Jen si to nebrat osobně

Už dávno jsem se naučila spoustu věcí si nechat projít hlavou, než začnu psát. Vloni to tak probíhalo přirozenou cestou, protože jsem si na blog nedovedla najít dostatek času. Ale celkově v posledních letech píšu hodně přes filtr. Takže jsem na vteřinu uvažovala, že tenhle momentální výlev si taky nechám pro sebe, na druhou stranu vím, že jak nad tím budu přemýšlet, už to nenapíšu. A pak nebudu mít pro sebe žádný zápis toho, co se mi v lednu 2018 honilo hlavou a co mě trápilo. A tak to napíšu. Zítra už nad tím třeba budu mávat rukou, ale teď jsem nadzvednutá a chci to ze sebe dostat. Komentovat to nemusíte. Tak.

Říkala jsem si, jestli přijde chvíle, kdy si řeknu, že mě tu všechno sere a ať se tu tím třeba udávěj, protože doteď bylo všechno relativně normální (nebo jsem neměla čas ani zájem se tím přespříliš zabývat), ale že to by to nebylo ono, abych se ještě na konec nenasrala.

No a pak mi dá šéfová v poledne vědět, že druhý den přijde malířka (což naznačovala, že bude v únoru, a že mi o tom ještě do té doby řekne), takže je třeba všechno odevšud sundat, sklidit, odsunout nábytek a podobně, a třeba se po. Bude tu aspoň dva dny, takže život je notně omezen, ale samozřejmě žádná revanž za to nebude. Že by to třeba malířka dělala, když jsme byli na dovolené, to jako nic, jen se tu pěkně s ní mačkejte a nemějte si kde uvařit čaj, zatímco půl dne okupuje kuchyni a druhou půl obývák.

V deset večer mě šéfová bombarduje smskama o flecích na podlaze v kuchyni, o nichž nic nevím, ale že by mi napsala, že děcka ráno odjíždějí o třičtvrtě hodiny později, to ne, takže tam ráno zbytečně čekám jako blbec o hladu (snídat chodím až po jejich odjezdu) a nechápu, kde jsou.

A pak mi v podstatě zaobaleně řekne, že máme moc věcí a že to tu snad neni dost čistý nebo co a že ať jí řeknu, co je tu třeba dát novýho nebo lepšího, aby to tu měli perfektní, až přijedou. Že chce, aby to dostali v perfektním stavu, v jakém to pak budou muset udržovat, a že jako abychom to uvedli do takového stavu, v jakém jsme to našli, nebo co.

A já si myslím, že to by úplně nechtěla. Drbu se tu totiž na hlavě a vzpomínám, co tu bylo. Na stav ložního prádla, kde kdybych se po třičtvrtě roce nehecla říct si o lepší, dodneška bych spala ve flekách podezřelého původu a nechutně zažloutlých prostěradlech.

Na stav ručníků a utěrek, o ty jsem se říct nehecla, nicméně už dávno mají svoje za sebou.

Na stav nábytku, který se během našeho pobytu nijak zvlášť nezhoršil, naopak toho nejhoršího jsme se zbavili.

Na nádobí, které tu skoro žádné nebylo, ale před naším příjezdem si o to zjevně nikdo nedělal starosti. Kdybychom nepřinesli celou tašku perfektních sklenic a hrnků a nedostali menší talířky od kamarádů, tak bychom tu doteď neměli do čeho návštěvám nalít vodu či na čem servírovat pokrmy. Doteď máme jen tři velké lžíce, ale obvykle se bez toho dokážeme obejít, uvádím to jen pro příklad toho, že to tu rozhodně nebylo nejvybavenější. Pan M. si musel koupit vlastní slušný nůž do kuchyně a po nějaké době si koupil i vlastní pánve, protože tu místní zkroucenku už nemohl vydýchat a druhá pánev byla dvakrát větší než největší plotýnka, takže se nedala pořádně prohřát.

V koupelně byl tak jetý parapet u vany, že jsem ho musela přikrýt dečkami, abych se na to nemusela koukat, a taky aby na to nestříkala přímo voda a nestála na tom. Neřešili jsme to jinak, nikdo to neřešil před naším příjezdem, nikomu nepřišlo, že by to pro nás muselo vypadat líp.

Bylo nám řečeno, že cokoli bychom potřebovali, máme se zeptat, ale nikdy nás nenapadlo si vymýšlet a chtít něco lepšího, než co máme, dokud to stávající fungovalo a nebylo úplně nechutné (chápu ovšem, že každý má tu hranici jinde).

