Vždycky jsem si říkala, že si nepřipadám nijak zvlášť zkušená. Že mám tolik věcí v životopise, tolik jsem toho zažila, a přitom si furt připadám jako teenager, co ví o životě prd. Teda aspoň někdy. A když přijdu do nové práce, nepřipadá mi, že by to vůbec byly moje zkušenosti, že bych se měla jako čím prokázat. Tak nějak si nevěřím. Samozřejmě vždycky, když přijdu do kontaktu s někým méně zkušeným, ono to vidět je, že vím víc, než ten člověk. Ale možná jsem s takovými nepřicházela do kontaktu dost často, nebo jsem prostě musela přijít na to správné místo, kde si konečně budu připadat na svůj věk a na své zkušenosti. A ono to snad fakt přišlo.
Ne, že bychom v prvních dnech nepanikařili. Tedy hlavně než jsme přijeli, to byla panika veliká, kamarádům jsme psali snad s každým prdem, protože oni byli v té naší au-paiří grupě prvními průkopníky na tomhle „vyšším levelu“ a my pořád potřebovali slyšet, jak to mají oni 😀 Odjezd byl taky velká panika, hlavně moje, protože klasicky odjíždět od rodiny je příšernost. A po příjezdu sem zas přišla panika, že některé věci jsme si přeci jen neřekli dopředu a teď jak to bude.
V prvních dnech jsem panikařila, že mám pracovat tolik hodin, a co mám vlastně kdy přesně dělat. Než člověk přijde na to, jak ta která rodina funguje, chvilku to trvá. To my samozřejmě víme, a tak hlavně já si to svým způsobem užívám jako takový psychologický experiment – vím, proč moje tělo a mysl reagují tak, jak reagují, a tak je to pro mě do určité míry zajímavé, ale bohužel mi to moc nepomáhá je kontrolovat. A tak stejně panikařím a ty první noci nespím a hodně kašlu a mám střevní potíže a vyraší mi zas akné a mám furt hrozně suché ruce a rty a dost se mi zvedá žaludek. Jsem zvědavá, jestli mě to někdy v budoucnu pustí a přijde vytoužený stoicismus. Zatím to prostě beru v tom začátku tak, že jsem rozhozená, ale vím, že to přejde. Stoicismus v panice.
V pondělí a úterý jsem měla nervy největší. Ve středu trochu taky, přišly nějaké nečekané situace, ale celkem rychle jsme oba s panem M. pochopili, že jsme dostali do vínku velmi zvláštní rodinu, která má obrovský potenciál být asi nejlepší rodinou, kterou jsme kdy měli. Jistě, týden je brzy na závěry. Ale jsou věci, které jsme nikdy nezažili, a – přesně jak říkala naše paní domácí – z nichž prostě poznáte, že je člověk skutečný. Jako bychom dostali sice další bohatou anglickou rodinu, která ale mentálně není ani tak bohatá, ani tak anglická. Navenek tak vypadají. Ale při komunikaci s námi se projevují jako naprosto normální lidé, kteří jsou poměrně flegmatičtí a pohodoví a nijak nepanikaří z toho, že my panikaříme, nebo že mají nové lidi. Takoví jako „však ono se to neposere“, což jsme zatím popravdě asi nezažili a z toho možná panikaříme taky 😀
Příklad za všechny – v au-paiřích kruzích našeho typu je obecně známo, že tyhle rodiny jsou velmi rozhazovačné, pokud jde o ně samotné (a tím velmi myslím velmi), ale mají-li uhradit nějakou dlužnou částku nám (jakkoli drobnou), dokážou být až absurdně malicherní a precizní v odpočítávání pencí. U člověka, který má plnou skříň Ralpha Laurena, Gucciho, kabelek od Vuittona a vlastní několik absurdně luxusních aut, je zkrátka poněkud humorné, když vám z částky typu 52,35 udělá nanejvýš 52, 50, spíš vám tam dokonce fakt vysází těch 35 😀 A to i přesto, že tihle lidé běžně hotovost u sebe ani nemají.
