Mám-li se zamyslet, co mi dal rok 2015 a splnil-li má očekávání, mám v tom trochu zmatky. Myslím, že leccos vyšlo naprosto perfektně, a že veskrze jsem se měla dobře, ale byly tam věci, díky nimž na ten rok bohužel úplně pozitivně vzpomínat nebudu a které mě mrzí.

Cestování za hranice je jedna věc, ale co člověku při podobném životním stylu může nejvíc zamotat hlavu, je to cestování v čase.

Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty podšálky ztratí!, ehm, chci říct, já to myslím, docela vážně.

Před rokem touhle dobou jsem si jako jedno z nejhlavnějších předsevzetí vymyslela výzvu s názvem Buy nothing new challenge. A protože rok je pryč, myslím, že bude dobré zhodnotit, jak se mi to celý rok dařilo, co bylo nejtěžší a jestli to byl dohromady dobrý nápad.

Je to zvláštní, ale říkám si, že asi víc vánoční atmosféry chytám po Štědrém dnu než v období před ním a při něm. Asi proto, že na to dřív nemám moc pomyšlení.

Být doma je zvláštní. Jako bych nikdy neodjela. Čím delší mi připadá doba, kterou strávím v zahraničí, čím víc se těším domů, čím víc už tam toho mám pokrk, tím všedněji si tu pak připadám po návratu. Všechno je letos nějak stejné.

Pár lidí, co tu byli, už tu není. Ale s většinou jsem si nebyla tak blízká. Pár míst dostalo nový kabátek, vznikly nové podniky a u nás doma je čím dál tím víc zapotřebí udělat novou kuchyň. Ale to je tak všechno.

Poslední dva dny naší tour utekly, ani jsme nevěděli, jak.

Poslední den v Londýně utekl bláznivě rychle. V deset jsme museli mít vyklizený pokoj, ale vstávali jsme samozřejmě mnohem dřív, abychom zabalili, posnídali a zkompletovali sushi. Spát jsme šli samozřejmě opět dost pozdě, takže to nebylo nejpříjemnější ráno a už jsme se vážně těšili, až se normálně vyspíme.

Neměli jsme toho zase tolik na pořadu – nejprve se šlo do velkého Primarku na Oxford Street, a pak jsme se měli jít vylepit do Hyde Parku a prostě relaxovat. Ale to by bylo, aby nebyla nějaká pakárna, alespoň jedna za celý výlet.

Cestou domů jsme se rozhodli splnit si jeden velký sen a podívat se do Warner Bros studií ve Watfordu na obrovskou a velmi žádanou zdejší atrakci, Harry Potter Tour. Na ten den jsme měli ještě další plány, ale ty brzy opustily scénu, protože tour samotná nám dala silně zabrat a na nic dalšího už jsme prostě energii neměli, a čas vlastně taky ne.

A tak jsme si užili den čistě po potterovsku!

Milé děti, začínám to na sobě cítit. Ale bude zas líp.

V Exeteru jsme nakonec v Burger Kingu nevydrželi ani do devíti, nelíbilo se nám tam, a tak jsme se přesunuli do McDonald’s, kde to měli vymyšlenější s internetem a otvíračka byla do půlnoci. Tak jsme se rozhodli, že se vykoupíme pár kafi, která nám stejně bodnou v udržování se vzhůru, a zůstaneme na netu tam. No, kafe stálo za prd, jedno bylo přeslazené a druhé nesladké, a i při zabíjení času koukáním na seriál byla docela krize se udržet vzhůru, zvlášť když nám už od osmi připadalo, jako by byly nejmíň čtyři ráno. A ke všemu máte nervy, že na vás někdo přijde, co mu tam stahujete videa, žejo 😀

V Yze se mi spalo jako by mě hodili do vody. Občas jsem se vzbudila dupáním na chodbě a není mi jasné, kdo to tam furt uprostřed noci pobíhal, ale jinak mi noc utekla jako nic a zdála se mi spousta živých snů, které si sice pamatuju, ale nedovedu z nich za prase vydedukovat, jak by se mi proboha mohly splnit.

To znáte, ne, že co se vám zdá první noc na prvním místě, se vám splní? 🙂