Když jsem před několika lety začala hltat všechny možné blogery minimalisty a jejich seznamy majetku, čítající třeba i pod 100 věcí, neuměla jsem si moc představit, že bych se k takovému číslu mohla taky dopracovat. Ani jsem si nebyla moc jistá, jestli bych vůbec chtěla.
Přece jenom já až takový minimalista v praxi nejsem. Sice mám ráda čistotu a pořádek, debordelizace je tak trochu má oblíbená zábava a meditace a mít příliš mnoho krámů mě vyčerpává, ale zároveň mám svoje věci většinou ráda a ne všeho se chci zbavit. Ne nutně.
Třeba takové knihy – jen to fikne, knihami se to nasčítá, i když jich nemám až tolik, a přitom dobře vím, že mnohé z nich si budu chtít číst znovu a znovu, a to v papírové podobě a bez ochoty chodit kvůli tomu do knihovny. Chci je mít po ruce a chci mít svou vlastní knihovničku. #potterhead, hehe
Nebo oblečení. Jistě, redukuji ho už několik let, ale v zásadě mám ráda rozmanitost a poměrně velkou možnost výběru, takže se nehodlám přehnaně omezovat.
Nicméně vždycky jsem si ty seznamy ráda četla a tak trochu snila o tom, že bych si takový taky mohla napsat. Takže si teď mnu ručičky z toho, že se mi naskytla příležitost.
Pro srandu králíkům jsem si nakonec přece jen založila Ask.fm. Vždycky mě ta stránka u druhých blogerů dost iritovala – rozčilují mě obecně všechny nadužívané módní abreviace jako „Asko„, „Fejs“ a podobně – a taky mi přišlo, že vzhledem k tomu, že dávám ve svém profilu a i všude jinde všanc svou e-mailovou adresu, je to nadbytečná blbost.
Jenže vždycky mi zároveň hlodala v útrobách myšlenka o tom, jak to mívám já, a sice že psát mail blogerovi, kterého znám a sleduju, je jaksi moc osobní a vyžaduje to ode mě odvahu. I když mě k tomu vyzve a i když je to sebeskvělý a sebepříjemnější člověk, mám pocit, že to už by musel být intelektuální dotaz, abych mu psala, jinak je to bůhvíproč trapné – a čím je to lepší bloger, tím je to trapnější 😀 To je samozřejmě jen v mojí hlavě a taky si rozhodně nemyslím, že já bych byla tak dobrým blogerem (kéžby), ale přece jen se můžou najít lidi, co by se mě na něco chtěli zeptat, ale na ten mail se prostě neodváží.
Psát svoje dotazy jako OT komentáře ke článkům, s nimiž nesouvisí, asi nikdo nemá za oblíbenou možnost. Osobně nemám ráda, když mi to někdo dělá, a taky to nedělám nikomu jinému, pokud mi nabízí jinou možnost. Ale někdy i když nabídne ten mail, tak se prostě nemůžu donuti. Kéž by měl něco jako shoutboard ve sloupku nebo návštěvní knihu! Prostě něco, kam to můžu napsat veřejně a kde je to k tomu určeno.
Tahle sbírka je speciál pro blogery. Je plná článků s geniálními radami, tipy a pohledy do života úspěšných blogerů a freelancerů. Spousta z těchto lidí formovala, jakým blogerem jsem, a spoustu z jimi doporučovaných nástrojů více či méně pravidelně používám.
A protože věřím, že takové zlato si člověk nesmí nechávat jen pro sebe, budu ráda, když si počtete taky, dáte vědět, co vám nejvíc pomohlo, a budete třeba dál sdílet.
Chvilku jsem uvažovala o překladu titulků do ČJ, ale vzhledem k tomu, že články jako takové jsou stejně v angličtině, asi by to postrádalo smysl… to zvládnete, já vám věřím 😉
Nikdy jsem si nemyslela, že budu vůbec o něčem takovém uvažovat. Ale jak jsem psala v jednom z nedávných článků a jak si ostatně ověřuju už několik let, pokud se jednou rozhodnete vycházet vstříc příležitostem, dost možná se vám může stát, že ty příležitosti najednou opravdu budete potkávat. A často budou větší, než jste si mysleli. A pak už bude jen na vás, jestli zalezete jako poplašený krtek nebo jestli si řeknete „Fuck this shit, jdu do toho.“
Nechci ani v nejmenším působit jako že jsem se zbláznila – i když mi to v těchhle situacích vždycky tak připadá – nebo jako že si neuvědomuju, o čem tady mluvíme. Proto dopředu říkám, že tohle všechno jsou zatím pořád ještě úvahy. Sice je bereme reálně, ale taky je dost možné, že si to na poslední chvíli ještě z různých důvodů rozmyslíme, nebo že to na něčem krachne (například ještě nevíme, jestli nám v Anchorage půjčí auto). Podnikám průzkum, hltám informace, nasávám články a videa a s každou další informací jsem si o něco jistější a zároveň o něco míň jistá. Ale už je to prostě tak, že o tom uvažujeme, tak proč o tom neuvažovat nahlas.
Když už jsme tedy na té Aljašce, přemýšlíme o tom, že bychom si zkusili splnit jeden sen (který jsem donedávna vůbec neměla, ale jak se vám to jednou dostane do hlavy…). Než v květnu doletíme zpátky do Čech, možná podnikneme „slavnou“ (a filmem ještě víc zpropagovanou) túru k Magickému Autobusu na The Stampede Trail.
Neděle ráno. Po zasněžených horách se nádherně rozlévá sluníčko. Je to jako bílá pohádka, jako sladká sněhová poleva na cupcaku. Pan M. servíruje palačinky a oba je následně jíme s čumáky zabořenými do facebooku 😀 Romantika.
Se zdejším internetem je to ale tak zlé, že když to zrovna jede normálně, máme oba svátek a nic nás od toho neodtrhne. Okamžitě číst, rozklikávat, načítat videa, na která jsme se celý týden nemohli dívat, nakupovat online, psát do blogu atd. atd..
„Pinterest je příšerně návykovej, nedělej to!“, varovala mě Sienna, asi patnáctiletá Britka, když jsem se jí na něj ptala a nadhodila, že vlastně vůbec nevím, o co jde, a že se asi budu muset podívat, proč je kolem toho tolik povyku.
Měla pravdu, tenhle krok už zpátky nevezmu, ale nelituju toho 😀 Pinterest je skutečně jedna z nejnávykovějších věcí, co jsem kdy na internetu potkala, ale má i svoje světlé stránky, pro něž ho stojí za to mít.
Ale má to i třetí funkci, kterou jsem si doteď neuvědomovala, a to sice tu, že je to vlastně taková nástěnka přání, neboli vision board (mně je ten EN výraz prostě bližší…).
