Syn, sytý, syrový, sychravý, sypat, sýkora…

První týden máme téměř za sebou, zbývá nám jen víkend a první dojmy jsou rozhodně zajímavé.

Soužití s A. a L. je super, tak je mi celkem líto, že odjíždí. Myslím, že jsme si padli do vzájemných zvyklostí velice dobře, a že jsme ten týden spolu zvládli na jedničku, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsme se vůbec neznali a není to tu až tak obří. Nějak jsme si ale vůbec nevadili, alespoň mně připadá, že jsme všechno vyřešili hezky s přehledem a inteligencí a bylo to prostě fajn. Byla v tom spousta dobrého jídla, nějaká poměrná část alkoholu, hodně zábavy, ale i ukazování, vysvětlování, vyptávání se a sdílení zážitků. Byl to takový zvláštní couchsurfing, pročež jsme měli pořád pocit, že to my máme za týden odjíždět, a že jsme přijeli jen na návštěvu, poznat, jak si tu místní operáci žijí.

Trochu se bojím, co bude, až odjedou. Mám pořád dojem, že mi unikají nějaké důležité informace nebo že se vynoří nějaký megaháček, co mi nedošel. Myslím, že v sobě máme po předchozích zkušenostech zakořeněná určitá očekávání a hlavně určitý skeptický pohled ke všemu, takže první týdny s rodinkou budou rozhodně sloužit k vytyčování pravidel a terénu, a to se člověk samozřejmě vždycky bojí, aby něco hned zkraje kapitálně nepohnojil.

Na stranu druhou se ale samozřejmě těšíme, až bude naše chatička opravdu jen naše a my budeme moct zútulňovat a reorganizovat.

Pan M. celý týden poctivě pracoval na zařizování čehosi, co bych nazvala „základní výbavou“, nebo „startovním balíčkem“. Vytřepal libry z virtuální peněženky a řádně provětral sklady Amazonu při objednávání nového mixéru, kvalitních superostrých nožů a všelijakých dalších důležitostí do kuchyně, včetně koření, vanilkové pasty nebo třeba tekutého kouře. (Ano prosím, kouře)

Na cestě je také můj vlastní USB Hub k notebooku – momentálně používám ten pana M. – a objednávat se bude také velká SD karta, abych si sem konečně mohla natáhnout celou zálohu a mít přístup ke všem svým věcem.

V neposlední řadě jsem si taky vybrala žehličku na vlasy a už se nemůžu dočkat, až si s ní budu hrát, porovnávat její použitelnost při natáčení vlasů, a kroutit si ofinu. Sjíždím všechna zajímavá videa od mé nové vlasové mentorky Megs, a až se k tomu hecnu, sednu si k tomu Amazonu znovu se seznamem všeho, co na ty vlasy používá a doporučuje a budu utrácet ještě víc. Mám zkrátka letos v úmyslu vypadat hezky, cítit se dobře a o ty vlasy víc pečovat.

A chci mít super rok. Odpočinkový, poznávací, kreativní, úspěšný v plnění svých vytyčených tvůrčích cílů a vůbec. Sepsala jsem si seznam, kterému by se možná dalo říct list předsevzetí, nebo to-do list, ale nemá to tak úplně podobu na to, abych to zveřejňovala. A taky nemám veřejně hlásaná předsevzetí nějak v lásce, myslím, že jsem se dostkrát přesvědčila, že pro mě nefungují. Lepší je mít to někde soukromě, jen tak pro sebe, ovšem na očích, aby mě to inspirovalo. Ne nutilo a zavazovalo. A taky je mnohem lepší psát články o tom, co už dělám, než o tom, co teprve dělat chci (ale kdoví, jestli vůbec budu). Nepřijde vám?

Například mám ovšem uložený jeden článek z Hand Luggage Only o tom, jak být neustále lepší verzí sebe sama, a líbí se mi bod o tom, učit se nové věci. Letos mám v tomto směru zatím dvě očekávané položky, a od začátku se mi na nich líbilo to, že se do nich nebudu muset vůbec nutit, protože přijdou samy, vyplyne to z okolností. To je další věc, kterou asi musím začít víc respektovat a prostě se v tomto směru přestat ubíjet snahou o změnu sebe sama, protože to podle dosavadních zkušeností nikdy nepřineslo nic moc dobrého.

Já se neumím sama moc měnit. Samozřejmě, občas přijde hec a berserk mód, občas se naštvu a něco udělám. Ale nevzpomínám si teď na nic až tak zásadního, co bych na sobě kdy osobnostně změnila jen tak z minuty na minutu (nemluvím o změnách účesů, obviously :D), tyhle věci vyžadují zjevně docela jiný přístup a je to ostatně vidět i na celém mém životním expat-příběhu. Léta jsem chtěla do Anglie, ale nemohla jsem to udělat sama, jen tak se hecnout a jet. Musela jsem si pro to vytvořit takové podmínky, aby to vyplynulo ze situace. Tedy si sehnat někoho, kdo řekne, že tam pojede se mnou, a pak už jsem nemohla cuknout (ne že bych chtěla, ale víte, co myslím. Prostě jsem se nechala postavit do situace, kdy jsem to musela udělat, a vzešly z toho krásné věci). Teď jsem se tedy zase třeba postavila do situace, která mě naučí připravovat jídlo druhým lidem (téměř denně), a věřím, že to je přesně situace, kterou potřebuju ke svému dalšímu vývoji. Potřebuju si na to zvyknout a začít to brát jako samozřejmost, a potřebuju se naučit chystat k jídlu i něco jiného než jen těstoviny, saláty a plátek masa s kaší. A kuskus. A krupicovou kaši. A fazole. Jako zase ne že bych nic neuměla, jen mě to nebaví a nemám v tom tentu… confidence.

