Poslední slovo

Poslední letošní den. Kdekdo už v tuhle chvíli bilancuje. Já mám pocit, že si na ten pořádný odstup budu muset terpve počkat, protože letošek pro mě tak nějak potrvá až do února. Teprve pak skončí moje éra au-paiření u téhle rodiny a možná i au-paiření vůbec. Možná toho skončí víc, ale teď momentálně nic nevím, a tak radši ani nic neplánuju a nechávám věci vyvíjet. Nejsem si jistá, jak přesně postupovat dál. Jestli jste si mysleli, že s přibývajícím věkem lidem přibývá rozhodnosti a že když ve dvaceti víte prd, tak dejme tomu kolem třiceti už budete vědět, co se sebou, tak sorry, že vám beru iluze, ale to nemá s věkem nic společného a já vím pořád totální lautr prd.

Myslím, že nerozhodný člověk jako já, co spíš vyřazuje to, co nechce, než aby šel po něčem konkrétním, kolem sebe potřebuje spoustu stimulů, spoustu situací, aby se mu v životě něco dělo. Potřebuju, aby mi život házel vodítka, možnosti, nabídky, a ty já pak jen lenivě mohu přijímat či zamítat. Mám představy, co bych si ještě chtěla zkusit, ale poskládá se mi to nějak do klína? Nebude to trvat dalších deset let, než se mi to splní? A jaká bude druhá třetina mého života? Pff… kdo ví.

Přemýšlím o house-sittingu na příští rok, na chvíli. Potřebuju čas na sebe, ten, co jsem ho letos neměla. Čas na svoje projekty a na odpočinek. Na to bilancování vůbec a na uvažování. Letos se vezu na vlně práce a flexibility, kterou jsem tak úplně nevěděla, že budu muset vyvinout, a už zas potřebuju změnu.

Nějakou dobu bych chtěla být v Čechách, ale neumím to poskládat. Myslela jsem, že tam zůstanu jen na to jaro, že budeme s mámou předělávat kuchyň. Ale ztrácím v to důvěru. V květnu je Tišnov, burza s našima, fakt ráda bych jela. Už když jezdíte dvakrát v roce, vidíte na lidech okolo sebe obrovské změny. Na jaře tam ještě někdo je, koho jste znali celý život, a na podzim už tam není. Co teprve když dvakrát nebo třikrát vynecháte, to už vás tam půlka lidí skoro nepozná a vy je taky ne.

Samozřejmě jsem se taky nevzdala myšlenky dělat na nějaký čas kočičí chůvu. Ale kdy, jak, a dostala bych tu práci vůbec? Krom řidičáku se považuju za ideálního kandidáta, ale i když ten v Praze nemusí být třeba, stejně vím, jak se asi chovám při pohovorech. Jsem nervózní až za roh a nevěřím si. Mám neustále pocit, že mě všichni testují jako lidskou bytost a probodávají očima – a ono to tak i často bývá. Když každý, kdo se na tu pozici hlásí, je stejný blázen do koček jako vy, jak má člověk vlastně v takovém oboru vyčnívat? Mám přijít obalená chlupy či kočičími motivy? Nebo to naopak už je „too much“? 😀 A jak mám vlastně dokázat, že jsem taky kočičí člověk? Jak dát najevo, že kočky jsou má přirozená antidepresiva a že bez nich nemůžu ani pořádně fungovat? Že si sice v případě nouze vystačím se psem nebo jiným živočichem, ale celou dobu se musím dívat na „kočkoporno“, tedy kompilace kočičích videí, failů a tak dále. Že je uctívám a přitom považuju ve spoustě případů za svině, jejichž vyčůranosti a rozkošnosti se ovšem nemůžu přestat smát. Co to vlastně o mně říká? 😀

A pak, v červnu bude Junktown, který mi minule utekl a letos bych se tam vlastně chtěla dost podívat znovu. K čemuž se váže ta potřeba času, protože mám doma spoustu bažantího a jiného peří a fakt ráda bych měla čas se tomu kostýmu letos opravdu věnovat, i když by pak byl pravděpodobně docela minimalistický. Ale v tom to právě asi je, poprvé jsem překombinovávala a z velké části to pak asi nedávalo smysl, nemluvě o tom, že neumím řádně „špinit“.

