Závan jara

Snad bych neměla říkat hop, dokud nepřeskočím, ale věřím tomu, že to dopadne, a tak to jdu zakřiknout – asi jsme našli skvělý nový pár.

A šlo to samozřejmě zase hrozně rychle. Někdy ve středu mě Sára poprosila o reference pro agenturu. Pobavilo mě to. Poprvé jsem měla psát reference já rodině a ne naopak, a přitom by to tak mělo být pokaždé – jak by to asi vypadalo, kdyby rodiny byly hodnoceny jako podniky na Tripadvisoru? Jenže pak by zase byla tlačenka o ty dobré a člověk by mohl mít potíž nějakou sehnat… no, anyway.

Během středy jsem tedy vyplodila s vynaložením velkého úsilí poměrně dlouhou slátaninu asi o sedmi stech slovech, protože jsem nemohla najít žádný mustr a ona mi neřekla, jak si to představuje, jen že tam má být něco o nich, něco o práci a o bydlení a tak.

Jenže když jsem to pak viděla a konzultovala s panem M., bylo to samozřejmě nesmyslně dlouhé, a i Sára mě později poprosila, aby to bylo krátké a k věci. A tak jsem to ve čtvrtek napsala jinak, jenže jsem to ani nedotáhla do konce, mezitím už mi psala jedna slečna, Češka, že má velký zájem o tu práci, a ve stejné chvíli mi přišla zpráva od jiné místní au-pairky, kterou jsme měli do minulého týdně taky na drátě ohledně té pozice, jenže nakonec si našla něco jiného – hlavně i proto, že Sára neprojevovala velký zájem. Ta místní au-pairka mi psala, jestli prý vím o tamté, že zrovna zadávala inzerát. To mě potěšilo, že neuspěla a stejně se dál zajímá, koho si najdeme a tak.

A tak jsem na milou novou slečnu začala střílet otázky a informace – je zajímavé, jak se s tím na začátku člověk sere a dává si na čas, než lidem vyjeví různé zdánlivě odstrašující skutečnosti. Tedy ne že by ta rodina byla nějaká šílená, ale zaprvé jsem grumpy cat a neumím věci malovat kouzelné, když mě na nich něco štve, za druhé mi nepřijde fér někomu prodávat něco zdánlivě super, když to má taky svoje mouchy. Jenže pak to prodávání může být problematické a musím si někdy dávat pozor, abych nezněla až moc pesimisticky. No, však mě znáte.

Každopádně teď, asi po dvaceti lidech, s nimiž jsem na tohle téma už komunikovala v posledních týdnech, už jsem na to neměla ani čas ani náladu, a tak jsem to vyplivala skoro všechno najednou a po každé větě jsem čekala, kdy narazíme na kámen a slečna řekne, že tak to tedy ne. Jenže ona neřekla! Psaly jsme si nevím jak dlouho, házely na sebe vzájemně otázku za otázkou a já si po chvíli uvědomila, že se mi úplně stáhnul žaludek a rozbušilo srdce, protože jsem narazila na něco, co konečně po všech těch předchozích zklamáních vypadalo vážně proveditelně, chvílemi až jako by si ze mě někdo střílel, protože to snad není možné, aby vyhovovali v tolika bodech a hlavně aby i jim to tu tak dokonale vyhovovalo. 

Ihned jsem tedy střelila informace Sáře do mailu a ta kupodivu konečně reagovala dostatečně rychle (asi na to doteď prostě vážně neměla čas a neregistrovala tak, že už jí teče docela do bot), a tak se nám podařilo ihned domluvit setkání s kandidáty na víkend. Jelikož měli přifrčet z Cambridge, usoudili jsme, že aby z toho aspoň něco měli, chce to dát nějaký výlet a přespání, ať máme dost času na krafání o všem, z čeho by potenciálně ještě mohli říct „nasrat“ a zdrhnout 😀 Nakonec Sára nabídla na to setkání i dřívější termín, takže na to nemuseli čekat jako na popravu až do rána a odbyli si to v pohodě už v sobotu večer, po naší společné návštěvě Guildfordu (který je, po Cambridgi, neměl moc šanci ohromit, ale kvůli tomu jsme tam až tak nejeli :D).

Pohovor dopadl velice dobře, ačkoli potvrzené to ještě nebylo, ale věřili jsme tomu dost na to, abychom to spolu večer zapili, a pak se nám dobře spalo, tedy aspoň mně. Je boží mít návštěvu, která je s vámi na jedné vlně a mileráda se taky vyspí. Po snídani jsem je ještě provedla po zahradě, ale ono tu teď není zase tolik na co koukat a až za námi přijedou na ten týden, tak bude víc než dost času si povídat o práci. Člověk by jim ale nejradši všechno řekl hned a šel si balit. Pan M. to tak asi nemá, ale já už před jejich příjezdem chytala cestovní horečku, už jsem jim to chtěla všechno prakticky hodit na hlavu a vypadnout 😀 Asi ze stresu, že co kdyby to nevyšlo, ze špatné zkušenosti a z nedostatku důvěry v to, že by to konečně! mohlo vyjít, že konečně budeme někoho učit a říkat jim všechno to, co jsme si říkali celý rok v hlavě a co jsme tak toužili předávat.  Víte, my vždycky, když někde jsme, po pár měsících najedeme na rutinu, kterou si v hlavě dokola opakujeme, jako bychom to někoho učili, a představujeme si to. Jenže pak nám to skoro vždycky nevyjde – jen jednou jsme trochu pomáhali s učením jednoho páru na Trescu, ale nebyli jsme ti, kdo měli vyloženě za úkol jim to všechno říct, na to tam byli supervizoři, tak to nebylo ono.