Vím, že dokážu nad spoustou věcí přemýšlet zbytečně víc, než je zdrávo, a že si beru osobně i věci, které bych si tak vůbec brát nemusela (z určitého úhlu pohledu tam může spadat úplně všechno, ale zase nemám potřebu být necitlivý pařez). Ale tohle mi dává fakt zabrat, abych si to osobně nebrala a necítila se vyloženě dotčeně. Jako bych si snad já nezasloužila mít chatku v pěkném stavu. Jako bych se tu nenadřela za ten rok. Jako bych neuklízela a necídila každý zpropadený den. Vypadalo to tu pořád dokonale? No ani náhodou. Měli jsme minimum úložných prostorů a věcí bylo přece jenom víc než co se dalo uklidit do tří šuplíků. Není tu špajz, takže skříň, kam bychom jinak dávali všechno to, co se nemá nikde válet, sloužila jako špajz a ne jako skříň. Měli jsme plno ingrediencí, kořenek a tak dále v kuchyni, protože se u nás denně vaří a chystá čerstvé jídlo, nevaříme z hotovek a nejezdíme nakupovat každý týden. Pečeme, vyrábíme, a hlavně tu žijeme. Zkuste navíc celý den někomu uklízet barák a pak přijít domů a uklízet u sebe. Ne že bych to nedělala. Ale nemohlo to dosahovat stejné kvality, nejsem nadčlověk a taky náš životní styl je o dost jiný. Kdybych měla na to naše tolik času, jako na to jejich, samozřejmě že by to vypadalo jinak.

A taky tu skoro pořád byli psi a lítaly z nich chlupy a prach. Zaneřádili koberec, který hodlám vyčistit a je to jediná věc, o které vím, že je momentálně v horším stavu, než byla.

Vždyť my jsme dokonce ani neměli žádné recyklační koše. Byl tu jeden velký kulatý na obecné odpadky, na papíry ke spálení na ohni jsme si ale sami zařídili krabici, a na recykláty, co jdou do modré popelnice, taky. Celé to vypadá poměrně hrozně v porovnání s nějakým uklizeným, do skřínky uzaviratelným, nebo aspoň vizuálně sjednoceným systémem, a hlavně to nemá dekly, jenže my jsme nikdy nebyli pinktlich a nevymýšleli jsme si. Vadilo mi, že když sem přišli, vypadalo to často jako kupa bordelu, ale považovala jsem to spíš za jejich problém než za svůj. Nebylo to mou nepořádností, ale systémem.

Teď mi šéfová řekla, ať sepíšu seznam všeho, co by měla zařídit a koupit. A já bych si určitě něco vymyslela, kdyby šlo o nás. Jenže o nás už nejde, my už si to moc neužijeme a jestli se tu budu muset měsíc dívat na nějaké super vymazlené odpadkáče, tak se budu akorát vztekat, že jsem si o ně neřekla dřív. Jistě že bych mohla strávit poslední týdny tím, že natřu odrbané nohy od stolu a oprýskané židle. Ale proč bych to proboha měla ve svém volnu dělat? To ať si dořeší další štafeta, ostatně jsem zvědavá a těším se na to, co tu s tím udělají, a ráda se podívám po nějakém čase na fotku. Vím, že to tu mohlo vypadat ještě o dost jinak, ale osobně jsem na to nikdy neměla ani čas, ani sílu, a hlavně mi to přišlo celkem zbytečné. Ono ale taky bude něco jiného, když sem pojedou na dobu neurčitou.

Myslím si, že au-paiři nikdy nemívají věci dokonalé. Vždycky dostáváme věci z druhé ruky, aspoň to tak bývalo. Možná jsme na to zvyklí. Možná už to tak nebývá, ale mnohem spíš to prostě je rodina od rodiny. Možná nám to nevadí, protože nám to přijde normální a přirozené, nejen tady v Anglii, ale i doma. Nevyhazujeme věci jen proto, že nevypadají nejlíp. Nevadí nám zašlé ručníky a utěrky, pokud v nich nejsou díry nebo nejsou plné fleků. Nevadí nám povlečení polité čajem či se skvrnou od make-upu, dokud není celé podivně zabarvené. Nevadí nám gauče s fleky od všeho možného, dokud se přes to dá přehodit přehoz, na němž jsou sice taky fleky, ale ty se schovají pod polštář. Nevadí mi, když jsou na hadrech na čištění fleky – jsou to hadry, proč by měly vypadat jako vylanzované vybělené ručníčky?

Možná je to lekce, kterou jsme potřebovali, abychom si příště víc dupali. Jenže všude to nebude fungovat tak, že by vůbec šlo si něco lepšího vydupnout. A chci se vůbec učit si to vydupávat, když to pak může dopadnout tak, že budu vypadat jako fiflena? Asi nechci.

Celou dobu jsem věděla, že by to tu mohlo vypadat líp, ale neřešila jsem to, protože jsem věděla, že to nebude na furt. Blbě jsme se z hlediska bydlení neměli – byly tu některé nepraktické věci, ale nikdy ne přes míru, a taky už nejsme zelenáči, zažili jsme toho tolik, že nám to tu přišlo jako nádherný útulný palác i se všemi svými drobnými nedostatky. Nikdy jsem tu neměla pocit, že by to tu bylo nějak nečisté, ekl, příliš zabordelené. Toužila jsem po větším množství úložných prostorů a vadilo mi neustálé luxování po psech, ale koneckonců to byla naše volba. Chtěli jsme je tady. A taky jsme si mohli minimálně koupit nějaké organizační krabice, které by nahradily chybějící šuplata. Ale neřešili jsme to a teď je marno plakat.