A tak jsme skoro nevěděli, jak zareagovat, když nám dýškem za první týden jen tak hodili bezmála dvacet liber a ani nemrkli. Byla to jen jedna z mnoha věcí, kde jsme pochopili, že si budeme muset zvyknout na trochu jiný přístup – takový, o jakém jsme vždycky snili a o kterém se možná povídají pohádky u táboráku, ale skoro nikdo to vlastně doopravdy nezažil 😀
Je tedy všechno dokonalé? Zatím ještě ne. Ale už po prvním dnu nám připadalo, že jsme tu aspoň měsíc. A po týdnu mám dojem, že se blíží konec zkušebky a brzy pojedu domů, a přitom máme před sebou ještě skoro celé tři zkušební měsíce a s tím domovem to bude kdovíjak – zůstaneme-li tu, tak snad v létě na dovolenou.
Už za ten týden jsme se toho zkrátka dost dozvěděli o místních lidech a udělali si představu, co se od nás chce. V druhém týdnu tedy budeme aplikovat poznatky z prvního a ověřovat si, že jsme to správně pochopili. Myslím, že ve třetím už budeme mazáci.
A tak si říkám, že jsem toho za ten život vážně už strašně moc naučila. A že možná konečně přicházím na to, jak moc. A samozřejmě, že se ještě máme co učit. Ale v posledním roce jsem si konečně začala připadat na ten svůj věk a konečně jsem přestala mít pocit, že nic nevím a že si o mně každý musí myslet, že jsem neschopná. Možná si začínám víc věřit. Možná to souvisí se šatníkem, na němž se v posledních letech snažím pracovat, abych furt nevypadala jako ten teenager. Možná je to tím, že můj život zase dostává nějaký řád a smysl. Možná si připadám úspěšná. Možná se člověk nemusí zbavit všech svých neduhů, „vyhrát nad vnitřními démony“ a podobně. Život přeci není o tom být v jednom kuse dokonalý. Je to neustálý proces, neustálé řešení různých situací. Ale hlavní je, aby člověk ty všechny situace, co se na něj hrnou, řešil jednu za druhou, vysmívaje se do tváře jejich snaze rozhodit mu sandál, a pak si o víkendu užil přesně takový den, jaký si chce užít, protože on je prostě pánem svého života. Je důležité co nejčastěji zažívat pocit, že ten život žijete správně a že něco vylepšujete. To pověstné směřování někam, já si nemyslím, že jde tak úplně o to, mít nějaké životní plány, to je bullshit. Spíš jde o ten proce vylepšování, budování něčeho lepšího. Tvoření, designování, organizování života. Běh života. Plynutí někam, kde důležité je to plynutí, a ne to kam.
Pan M. se vyžívá v opravování, já v uklízení. Jsme tým. Celý týden vymýšlíme, plánujeme, opravujeme, uklízíme a vylepšujeme. Nakupujeme a píšeme si seznamy toho, co si ještě koupíme, až budeme vědět, že tu fakt zůstáváme, jako že natuty. Už teď si plním tolik svých malých snů, nakupuju zero waste vychytávky a těším se, až budu mít čas o nich napsat – co jsem už zkusila, co mi fungovalo, a co mě strašně baví implementovat do života. Je to věc, pro kterou máme oba vášeň a kterou tady konečně můžeme naplno prozkoumávat.
A v-v-vo tom to je.
Nedělní procházka.
Můj ostružinový milášek v místním pubíčku <3
Dělám si pořádek v konceptech. Za posledních pár let se mi jich nastřádalo nebývale hodně, začala jsem je používat pro odklad jednotlivých myšlenek, a taky mi v nich uvízlo několik článků psaných v dávné minulosti, skoro bych řekla v jiném životě. Syslila jsem si je na dobu, kdy se mi budou hodit, ale postupně jsem se vyvinula jako bloger tak, že už nemám potřebu je publikovat. Nejsou převratné, nenabízí nic, co by nebylo možné najít jinde,nebo jsou protkané osobními myšlenkami, které jsou už pasé.
