Pětina pobytu je za námi

Nemůžu uvěřit, že jsou to už dva měsíce (devět týdnů), co jsme dorazili. Zdá se, že tímhle způsobem by nám to tu mohlo dost rychle utéct, což je fajn (už vymýšlím vánoční dárky :D), na druhou stranu mám teď trochu výčitky, že málo chodíme po práci na procházky, a obavy, že nestihneme vidět všechno, co bychom rádi. Což je ovšem celkem absurdní, na tak malých ostrůvkách toho moc k vidění není.

Snažím se si připomínat, že bydlím na ostrově a můžu jít na pláž, kdykoli se mi zachce. Ale ne vždycky si na to vzpomenu. V létě to snad bude lepší, ono to taky není až tak lákavé, když se do vás opírá studený vítr. Ale až bude teplo, jen počkejte! Jógo při východu Slunce, tady mě máš.

mooringsbeach

Tým se rozrostl, nováčci se zapracovali a začíná to celkem šlapat jako velký uklízecí stroj. Jen kdyby pořád někteří neignorovali nejrůznější menší nařízení a žádosti, jejichž nedodržování bohužel znepříjemňuje práci všem ostatním. Ono se to v tom větším chumlu totiž asi líp ztratí nebo co. Chvílemi mi připadá, že lidi zvlčeli a víc na to kašlou. Však co, tak tu práci za mě udělá někdo jiný, žejo. Ale až já na ně přijdu… >:) Nejhorší je, když se ti, kdo mají největší autoritu a šanci s tím něco udělat, unaví a začnou krčit rameny.

Víc lidí (a hlavně nováčků) mi momentálně přineslo víc pohody, co se kuchyní týče. Jelikož dámy se potřebují zaučit, když mi je někdo přidělí do chatky, kuchyni mají na starosti ony a já pomáhám panu M. se zbytkem domu, což je fajn změna. Víc lidí a míň práce taky znamená víc volna. Před časem jsme měli volné sobotní odpoledne, poslední víkend dokonce volnou celou sobotu – ovšem výměnou za pracovní nedělní ráno. I tak to bylo příjemné a zatraceně to bodlo.

Jediným méně příjemným doplňkem týmu je teď nová šéfová, šéfující té naší stávající šéfové. Nechápu dost dobře její pozici, nevím, k čemu ji potřebujeme, ale budiž. Jen nemám ráda, když na mě někdo zvyšuje hlas jen proto, že je sám nahluchlý a neslyšel mou normálně pronesenou odpověď. Nebo vůbec když se někdo moc naparuje a vymýšlí si blbosti jako jak rovnat cukr, místo aby řešil mnohem závažnější problémy jako proč máme doháje svlíkat peřiny, v nichž nikdo nespal, když se mění postele z jednolůžek na dvoulůžka. Ať mi nikdo neříká, že by se v koši zmuchlaly a nedaly použít příště, kdyby se to pořádně složilo.

Unity začínají odhalovat své plusy i mínusy. Někdy je fajn potkávat se s návštěvníky. Jsou vesměs milí, občas hodí dýško, a díky hotelové povaze těch unit velkou část práce tvoří tak zvané incleany neboli denní úklidy unit. Během nich je míň práce než při běžných úklidech, návštěvníci jsou většinou venku, takže se s nimi nepotkáme, a pokud jsou zrovna uvnitř, tak se taky může stát, že ten naplánovaný úklid zrovna toho dne chtít nebudou, což znamená víc času a pohody pro nás.

Jinak jsme si ověřili, že i tam se dá najít jídlo v ledničkách a mrazácích (minulý týden jsem našla výborné nanuky a další mražené záležitosti – no co, i my snad můžeme občas zahřešit nějakým tím kuřecím nugetem s hranolkou :D) a až se nebudeme muset dělit o vozík s dalším párem, bude jednodušší si do něj narvat víc věcí pro strýčka Příhodu, abychom nemuseli běhat zpátky do Maid’s Store (což je takové malé Depo).

Co se počasí týče, tenhle týden si užíváme Anglii jak se patří. Během jednoho dne vystřídáme prakticky všechna roční období a všechna myslitelná počasí, snad s výjimkou sněhu, a vichr s koly lomcuje, že to svět neviděl. Kolem oceánu se skoro nedá projet, jak vás to brzdí, ani nemusíte jet vyloženě proti větru. Tady vane protivítr beztak všemi směry.

Jen včera nás nezabrzdil vítr, ale nějaké děti, co prodávaly u cesty cupcakey. Bože, to je potravina! 🙂 Že jsme si, trubky, vzali jenom jeden.

Našli jsme si jinak příjemný způsob, jak se po vší té práci zregenerovat. Není to nic nemravného, ale zatím o tom nemůžu mluvit, tak snad někdy časem 😀 Rozhodně se toužím pochlubit.

Dorazil nám taky nový člun, ale moře je teď divoké, tak jsme ho ještě nevyzkoušeli. Co se mě týče, až tak mi to nechybí. Dojet se s ním dá stejně jen na Bryher a tam to není až tak převratné, a ještě jsme nevymysleli uspokojivé řešení skladování.

afaHodně příjemnou věcí jsou stále lepší pokusy pana M. mě ohromit novými baštami – jako bych už dávno nevěděla, že vařit zatraceně umí, a ohromovat potřebovala 🙂 Upeče parádní chleba, skvělou pizzu, úžasné zapečené boloňské těstoviny nebo báječnou omeletu, měli jsme super tortilly, hráškovou a dýňovou polévku, you name it. Všemu vládne quorn, zelenina, koření a omáčky až baštíme si jako králové. Vždycky si jen těžce povzdychnu, když vidím, jak se tu někdo stravuje nějakými koupenými předraženými blivajzy.

Jen jsme zatím ještě nevymysleli, kde sehnat semolinu na knedlíky – absťák po knedlo zelu se mi už dost zesílil. Ne, že by ji tu v krámě neměli, ale za tu cenu by si člověk myslel, že do ní přisypávají zlato.

Ale kromě počasí, divné šéfové a – jak jinak – toho, že se musí pracovat – jediná momentálně vyloženě nepříjemná věc jsou moje zatím dvoudenní střevní potíže. Nevím, kde se to vzalo, ale včera ráno jsem myslela, že se tím neprokoušu. Naštěstí se to snad už ztrácí a byla to jen nějaká epizodka. Možná konečně začaly působit všechny ty superpotraviny a tělo se začalo detoxikovat, možná mi někdo nasypal jed na krysy do šťávy, nevím 😀 Jelikož jsem ovšem byla nucena vyvěsit v kuchyni ceduli, na níž lidi žádám, aby po sobě laskavě myli nádobí a netřídili kartony od vajíček do kovového odpadu (duh, ale jako nepochopíte lidi, co to dělají), snad bych se té druhé možnosti ani nedivila.

A praskl mi stříbrný prstýnek. Pech.