Boj o koš a další věci

Letos ten čas opravdu nevnímám, nemám kdy. Nějakým zázrakem je najednou červen a já nevím, kde mi hlava stojí a ani mi to nepřijde. Posledních několik dní bylo obzvlášť náročných. Lítáme po ostrově pořád jako hadr na holi a nevíme dne ani hodiny, co budeme dělat dál. Nikdo nám neposílá papíry. (V neděli nám neposlali do chaty koš s prádlem a dalšími věcmi, takže jsme si to všechno museli natahat z Maid’s Store, a to ani nemluvím o tom, že jsme do nedělního dopoledne vůbec nevěděli, že tu chatu budeme dělat.) Zato nás posílají po všech čertech a dny se neskutečně natahují, když máte místo dvou položek na to-do listu šest a víc a tak strašně moc věcí na pamatování si.

Šéfová se tuhle holedbala, jak jsme vytížení a přitom to není cítit. No možná pro ni. My si „užíváme“ v plné parádě. V bazénu teď běžně při kontrolách chybí veškeré ručníky, doplňujeme ve velkém. V unitách se dveře netrhnou a co se změnil systém incleanů, dochází k situacím, kdy si zákazníci pořídili balíček bez uklízecích služeb a přesto nás o ně žádají (což musíme zdvořile ignorovat), nebo naopak si je pořídili, ale ani o tom nevědí a nic po nás nechtějí, když se jich ptáme (což oslavujeme). Dnes jsme opět měli problém s lidmi, kteří se měli odhlásit v 10:30 a ještě snad v půl dvanácté tam byli, což nám taky zkomplikovalo život a nakonec je musela vyhnat šéfová (u takových věcí mě vždycky mrzí, když nejsem). V jedné unitě jsme měli dělat pouze prep – rychle oprášit, vyměnit mléko v lednici za čerstvé, možná přeluxnout, dát čerstvé květiny do vázy, možná vymopovat, ale většinou se to nedělá. Jenže jelikož to byl prep po někom jiném a ne po nás samých, kuchyně byla tragická. Vzteky jsem vyhrábla z báglu iPhone a začala fotit všechny nedostatky – bohužel jsem neměla dost času na skutečně všechny, ale i těch pár stačilo na to, aby supervizorovi lehce seskočil úsměv z čuni. Nicméně vysvětlení se mi pořádného nedostalo – nevím ani kdo tu chatu uklízel, ani kdo ji měl kontrolovat a neudělal to.

Jako by nestačilo, že mě zdrželo tohle, manažerka nám ráno poslala naši sousedku s tím, že ji mám zaučit v kuchyni (jasně, na to mám fakt zrovna při tom nejšílenějším dni čas!), a po asi dvaceti minutách toho zaučování přišla, že mi ji vezme a vysvětlí jí všechno ve vedlejší, už uklizené chatce. Myslela jsem, že mi hrábne, dvacet minut drahocenného času a energie v řiti.

Pak si mě zavolala do té unity, kde jsme dělali ten prep, a že prý co to má být, spousta věcí ve skříňkách je na špatných místech. Velmi rychle a velmi netrpělivě jsem jí sdělila, že já tu unitu neuklízela, jen připravovala, přičemž jsem logicky nenahlížela do skříněk – to není má povinnost – a že já vím, kde má co být. Dívala se na mě lehce nedůvěřivě a jak je jejím pitomým zvykem, znovu mi zopakovala, že takto ty věci nemají být, což už jsem věděla. Nicméně pochopila zřejmě z mého výrazu i tónu, že fakt nemám zájem ani čas se o tom s ní vybavovat a řekla, že to přeháže sama a že mi děkuje. No ještě aby nadávala. 

Za to, že jsme v neděli neměli koše, se omluvila ona i šéfová, ovšem takovým dost halabalým způsobem, z nějž jsem nebyla schopná vyrozumět, zda se to tedy už nebude opakovat nebo co.

