Den první na Stampede: Jak jsme nic nevěděli a teprve to zjišťovali

Ráno pátého května jsem vstávala rozlámaná, z auta vymražená a celkem s nechutí k tomu, dát se do finálního balení věcí na túru, zvlášť v té zimě. Ale v takovém počasí je ostatně pohyb ten nejlepší způsob, jak se zahřát.

Samozřejmě že do batohu jsem se naprosto nevešla, i když působí celkem prostorně. Do pořádného krosno-batohu, s jakým chodí většina hikerů, měl daleko, s tím se prostě nedalo nic dělat. Chtělo to tedy ještě můj normální batoh a dokonce ještě asi dvě igelitky, kde byly banány, jablka, čokoláda a taky v oválné plastové piksle ještě to tak z půlky neobrané kuře ze včerejška. Pan M. to neměl o moc lepší, jelikož od strejdy Dalibora dostal takový šílený neoprénový oblek a zařekl se, že s ním tu Teklaniku přejde suchou nohou, a že ho tedy celý den k té řece potáhne. Nevím, kolik ta oranžová příšernost měla kilo, ale nejlehčí to nebylo a nejmenší taky ne. K tomu měl ještě menší voděodolný batoh, dál se táhl se stanem a Fireboxem… no zkrátka zatímco mou hlavní starostí byly potraviny, většinu vybavení zase nesl on.

Když jsme se měli fotit na foto PŘED, poháněl mě, ať si to nechám všechno na sobě, načež jsem mu opáčila, že se asi zbláznil, jestli si myslí, že chci fotku s tím vším haraburdím, a že by to vůbec nebylo publikovatelné. Tak jsem ten menší bágl a ty igelitky nechala radši mimo obraz… 😀

Jedno se muselo nechat – měli jsme toho dne krásné počasí. Nějak jsem do té doby moc nepřemýšlela nad tím, jaké by to bylo jít za deště, radši jsem na to ani myslet nechtěla, a nakonec jsem naštěstí ani nemusela.

Ještě než jsme vyšli, vlastně už večer, dívala jsem se do stezky, jestli nevykoukám nějakou představu o terénu. Samozřejmě nebylo vidět moc daleko, ale vzpomínám si, jak se mi lehce sevřel žaludek, když jsem zahlédla lesklou plochu první velké louže. Do té doby jsme o podobě terénu věděli vlastně jen tolik, že půjdeme skrz hodně potůčků a říček, že se nám v nich stezka často úplně ztratí a někdy ji taky ztracíme při brodění se bobřími jezírky/močály (moc jsem si je neuměla představit). Vody že prý bude hodně a udržet nohy v suchu je nemožné – byla jsem zvědavá, jak si s tímhle poradí naše voděodolné podkolenky.

Čekala jsem ale, že ta voda začne později, takže vědomí, že nás to čeká hned jako první věc, mi nepřidalo na kuráži. Teď to vidím zpětně úplně jinak, ale musíte pochopit, že celý ten první den, hlavně tedy zezačátku, jsem to pořád brala jako že se mi to snad zdá, že tady nejsem a že se určitě každou chvíli otočíme a pan M. řekne, že už stačilo a jdeme zase zpátky 😀

Brzy po vyražení jsme zjistili, že copak voda, ale bahno. Bahno bylo všude. A louže sahaly od okraje stezky k okraji a jediná cesta okolo byla buď po tom tenkém kluzkém okraji, nebo si zkusit najít aspoň trochu vyšláplou cestičku skrz roští – což s bagáží a igelitkami nebylo nejlepší. Brzy jsme museli obcházet poměrně velké rozbahněné oblasti a já si začala říkat, že nám to bude takhle trvat hrozně dlouho. Jenže tam, kde jsme to zkoušeli skrz, nám nebezpečně klouzaly nohy, boty jen tak tak nezůstávaly v bahně a my hlavně neměli vůbec žádný balanc, s tím vším haraburdím na sobě! A kdybych s tím ještě při té váze upadla do bahna, měla jsem pocit, že se už nezvednu 😀 Najednou mi došlo, že ujít 40 mil by byla vlastně totální sranda, ale bude-li to celou cestu vypadat takhle, je to vůbec proveditelné?

