nováčci a vzhledem k tomu, jak zadobře jsme s naší novou šéfovou, herdek, přece se nenecháme vyštvat z vlastního pohodlného bydlení. Aspoň do té doby, než mě pan M. donutí přestěhovat se na druhou stranu ostrova na zámek, to tady snad ještě chvíli vydržíme.

Ovšem zase, už jenom to, že má člověk na vybranou a že si to hlavně uvědomí, má obrovský vliv na psychiku. Stejně jako když si uvědomíte, že odsud vlastně kdykoli můžete do týdne odjet, kdybyste to přestali dávat, nebo že jste se svou vlastní pílí dostali do pozice, odkud si můžete aspoň lehoučce diktovat či upravovat podmínky.

A taky mě baví, jak si tu často přejeme něco, čeho se nám nedostává, a najednou nám to vesmír přihraje. Jako třeba zásoby ovesných vloček. Jen škoda, že nám přistály v klíně díky tomu, že z ostrova odjíždějí David s Aničkou.