Odmítám názory, že „je po svátkách“. Ale popravdě mě přece jen taky zaplavuje skoro až klid z uvědomění, že je to celé velké haló za námi a že jsme to zvládli. Pracovně před svátky to byla síla, pak odjezd do Čech, celý ten cirkus doma okolo plánování, kdy koho kde vidět, nějaké nákupy věcí nezbytných pro život zde (hlavně léčiva) i posledních dárků, a hlavně v tom všem i tak trochu si ty svátky fakt užít, být s rodinou, zahrát si s tátou tanky, pomazlit se s kočkama, dát si nějaké to domácí jídlo, kafíčko z „tučňáka“ a dokonce jsem zvládla i megapocket v KFC, který bych tedy mnohem raději vyměnila za párek v rohlíku na Míráku, ale ten bohužel nebyl 😛 Ani levandulovou palačinku jsme nezvládli, jen medovinu, ale ta byla taky dobrá. A na Vyšehradě jsem byla! A vůbec to celé bylo náročné, ale zároveň taky hrozně fajn.
Sedím na gauči s talířkem naloženým pocukrovanou vánočkou a ve sklence od marmelády mi pomalu chladne horké kakao. Na okně divoce plápolají svíčky – je tam průvan. Trochu uvažuju, jestli je nesfouknout, ta vysoká není umístěna vyloženě stabilně, ale nemůžu se přimět s tím něco dělat, na to plápolání se příliš hezky dívá a jsem příliš rozlámaná. Vstávala jsem ještě za tmy, abych pomohla v domě se snídaní, vyžehlila kotel prádla a všechny vyprovodila.
Máme na zahradě strom, co se zbláznil – myslí si, že je jaro, a nasadil poupata. Navzdory tomu je třeba si přiznat fakt, že včera byl poslední listopadový den a – ač tomu vůbec nemůžu uvěřit – dneska začal prosinec.
Na ty moje každoroční anti-wishlisty už jste si asi zvykli. Život podle minimalistické filozofie má v podstatě jen jediný zádrhel, a tím je to, že lidé kolem vás nejsou minimalisti. Uvažují v hmotných věcech a Vánoce jsou pro ně především období dárků. Nic nedávat? To přece nejde!
A tak já neříkám, nic nedávat. Ale dávat jen to, co ten člověk opravdu chce nebo potřebuje, nebo nějakou maličkost. A ne každou blbost, která by se mu mohla líbit, a ještě to honit na hodnotu nebo na velikost, protože „tohle je přece málo, to musim koupit ještě něco“. Já už si nekupuju skoro nic, jen spotřebovatelné věci, zážitky a velmi výjimečně něco, co bych tak úplně nepotřebovala, ale líbí se mi to. Že bych se v nákupu unáhlila a pak litovala, to se mi stane tak jednou, dvakrát do roka, a paradoxně jde obvykle o věci směšně levné, u nichž takový pocit viny je prakticky nesmyslný. Moje nenakupovací výzva už dávno přestala být výzvou. Zjistila jsem, že je mi to úplně přirozené, a že už se neumím přimět vnímat to jinak. Ok, jednou za uherák toho mám dost, přece jenom jsem ženská a mám ráda nové hezké věci, ale i tak, to už musí být něco, co jsem v sobě jako přání nosila několik let, že mi konečně hráblo a koupila jsem si to.
Takže z mé strany už věcí moc nepřibývá. Pořád je ale třeba regulovat příliv zvnějšku, a tak jsem zas letos měla v plánu obnovovat článek o tom, co všechno nechci, jako jsem to dělala každý rok. Nějakým zázrakem se mi ale podařilo během roku nasbírat seznam věcí, jimž bych se vůbec nebránila. Přece jenom spotřebovatelné věci se časem nakonec vážně spotřebují, například jsem letos dodělala spoustu prádla a také celkem úctyhodný počet párů často prehistorických ponožek, které to se mnou táhly, no některé už dobrých patnáct let. Chodili jsme tenhle rok s panem M. po několika divokých túrách, a tak se mi letos poprvé stalo, že vážně nemám skoro žádné ponožky ani spodky a děravé mám i poslední dvoje slušné kalhoty 😀 Co vám mám povídat, začátkem příštího roku nejspíš trochu provětrám peněženku v Primarku a už se na to hrozně těším 🙂 Hlavně na ty ponožky 😀
No ale jsou tu i jiné věci. Tož pro inspiraci a pro těch pár nejbližších, kteří si ty moje bláznivé seznamy každoročně čtou a dávají si navíc i tu báječnou práci se jimi řídit, tady to je 🙂
Stvořila som (stáhni zdarma):
