Brainstorming nad blogem

Ok, přiznávám! V poslední době měním záhlaví blogu mnohem častěji než by bylo záhodno a dost mě to štve.

Bohužel pořád nemůžu přijít na to pravé, za což nemůžou ani tak barvičky a obrázky jako prostý fakt, že si nejsem už nějakou dobu jistá, jestli je tenhle blog vůbec ještě o fénixích věcech a jestli mu ten název ještě sedí.

modra2

A nejhorší je, že do toho vlastně nechci moc dloubat, protože se celkem děsím myšlenky, že budu muset po (vy)nálezu nového konceptu změnit adresu, podobně jako se hrozím představy té práce, co by souvisela jen s rozšířením stránky. Já bych ji rozšířila hrozně ráda, to úzké tělo mě už omrzelo, jenže spousta obrázků je nastavená na pixely podle šířky stávající (to nebylo šikovné), což znamená, že bych je musela manuálně předělávat. Hroozně moc práce.

Já mám WordPress v maximální lásce, obávám se ale, že kdybych chtěla změnit šablonu (a to bych docela ráda), ale ponechat si svoje dodatečné úpravy k té momentální – třeba fonty, odsazení, různé skryté elementy, tak to prostě nepůjde jinak, než že budu muset ten editor řádku po řádce prolézt, a všechno případně měnit znovu. Změny já ráda, ale takhle velké a náročné kroky vážně nejsou moje.

Budu chvilku přemýšlet nahlas. Samozřejmě, že jsem pořád fénixem. Je to pořád moje duchovní zvíře a můj průvodce, pořád miluju oheň a má virtuální persona nejspíš vždycky bude k ohni a jeho ovládání tíhnout. Ale když jsem tenhle blog zakládala, nešlo mi ani tak o ten oheň jako spíš o prohlášení ohledně přerození. Chtěla jsem dát světu a sobě vědět, že jsem sice shořela na popel, ale že jsem se oklepala a znovu vstávám. Že se zase dám dohromady a zase budu silná. Bylo to o víře, že i po těch všech eskapádách a existenciálních krizích mám v sobě pořád ještě nějaký ten záložní zdroj, který tam vždycky bude vždycky bude možné z něj znovu čerpat, když se věci pokazí.

Tu víru mám samozřejmě pořád, ale potkalo mě to neuvěřitelné štěstí, že jsem se skutečně oklepala, skutečně dala dohromady sebe i svůj život a dneska, skoro po šesti letech, se dá říct, že jsem o dost jiným člověkem, nebo že jsem přinejmenším už v jiné fázi života. Možná je to jen blogonudou, možná srovnáváním se s druhými, možná to jsou jakési prvopočátky krize, která teprve přijde, až mi dojde, že mi za pár let bude třicet 😀 (zatím ještě nedošlo ani náhodou) Ale prostě cítím, že to chce nějaký silnější koncept, nějaký aktuálnější.

Pohrávám si se slovy a pocity, líbí se mi, jak na mě působí třeba expat, travel, lifestyle. Ovšem jako už tolikrát dřív, i tady bojuju s nechutí pojmenovávat svůj blog anglicky, ať k tomu mám sebelepší výmluvy jako třeba že v Anglii skutečně žiju. Dokud ten blog nebude cílený primárně pro zahraniční čtenáře, prominu si tak maximálně ten název samotný, ale ne už podtitul.

Mám teď prostě na sebe jaksi vztek, že nedostávám vlastním standardům. Mám hrozně moc co dohánět na svých fotkách. Měly by být mnohem kvalitnější, konzistentnější, a mělo by jich být víc – třeba to, že jsem se nedonutila do recenze na mixéry vyfotit je sama, se dá sice krásně svádět na to, že máme v tom našem bydlu příšerné světlo, ale nic to nemění na faktu, že jsem s tím něco udělat mohla. Stejně jako jsem nestihla vyfotit některé další lushovské produkty, které jsem chtěla recenzovat, takže budu muset opět lovit ve vodách internetu. Za to se na sebe prostě zlobím.

Naštěstí, v mém případě tenhle vztek většinou bývá dostačujícím kopancem do zadku, co mě přiměje s tím vším něco dělat. Musím se víc snažit, abych tu s tím zase mohla být spokojená. Víc tématické konzistence, lepší fotografie, celkově zajímavější články… snad se mi podaří se zase dostat tam, kam chci, jen to bude asi ještě vyžadovat další vzhledové změny, hraní si s fonty a podobně. Snad pro to na mě nezanevřete, slibuju, že přijdou i zajímavější věci, třeba až půjdeme v létě šnorchlovat s tuleni 🙂

Pro srandu – webdesignér ze mě (bohužel) asi nebude, ale jak jsem si dneska hrála s Picmonkey, vzniklo z toho kupodivu pár zajímavých věcí 8) 

ban

modra

risesmals