Jako kdybyste se mě zeptali na těch posledních pár týdnů, tak mám v hlavě guláš. Nejspíš začnu plivat vzpomínky pátou přes devátou a na všechno to mezi zapomenu. Ještě že má člověk ty fotky jako vizuální deníček a může si díky nim vzpomenout, co kdy dělal. Ale zajímalo by mě, jak by mi fungovala paměť bez nich a bez diářů. Jestli by se zlepšila, nebo jestli bych to prostě už navěky všechno vykládala špatně a napřeskáčku 😛

Nemůžu uvěřit, že červen už je skoro u konce. Přesně proto, jak rychle teď ten čas běží, je mi jasné, že se ani nenadějeme a bude příští rok, a jak se toho bojím, tak se na to těším. Kolik se toho ovšem ještě do té doby stane? Vždyť jen za těch pár týdnů si to člověk pomalu ani nestačí zapisovat!

Inu slibovala jsem kachní porodní deníček, tak tady je něco v tom smyslu. To bylo tak:

It was Monday, 7th of October 2019, we spent the previous day cruising around Pompeii and then taking a bus and a hike to the top of the Mount Vesuvius. Since the previous days were rather eventful (apart from arriving to mostly unknown country and finding out everything on the go, meeting its insane homicidal drivers and stressing over unclear rules of speed or paying fees on highways, our rental car was broken into the first night in Naples and our accomodation providers didn’t help us at all), and since the weather forecast for Monday was storms, we decided to stay in for that one day, regroup, recharge, and just take a break.

Indičtí běžci rostou jako z rybníkové vody. Na rybníku zatím nespí, protože bojujeme s kachním domečkem a vůbec systémem, který si šéfová vysnila, (a my už dávno víme, že nebude fungovat), nicméně tráví tam většinu dne, a tak je třeba je trochu hlídat, kontrolovat, přesouvat do ohrádky, když například chcete dělat taky něco jiného než obsesivně kontrolovat rybník co minutu, a nebo je úplně uklízet do stájí, a to taky neni vždycky jen tak. Je to prostě o nervy.

Ovšem starat se o čtyři běžce nestačí, žejo. Když si někdo vysní hejno kachen na rybníku a k tomu kachny zakrslé, tak se holt znovu nastartuje inkubátor, prsty běhají po displeji a googlí ostošest, načež mozek se to všechno snaží vstřebat. A protože jsem to já a zvířata nikdy polovičatě neřeším, za chvilku mi z toho ten mozek hučí a čím víc vím, tím míň se mi do toho chce. Ale už to nejde zastavit.

Je květen. Touhle dobou jsme si život představovali o dost záživnější:

• Rodina měla mít psa.
• Měli jsme mít po návštěvě Mauděte.
• Měli jsme mít po návštěvě rodiny pana M.
• Měli jsme mít po výletu do Skotska.
• Rodina měla mít už alespoň jednu dovolenou, což znamená alespoň mentální dovolenou pro nás.

Měli jsme výletovat, plánovat, těšit se na léto a dovolenou v Čechách, setkávat se s kamarády, otevírat sezónu grilování a pečení buřtů na ohni, pořádat snad i koupačky, protože kus jara se proměnil v brzké léto a to by byla bývala škoda nevyužít – ostatně kdyby nikomu nevyšel bazén, vloni jsem objevila úžasnou rybníkovou pláž na Frensham pond – jasně, bylo by tam hafo lidu, ale my bychom tam všichni dorazili brzo, našli si fajn místečko, a pak by nám lidi byli fuk. Strávili bychom tam den někde v polostínu s dekami a spoustou jídla, snad bychom si pinkali s míčem, kdyby ho někdo donesl, nebo hráli petanque. A snad bychom jenom vykládali a popíjeli vychlazené limonády a piva a bylo by nám fajn i tak.