A tak to najednou všechno začalo být reálné, že ty lidi fakt najdu, že je fakt budeme učit, že fakt za chvilku odjíždíme. Tím, že jsme nikdy po sobě takhle nikoho neměli, jsme od toho měli šanci být nějak odloučeni, co bude dál. Odjížděli jsme a po mně potopa. Ale teď během víkendu z toho všeho na mě nějak padla depka – no, padla, mám ji už pěkných pár týdnů, jen se střídá to, co mě zrovna nejvíc deptá – jako že odjíždíme a neštěkne po nás Trigger. Že všechno, co jsme do té práce dali, každá minuta naší dřiny, bude brzy dokonale přepsána dalším párem, který bude třeba v něčem i lepší a na nás nebude nikdo v dobrém vzpomínat.

Je to nesmysl. I kdyby to tak bylo, mně by to mělo být jedno, ale hlavně to ze mně mluví ta depka. Nejsem nijak neschopná, udělala jsem tu plno práce, oba jsme velice schopní pracovníci a například pan M. je okolo baráku naprosto nedocenitelný. Opraví, vymyslí, je to kutil a gadgetář, ví první a poslední o jabkách, kterými disponuje celá rodina (a asi každá z těchhle bohatých rodin), na zahradě maká jako šroub a oba dohromady fungujeme jako perfektní tým. Taky jsme si to tu zařídili tak, že ti po nás budou mít o mnoho jednodušší start. Podědí po nás fígly a systémy, dostanou náruč tipů, jak šetřit peníze a kam se tu dá jet, a mně prostě jen asi připadá smutné, že z toho nakonec člověk nebude vlastně nic mít, že to nikdo pořádně neocení, a taky že nevím, kdy se sem zase podívám, a vůbec co bude.

Vím, že až budu doma, bude to o hodně lepší. Odpočinu si, vyprázdním hlavu, naberu spoustu energie z lidí, které jsem dlouho neviděla, a začnu uvažovat. Bude jaro. Už teď ho cítím a očekávám. Myslím, že ho potřebuju a s ním zase přijde dobrá nálada. Teď mi to tak nejde.

Je to prostě jenom taková depka z nevědomosti a nejistoty. Ale už se nemůžu dočkat, až se pomalu pustím do vyklízení a debordelizace. Nashromáždila jsem dost serepetiček pro strýčka Příhodu, které už nemusím schovávat. A tím, že jsem poznala nováčky naživo, jsem získala i lehkou představu toho, co oni sami potřebují a nepotřebují, a bude se mi tak snáz vyhazovat. Už se těším, až budu mít zařízenou cestu domů, nasednu a bude konec. Smutný, jak jinak. Bylo to tu svým způsobem krásné a vím, že mi spousta věcí bude šíleně chybět, o psech nemluvě. Ale člověka pak zaplaví takový krásný klid, když se vrhá do prázdna.

.

Něco nového začne a něco končí. V pátek jsme pohřbili Tin Tina. Už se nedozvím, jestli by mu chutnal banán. Když jsme mu ho nesli, našli jsme ho. Brečela jsem málo, myslím, že to v sobě ale dusím. Mrzí mě na tom, že byl tak sám, neměl kamaráda. Snažili jsme se, ale nebylo to ono. Morčata jsou společenská zvířata. Ale dožil se krásného věku, prý mu bylo minimálně sedm, a byl i zdravý, nebylo na něm vůbec nic poznat. Šmakovalo mu a vždycky nás vítal hlasitým tokáním, zvlášť když jsme mu nesli nějakou mňamku.

Pokaždé, když mám od té doby odkrojek od zeleniny a tendenci hodit ho na lince do krabičky „pro Tintina“, zabolí to. A to ani nebyl náš.

Ale vlastně samozřejmě byl.

Pa, Tinťulko. Dobrou noc.

Nějaké to další počtení:

3 komentáře

  1. RIP Tin Tin❤
    A gratulace k nalezení náhrady.. Ani ti nemusím říkat, jak se na tebe zase na chvíli těším v Praze a jaké cestovatelské plány spřádám (přijde v letteru „soon“)

    1. Taky se těšim! A též mám letter k odeslání 8)
      Tin Tina budu pozdravovat, až půjdu kolem venčit pejsky. Spinká u rybníčku, vedle svých bráchů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.