Na netu se samozřejmě řeší odhady, jak dlouho trvá tu túru ujít. Někde jsem slyšela čtyři i více dní, jako ideál často lidé navrhují třídenní rozpis, někteří to ale dali i ve dvou dnech – jeden maník například šel sám a psal, že byl za deset hodin u autobusu. Pan M. se tohohle odhadu nejprve celkem držel, ovšem jak jsme se trmáceli dál a dál do pustiny a sledovali náš pomalý pokrok na GPSce, časem se ukázalo (dovolím si saturninovskou formulaci), že bude-li toho večera někdo u Magického autobusu, my to rozhodně nebudeme.

Je třeba si přiznat, že jsem toho z té cesty až tolik nevnímala. Ten terén vypadal zezačátku pořád na jedno brdo – cesta mezi stromy, často mizela v loužích, tu a tam se stromy rozestoupily a člověk koukal do poměrně suché krajiny, všude sláma a v ní beztak zase mokro. Obcházet na takových místech něco mimo stezku většinou znamenalo spíš si zavařit. Zase z pohledu PO, není mi moc jasné, proč jsme všechny ty kaluže obcházeli 😀 Asi že jsme nevěděli, jak jsou hluboké, nevěřili jsme ještě těm našim ponožkám, a taky z té nestability.

Vůbec jsem taky nebyla s to sledovat čas. Ocitla jsem se čistě a naprosto v přítomnosti a čas se měřil pouze na mé dechy a vzdechy a na pocení. Sledovala jsem víc svoje nohy, než cokoli jiného. Tu a tam jsem se zastavila a snažila se vnímat detaily přírody, ale většinou jsem nemohla stát na dlouho a během chůze bylo třeba sledovat stezku, aby mi někde nesjela noha nebo abych křivě nešlápla. Bylo mi jasné, že se to určitě dá provést líp než jak to právě děláme my, a že kdybych měla líp vyřešené vybavení a zásoby, kdybych tušila, kam jdu a co mě čeká, a kdyby třeba s námi šlo víc lidí, bylo by to vážně o něčem jiném. Takhle to pro mě ale bylo spíš o tom, jít prostě pořád dál. Nepolevovat. Snažit se o sebe starat tak, abych se nestrhla a neuhnala si nějaký úraz, ale pořád jít a nekoukat moc nalevo napravo. Řekla bych, že jsem si nějaké rozhlížení nechávala na cestu zpátky, ale to vlastně není pravda, protože v tu chvíli jsem o nějaké cestě zpátky vůbec nepřemýšlela. Nebyla jsem přesvědčená, že dojdeme až k autobusu, netušila jsem, co je před námi a radši jsem na to ani nemyslela. Brala jsem to tak, jako že jsem teď tady a jdu. Prostě jdu. S každou překážkou se porovnám ve chvíli, kdy na ni dojde, a do té doby není třeba se čehokoli bát nebo nad čímkoli přemýšlet. A tak jsem myslela tak akorát na to, jaké z toho všeho bude haló, když to zvládneme, jak by lidi reagovali, kdybychom nedošli až k autobusu, co pak o tom napíšu a řeknu, s jakými představami jsem do toho šla a jestli se zatím plní, jak moc je těžký můj náklad a jak si to přehodit, aby mě to rameno bolelo o trochu míň, jak přejít další kaluž, a tak. Celkem dost jsem taky vzpomínala na své dávné „dobrodružství“ na Sv. Ilijovi v Chorvatsku a porovnávala svoje pocity a skutečnou obtížnost situace. Tehdy jsem si taky v určitých chvílích myslela, že tam umřu, a zpětně jsem se tomu musela smát. Hodně mi to tehdy dalo, a tak jsem se v podstatě těšila, až budu mít za sebou tohle a co mi to dá. Změní mě to taky tolik? Jak to zvládneme jako pár a bude to na nás mít nějaký vliv? Chm, to rameno mě fakt už bolí. Sakra, další louže…