Možná si pamatujete, že jsme vloni měli kačenky. Možná si taky pamatujete, že jsme o ně celkem brzo přišli. A možná víte, že od té doby se tu a tam mluvilo o tom, že to zkusíme znova, a když se začalo blížit jaro, začala šéfová navrhovat, že bychom si je tentokrát mohli sami vylíhnout z inkubátoru. A ona když si vezme něco do hlavy, tak nemá většinou daleko od nápadu k akci, takže začátkem britského lockdownu přišel poštou jak inkubátor, tak dva balíky vajec, a jako co, že o tom nic nevíme, na to přijdeme za pochodu, žejo.

Tuhle jsem přemýšlela, jak se pro spoustu lidí svět drasticky změnil. A že pro nás skoro vůbec.

Jako úzkostlivec jsem zvyklá žít v neustálé panice, v neustálém stresu, který ani mnohdy nemá důvod a nelze ho vypnout. A jsem zvyklá být díky tomu neustále sama ve vlastním světě, kam nikdo jiný nevidí. Když se do toho stejného světa začala ponořovat prakticky celá planeta, chvíli jsem si připadala jako normální člověk, jako že se konečně celý svět začíná vylaďovat na stejnou frekvenci a už nebudu ten jediný blázen.

Jenže ta počáteční panika z celé situace a nejistota, která mnou zmítala první cca dva týdny, kdy to začínalo být i v Anglii krušné, mě posléze docela opustily a zaplavil mě zen. A tak jsem od té doby zase na jiné frekvenci a zase si připadám sama, jako kočka sledující zpoza okna šílenství lidí venku, a nechápající, vo co jim jako jde.

Protože narozdíl od velké části světa, my se máme vlastně furt skoro stejně, tedy dost dobře, jsme v relativním bezpečí, jsme finančně zajištěni a dál chodíme do práce. Mnohem víc to ovlivnilo život rodiny, pro kterou pracujeme, a s tím se pojí změněná atmosféra, ale jinak je to pro nás vesměs furt to samé, jen ve větším dusnu, ale na to jsme už taky zvyklí. A samozřejmě těžce nesu myšlenku, že nemůžu jet domů za rodinou a že se tam nejspíš nedostanu ani v létě, kdy jsem měla letět kamarádce na svatbu. Ale jinak? Docela nuda, tyjo…

Neděle 29. března. Dobrá nálada stále drží.

Nebo se spíš vrátila. V pátek po ní totiž nebylo moc vidu ani slechu.

Minulý týden byl o nervy od pondělka do pátku. Situace s COVIDEM se měnila nejen ze dne na den, ale i z hodiny na hodinu. Co chvíli jsme se ocitli v jiném, ještě bizarnějším světě, a všemu vládla nejistota, strašná nejistota a bezmoc. Věděli jsme ale, že je na tom tolik lidí stejně, a v tom je vám taková zvláštní síla.

Protože třeba já žiju permanentně ve stresu. I když mám zrovna lepší dny, úzkost je úzkost a má na všechno svůj vlastní názor. Není lehké s tím žít. A asi nejhorší na ní je to, že ji nikdo kromě vás nevidí. Tedy samozřejmě na jednu stranu je to dobře, jinak by vás brzo začali obcházet obloukem nebo by vás rovnou zavřeli do blázince, protože to, co mně se honí hlavou, to fakt není „normální“. Ale jsem high functioning, tzn. že většinou na mě není nic vidět, maximálně si pomyslíte, že jsem trochu odtažitá, bez výrazu, nebo možná trochu bitch.

No ale jak nikdo neví, na co myslím, čeho se bojím, co v hlavě furt řeším, jsem v tom dokonale sama. A to tomu všemu tak nějak přidává na síle. Takže když teď najednou celej svět je dokonale v řiti, nikdo neví, co bude, a všichni mají stažený žaludky, já si skoro zpívám (tedy navrch k mé tradiční úzkosti), protože pro mě to vlastně není zase taková změna. Samozřejmě na mě má dopad vědomí, že tentokrát to není jenom v mojí hlavě. Beru to maximálně vážně, tedy jak jen to je možné v rámci snahy neposrat se z toho. Ale suma sumárum mám takový zvrhle hřejivý pocit z toho, že konečně jednou nejsem jediná (já vím, že jsou nás miliony), kdo má v břichu paniku.