Na druhý den v Newquay jsme byli fakt natěšení. Ten první byl takový zvláštní tím, že jsme si představovali prakticky okamžité setkání s kamarádkou, která pro nás bude tak trochu místní průvodkyní, to pak člověk to místo zažije úplně jinak, jenže to nevyšlo a my tedy byli zklamaní, ale zároveň jsme si byli jistí, že to tedy holt vyjde na druhý den.

Jenže to nevyšlo ani tehdy.

„A jak to máš s tím blogem teď vlastně? Ještě píšeš?“

Achjo.

Jako já bych fakt ráda. A ne že bych neměla co. Naopak na něj myslím každej víkend a tak strašně pozadu jsem nikdy nebyla a ani by mě ve snu nenapadlo, že někdy budu. Nejen že se horko těžko postupně prokousávám Cornwallem a už teď se potím hrůzou z toho, že to nedopíšu včas a začnu zapomínat (což už se taky brutálně děje), nejvíc blivno je mi z toho, že jsem ještě ani nedopsala tu Itálii 😀 A pak všechny věci, co se dějou doma/v práci, no o tom už žádná. To už nikdy dohromady nedám, toho je prostě moc.

Jenže.

V pondělí 14. září se nám vstávalo dobře. Na soukromém pokoji, kde měl člověk možnost se okoupat ve „vlastní“ (tedy nesdílené) koupelně s vanou, oprat si nějaké oblečení, uvařit si čaj a dát si k němu complimentary sušenku, je to prostě přece jenom jiný luxus než share, kde jste rádi za postel, ale nějaký nadbytek životního prostoru nebo něčeho zadarmo k ní většinou není.

Bylo tedy celkem nepříjemné, že mi to oprané oblečení vůbec, ale vůbec neuschlo, a nadávala jsem si, že jsem večer nezapojila do zásuvky elektrické topítko, co bylo ve skříni, když ten žebříček v koupelně zjevně nejel, ale nějak jsem si prostě naivně představovala, že to uschne aspoň trochu. Nu což. Nebylo to jediné oblečení, co jsem měla, ale v autě se takové věci nejlíp nesuší, zvlášť když je zataženo a to auto máte tak narvané, že není moc kam ty věci položit a už vůbec pověsit, aby to aspoň luftovalo. Z toho důvodu bohužel později něco nevonělo nejlíp a bylo třeba to přeprat znovu. Ale aspoň jsem si nemusela nadávat, že jsem si zabalila zbytečně moc triček 😀

První probuzení na Cornwallu , přesněji v Tintagelu, bylo probuzení celkem milé, jak to jen na pokoji s nízkými palandami jde (jsem drobek, ale nemám ráda, když si nemůžu na posteli sednout, aniž bych si urazila hlavu). Usínali jsme v jedné posteli, ale někdy během noci jsem pana M. ztratila, odstěhoval se k sobě, což mě nepřekvapovalo, nebyla to postel zrovna největší. Naštěstí zima mě nebudila, což byla původně moje obava vzhledem k otevřenému oknu za hlavou, které nešlo zavřít, neb jím byl protažen kabel, který jsme neměli vypojovat – poskytoval elektřinu majitelům ubytování.

Další drobná nepohodlnost spočívala v koupelně, kterou jsme neměli na pokoji, nýbrž po schodech dolů, a taky byla sdílená, což naštěstí nakonec nebyl úplně problém, ale když první věc, co po ránu potřebujete, je honem rychle záchod, je nemilé, když za ním musíte kamsi mimo pokoj a ještě po schodech, které v právě probuzeném stavu nemusí být nejlehčeji zdolatelnou překážkou.

Ze srdce vydat i co v něm není
S nadějí, že bolest tvá něco změní

Milovat, starat se, vždycky doufat
Otevřít se jen pro ně si troufat

Však jinak to neumíš, neuděláš
Než vydat se z duše, srdce, těla

Pro druhé lkát je úděl anděla

Nějakým zázrakem se podařilo, že jsme nakonec přece jen odjeli alespoň na jednu další letošní dovolenou. Samozřejmě jsme si zase nevybrali zrovna nejodpočinkovější variantu, ale za to nelze tak úplně vinit lockdown (byť to letos prostě s létáním a plánováním zahraničních dovolených fakt není úplně ono, co si budeme), ono by to tak dopadlo asi stejně, protože jsme prostě měli příliš velkou potřebu změnit prostředí a vidět něco, co jsme ještě neviděli a co jsme chtěli vidět už dlouho 🙂 A když nám letos neklaplo Skotsko, Lake District ani Snowdonia, tak jsme se naštvali a řekli si, že teda aspoň ten Cornwall, kde máme mimojiné kamarádku a pan M. se strašně těšil, že si s ní zasurfuje, no a tak se to celé nějak udělalo a po tom porodu s plánováním a bookováním ubytek se nakonec fakt jelo!