Najednou jsme šli do kopce, šlo se hůř, stromy byly vyšší, připomínalo by to procházku lesem, kdyby nebylo těžké bagáže a vůbec okolností. Najednou jsme byli v opravdu hezkém lese, začali jsme potkávat říčky, kameny na cestě se notně zvětšily, začala jsem se bát o svoje kotníky. S napětím jsem očekávala, kdy se mi začnou ozývat puchýře – při našem zkušebním hiku na tři a půl hodiny jsem měla nohy sedřené, že jsem sotva pajdala, a tak jsem očekávala v reálné akci to nejhorší, ale nějak pořád nic. Pan M. šel dost vepředu, šla jsem si každý svým tempem, ale často jsme se potkávali u obtížnějších kusů cesty, kde na mě čekal, aby mi třeba řekl, kudy. Nebo na přestávku. Pili jsme, jedli jsme jablka a banány, já měla pořád hlad a pocit, že tímhle tempem jezení si jedině dokazujeme, že máme málo jídla. Pan M. si stál za tím, že ho máme naopak hrozně moc a já to pořád nedokázala vidět. Byla jsem přesvědčená, že ho dost nemáme a že se nejpozději za pár hodin budeme muset otočit a jít domů.

Kdykoli jsme zase vyrazili, pobírala jsem si své igelitky – postupně jsem z nich udělala jednu dvouvrstvou, byly už proděravělé od roští a já se bála, že mi z nich co chvíli všechno vypadne. Kuře se mi pořád kymácelo podél nohou a já se musela smát představě, jak si to kuře posmrtně myslí něco jako:“Human! What U Doing? Human! Stahp!“ 😀 Protože který magor by se tahal s pečeným kuřetem na hike? Kdo by šel s igelitkou? Jenže ačkoli jsem věděla, že by bylo dobré to kuře sníst jako první věc (už kvůli trvanlivosti, byť byla asi dost velká zima na to, aby vydrželo), kdykoli jsme zastavili, měla jsem žaludek tak maximálně na jablko nebo snickersku. Obírat studené kuře? Brr. Na to nebyl ostatně ani čas, stavěli jsme jen na pár minut, než popadneme dech a dáme odpočinout ramenům a zádům, jež sužoval mimo jiné v mém případě hlavně ještě ten druhý debilní batoh zepředu. On samozřejmě vůbec není debilní, naopak chvála mu za to, co se mnou všechno už za ty roky vydržel, ale rozhodně není vůbec  myšlený na to, aby ho člověk měl nandaný zepředu a to ještě na půl žerdi. No jak já se těšila, až se něco odežere a budu toho mít míň. Ale zároveň mě to odežírání děsilo, zvlášť proto, že jsem měla pořád hlad, jablka mě nezasytila a přitom tak rychle ubývala. Ten první den jsem vlastně byla permanentně hladová, což jen prohlubovalo mou paranoiu, že nemáme nic k jídlu.

Pochodem vchod jsme postupně překračovali víc a víc říček a ponožky se zdály být celkem funkční. Měla jsem v nich sice trochu mokrý pocit, ale připisovala jsem to spíš pocení se – nicméně je pravda, že o té pravé jsem časem začala pochybovat a říkat si, že tam je asi přece jen něco špatně a že v ní bude dírka. Každopádně se ukázalo, že měly i v takovém případě důležitou bonusovou funkci, a sice že tu vodu velice rychle zahřály, a taky jsou vevnitř takové měkké, chlupaté, takže máte nohy celkem jako v pokojíčku. Při každém průchodu vodou to ale naopak na chvíli zachladí, což se ukázalo být taky naprosto geniální a velice příjemnou věcí  – při takovém pochodu je chlazení uvařených nohou neuvěřitelný pomocník.

