Tak tentokrát mám celý ten odjezd docela slušně v paži, řekla bych. Nejtěžší a nejzákladnější je samozřejmě umět si poradit se smutkem a balvanem v břiše, hlavně při pohledu na posmutnělé příbuzné a jejich tiché utrpení. Nedělejte si iluze o mé odvaze, kdybych měla odjíždět sama, tak právě kvůli tomuhle neodjedu asi vůbec.

Jinak by ale asi vnější pozorovatel moje rozpoložení označil jako: všechno je jí jedno. A skoro by možná měl i pravdu.

Balit jsem začala velmi zlehka až tak minulý víkend. To jsem někdy v sobotu vytáhla kufry ze sklepa a tím to haslo 😀 (náročná činnost). V pondělí jsem si pak překontrolovala zásobu léčiv a dala na nákupní seznam to, co potřebovalo doplnit – nevím, jak to mají ostatní anglo-bydlové, ale mně třeba žádné ty jejich paracetamoly nikdy na nic moc nezabíraly (snad s výjimkou čehosi, co se jmenovalo Period Pain :D), a jelikož trpím na silné dámské bolesti a časté migrény a chladnopočasové krkoboly, čerstvé zásoby valetolu, algifenu a stopanginu jsou pro mě naprostou nutností.