I never though how much I would give
to spend all my life with you
I never though that I needed to say
but I’m feeling like all over new

We have made our own world on the top of the cloud
top of our conjoined dreams
inside it’s warm and cozy and ours
and better than sometimes it seems

We need to keep distance to stay really true
to remain each other’s self
but only together we can build the best things
and to live we need each other’s help

We’re bound to be two and function and love
as a true couple only can
I know we can make it through whatever crime
‚cause I am your lady and you my man

Už druhým rokem jedu nenakupovací výzvu a řekla bych, že většinou se mi jí daří procházet, aniž by to vůbec byla výzva. Neuvěřitelně mě to baví, mimochodem.

Ovšem z hlediska blogu je to trochu nuda – docela mě baví číst různé recenze na produkty a když jsem se poprvé pustila do recenzování Lushe, zjistila jsem, že mě to baví i psát. Ke konci pobytu na Aljašce se mi ta výzva nějak nabourala a od té doby mi přece jen přibylo pár věcí, o nichž by se dalo něco tak nějak recenzně říct, a mě napadlo, že bych to hlavně měla udělat i proto, abych sama sebe nešálila představou, že se mi to pořád daří dodržovat, protože momentálně to pravda tak úplně není 😀

Samozřejmě nepočítám věci jako jídlo či základní kosmetiku/drogerii, přičemž za základ považuju i obyčejné barvy na vlasy. Spíš se chci zmínit o věcech, které jsou tak nějak navíc oproti normálu a proč jsem si je koupila, nebo kde jsem se s nákupem sekla.

Pan M. si byl jistý, že ráno si odlehčíme batohy, zanecháme všechno nadbytečné v kempu a budeme pokračovat směrem k autobusu, kam rozhodně toho dne dojdeme. Já jsem byla oproti tomu přesvědčená, že se vzbudím se stejnou touhou se na to vykašlat a jít domů, s jakou jsem usínala. Inu, pro tentokrát pan M. zvítězil 🙂

Odložili jsme, co se dalo, a mně začalo docházet, že máme přece jenom jídla až až. Tohle uvědomění a fakt, že se toho dne nebudu muset tahat s igelitkami a dalšími nesmysly, mě nakoply, nicméně to, že naše první akce toho dne mělo být překročení ledové Teklaniky, až tak příjemnou vyhlídkou nebylo.

Už několik let sním o tom, že se mi zase poštěstí zajít na nějakou výměnnou akci s oblečením a že se toho zase jednou zbavím v trochu větším množství. Bohužel mi to moc nejde dohromady s cestováním, protože když už se ke mně něco dostane, tak jsem většinou v zahraničí. But not today! 🙂 Letos to snad konečně zmáknu a pokud mi do toho něco nevleze, určitě mě najdete třináctého na Prague Swap/Bazárku na Václaváku. Kdo by měl zájem se tam potkat (nebo předtím, potom, whatever), ozvěte se. Pořád ostatně čekám, co bude s tím nějakým blogerským srazem…

Musím na moment přerušit tok aljašských vzpomínek a podělit se o zážitek z dnešního dopoledne.

Už strašně dlouho jsem nebyla v knihovně. To prostředí mám ráda, ale co mě zajímá, si většinou rychleji a pohodlněji najdu na netu, a k tomu furt někde rajzuju a nemám ráda ultimáta na čtení. Ale stalo se, že mě jistá velectěná osoba poprosila o takovou menší záchranu života, tedy abych do té knihovny zašla, vypůjčila si nějaký vzácný tisk, co tam mají jenom prezenčně a dají mi ho prý do studovny, a ten jí řádně vyfotila, aby si ho mohla přečíst k diplomce.

No, zní to jednoduše, ale já u takových žádostí už dopředu vím, že to bude kovbojka.

Ráno pátého května jsem vstávala rozlámaná, z auta vymražená a celkem s nechutí k tomu, dát se do finálního balení věcí na túru, zvlášť v té zimě. Ale v takovém počasí je ostatně pohyb ten nejlepší způsob, jak se zahřát.

Samozřejmě že do batohu jsem se naprosto nevešla, i když působí celkem prostorně. Do pořádného krosno-batohu, s jakým chodí většina hikerů, měl daleko, s tím se prostě nedalo nic dělat. Chtělo to tedy ještě můj normální batoh a dokonce ještě asi dvě igelitky, kde byly banány, jablka, čokoláda a taky v oválné plastové piksle ještě to tak z půlky neobrané kuře ze včerejška. Pan M. to neměl o moc lepší, jelikož od strejdy Dalibora dostal takový šílený neoprénový oblek a zařekl se, že s ním tu Teklaniku přejde suchou nohou, a že ho tedy celý den k té řece potáhne. Nevím, kolik ta oranžová příšernost měla kilo, ale nejlehčí to nebylo a nejmenší taky ne. K tomu měl ještě menší voděodolný batoh, dál se táhl se stanem a Fireboxem… no zkrátka zatímco mou hlavní starostí byly potraviny, většinu vybavení zase nesl on.