Po říčkách jsme najednou došli k místě, kde začínalo hodně sněhu a ledu. S tím jsem nějak taky moc nepočítala 😀 Samo o sobě to moc nevadilo, jen snad že jsem se ještě o něco víc bála o kotníky na klouzavé krustě, ale po nějaké půlhodině na ledě se k mé dehydrataci (je fakt, že ten první den jsem pila ale fakt hoodně málo) přidal tak trochu úžeh, za který určitě můžu vděčit kromě krásného slunečného počasí taky své černé pletené čepici, kterou jsem jako ochranu zpocené hlavy proti všudypřítomnému ledovému větru nemohla sundat, nicméně pod tím sluníčkem určitě nebyla nejlepším řešením. Na malou chvilku jsem si pak tudíž musela sednout, sněhové mžitky před očima, a pořádně se napít. Pak se teprve mohlo pokračovat.

Tady na ledě mi vůbec nejsilněji došlo, do čeho jsme se pustili, a kde jsme. Dálka, jakou jsme urazili, a samota. Divokost. Tady jsem se asi nejvíc cítila být spojená s příběhem Chrise, který se na stezku vydal před jarem, ještě při sněhu. Tady jsem si snad poprvé připadala jako že jsem na Aljašce a že takhle to má vypadat. Myslím, že tohle je ten moment, kvůli kterému lidi Aljašku tolik uctívají. Tohle je ta pravá surovost a krása tohohle kusu země. Ta neuvěřitelná rozsáhlost těchhle pustin, ta krásně nedotčená drsná příroda, ta naprostá samota a nepopsatelné ticho, jakým dokáže znít jen příroda plná hučícího větru, prohánějcího se skrz stromy. Kolikrát mi připadalo, že slyším auta, dálnici, letadlo, ale samozřejmě nikde ani nepatrná známka civilizace, vyjma stop po pneumatikách na stezce.

A ten vzduch! Další věc, co se nedá popsat. Neuvěřitelně čistý. Ledový, ale zvláštně prosáklý sluníčkem. Bez jakéhokoli zabarvení, ale snad právě tím mi voněl. Jen stromy a bahno a nic víc.

Krátce nato, co jsme přešli ledovou část stezky, jsme přišli k jedné z nejnepříjemnějších výzev, kde jsem se poprvé začala opravdu vztekat a uvědomovat si, že nám vlastně o stavu té stezky nikdo nic pořádně neřekl a že tohle nám tedy určitě říct měli. Najednou jsme totiž stáli uprostřed obrovské stepi a před námi pole nejvíc rozbahněného a velkými koly totálně rozježděného terénu, kde to fakt nevypadalo bezpečně a já nemohla pochopit, že tudy všichni lidi chodí. Bohužel nemáme pořádné fotky z téhle oblasti, jen tuhle jednu, která je podle mě už z konce nebo někde z půlky a vůbec nevystihuje hloubku problému (doslova :D). To bahno sahalo daleko dozadu, daleko do stran, a i tam, kde byla ještě trocha země, to byl močál, kam bylo možno se zabořit klidně po kolena.

