Skotsko s panem M., den šestý a poslední

V pátek ráno jsme se hned pohádali. Ale ne spolu, s custom service Škody kvůli vracení auta. Detaily si nepamatuju, no hlavně že jsme to auto nakonec v pořádku vrátili a všichni žili šťastně až do smrti. Od té doby, co nám půjčené auto vykradli v Neapoli, máme při každém dalším půjčování stažené půlky od začátku až do konce a nemůžeme se dočkat, až už to auto bude zase zpátky v půjčovně.

Po dalším brunchi ve Wetherspoonu jsem shledala, že mi Wetherspoon začal trochu lézt krkem a že mě hlavně nebaví tolik snídat. Chápu, že brunch je i oběd, a tak se tím člověk má pořádně najíst, ale do mého žaludku se toho holt po ránu zase tolik nevejde, a vlastně obecně nemám ráda velké porce jídla v kteroukoli denní dobu, a to i když se budeme bavit o mých jídlech oblíbených. Všeho moc škodí a nesnáším se přejídat.

Po jídle jsme se jali courat centrem. Poprchávalo, a já vzpomínala na svou návštěvu předchozí a jak jsme tehdy s Maude ve slejváku uháněly na autobus.

V Glasgow je pro mě asi největší zábavou „Tardis spotting“, je jich tam hned několik, včetně jedné zaseklé v plotě, kterou v DW dokonce i zmiňují. Tyhle budky jsou často pronajímány lidem, kteří si v nich skladují borčus nebo je používají jako stánky na prodej například CBD zboží nebo novin. Je na to zvláštní pohled.

Když jsme měli docouráno, vrátili jsme se na pokoj, zabalili si a odcheckovali se. Pan M. si v recepci natočil kafe na cestu, neb si to narozdíl ode mě může dovolit – já si zásadně nedávám kafe bez možnosti jít pak hned někam na záchod, ale jemu to nějak nic nedělá 😀

Kufry nám dovolili schovat na recepci, tak jsme se mohli svobodně a bez závazků vydat na další fotoprocházku. Nejprve jsme směřovali na Necropolis a do chrámu pod ní, což jsou pro mě skoro asi nejzajímavější věci, co v Glasgow vůbec jsou. Do chrámu jsme potřebovali online zabookované vstupenky, pan M. je tedy vmžiku zabookoval mobilem a bylo. Tyhlety technikálie…

Z chrámu jsme se vydali směrem ke Glasgow Green, kde jsme se posléze rozhodli půjčit si kola a dojet s nimi k Tall Ship, kam se pan M. chtěl podívat a kam to pěšky bylo ještě dost daleko, a tak jsme si učinili, tedy poté, co jsme se dovztekali s tím půjčováním, bylo to trochu problematické. Museli jsme nakonec přejet na jednom kole k další stanici (kňučela jsem) a tam si vzít elektrokolo. Miluju půjčovat si kola ve městech, ale bývá to trochu porod s těmi všemi aplikacemi a registracemi, někdy něco nefunguje a nejde půjčit, a například v Brightonu se pak příšerně obtížně mačkají tlačítka na těch kolech, z toho mi vždycky umírají prsty. No ale když už pak člověk sedí a jede si, zvlášť ještě třeba na elektrokole, tak to za to samozřejmě hned všechno stálo.

Na Tall Ship měl pan M. radost. Podívali jsme se tentokrát i dovnitř, ale na Riverside muzeum čas nezbyl, tak třeba zas někdy jindy ještě…

Další nová zkušenost byla jízda místním metrem. Ze stanice Partick jsme si to střihli na Buchanan Street, což vyřešilo otázku, kdy zajít na pizzu, kterou jsme před nějakým časem v té lokaci viděli a zaujala nás. Šli jsme tedy rovnou, nadlábli se, a pak už nás čekala jen cesta pro zavazadla do hotelu, s nimi pak na nádraží a vláčkem zase pěkně zpátky na Euston a domů.

Svačinka na cestu do vlaku? Jak jinak než poctivé skotské koblihy s krémem? Ještě teď se mi sbíhají sliny.

Zhodnocení výletu? Naprosto parádní. Se Skotskem jsme rozhodně ještě neskončili a už se těším, až se tam podíváme znovu. Na to, že jsem se tam zatím podívala dvakrát, se tam cítím víc a víc jako doma a je to tak akorát ideální vyvětrání se, když chce člověk něco pořád britského, ale míň anglického 😀 O Highlands samozřejmě nemluvě, to je nádhera tuplovaná, a těch míst, co má člověk na seznamu k navštívení, je ještě spousta.

No tak zas někdy příště, Skotsko!