Junktown 2118: Návrat do pustiny

Když jsem před dvěma lety byla poprvé na Junktownu, tak nějak jsem věděla, že si to chci dát jednou znovu. Znovu a líp. Po letošním zážitku jsem nejen neskutečně ráda, že jsem to zvládla, ale zároveň mám pocit, že si to stejně budu muset dát ještě aspoň jednou 😀 Ať už proto, že mě začalo fakt bavit, že si mě konečně lidi fotěj (nicméně jednoho fotografa jsem bohužel prosrala – chtěl si mě pak najít někde u ohně v lepším světle a já dala blbec přednost spaní :P), a vůbec že jsem se víc položila do výroby kostýmu a mám různý další nápady (a taky co s těma hadrama a věcma jinýho, žejo, než jet znovu :D), nebo proto, že kostýmově jsem to letos sice zvládla líp, ale zdravotně mi nejlíp nebylo, a tak mám potřebu si to ještě někdy jet vynahradit.

No ale hlavně prostě proto, že jsem tam letos opět potkala naprosto neskutečnou partu lidí a bolí mě pomyšlení, že tenhle unikátní společenskej zážitek zas hodně dlouho nezažiju, jestli vůbec někdy. A tak s tim asi budu muset něco udělat a dát si ještě někdy repete. Příští rok? Kdoví kde budu. Ale jednou se tam ještě kruci vrátim 🙂 A vy pojeďte taky, takovou atmosféru jste nezažili a nikde jinde nezažijete.

Vyrazit na Junktown, to neni jen tak. Chce to spoustu času, nějakýho materiálu a kreativity při výrobě kostýmu. Základní verze se dá udělat samozřejmě poměrně lacino a s menším časovým vkladem, ale celková úroveň kostýmů tak stoupá, že pokud se tam chcete cejtit fakt dobře a ne jako největší lůzři, chce to prostě dřepnout k minulejm galeriím, nabrat inspiraci a pak se do toho pustit pořádně, s předstihem, a vůbec se nedržet zpátky.

Ostatně vyhrát kostýmovou soutěž na Junku neni vůbec k zahození a věřte tomu, že i když nic nevyhrajete, lidi dokážou ocenit dobře udělanej kostým.

Takže to máte kostým, ale ono jako sehnat lístek taky neni úplně jednoduchý (pokud teda samozřejmě neznáte orgy nebo nejste krásná holka, žejo! – zasvěcení vědí, že si dělám prdel, s tim to nemá nic společnýho 😀). Totiž jak se to vezme, ono to celkem jednoduchý je, ale ne tak jako že znuděně kliknete na „koupit lístek“ a to je tak všechno, co pro to musíte udělat, kdepak! Junk je pouze pro opravdový zapálence, pro lidi, co jsou ochotný pro to něco udělat, a chtěj se podílet na tvorbě festivalu a jeho neopakovatelný atmosféry. Pro lístek si buď musíte zajet na brigádu, nebo přispět nějakym materiálem atd., nebo si ho musíte vyklikat v divoký internetový bitce, protože těch lístků je prostě v porovnání se zájmem málo, a to mu pak právě dává neuvěřitelnej punc jedinečnosti. Protože vy víte, že se tam nedostane každej. Že pokud tam jedete, tak jste něco ultra, jste vyvolení. A tím pádem máte taky zodpovědnost za to, abyste to řádně prožili a stali se součástí toho fantastickýho zážitku.

Mno a pokud si ještě těsně před takovou akci naordinujete cestu třeba do Egypta jako já a dovezete si zdravotní potíže, který pak ještě opepříte příjezdem tetičky Flow, no tak je to prostě paráda, to chceš! 😀 Ale věřte nebo ne, já si to užila i v bolestech, a dokonce jsem přežila i tu hnusnou zimu, na kterou jsem se teda strašně málo vybavila, ovšem za to přežití vděčím z největší části kmenu Kovošrotů, který kdyby neměli příštřešek a neustále hořící (či aspoň teple čmoudící) barel, tak by to nezachránili asi ani přítulný kamarádi a kamarádky a hrozilo nebezpečí, že si budu muset shánět předčasnej odvoz do teplejších krajin, protože bolest ještě nějak vydržim, ale zimu úplně ne a neměla jsem chuť si k tomu všemu, co už mi bylo, přidat ještě zápal plic nebo zánět močáku.

Naštěstí to dopadlo dobře, tepelnej zdroj byl, a tak jsem to mohla celý ve zdraví přežít a podat o tom svědectví.

Pokud se mě budete ptát, co všechno tam bylo k vidění a co se dalo všechno dělat – ježiš lidi, toho bylo, sežeňte si program. Jenže z důvodů výše zmíněných a kvůli zimě a častýmu dešti jsem prostě fakt strávila drtivou většinu času v přístřešku u Kovošrotů a upřímně mi to zase až tak nevadilo. Bylo mi sice líto, že mi utíkají kvanta tak vytuněnýho programu a že neuvidim jedinou kapelu, workshop nebo film. Na druhou stranu většina toho mě nelákala, dost jsem si toho užila už předloni, a vlastně mě tak mrzí asi jen ta poslední noc, kdy jsem si docela chtěla jít vyhodit bok na rockotéku a zase jednou po sto letech pořádně zapařit, ale když na to přišlo, nebyla jsem na to prostě v dost dobrym stavu a zas dala přednost teplýmu barelu a klidu.