Cca v půlce se dotrmáceli k takovému jakoby útesu, kde pod námi byla prostě bažina, skrz kterou bych to neriskovala ani v plavkách a bez bagáže, takže jsme se to pokusili obejít zleva kolem velkého močálu, a žádná vášeň to nebyla. K tomu všemu furt trochu ten úžeh, vedro, studený vítr, už zase hlad, klouzalo to, no postupovali jsme šnečím tempem a na střídačku zanechávali boty v bahně nebo někomu podjely nohy, no užili jsme si. Celou dobu mě ochromovala hrůza z toho, co bude, když mi podjede noha a plácnu s sebou do toho všeho. Tož vyhrabu se. Ale v těchhle podmínkách muset řešit nějaké praní oblečení (protože c’mon, další čtyři dny být v oblečení nasáklém v bahně?) a sušení věcí z báglu (nemyslím si, že byl úplně nepromokavý), a to ještě nejdřív za kdovíkolik hodin, z toho mi zrovna volno nebylo. Když jsme konečně zase stoupli na pevnou zem, zařekla jsem se, že cestou zpátky budu hledat jakoukoli cestu, ale jinou, protože ať mi nikdo neříká, že se to nedá nějak obejít. To si klidně zajdu, ale tímhle už znovu odmítám jít. A pak jsme už zase pokračovali, konečně do kopce mezi stromy, konečně do stínu.

Zanedlouho nás mělo čekat překročení Savage River. Savage je srandička, první milník, co nám měl připomenout, kde jsme. Je to říčka poměrně divoká, ale touhle dobou nízká, třeba po kotníky, holeně. Toho jsem se vůbec nebála, ale už jsem chtěla být tam, abych věděla, že se blížíme k Teklanice a tedy k půlce túry.

Nojo, jenže to bychom nesměli kus přes Savage sejít ze stezky, ztratit ji a křupat asi půl hodiny po nebezpečně vypadající zamrzlé lesní řece s pomocí oťukávacích klacků, načež jsme se tam, kde to dál už nešlo, snažili prodrat lesem a pak ještě zapadli do nějakého pitomého močálu. Když už jsme konečně před sebou viděli kopec, který vypadal, že to je ono a tam nad ním budeme překračovat Savage, pan M. prohlásil, že podle GPSky to ještě není ono, a já myslela, že mi už jebne.

Nakonec jsme ale k Savage došli a bylo to opravdu jako nic. To mi celkem zvedlo náladu, ovšem přišla jsem o ni zase za chvíli, kdy jsme přišli na to, že mezi Savage a Teklanikou to vůbec není takový kousíček, jak jsme si mysleli. Naopak to byl dost nepříjemný kus do kopce, pak strašně dlouhé bahno, které se nedalo nijak obejít (představte si lesní nebo polní cestu, na kterou někdo navezl dva kilometry dlouhý plát bahna), pak zase kamení, nahoru, dolů, nahoru, dolů, a těsně před Teklanikou další nepříjemné bahno a jezírka, kde to všechno bylo na okrajích zamrzlé, ale hledat si cestu skrz nebyla žádná sranda. Někdy se mi podařilo nakročit na jediné slušné místo na ledové krustě, kam šlo dát nohu, a jelikož to se mnou křuplo a spadlo a po mně už tam to místo nebylo, pan M., který šel v tu chvíli až za mnou, to měl o něco komplikovanější. Pořád jsme si museli dávat pozor na to, abychom se, kdykoli se někam proboříme, neprobořovali víc než po kolena, aby to nenateklo do ponožek.

