Co dělat v neděli v Londýně: Shoreditch, Trafalgar, Leicester a Winter Wonderland

Už je to nějaký pátek, co jsme byli naposledy v Londýně. Vlastně to asi bylo s maminkami, v září. Od té doby jsme neměli tolik potřebu, měli jsme pořád jiné plány nebo nebyla energie, nebo zdraví. Taky jsme možná byli od té poslední návštěvy trochu zdrchaní z toho, jak jsme tehdy podcenili časovou organizaci a jak málo jsme toho stihli, tak mám pocit, že jsme na něj na chvilku trochu zanevřeli 😀

Ale jak se začaly přibližovat Vánoce, došlo samozřejmě na to, že bychom se rádi znovu podívali na Winter Wonderland a nadýchali trochu atmosféry, a já navíc skoro nepřetržitě mluvila o Shoreditchi, který jsem si před nějakým časem napsala na to-do list a od té doby v souvislosti s Londýnem nemlela skoro o ničem jiném. No a tak když konečně pan M. přestal mít zvrtnuté kotníky a zanícené dutiny a předpověď počasí slibovala po mrazivé sobotě teplejší, slunečnou neděli, tak jsme se hecli, a přestože jsme toho ze soboty na neděli moc nenaspali a chvíli to vypadalo, že se na to vykašleme, nakonec jsme se na to nevykašlali a byli jsme za to docela rádi.

S Londýnem je potíž v tom, že je to strašně náročné město na výlet. Oponujte mi, jestli to máte jinak, ale my kdykoli tam jedeme, tak jsme z toho poměrně vyřízení, bolí nás nohy a celkově nás to prostě dost vyčerpá, a to i když se snažíme jet co nejdřív domů (což se nám ale popravdě prakticky nedaří, tentokrát jsme snad poprvé jeli domů už kolem šesté). I když si naplánujeme věci, co se nachází zdánlivě blízko sebe, vždycky jsou to minimálně půlhodinové přejezdy, a co si myslíte, že bude pětiminutová chůze, z toho je rázem čtvrt hodina a čas utíká jako splašený. Než se nadějete, je večer, a pokud jste si plánovali nějaké věci v určitý čas během dne, často zjistíte, že vůbec nestíháte to, co jste si mysleli, že v pohodě stihnete před tím. Protože člověk kouká na mapu a furt si to nějak plete s Prahou a myslí si, že se kouká na jeden blok domů, a ono je to přitom třeba pět bloků 😀

A tak se spíš snažíme jezdit tam v sobotu, když to jde, abychom pak v neděli mohli odpočívat. Jenže když máme večer babysittting nebo jdeme na návštěvu, tak to nejde (protože se nechceme hnát domů nesmyslně brzo), a zrovna na ten Shoreditch by to v sobotu nemělo smysl, protože tam jsou markety hlavně v neděli. Anyway! Prostě na to došlo až teď, my se ráno vykydali kupodivu docela v dobrém rozmaru i po šesti, sedmi hodinách spánku (a kdo mě zná, ví, že to je fakt sakra málo :D) jsme se rozehřáli sprchou, namixovali Manu, nabalili jsme se a za hodinku poklidné jízdy autem už jsme parkovali na Mordenu jako obvykle.

Pak dobít Oyster karty a zdřímnout si v metru během 37 minutové jízdy se sluchátky v uších. Vystoupili jsme na Old Street a pěšmo došli okruhem kolem London Cat Village k baru s mysteriózním názvem Redemption. My jsme se do toho kočkafé prosímvás pořád ještě nedostali a veškerá komunikace s manažerkou dávno utichla, ale řekli jsme si, že se alespoň půjdeme projít okolo a zkusit, jestli třeba někdo neodpadl a neudělalo se nějaké místo. No, bylo ještě brzo, kavárna byla ještě napůl zavřená, jen vytažené rolety a na dveřích cedule, že jsou plně zabookovaní, ale aspoň jsme viděli dvě čindy, což nás rozhodně potěšilo. No a Redemption si říká „nejzdravější restaurant v Londýně“, což by mě až tak nevzrušovalo, ale nalákaly mě tam instagramové fotky lidí u graffitové zdi s andělskými ohnivými křídly 🙂 To když jsem viděla, tak jsem prostě věděla, že tam musím někdy jet a vycvaknout se tam. A tak jsem to udělala.