Protože jsme neměli papíry s odjezdy zákazníků, nevěděli jsme, do které chaty už můžeme, z čehož nastal zbytečný zmatek a zdržení. Uprostřed největšího šrumce navíc manažerka šla do té chaty, co jsme ji dělali v neděli (a kde jsme po odchodu nechali pytle s prádlem k vyzvednutí řidičem, jak nám řekla), a ty pytle donesla k té unitě, co jsme ji zrovna uklízeli. Jako bychom snad měli čas ještě odnášet něco z neděle, když už tak jsme měli kolem unity asi šest obřích pytlů a nebylo tam kam šlápnout! Kam se poděly hlášky jako „Udržujte vždy ty vchody čisté, aby zákazníci, co bydlí vedle, nebo i jen jdou kolem, neviděli tu obrovskou kupu věcí“? A proč nám prokristapána v ten nejhorší den ever ještě přidělává práci, kterou měl udělat řidič, a to ještě pohodlně autem? Někoho bych tu nejradši zabila.

Uprostřed všeho dění jsem se dozvěděla, že do koše na kompost se nemá dávat pytlík – což budu stejně dělat dál, protože to je největší kekel a humus a já to umývat prostě nebudu – a že jeden z letáčků, které patřívaly do uvítacího balíčku, tam zřejmě nemá co dělat a možná ani nikdy neměl. A dalších pár věcí, co nás prostě někdo nějak naučil a teď se dozvídáme, že to má být jinak. A co třeba ten fakt, že do čajového balíčku dával ten, kdo uklízel místo nás v sobotu, úplně jiný počet věcí, než kolik tam má být? Tady prostě nikdo nic neví. A ještě nám řeknou, že nemám dneska vyměňovat žádné skleničky na červené víno, protože na celém ostrově prostě žádné nové nejsou, a totéž platí o pánvích a cukru 😀 Mou malou krabici z Maid’s Store mi odvezli, protože v hlavním Depu nemají cukr vůbec. No to mě poser.

Dnes mi prostě připadalo, že už to snad nemůže být šílenější, ale pak jsem přišla domů a moje mikina, kterou postrádám už od soboty a která prostě nikde v pokoji ani ve skříni nebyla, si tam najednou visí na ramínku jako by zrovna venku nezuřila vichřice (a to prosím zuří) 😀

Dál jsem se dozvěděla, že Anička, která s námi má jít v neděli na tulení šnorchlování, dostala zánět močáku. Přemílám v hlavě, co mě to stálo úsilí najít náhradu za Davida, a teď tohle. To, že bych já měla přesně v ten den dostat měsíčky, což v mém případě znamená kompletní tělesnou bolest, znemožňující mi jakoukoli aktivitu i jen pohyb z postele bez požití dávky prášků, a že mi ta mrcha chodí vždycky na čas, snad ani nemá smysl zmiňovat.

Zdá se mi to vůbec jako dost nešťastný začátek týdne. Tolik jsem se radovala, když jsem vyhrála svůj cca týdenní a velmi vyčerpávající boj o koš, a teď tohle. To bylo totiž tak:

Co jsme přesedlali do unit, naši ubytovničku začali místo nás uklízet dva, co jsou relativně nováčci. Že to nedělali úplně pořádně a nevěděli, jaký máme systém, to se dá pochopit. Ale z nějakého důvodu nám v recyklačním koši začali přehazovat dvě části, na kov a plast, což způsobovalo, že při dalším vaření se vždycky někdo z nás nachytal a trefil do toho druhého – byli jsme prostě zvyklí házet kov nalevo a teď najednou přistála konzerva v plastu a kurně, proč to někdo prohodil? Stejně to pletlo i druhé lidi – nováčci, co se přistěhovali nedávno a ani nepracují v našem oddělení, na recyklační barvy košů naprosto dlabou nebo o nich ani nevědí. Pokud vůbec něco sledují, tak je to nápis, který jsem sama zhotovila na víku toho koše a který udával, že levá červená strana je kov a pravá žlutá je plast. Ve chvíli, kdy byly koše prohozeny, ale nápis pořád hlásal levo kov, pravo plast, to nováčci začali motat. Nikdo se nepodívá, že už v tom koši něco je a co to třeba je. A tak končily plechovky zmixované s petkami a mně to dalo hodně nervů, hodně vyčerpávajích vnitřních dialogů a nakonec i trochu zoufalých slz nad tou vší absurditou, abych přiměla supervizora, který se s těmi dvěma přátelí, že jsem to s těmi zprávami po papírkách pro ně myslela vážně a že opravdu potřebujeme, aby ty koše nechávali laskavě tak, jak je našli, nebo proti nim podnikneme kroky a budeme si stěžovat. O tom, že jsem si představovala, že jim proházím řidítka se sedátky a nechám jim tam ceduli s nápisem:“Jak se to líbí vám, když vám někdo prohazuje vaše věci?„, se snad radši taky šířit nebudu…