A pak najednou vidíme, jak jde někdo proti nám. Pár, asi Němci, vykračují si s hůlkami a batohy samozřejmě jen na zádech 😀 Jako by se nechumelilo a oni si vyrazili na houby. Prohodíme krátkou řeč, během níž je jasné, že si moc povídat nechtějí, což mě trochu zklamalo. Prozradí nám, že Teklanika je hned „za rohem“ a povzbuzují, že to v pohodě dáme k autobusu, času dost. Nadhazuju, že na to asi nemám fyzicky a že nevíme, jestli máme dost jídla a jestli tedy budeme pokračovat. Pro představu se ptám, jak je to ještě daleko pak za Teklanikou, neb pan M. tvrdí, že už jen třetina celkové dálky. Pár vrtí hlavou, že kdepak, Teklanika je v půlce. Z toho mi tuhne tvář a je mi naprosto jasné, že tohle všechno, co jsme zatím ušli, už znovu dneska neujdu – vždyť už bylo pozdní odpoledne! Pár se loučí, pokračují dál a my za minutku skutečně už vidíme Teklaniku. Dojdeme k ní, odhazujeme batohy a hledáme, kudy by se to dalo. Nacházím rychle pohodlnou a celkem mělkou cestu, kde se dá projít s vodou pod kolena až skoro na druhou stranu, jen poslední asi tři metry vypadají hlubší a divočejší. V tu chvíli mi to připadá jako nejlepší místo, vážně teď nevím, proč jsme nešli ještě výš a víc nehledali – no v tu chvíli jsme toho měli už dost a já věděla, že jestli to budeme procházet teď, tak to bude to poslední, co ještě dneska udělám, a pak budeme muset kempovat. Jelikož se obecně radí Teklaniku přecházet po ránu, kdy je nejnižší, dávalo tedy víc smysl zakempovat rovnou, a tak jsem na pana M. spáchala lehce hysterický atentát.

Pan M. rychle usoudil, že přes mou momentální depresi a vyčerpanost vlak nepojede, šel obhlídnout terén a zakrátko se vrátil s bojovým plánem. Nedaleko našel pěkný „kemp“, kde můžeme přespat, a víme i kde budeme přecházet. Teklanika nás tedy bude čekat až druhý den.

Přesunuli jsme se tedy na kopeček do kempu, rozbili poprvé tábor, povečeřeli, udělali oheň na zahřátí a vysušení pár věcí, viděli losa, jak kousek od nás přecházel řeku, a pak jsme šli spát. Mně vůbec nešlo usnout, jak miluju šplouchání řeky, tohle burácení bylo na mě moc divoké a moc blízko a pořád jsem měla halucinace, že jde někdo okolo nás, že slyším hudbu nebo auta (naprostá blbost), že někdo přišel do kempu a hraboší nám v batozích, které jsme nechali venku v igelitových pytlech… do toho ty pytle samozřejmě dělaly rámus ve větru, stejně jako mylarová „alobalová“ pokrývka, kterou jsme připíchli na střechu stanu. Teplo mi nebylo, ale nakonec jsem nějak usnula. V noci nebo možná už k ránu mě ta zima začala budit, pořád jsem se převalovala a byla si téměř jistá, že druhý den prostě půjdeme domů. Že už to nedám a že ostatně to není až tak důležité. Měla jsem haluz z toho, že jsem nedala našim vědět, kde vlastně jsem, a že nemám signál. Měla jsem v hlavě živou představu, jak si máma před pár hodinami přečetla můj poslední status na FB, dala si dvě a dvě dohromady, začala se pídit a teď doma vyšiluje a snaží se mě kontaktovat. Což nejde – už od vstoupení na stezku jsme byli bez signálu. Nemohla jsem tedy ani dát nikomu vědět, že jsme přežili zdárně první den a jsme v pořádku. Nikdo se nemohl dozvědět, jak jsme na tom, po další tři dny.

Mám nicméně zato, že tomu všemu z části nahrával ten úžeh. A Pan M. to měl beztak zase všechno vymyšlené 🙂

Kemp na kopečku.

Teklanika, pohled proti proudu z kempu na kopečku.

To be continued…

Předchozí díl: Cesta do Healy, moje strachy a poslední statusy před smrtí

A mimochodem, pro budoucí hikery jsem po našich zkušenostech napsala návod, jak to zvládnout mnohem víc v pohodě a na co si dát pozor. Jelikož internet je plný nadšenců ze všech zemí, kteří se o Stampede Trail budou v budoucnu pokoušet, a nepochybuju o tom, že těch pár Čechů přijede na Aljašku vybaveno alespoň nějakou angličtinou (bez ní by si ostatně pravděpodobně nebyli schopni dohledat jakékoli informace), je to samozřejmě právě v angličtině – How To Hike The Stampede Trail (For Dummies).