Jednou za čas je sranda se trochu víc otevřít… 🙂 Budu ráda za komentáře s odkazy na vaše podobně „intimní“ články, jestli takové máte. 😉

Jedna ze zvláštností, které mě velice dobře kvalifikují na post člena a správce blogerského Klubu Snílků, je ta, že trpím na velice živé sny. Trpím na ně už mnoho let a trpím na ně každou noc, až na blahé výjimky dejme tomu jednou za dva měsíce, kdy se probudím s úsměvem na rtech a růžovými brýlemi a zároveň se mi chce brečet z představy, že takhle by měl normálně spánek vypadat, a že běžný smrtelník si vůbec nemůže uvědomovat, co je to za muka, být o tohle každou noc připraven.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu vůbec o něčem takovém uvažovat. Ale jak jsem psala v jednom z nedávných článků a jak si ostatně ověřuju už několik let, pokud se jednou rozhodnete vycházet vstříc příležitostem, dost možná se vám může stát, že ty příležitosti najednou opravdu budete potkávat. A často budou větší, než jste si mysleli. A pak už bude jen na vás, jestli zalezete jako poplašený krtek nebo jestli si řeknete „Fuck this shit, jdu do toho.“

Nechci ani v nejmenším působit jako že jsem se zbláznila – i když mi to v těchhle situacích vždycky tak připadá – nebo jako že si neuvědomuju, o čem tady mluvíme. Proto dopředu říkám, že tohle všechno jsou zatím pořád ještě úvahy. Sice je bereme reálně, ale taky je dost možné, že si to na poslední chvíli ještě z různých důvodů rozmyslíme, nebo že to na něčem krachne (například ještě nevíme, jestli nám v Anchorage půjčí auto). Podnikám průzkum, hltám informace, nasávám články a videa a s každou další informací jsem si o něco jistější a zároveň o něco míň jistá. Ale už je to prostě tak, že o tom uvažujeme, tak proč o tom neuvažovat nahlas.

Když už jsme tedy na té Aljašce, přemýšlíme o tom, že bychom si zkusili splnit jeden sen (který jsem donedávna vůbec neměla, ale jak se vám to jednou dostane do hlavy…). Než v květnu doletíme zpátky do Čech, možná podnikneme „slavnou“ (a filmem ještě víc zpropagovanou) túru k Magickému Autobusu na The Stampede Trail.

Neděle ráno. Po zasněžených horách se nádherně rozlévá sluníčko. Je to jako bílá pohádka, jako sladká sněhová poleva na cupcaku. Pan M. servíruje palačinky a oba je následně jíme s čumáky zabořenými do facebooku 😀 Romantika.

Se zdejším internetem je to ale tak zlé, že když to zrovna jede normálně, máme oba svátek a nic nás od toho neodtrhne. Okamžitě číst, rozklikávat, načítat videa, na která jsme se celý týden nemohli dívat, nakupovat online, psát do blogu atd. atd..

Pro začátek si řekněme, pokud to ještě nevíte, že steampunk není jen móda. Je to s ním podobné jako s gothy, je za tím celá jiná dimenze, v níž nemálo lidí vyloženě žije a opájí se vším, co se dá odvinout od její základní myšlenky, kterou je v tomto případě otázka:„Co by bylo, kdyby nebyla nikdy vynalezena elektřina a věk páry nikdy neskončil?“. Je to hra na „co by kdyby“, je to něco pro příznivce sci-fi a cosplaye, pro mnohé je to celý životní styl.

O SP jako takovém dneska ale mluvit nechci, jen bych se ráda zamyslela nad poměrně zásadní otázkou, kterou musí řešit asi každý, kdo jím chce opravdu žít – totiž nad tím, koho budou v tom světě hrát.

I wrote this post in Czech originally, but after a while I thought this was something quite important so I should bother to translate it properly since Google translate wasn’t really doing it.

Wherever you came here from, you probably noticed my on-line name which is Em Phoenix and I feel like there should be an explanation to it so that you know what it means to me. In case you care, of course. So there you go.

Em is pretty obvious. It used to be „M.“ but then I felt that I want to stress out how I pronounce it. So it changed but it’s not meant to mean Em as Ema, I’m still M., as for the first letter of my actual name but meaning also a lot of other things. I’m into minimalism (you can read why here) and I saw a picture once that said „Minimal is m.“ and I thought that was just fantastic idea. It rang a bell in me and for a while I had that as my blog description and logo. Me being „m.“ made all sense (I actually originally used it in small letter, too.) But moving onto the phoenix!

„Pinterest je příšerně návykovej, nedělej to!“, varovala mě Sienna, asi patnáctiletá Britka, když jsem se jí na něj ptala a nadhodila, že vlastně vůbec nevím, o co jde, a že se asi budu muset podívat, proč je kolem toho tolik povyku.

Měla pravdu, tenhle krok už zpátky nevezmu, ale nelituju toho 😀 Pinterest je skutečně jedna z nejnávykovějších věcí, co jsem kdy na internetu potkala, ale má i svoje světlé stránky, pro něž ho stojí za to mít.