Práce tu vážně není lehká. Soužití a dělení se o kuchyni s dalšími asi dvaceti lidmi taky ne. To, že nám vedení sere (byť neúmyslně) na hlavu a přidělává tunu zbytečné práce, ježto levá ruka neví, co dělá pravá, to dá člověku taky zabrat, podobně jako lidi, co vám kradou zásoby z kuchyně, ačkoli jste jim jasně řekli, že to není veřejné jídlo (jako vážně, jaký ichtyl si může myslet, že tam ty oleje, soli, koření, těstoviny, konzervy a vůbec všechno přišly samy a že jsou pro všechny?). A vážně nemám potřebu ještě po tom všem přijít domů na oběd, vyhazovat odpadky a zjišťovat, že mi zase někdo prohodil koše. Jestli jsem v této kauze reagovala přehnaně a snad i lehce hystericky, ať hodí kamenem ten, kdo by zvládl tyhle nervy ustát líp. Dělat si ze mě prdel, to teda nebudou.

Pan M. na mě dělá oči, abychom se přestěhovali cca za dva měsíce do bytu po jedněch Češích, co odjedou. Abych řekla pravdu, má spoustu výhod a to soukromí (sdílení jen s jedním dalším Českým párem) by bylo k nezaplacení. Přesto mi ale stahuje žaludek představa, že budeme bydlet tak daleko od unit, kam jezdíme pracovat, že si nebudeme mít prakticky kde uvařit oběd (i když se vtírneme do zdejší kuchyně, nebudeme tu mít žádné zásoby, všechno tedy bude muset být předchystané) a že pan M. se cítí být připraven na to, abychom přešli při obědech na raw stravu. Já se tedy necítím a ty chutné a celkem poklidné obědy, a ta neskutečná blízkost do práce… myšlenka, že o to přijdu a co bude dál, mě budí ráno ze spaní stejně nepříjemně jako ten zatrolený pocit, že jsme zaspali, kterého se prostě nemůžu zbavit. Nevím, co s tím mám dělat – dají se tu pověsit druhé závěsy? Asi se budu muset zeptat, nebo se zblázním.

V takové dny člověk vážně potřebuje rozptýlit. Snad proto si teď stříhám vlasy snad každý třetí den (no dobře, teď jsem si ošmikala ofinu tak nakrátko, že si musím na chvilku dát pohov :D), hrozně se těším na ty tuleně (jenže mám zase nervy z toho, jak to nakonec dopadne) a taky jsem ráda, že jsme se v sobotu dostali na St. Mary’s, a to dokonce zadarmo, jelikož jsme v jedné unitě našli předplacené lístky v hodnotě aspoň padesáti liber. To jako vůbec nenaštve 😀

St. Mary’s je jiný svět. Jiní lidé, obchody (celkem o ničem, ale i tak je to změna), víc koček a zase trochu jiná krajina ke zkoumání. Na takové pěkné vyhlídce nad oceánem se nám s panem M. vždycky trochu pročistí hlava a líp se nám uvažuje, proč tu vlastně jsme a za čím kráčíme. Najednou už to není o tlachání o druhých, nebavíme se ani o práci, zato se ale bavíme o nás a vážných věcech. Pan M. si představuje, že by tu mohl vychovávat děti, já zase ani za nic – už teď mám ponorku. A děsí mě představa, že ji nejspíš budu mít po celý život, z jakéhokoli prostředí, kde budu dýl než rok, dva. Bylo to tak vždycky a možná holt prostě vždycky i bude.

Ostatně pro někoho, kdo má rád steampunk, je mít ponorku vlastně celkem příhodné 😀

↓ Pub a restaurant U Mořské panny

Collagesteam

↓ Kočkování, výhledy, muffiny, kafíčko, milky way a veggie burger

marys

↓ V práci taky není vždycky tak zle 🙂

Collageprace

Mít zajímavý život je někdy až moc vyčerpávající. V takovou chvíli si přeju jen vypnout nepravděpodobnostní pohon a uslyšet:“Normality restored.“ A objevit se třeba doma v posteli, dát si rohlík s poličanem a pak vanu. A spoustu bublinek.