Odlet z Dutch Harboru jako by se odehrál už minimálně před měsícem. Sedím si doma na gauči, zas mám pocit, jako bych nikdy neodjela, a zase se potýkám se stejnými pocity jako obvykle, jen tentokrát je všechno ještě o to zvláštnější, že je venku za okny nádherné jaro, na ulici nevidím pro spoustu listí stromu, který jsem takhle neviděla už spoustu let, vůbec jsem teplo a slunečno a zeleno v Praze neviděla už spoustu let a připadám si tu díky tomu jako Alenka v říši divů.

Čím dál tím víc věřím na to svoje cestování časem, respektive na svou schopnost propojení určitých momentů z různých časů. Nějak krátce před odjezdem jsem si tak ležela na gauči a přemítala, co všechno mě teď čeká, a docela jsem si to přála přeskočit. Přenést se do budoucnosti, do momentu, kdy si budu takhle ležet na svém vlastním gauči doma a všechno to bude za mnou. Cítila jsem ten moment, jako bych se do něj opravdu přenášela a nic mi nebránilo se do něj promítnout.

Včera jsem si pak na ten gauč lehla a aniž bych to plánovala, nevědomky jsem si připomněla ten moment z minulosti a skoro až děsivě jasně jsem pocítila naopak ten. Jako by se mé současné já usmálo na to minulé, podalo mu ruku a říkalo mu „vydrž, už jen za chvilku tu opravdu budeš a opravdu to bude všechno za tebou“.

No co, nikdy jsem netvrdila, že jsem normální.