Člověk si říká, no tak zas odjedu na léto, jenže v létě chce být člověk na chatě nebo jet na vodu. A taky bych chtěla jet po návratu na dovolenou s panem M., jenže nevím, kam se dá v březnu jet za teplem, a s Maude jsme si předběžně vysnily trip do Skotska. A jelikož Maude je v tomhle mnohem akčnější než já, nevidím důvod, proč by se to nemělo stát, a momentálně to považuju možná za jediný středobod, jediný rýsující se připínáček na ještě neexistující nástěnce s titulem 2018.

Samozřejmě mi taky v hlavě pořád zvoní Nový Zéland, ale začínám mít obavy, že to nedopadne. Jako by se mi ten plán nějak vzdaloval a vzdaloval a já už na něj skoro ani nevidím. Zato mi připadá, že mě život momentálně vehementně postrkuje k Islandu a vůbec severu a háže mi nápovědy jak rudou vlajku býkovi před oči. Myslím, že to začalo tím, že jsem hledala něco nového na poslouchání a v nějakém videu s výběrem zpěvaček se zajímavými hlasy jsem objevila Auroru, mou instantní lásku z Norska. Pak se zapojil Pinterest, který mi už tak cpal všelijaké skandinávské interiéry (z toho ho nemůžu vinit, však je miluju), ale teď do toho ještě  bůhvíproč začal ukrutně cpát ten Island – a taky na mě odevšud vyskakovalo slovo „Hygge„, které jsem si (jak je mým zvykem u všeho, co je zrovna „trendy“) okamžitě celkem znechutila. Pak jsem začala koukat na Vikingy a celá ta severská tématika se u mě začala prohlubovat. Pak přišli jedni místní kamarádi s tím, že jedou na nějaký týden nebo dva na Island. Do té doby jsem snad neznala nikoho, kdo by tam byl, a hned jsem jim to začala dost závidět. Když jsme pak poslouchali vyprávění a koukali na fotky, záviděla jsem ještě víc a všechen ten led jako by mě volal a připomínal mi všechno to krásné, co jsem si odnesla z Aljašky – ale zároveň má ještě úplně jinou atmosféru.

A pak mi najednou na FB napíše kluk, že prý mě mu FB neustále cpe na seznámení, že se zná s jedním mým kamarádem a že je to taky takový světoběžník. No a kde nějakou dobu žil? Samozřejmě na Islandu 😀 Od té doby spolu debatujeme o Vikinzích a o cestovních plánech a já si pomyslně mnu bradičku, jestli mám po téhle výzvě od vesmíru jít a na ten Island se podívat, nebo jestli to mám nechávat vyšumět a čekat, jestli si mě to zase najde. Zatím volím tu první možnost, protože stejně minimálně do toho března či dubna mám ještě jiné plány.

Letošek prostě hrozně utekl. Zatím nevím, co si z toho roku všechno odnesu, ale když se tak podívám na fotky, uvědomuju si, že se toho stala spousta. Potkala jsem například nové přátele a někteří z nich mi budou neskutečně chybět, už teď po nich cítím díru v srdci, kterou nikdo jiný nikdy nezaplní.

Něco jsem se určitě taky naučila. Jsem už zase trochu zdatnější v životě v Anglii, vím, kdy nakupovat za levno v obchoďákách :D, poznala jsem několika dalších měst a mám nové oblíbené podniky. Přišla jsem na to, že v TK Maxxu nemají jenom pořád nesmyslně drahé oblečení, ale taky třeba značkové boty za fantastické ceny (normálně by mi to bylo buřt, ale když tam objevíte luxusní Martensky za víc než půlku normální ceny…) a že je to perfektní místo, kde shánět dárky na Vánoce (hlavně ten v Basingstoku). Zamilovala jsem se do burgeru s brusinkami a camembertem v Gourmet Burger Kitchen, objevila aplikaci na Burger King, se kterou nakupuju za poloviční ceny, a milion dalších věcí, na které si teď nevzpomenu.

