Pan M. si byl jistý, že ráno si odlehčíme batohy, zanecháme všechno nadbytečné v kempu a budeme pokračovat směrem k autobusu, kam rozhodně toho dne dojdeme. Já jsem byla oproti tomu přesvědčená, že se vzbudím se stejnou touhou se na to vykašlat a jít domů, s jakou jsem usínala. Inu, pro tentokrát pan M. zvítězil 🙂

Odložili jsme, co se dalo, a mně začalo docházet, že máme přece jenom jídla až až. Tohle uvědomění a fakt, že se toho dne nebudu muset tahat s igelitkami a dalšími nesmysly, mě nakoply, nicméně to, že naše první akce toho dne mělo být překročení ledové Teklaniky, až tak příjemnou vyhlídkou nebylo.