Ráno pátého května jsem vstávala rozlámaná, z auta vymražená a celkem s nechutí k tomu, dát se do finálního balení věcí na túru, zvlášť v té zimě. Ale v takovém počasí je ostatně pohyb ten nejlepší způsob, jak se zahřát.

Samozřejmě že do batohu jsem se naprosto nevešla, i když působí celkem prostorně. Do pořádného krosno-batohu, s jakým chodí většina hikerů, měl daleko, s tím se prostě nedalo nic dělat. Chtělo to tedy ještě můj normální batoh a dokonce ještě asi dvě igelitky, kde byly banány, jablka, čokoláda a taky v oválné plastové piksle ještě to tak z půlky neobrané kuře ze včerejška. Pan M. to neměl o moc lepší, jelikož od strejdy Dalibora dostal takový šílený neoprénový oblek a zařekl se, že s ním tu Teklaniku přejde suchou nohou, a že ho tedy celý den k té řece potáhne. Nevím, kolik ta oranžová příšernost měla kilo, ale nejlehčí to nebylo a nejmenší taky ne. K tomu měl ještě menší voděodolný batoh, dál se táhl se stanem a Fireboxem… no zkrátka zatímco mou hlavní starostí byly potraviny, většinu vybavení zase nesl on.

Když jsme se měli fotit na foto PŘED, poháněl mě, ať si to nechám všechno na sobě, načež jsem mu opáčila, že se asi zbláznil, jestli si myslí, že chci fotku s tím vším haraburdím, a že by to vůbec nebylo publikovatelné. Tak jsem ten menší bágl a ty igelitky nechala radši mimo obraz… 😀