Asi bych si ten srpen dokázala představit i jinak – samozřejmě mi chybí ježdění na vodu a vůbec mi tuhle došlo, že jsme docela prošvihli takové to trávení času s kamarádama někde venku, při nějakých aktivitách a výletech, a že když už se vůbec smělo stýkat, řešili jsme to návštěvami mezi sebou, kde se vesměs sedělo, jedlo a tlachalo, což bychom si normálně měli nechávat spíš na tu zimu, kdy se nikam moc nemůže. Jenže se holt nikam nemohlo ani v tom létě, s tím prostě nikdo nic neudělá. Dohromady to ale vůbec nebyl špatnej měsíc.

Je klidný teplý večer, sedím u otevřených balkonových dveří, z nichž se pro jednou neline kdákání kachen, nýbrž křik racků, a dokonce na ty racky i vidím – odpočívají na molu/valu, z nějž se odlilo moře a vracet se bude až za pár hodin. Tu a tam cinkne zprostřed zálivu, u nějž se právě nacházím, kus kovu na laně o stěžeň některé ze zakotvených lodí.

No prostě idyla, kterou mám navíc velmi vzácně sama pro sebe, neb pan M. se vydal na vytouženou podvečerní procházku s maminkou, která je u nás teď na návštěvě, a mně došlo, že já po procházce vlastně vůbec netoužím, protože po půldni stráveném dřinou na příšerně zarostlých záhonech mám všeho fyzického víc než dost, a že by se ten čas dal využít pro mě osobně plodněji.

Než ale začnu vymýšlet nějaké deníčkové doháňky, chci poděkovat třem blogovým andělům, bez nichž by můj momentální svět (a v případě prvních dvou i svět mnoha dalších blogerů) vypadal docela jinak – a to Veruci a Martinovi za provedení zálohy a vůbec vymyšlení způsobu, jak to udělat, a Panu Jakubu Boučkovi za bleskurychlé a včasné nahrání na WP, protože já bych se k tomu snad nedostala.

Domov. Domovů může mít člověk několik, ale tam, kde je rodina, tam je to speciální.

Do poslední minuty jsem nevěřila, že se nám podaří vážně na tu dovolenou do Čech odletět. Letošek dává zabrat většině lidí. My jsme hlavně přepracovaní a mentálně unavení, a tak jsem tu přestávku doma potřebovala prostě jako něco, k čemu se můžu upínat, světlý bod uprostřed práce a práce a uprostřed toho, být někomu neustále po ruce, být neustále flexibilní pro někoho druhého a vlastně nebýt tak úplně sám sebou. Už je to dlouho, co jsem se cítila opravdu sama sebou a je zvláštní, jak málo stačí, aby člověk zapadl zase do těch správných kolejí. Potřebovala jsem změnit prostředí, a hlavně jsem potřebovala být zase jednou v tom svém.

Ne že bych se v Anglii necítila vesměs jako ryba ve vodě. Je to taky domov. Ale být zase u našich v bytě a u babičky na chalupě je pro mě v některých směrech jako útěk do bezpečné zóny, byť se tam vždycky nad spoustou věcí pozastavím a vždycky mě tam někdo dovede i trochu nakrknout. O tom ten domov asi taky je 😛

Jako kdybyste se mě zeptali na těch posledních pár týdnů, tak mám v hlavě guláš. Nejspíš začnu plivat vzpomínky pátou přes devátou a na všechno to mezi zapomenu. Ještě že má člověk ty fotky jako vizuální deníček a může si díky nim vzpomenout, co kdy dělal. Ale zajímalo by mě, jak by mi fungovala paměť bez nich a bez diářů. Jestli by se zlepšila, nebo jestli bych to prostě už navěky všechno vykládala špatně a napřeskáčku 😛