Tohle všechno píšu díky Klubu Snílků a inspiraci, kterou ve mně vzbudila Dragita zveřejněním tohohle obrázku a zadáním tématu týdne „Pouto„. Tohle je totiž o světě, s nímž mám silné pouto já.

Takže, jdeme se trochu odhalit, ne? 🙂 Uf.

Občas snílkovi do života přijde určitá fantazie, určitý svět, který ho už nepustí. Už s ním zůstane, protože se v něm skutečně našel. Tam je doma, tam cítí, že patří, to je jeho vnitřní svět. Láska, kterou pro ten svět pak navenek projevuje, může vypadat povrchně, nezajímavě, nepochopitelně. Možná ani pochopitelná není. Pokud taky nejste snílek a neznáte ten pocit, jeho skutečnou hloubku.

Spousta lidí se třeba takhle našla ve světech Harryho Pottera nebo Pána Prstenů. Jak říkám, navenek se to může projevovat jako poměrně povrchní záležitost – „fanouškovství“. Ale co je za tím doopravdy? To, že ten snílek, co ho v sobě nosíte, našel svůj domov a ví, že tohle je ono. Což o to, v HP se vidím taky, ten svět miluju a v tuhle chvíli máme s panem M. konečně po všem tom snění koupené lístky do HP studií ve Watfordu, kam jsme toužili jít už velmi dlouho 🙂 Ale jsou i další světy a může jich být mnoho – buď je to tím, že jsem obecně multifokální a nevybírám si nikdy jen jeden šuplíček, nebo je to možná pro snílky normální – zkrátka jeden z mých hlavních světů je ten, který jsme si vytvořili se snílky v jedné dávno zapadlé RPG, o které se tu občas zmiňuju, takže možná je na čase se s tím trochu víc svěřit…

Pondělí

Soused si konečně lehce naběhl, když mě našel v kuchyni, jak cídím, a optal se mě na to, takže jsem záminku samozřejmě hned využila k tomu, že jsem se zeptala, jak to bude s tou koupelnou, že já svou část dohody držím a pořád čekám. On se na to zatvářil jako jestli jsem spadla z višně, prohlásil, že nikdy nic takového neřekl a že svou část dodržuje, protože po sobě vždycky uklízí. Nezmohla jsem se na pořádnou reakci, hádat se netoužím, ale opáčila jsem, že to rozhodně řekl, a dala jsem najevo své pochyby o tom jeho uklízení alespoň zvednutým obočím a otázkou:“Really?“. Vypadal, že vážně nechápe, o co mi jde, a řekl, že prý jediné, co povídal, bylo, že vyluxuje a vytře, a že koupelnu a záchod může uklízet pan M., zatímco já dělám tu kuchyň. No to už jsem vůbec nebyla schopná okomentovat. Mozek mi prostě zamrzl, nedokážu pochopit, jak si někdo může myslet, že je takové rozdělení fér, to mi prostě hlava nebere, i kdyby nakrásně luxoval a mopoval každý den, což rozhodně nedělá, udělal to jednou. Zato já z kuchyně denně vynáším odpadky, denně umývám sporáky od oleje, denně ometám drobky a denně se potýkám s jeho potravinami nebo nádobím – minimálně s kastrolem oleje, který mu na tom jednom sporáku stojí permanentně.

Nemám ráda všechny ty facebookové virály, ať už jde o všelijaké tagy, nominace a podobní debiloviny, nebo o něco vážnějšího. Ještě horší je, když přerůstají ve virály celovirtuální a jejich příznaky najdete i všude jinde, jako třeba na Youtube, Amazonu a kdovíkde ještě.

Už léta držím tak zvanou idietu, to znamená, že co se ke mně hrne médii, raději moc nesleduju. Jako cholerik a patologický alergik na nespravedlnost ve světě a pocit bezmoci vůči jakémukoli útlaku (obvykle plodícího z ega a obecného kreténismu) považuji za nezbytně nutné pro svou mentální rovnováhu i pro své okolí, abych to se čtením a sledováním toho, co se „děje ve světě“, moc nepřeháněla. Ty uvozovky jsou tam schválně, protože jak se ti všímavější z vás už patrně dovtípili (nebo tomu snad jsou aspoň na stopě), to, čím náš krmí média a hlavně podobné vlny, zdaleka nemusí odpovídat skutečnosti a většinou neodpovídá. Něco je úplně jinak, něco je jen zveličené, mnohé je zamlčeno a o některých věcech se nemluví vůbec – a to úplně stačí k tomu, abyste si díky požívání podobně filtrovaných informací vytvořili dost neúplný, zavádějící nebo zcela mylný obrázek o světě.

Už je nás zase míň. Odjeli dva Bulhaři, kumpáni našeho souseda, a my zase o něco víc trpíme, protože místo u nich teď tráví veškerý volný čas samozřejmě doma. Kdo jiný by se s ním taky bavil, žejo.

Aspoň už nám ale nehlásí, že jedou za dva týdny, za týden, za tři dny, zítra… jak to měl neustále potřebu dělat a doprovázet hláškami buď že jim závidí a taky by jel, nebo že nemůže, protože potřebuje ušetřit ještě tolik a tolik peněz, protože ten jeho slavný výlet do Asie ho bude stát asi tolik a tolik, a že příští rok asi přijede jako zahradník, že si myslí, že je to mnohem lepší job, že deset měsíců tady je hrozná doba, že na nějakých pět to ještě jde, ale že jeho kamarád říká, že těch deset je hrozně moc (ani jeden z nich tu přitom nebyl dýl než půl roku), a co myslíme my.