Nicméně strávit těch pár dní ve společnosti skvělejch hodnejch lidí, se kterýma je v jednom kuse prdel, neni nic, čeho by člověk musel litovat. Bylo to krásný, měla jsem spoustu času obdivovat celou tuhle komunitu, poslouchat jejich příběhy a sledovat jejich zápal. Dozvěděla jsem se toho zase víc o práci, co za takovou akcí stojí, poslouchala příběhy, jak se k tomu kdo dostal, a samozřejmě je úplně něco jinýho jet na takovej fest jako pouhej návštěvník vs. účastnit se příprav po celý rok. I tak si ale myslim, že dokážu aspoň trochu docenit to, co do toho tihle lidi dávaj, jedinej problém je, že to neni předatelný takovýmhle článkem. Nepopíšu vám, co všechno tam bylo k vidění a zažití – samozřejmě o tom můžete získat slušnej obrázek sledováním všech fotogalerií, kterými se bude brzy plnit facebooková stránka události. Můžete si vyhledat #junktown na Instagramu. Můžete si přečíst ten můj předloňskej článek, kde jsem se víc vypisovala o tom, co všechno se tam dalo dělat – a že toho tam letos bylo mnohem víc. Byly zápasy v bahně, byly mašiny, který za zátky nebo za peníze dělaly neuvěřitelný věci, třeba vám namíchaly divokej drink nebo jste z nich mohli lovit různý ceny, byly show, o kterejch se nedá mezi normálníma lidma ani hovořit, byly filmy, na který se normální člověk nepodívá, respektive si ani neumí představit, že by vůbec něco tak ujetýho mohlo existovat, a hlavně v tom bylo strašně moc kreativity a instalací, u kterejch musíte obdivovat, kde se to v těch lidech vůbec bere.

Byly přehlídky nejvíc vytuněnejch kár, jejichž zvuky rvaly uši celýmu Plácku. Byly zápasy v bahně, kde to loňská šampionka Dess z Kovošrotu opět láskyplně nakopala svému příteli, obhájila titul, a s výjimkou snad jedný další kočky (taky z Kovošrotu, mimochodem) se nikdo ani neodvážil se jí postavit. A bylo taky dobrý jídlo a pití.

Ale hlavně kamkoli jste se podívali, tam jste viděli milion fantastickejch detailů, který se nedaj popsat na tak málo řádcích a nikdy nemůžou vzniknout jinak než poctivou dlouhodobou prací a neustálým tuningem. To neudělá žádnej rychlokvaškovej festival, kterej vznikne za pár dní nebo tejdnů. To vznikne tak, že už letos se tam banda lidí bavila o tom, co všechno by se dalo ještě udělat a jak to udělat, a teď budou celej rok makat na tom, aby se z toho za další rok lidi ještě víc posadili na prdel, a oni se fakt posaděj.

In rust we trust!

A já zas mám hodně na co vzpomínat. Je strašně zvláštní, jak se vám nějaký místo a nějaká událost dokáže tak silně zapsat pod kůži. Jsou to ty lidi, co ten festival dotvářej. Kostýmová úroveň byla vysoká a nebyl člověk, co by se do tý role hlavně naprosto nevžil. Nikdy jindy jsem si tak snadno nedělala kamarády, nikde jinde se tak nepaří a nepomáhá jeden druhýmu jako na Junktownu. To neni festival, to je výlet do jinýho světa, na jinou planetu, do jiný dimenze. Je to jako bejt čtyři dny ve filmu, na kterej se nechcete přestat dívat, a když skončí, nemůžete se dočkat pokračování.

Takový to když si uděláš sexy kostýmek a pak to musíš zabít nesexy mikinou, protože je o deset stupňů míň, než jsi čekal 😀

Teplíčko!

Když seš na káry…

Šicí kroužek aneb tuning never ends!

Barevní lidé města Junktownu

Palivo!

Výborný palačinky s tvarohem! S rumovou masalou na zahřátí nejlepší dopolední svačinka 🙂

Show me some attitude!

Kovošroti rulez!

Volba nejlepšího kostýmu – ten týpek tim fakt žil! Ale pro mě stejně vede ta megavysoká kočka 🙂

Kovošrotí stánek v jeden ze vzácných momentů, kdy vysvitlo Slunce na ten náš post-apokalyptickej svět…

Hrajem šrouby!

Tak zas příště! Atom a benzín s vámi!

Přistižena při činu! Foto od Martina Buška, moc díky!

P.S.: Vzkaz tý lidský svini, co mi poslední večer ukradla krystal, co jsem měla zasazenej v holi – užij si ho, kokote. Měla jsem ho v zadku :*