Už nikdy ale nikomu nedám záminku k tomu, aby mi říkal, že nejsem pořádná. Já a moc věcí, chápete to! Já, minimalistka a debordelizátorka. Já, neustále pracující na lepších systémech, nosící sem hezké krabičky, aby se do nich daly dávat věci, co by se jinak válely. Já, která si tu hraje s dekoracemi na parapetech, kdykoli na to má trochu času, a v sezóně sem permanentně nosí kytky. Pořídili jsme si difuzéry, svíčky, vonné tyčinky a vůbec všechno. Jsme taky lidi, co rádi bydlí v hezkém. Jenže když jste furt v práci, tak máte taky jiné starosti než si dekorovat bejvák, kterej ani neni váš.

My, kteří vždycky dostáváme pochvaly od návštěv, jak jsme si to tu hezky zařídili a kolik je tu teď prostoru.

Ech, nasrat.

Je vymalováno.

Tedy ještě není, ale brzy bude. A já se teď s nesmírnou chutí pouštím do závěrečného debordelizování, seženu si nějakou velkou krabici a začnu balit. Co nejdřív chci poslat všechno nadbytečné domů, pan M. snad bude mít rychlé štěstí s prodejem věcí na e-bayi a až za měsíc přijedou nováčci, bude to tu vymydlené jako každý víkend, kdy cídím, ba ještě víc, protože díky malování se dostanu i k věcem, nad nimiž jinak mávu rukou.

A já pak zas jednou pojedu domů a budou doufat, že mi ta momentální uraženost nezůstane příliš dlouho ležet v žaludku. Snad ji ještě do té doby něco velice pozitivního smaže.

.

Největší paradox je, že domů zase přijedu se svou tradiční „posedlostí“ vyklízením a uklízením, z čehož vždycky kape na karbid mámě. Doma jsem pro všechny uklízecí maniak a tady ze mně dělají bordelářku a já za to přitom nemůžu, že nemám ty věci kam dát – a taky že bydlím s gadgetářem a muzikantem, kterej nesedí na prdeli a nečumí do zdi a místo toho tvoří věci, na který potřebuje techniku.

Co už. Konec výlevu. Než jsem to dopsala, vylepšila jsem si náladu vyhazováním rozbitých krámů, doplňováním kořenek a vracením věcí do poliček. Jo. Mě to prostě baví. A pak poslouchej narážky, že tu máš bordel.

Jo. Přesně tohle mi můžete.
Hezkej den, kytičky a moje první domácí celozrnný bulky s máslíčkem a medíkem <3

Nějaké to další počtení:

4 komentáře

  1. Z jedné strany uklízecí maniak, z druhé strany bordelářka… Nějak mi to statisticky vychází, že asi budeš z tohoto pohledu tak akorát :-). Na některé věci jsme prostě citlivější a když přijde ta správně necitlivá poznámka v ten nesprávný citlivý okamžik, ohýnek v naší duši blafne snadno. A zase se, věřím, snadno sfoukne :-).

    1. Statisticky normální, to mě utěšuje 8)
      Já se po takových článcích vždycky kouknu do kalendáře, abych věděla, proč mě to zrovna tak vzalo, a pak to vždycky dává větší smysl – PMS 8) (Je důležité se mít na co vymlouvat). A tak obecně jsem teď měla hroznýho stresu s tím sháněním nových lidí a i s jinýma věcma, tak to poslední, co to chtělo, bylo tohle. A ještě teď ke konci týdne se oba chovali dost neohleduplně, tak jsme vůbec oba s panem M. naštvaný, nejsem to jenom já.

      No, těším se domů 🙂 Pohodička, klídeček. Jen ještě vymyslet, co dál.

  2. Já mám ráda uklizeno, ale na úklid taky už často nezbývá energie (přes týden práce a škola, víkendy bývám většinou pryč). Takže dělám to nejnutnější, obstarám zvěřinec a po večerech si spíše uvařím oběd na další den, než bych gruntovala. Bydlím na bytě sama, tak mi pomáhat nemá kdo. Vždycky se proto těším, až mi skončí semestr a můžu si uklidit pořádně. Vytřídit skříně, probrat všechny papíry a účtenky, vydrhnout špajzu a lednici. Když má sestra prupovídky, že tu nemám „naklizeno“, jak je zvyklá od sebe a mamky, tak ji neřeším. Důležité je, že tu není špína a stoletý prach. Každá holt máme priority jinde.

    Snad tě to trochu potěší, že úklidem všichni nežijí. Já se třeba moc těším, až si jednou budu moct dovolit paní na úklid. 🙂

    1. Já mám ráda čisto, ale přesně jak říkáš, není na to zdaleka vždycky čas a energie. O to víc mě pak mrzí, když mi někdo řekne, že tu mám bordel. Já vím sama nejlíp, jak na tom jsem.

      Nejvíc mi ale vadí vyloženě neuklizeno, rozházený nesrovnaný věci. Nějakej prach, toho si málokdo všímá, ale jak nemáš všechno hezky úhledně, tak to nejvíc bije do očí. Už se těším domů na svůj pokojík se spoustou úložného prostoru <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.