My nemyslíme nic, ani jsme se ho na nic neptali, ale co naplat. Někomu, kdo nemá dost sociální (ale i normální) inteligence na to, aby pochopil, že hlasité chroptění, chrchlání, flusání a extrémně afektované zívání v půl třetí ráno, zvlášť když mu to trvá třeba třicet nebo čtyřicet minut, prostě musí zákonitě někoho probudit, nedojde ani po stopadesáti společně strávených obědech, kdy zarytě mlčím a zírám do talíře, ať mektá cokoli, že to nikoho proboha nezajímá. Občas k něčemu samozřejmě neochotně odpovíme, ale většinou mluví on a pořád se opakuje. A jako by to nestačilo, teď začal počítat ještě svoje dny do odjezdu a hlásat, že my jedeme tolikátého a tolikátého, a že to tedy máme taky už jenom za tolik a tolik týdnů. Vzhledem k tomu, že to víme, vážně nevím, co mu na to mám jako říkat.

Tak Compass máme hotový! ✓

Tak už nám to začalo. Deep cleany.

V pátek, včera a dneska jsme se to učili na Nautilu, největší chatě na ostrově, abychom dnes mohli konečně začít mnou obávané unity, tedy chatky nejmenší.

Čtvrtek

Panu M. asi budu na chvilku říkat B., on ví, proč. Zkusíme to a uvidíme, co to udělá 😀 M. mu říkat nechci, M. jsem já!

Tak tedy B. už koupil převoz kufrů z Tresca do Čech. Já budu posílat asi jeden, on asi dva, ale zatím nevíme, kolik toho vlastně bude. Vzhledem k tomu, že ten kufr začínám balit už teď a bude mi zbývat ještě víc než měsíc, kdy budu tedy muset vyžít s věcmi jen na kufr příruční, možná budu ještě před odjezdem posílat nějakou krabici. Nevím prostě, jak to vyjde, kolik věcí se sní a spotřebuje atd.. A navíc musím vlastně počítat s cca týdenním tripem přes Anglii cestou domů, namísto toho, aby šlo jen o přímou, byť taky zdlouhavou cestu. To znamená myslet na věci, které budeme dělat, a místa, která navštívíme – protože i nejlepší plány může zkazit nedostatečné oblečení nebo příliš těžký kufr, s nímž se musíš tahat. Bude to trošičku výzva, ale jak jde o balení kufrů, tohle mě vlastně hodně baví 🙂 To řešení, kolik čeho mít, co nebudu potřebovat a co je výhra ve smyslu toho, že to odvede hodně práce a zabere co nejmíň místa (nebo je to co nejlehčí). Je to výzva a zábava. Nejezdit takhle pryč vždycky skoro na celý rok, bavilo by mě mít jen ten příručák. Ale k tomu mám ještě dlouhou cestu.

Jak říká správně Anie, žijeme na vlnách. Jednou máš pocit, že je všechno totálně v háji a že ten život nedáváš, a druhý den se na tebe všechno směje. Někteří blogeři se vyžívají v psaní v ty dobré dny, jiní zase těží z těch mizerných. A mně přijde fér zaznamenávat oboje, protože život normálních lidí prostě nebývá otočený jen jedním směrem, a vytvářet blogem ten dojem je tudíž tak trochu klamání lidí, ne?

Plus mám tu zkušenost, že poté, co vydám nejvíc depresivní článek, se jako na potvoru všechno v dobré obrátí, a tak byl tohle pokus, jestli je možno tím ty změny popohnat. No, všechno se neobrátilo, ale… posuďte sami 🙂

Úterý

Myslím, že nám konečně začalo ubývat jídla, a mám z toho ohromnou radost. V lednici už toho moc jedlého nezbývá – většinu jí zabírají různé hořčice, marinády nebo zbytky za léto nasbíraných zásob másla, a konzervy taky trošku prořídly. I v mrazáku se začíná dát hrabat. Cca za tři týdny bychom ho teoreticky měli stáhnout ze dvou šuplíků na jeden, tak uvidíme. Samozřejmě čím dřív, tím líp, já vím, že posílat jídlo domů nebo tu něco někomu nechávat by nebyl konec světa, ale jsou to buď peníze vynaložené navíc, nebo peníze vyhozené. Kdyby se nám to povedlo zbaštit všechno, bylo by to úžasné.

Je zima. Strašná zima. Hlavně po ránu a večer. Mám ovšem pocit, jako bychom se změnou času na zimní paradoxně cestovali zpátky do léta. Už jsem si zvykla na to, že vstávám do tmy a východ Slunce prošvihnu, to už budu v práci. A zvykla jsem si na to, že se v bazénu tolik nepředřeme s doplňováním ručníků a umýváním oken, protože na ostrově už tolik lidí není – a hlavně žádné děti. Jenže se změnou času najednou vstávám a do oken pere světlo a v bazénu jsou okna zaflákaná a s použitými ručníky už zase trháme rekordy. To samozřejmě není způsobeno změnou času, ale prostě tím, že jsou podzimní prázdniny a ostrov už zase puká ve švech.

Jediný rozdíl oproti létu je tedy to počasí.