Když jsme se měli fotit na foto PŘED, poháněl mě, ať si to nechám všechno na sobě, načež jsem mu opáčila, že se asi zbláznil, jestli si myslí, že chci fotku s tím vším haraburdím, a že by to vůbec nebylo publikovatelné. Tak jsem ten menší bágl a ty igelitky nechala radši mimo obraz… 😀

Odlet z Dutch Harboru jako by se odehrál už minimálně před měsícem. Sedím si doma na gauči, zas mám pocit, jako bych nikdy neodjela, a zase se potýkám se stejnými pocity jako obvykle, jen tentokrát je všechno ještě o to zvláštnější, že je venku za okny nádherné jaro, na ulici nevidím pro spoustu listí stromu, který jsem takhle neviděla už spoustu let, vůbec jsem teplo a slunečno a zeleno v Praze neviděla už spoustu let a připadám si tu díky tomu jako Alenka v říši divů.

Čím dál tím víc věřím na to svoje cestování časem, respektive na svou schopnost propojení určitých momentů z různých časů. Nějak krátce před odjezdem jsem si tak ležela na gauči a přemítala, co všechno mě teď čeká, a docela jsem si to přála přeskočit. Přenést se do budoucnosti, do momentu, kdy si budu takhle ležet na svém vlastním gauči doma a všechno to bude za mnou. Cítila jsem ten moment, jako bych se do něj opravdu přenášela a nic mi nebránilo se do něj promítnout.

Včera jsem si pak na ten gauč lehla a aniž bych to plánovala, nevědomky jsem si připomněla ten moment z minulosti a skoro až děsivě jasně jsem pocítila naopak ten. Jako by se mé současné já usmálo na to minulé, podalo mu ruku a říkalo mu „vydrž, už jen za chvilku tu opravdu budeš a opravdu to bude všechno za tebou“.

No co, nikdy jsem netvrdila, že jsem normální.

It’s 2016, I just spent three months in Alaska and let alone everything else that happened, the dates 5th to 8th of May 2016 shall be forever remembered as my four-day odyssey through this crazy adventure that my boyfriend Mirek came up with – hiking the Stampede Trail in Denali before we fly back to Czech Republic, and visiting the Magic Bus 142 where Chris McCandless (aka Alexander Supertramp) was found dead in 1992.

It was Mirek’s dream, not mine, but I could understand why it appealed to him so much, and I also knew it might be our only chance to do it because we might never get back to Alaska. That itself wasn’t a good reason for me to do it, but I soon realized that no matter what, he was not going to let the idea go, he was going to fight for it and make it happen, so when we fought over it and he gave me the choice not to go and to stay in a hotel, I knew that wasn’t really an option. I wouldn’t let him go alone because him walking the trail alone was even crazier idea than the two of us doing it together. So it was going to happen. We were going.

Nakonec se ještě naskytla příležitost k článku. Téměř na poslední chvíli se nám podařilo splnit si důležitý bod z to-do listu a vyjet s Jeffem na jeho člunu na moře. Na dobré počasí a vzájemnou shodu plánů všech účastníků se čekalo několik týdnů, takže mě mrzela představa, že si to asi budu muset odpustit kvůli bolení v krku, které bylo den předem dost silné a nechtěla jsem tu nemoc ještě podporovat. Nakonec se mi ho ale nějakým zázrakem podařilo na ten jeden den zbavit, a to i přesto, že jsme předchozího večera byli na dvou akcích a na té druhé jsem se při vokálním davovém hlasování pro nejlepší kostým tak ukřikla „hlasováním“ pro kamarádku, že jsem z toho dostala příšerný kašlavý záchvat a museli jsme odejít – tedy ono beztak bylo už pozdě, ale tohle byla taková tečka, po které už jsem tam fakt nechtěla být.

Už jenom pár dní do odjezdu!!! 🙂

Máma prý:“Tak to je vážně už za chvilku.“ To bych se nenadála, že tohle uslyším. Jojo, tři měsíce jsou zkrátka tak akorát pro obě strany.

Už jsem zase nemocná. Meh. Ok, počasí je tu teď víc než aprílové, na druhou stranu takhle často jsem nikdy nemocná nebyla a mám toho vážně pokrk. Jsem vyčerpaná, nemůžu dýchat, nemůžu spát. Pálí mě v krku a žádné množství zázvoru nebo paralenu to není schopné zastavit. Už nikdy neodjedu bez spreje do nosu a jitrocelového sirupu!