No a vidíte to – jsem tu ani ne týden a už jsem samovolně prolomila několik takových velkých bloků. Už jsem chystala večeři dětem, směšně jednoduchou, ale chystala. Už jsem jim chystala i snídaně, včetně palačinek. Ne z krabice. Ale z těsta z hlavy. Opět směšně jednoduché, ale nikdy dřív jsem nevěděla, jak, kolik čeho, a tak dále. Neměla jsem to v oku a teď mám. A taky jsem se naučila plést francouzský cop, nebo jsem spíš pod dohledem mentorky přišla na to, že to vlastně už umím, jen jsem si to neměla na kom zkusit, a tak jsem nevěděla, že to umím. Teď to možná dopadne tak, že začnu pana M. nutit, ať si nechá narůst vlasy podobně jako L. (na němž jsem spáchala svůj vůbec první french braid ever, abych z něj taky mohla dělat Ragnara Lothbroka 😀 Ne, to asi ani ve snu, ale je fakt, že najednou propadám zběsilé touze zaplétat všechno, co vidím.

Všechno, co to chtělo, byla jen situace a trocha instruktáže od A., a už teď jsem lepší verze sebe sama, než jsem byla před týdnem, a to je vlastně směšně dosažitelný příjemný pocit.

A taky už víc vím – nemusím například přemýšlet, co si dám v britském pubu, protože vážně, ten Guiness se sirupem je moje nová oblíbenost 😀 (včera jsem ho měla znovu) A na snack k pivu je nejlepší poutine nebo sweet potato fries, o tom žádná.

Příští týden budeme mít určitě víc práce než tenhle, a taky víc svobody. Určitě se budeme víc bavit s rodinou, rozhodně se bude rýsovat nějaké seznámení s nimi, budeme se zabydlovat, možná se bude řešit nějaká registrace u doktora, nebo spíš co s tím, když už registrovaní jsme, ale chtěli bychom se asi přeregistrovat někam blíž, já tedy doufám, že to nebude třeba, ale bojím se nutnosti toho doktora navštívit a vyžádat si antibiotika, neb – světe, div se při tom sychravém mrazivém počasí a mé absenci pořádného teplého oblečení – už mám zase náběh na angínu.

A nechci to znovu přecházet, to už jsem udělala tolikrát, že už to není úplně dobrej nápad.

Zítra, nebude-li mi nedobře, si možná zajedeme na výlet do Crawley. Pan M. už dostal zelenou na řízení a přišlo nám jako dobrý nápad jet na první výlet tam, kde už to známe a máme rádi. Další víkendy to vypadá předběžně určitě na Guildford, Aldershot, a pak si píšu seznam různých kouzelných vesniček na prozkoumání. Surrey má pár věcí k nabídnutí, takže se určitě těším, až bude lepší počasí, budeme vyjíždět a užívat si krásnou zelenou Anglii 8)

Zatím si užíváme hlavně Sainsbury’s 😀 Je to krása, konečně se zase vrátit k produktům, které si doma u nás nekoupíme, nebo jen některé za vysoký peníz. Takže si žereme a pijeme a já jsem hrozně zvědavá, jak to letos bude s tím plánovaným přechodem na raw stravu a podobně. Zatím teda fakt ne 😀

A ještě jsem chtěla říct, že mám radost z bažantů a bobíků. Bobík je naše přezdívka pro červenku, byla to tedy hlavně jedna konkrétní červenka na Trescu, ale jak už to tak bývá, nakonec se z jednoho Bobíka stal obecný název, stejně jako všichni bažanti jsou teď Ferdové a většina pavouků je Karel nebo Marta (zatím máme ovšem jen jednoho většího sekáče pod umyvadlem, takže cajk). Taky Triggerovi, jednomu z našich pejsků, mám neustále chuť říkat Daisy, protože je jí prostě hrozně podobný, a vůbec, no. Nicméně k těm bobíkům, právě jich tu je hned několik, z toho jeden nesmyslně velký nám občas poskakuje okolo dveří, což má mazlíčkovský potenciál – možná mu tam občas sýpnu nějaké vločky – a jeden mrňous chodí spolu s jedním Ferdou naproti našemu kuchyňskému oknu svačit ze svých zahrabaných zásob, což je krása. Jednak to, že nám tam choděj a já na ně můžu koukat, a jednak že jsou kamarádi a vždycky tam jsou spolu. A jsou tu i sýkorky, krásně barevné sýkorky… snad chytím časem nějakou fotku po ránu z okna, lítaj nám tam na větev.

No nic, tak já si jdu nastrouhat další dávku zázvoru. A ta slivka, co tu ještě mají A. a L., je taky záchrana. Kdepak angína, to jako kdyby nebylo, tak bych to snad ani nebyla já… ale snad se to nerozjede do čepů, vystačím si s ucpanou hučící hlavou, děkuji.

A sluníčko pošlete, tohleto počasí neni nic moc… já chci krb…