Byli jsme taky znovu na Stonehenge Summer Solstice a po dvou ročnících už to můžu srovnávat a dělat o tom nějaké závěry.

A hlavní váhu bude mít samozřejmě zase ta pracovní zkušenost. Další políčko do životopisu a další (snad dobré) reference. Bude mi chybět naše chatička, budou mi chybět ta dvě čtyřnohá chlupatá mimina (samozřejmě, zase leží oba okolo mě a oddychují, spokojeně spící), ale teď zrovna se nemůžu dočkat na konec února a už to chci mít za sebou. Ten rok je prostě tak akorát.

Kdo ví, o čem bude ten příští.

Nějaké to další počtení:

8 komentářů

  1. Má milá M., rok 2018 vypadá jako jeden velký otazník. Tolik krásných míst, tolik krásných zemí, které bych i já osobně chtěla jednou navštívit. Bude krásně o tom na tvém blogu číst. Tak moc se na to těším a je jedno kam tě nakonec vody zavedou. Všechno bude zkušenost a posun dál.
    Snad se ti povede hezky a snad se i v tom Tišnově třeba potkáme. 🙂

  2. Když si tak u Tebe čtu, chvilkami mám pocit, že mně se vlastně letos nic moc nestalo, a pak si zas uvědomím, že mě se toho stala taky hromada, jen v menším měřítku. A že to není špatně. (Asi.)
    Island doporučuju, ocitla jsem se tam na dva týdny a vím, že se ještě musím vrátit. A dostat se trochu pod kůži Islanďanům.
    S rozhodností to mám přes půlku života pořád stejně – jednou za čas udělám skvělé, odvážné, šílené rozhodnutí a pak si za něj dlouho nadávám, potýkám se s následky a slibuju si, že příště už takovou koninu nevymyslím. Nelepší se to 🙂

    1. Mám často obdobné pocity, neboj 🙂 A zrovna letos píšu hrozně málo, spoustu věcí jsem vynechala, protože nebyl čas psát. Poslední záchrana, když si mozek nepamatuje a blog nestíhám, jsou fotky. To si pak vzpomenu:“Ajo, tohle jsme taky dělali, a tam jsme ještě byli, a tohle byl krásnej den!“.

      Taky dělám velká rozhodnutí nárazově, jednou za uherák. Ale pro mě jsou to většinou ta nejlepší, nebo aspoň hodně dobrá. Nebo z nich plynou super zážitky. Nebo aspoň epické historky pro pobavení publika 😛 😀

  3. Taky zastávám názor, že kočky jsou nejlepší antidepresiva. Pokud teda nemají kožich, to z nich mám depku na kvadrát…

    Sfinx, uctívám Tě kdesi daleko od všech srstí!

    A jinak do roku Kachny jen sladké, žij přítomným momentem a odhoď zbytečnosti do odpaďáku, minimalistko!

    1. Ježiš já mít alergii, tak mi jebne. Ale prý jsou už šlechtěné kočky s chlupama, které mají mnohem míň alergenů.
      Taky přeju všechno dobré 🙂 Jo, to si budu muset někde vylepit! To je motto jak se patří 🙂

  4. Čas má tu nezanedbatelnou výhodu, že teče jen jedním směrem, takže když člověk neví a v nouzi si říká, že „se uvidí“, tak ono se nakonec opravdu uvidí :-). Moc držím palce, ať se věci vystříbří jasně a správně. Neříkám, že taky rychle, protože by pak možná „stříbření“ nebylo tak kvalitní :-). Přeju skvělý rok!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.