1. Nepřeberný a nekonečný zdroj inspirace, tipů, návodů a odkazů na cokoli, co jste si kdy přáli zjistit (ta nepřebernost a nekonečnost je samozřejmě zároveň i jeho největším kamenem úrazu a jak říkám, měla pravdu, takže pokud Pinterest nemáte, důrazně zvažte, jestli se tomu riziku chcete vystavit :D), a tudíž obrovský nakopávač, když máte depku nebo nedostatek nápadů
2. Pro blogera jednoznačně šikovný nástroj, jak si obrovsky zvýšit návštěvnost (musí se to ovšem umět a obávám se, že psát anglicky je tady skoro nutnost, pokud to má mít opravdu velký efekt)

Ale má to i třetí funkci, kterou jsem si doteď neuvědomovala, a to sice tu, že je to vlastně taková nástěnka přání, neboli vision board (mně je ten EN výraz prostě bližší…).

Kdybych měla nějak charakterizovat svůj momentální cíl a proč vlastně vůbec cestuju, důvodů mám hned několik, ale jeden z takových zásadních je asi podávání ruky příležitostem.

Protože když budu sedět doma za počítačem, tak se mi přihodí tak maximálně to, že vypadne elektřina, a z takové „životní výzvy“ asi vážně jako člověk nevyrostu…

Na plotně bublá hovězí guláš a v troubě se pečou borůvkové muffiny. Chatičkou to voní jako v čajovně, tak si představuju, jak v nějaké sedím před borůvkovou vodnicí, usrkávám horkou masalu a povídám si s vámi. Že by mi začínali chybět lidi?

Samozřejmě, že jsem vám zapomněla říct o těch aljašských autobusech. Tady je totiž sranda v tom, že na jízdním řádu jsou časy, ve které ten bus staví na všech možných ostatních stanicích, jen ne na té vaší 😀 Pokud chcete info o tom, kdy vám jede další bus, musíte si někam zavolat (a pochybuju, že to jde z české simky) nebo se podívat už doma na netu, ať víte. Eventuálně pokud víte, mezi kterými stanicemi leží ta vaše, dá se to odhadnout podle časů, kdy má být na sousedních stanicích, ale kdo tohle ví, žejo. Pod tabulkou je v tomto směru „šíleně nápomocný“ nákres trasy, který je tak maličký a tak rozmazaný, že nepřečtete jedinou stanici. Very fucking useful, Go America! 😀

Věřte mi nebo ne, já pořád nemám na žádné psaní čas, a když už by ho trochu bylo, tak zase není internet, takže to vypadá, že jestli budu psát článek jednou týdně, budu ráda. No ale abych vám to dopověděla…

Tak jsme dojeli a já můžu konečně odtajnit naši destinaci! Musím říct, že mi chvílemi dělalo problém nepodělit se, byť jen kvůli takovým maličkostem, jako je ta náhodička, kterou docení asi jen mí přátelé blogeři – z AK (Autorského Klubu) jsem dávno odešla, ale právě na AK jsem letos v únoru vyrazila. Ano prosím, jsem na Aljašce 🙂

Byla to nejdelší cesta letadlem, jakou jsem kdy podnikla, a upřímně doufám, že to nebudu muset podstupovat už mockrát v životě. Dostat se takhle daleko od domova je svým způsobem osvobozující a ne že by mě netěšilo, jak mě mé okolí má za supermana (i když jako obvykle, já mám pocit, že to nic zase tak hrdinského nebylo – s tím správným člověkem vedle sebe dokážete cokoli a nemusí se vám to vůbec zdát přehnaně náročné), ale čeho je moc, toho je příliš, a ta vzdálenost se mi přece jenom moc nelíbí. Mám pocit, jako by mezi mnou a domovem byla momentálně skála tak neproniknutelná, jako bych cestovala Hvězdnou bránou do jiné galaxie a ta brána se pak zavřela a nešla nastartovat, jen snad za předpokladu, že spálím nějakého rudého obra, abych z něj získala energii nebo tak něco 😀 No, rozumíte mi. Prostě že to není jen tak, dostat se zase zpátky.

Strávili jsme vlastně asi 26 hodin na cestě do Anchorage, našeho posledního záchytného bodu v městské civilizaci, a pak nás čekaly ještě 3 a půl hodiny menším letadlem, ale to až po přespání. Neříkám, že Dutch Harbor je nějaká díra, naopak je to jeden z největších přístavů na světě (alespoň co do produkce), ale je to přece jen jiný svět a obchoďáky tu asi nenajdeme 🙂 A tak jsme si ještě v té Anchorage užili mezi dvěma nocemi strávenými v malém milém hotýlku poslední shopping spree v centru (Smoked Butterscotch Latte od Starbucksu, nový šampuk od Lushe, nové DW tričko, viz foto – nemohla jsem odolat! 😀 – náš první americký burger a naše první americká pizza, obojí fantazie :)), a pak jsme zase frčeli.

Mimochodem, připomeňte mi, ať vám povím něco o amerických jízdních řádech autobusů 😀