Měla jsem trochu obavy, jestli to nebude na nějakém nepřístupném místě jako ve dvorku (z těch fotek to nebylo poznat) a že podnik bude ještě zavřený a já se tam nedostanu. No, zavřený sice byl, ale naštěstí ta křídla jsou normálně venku na ulici, takže jsem jen musela překousnout pár pohledů, zatímco jsem se snažila o nějakou inteligentní pózu. Zase, kdo mě zná, ví, že jsem ve chvíli, kdy mě fotí někdo jiný (bohužel hlavně pan M. :D) naprosto neschopná se nějak tvářit, takže tahle jediná podle mě použitelná fotka je docela zázrak a musí stačit 😀

Mimochodem, klidně se mi smějte, ale jeden z důvodů, proč byl momentálně naprosto ideální čas, kdy tohle jet udělat, je ten, že čtu Mortal Instruments. #ShadowhunterPower 😀 Ale hlavně se mi líbí, že to je přesně něco mezi křídly anděla a fénixe. Mám pocit, že podobná nosím pořád, jen je nikdo nevidí. Samozřejmě o tom, čeho jsem vlastně anděl, bychom mohli diskutovat. Pravděpodobně sarkasmu, sitcomového a vůbec divného humoru. A taky všech koček, samozřejmě. A táboráků.

Po křídlech jsem plánovala naskočit na autobus na protější zastávce, měla jsem zjištěné, že tam jede 205ka, která nás přiblíží marketům, jenže světe div se, ona tam vůbec nestavěla a bez internetu člověk nezjistí ani prd, takže nám nezbylo než vzít to pěšky, což nebyla taková tragédie – bylo to jen asi čtvrt hodinky chůze – nicméně chtělo se mi dost na malou.

Hned za rohem nás zastavil takový hipsta bezďák a mně připadal v pohodě, tak jsem mu věnovala libru (věřím na pěstování dobré karmy), zatímco na mě pan M. házel kritickým pohledem a všiml si při té příležitosti, že za námi je podnik s názvem Prague Bar. Bylo to zavřené a docela jsem spěchala někam, kde budou mít toalety, takže jsme to nezkoumali, ale podle jejich stránek jde o bar/hospodu v „evropském stylu“, mají tam několik českých točených piv, ještě víc lahvových, panáky jako třeba slivovice, hruškovice nebo český rum, a taky hospodské snacky jako nakládaný hermelín, utopenec nebo paštiku! 🙂 Pana M. asi na hermelín nenalákám, ono ho to vůbec netáhne do českých podniků v Anglii, ale přiznávám, že mně osobně to imponuje a zašla bych si tam ráda, pocítit kapku domova a taky hlavně zkusit, jestli to vůbec uměj a co si za to účtujou. No, třeba někdy jindy.

My jsme místo toho pokračovali směr Old Spitalfields Market a zdrželi jsme se jen na chvilku v Costě na záchod a kávičku. Já vím, trochu kontraproduktivní, ale člověk vždycky věří tomu, že zase nějaké záchody najde 😀

Old Spitalfields je fakt docela velký market, ale z nějakého důvodu půlka prodejců teprve vybalovala, ačkoli bylo otevřeno od desíti a bylo čtvrt na dvanáct, a zboží kromě jídla se otravně opakovalo – nepotkali jsme tam nic moc nového a snad jediný stánek, který nám vyloudil údiv na obličejích, byl ten, kde měli jakousi parní lokomotivu předělanou na udírnu a v tom dělali vepřové. Ale to my si nedáme, děkuji pěkně.

Místo toho jsme tedy pokračovali směrem na Sunday Upmarket, což je právě event, která se podle všeho odehrává pouze v neděli. Čekala jsem něco jako farmer’s market, ale ve skutečnosti to bylo kryté tržiště dost podobné tomu na Covent Garden, všelijaké výrobky, nějaké oblečení, ale hlavně tedy jídlo, strašně moc jídla! Aspoň půlka stánků byla veganská nebo vegetariánská a i ten zbytek měl co nabídnout, ať už v mexickém, čínském, italském nebo třeba litevském stylu. Měli tam pizzu i těstoviny, palačinky a waffle, stánky se sladkým pečivem, cupcaky a dorty, čínské knedlíčky, všelicos indického nebo třeba thajské pad thai, nechyběly samozřejmě hamburgery, panini a obří klobásy, které snad poprvé nebyly servírované do směšně miniaturního sladkého bunu, ale do pořádné francouzské bagety, která odpovídala velikosti klobásy a samozřejmě level pohostinství je to taky docela jiný. Ze všech stánků nás lákali ochutnávkami a my si nakonec dali mix těstovin, kde byly dvoje vynikající gnocchi a jedny tortellini, co nebyly nic moc.

Pak to chtělo samozřejmě nějaký dezert, chvilku jsem uvažovala o svých zamilovaných dutch pancakes, ale nakonec jsem se umírnila, hlavně i proto, že jsem objevila snad po sto letech v Anglii dezert, který byl zelený a nebyl přitom z máty, ale z pistácií. Já nevím, co to s Anglány je, ale jsou posedlí mátou v kombinaci s čokoládou, takže kdykoli hledám nějaké pistáciové dobroty, košíčky, čokoládky nebo máčené sušenky, dokonce i nanuky, všechno je to prostě máta a to si prosimvás strčte někam. Nic proti mátě, položená na cheesecaku nebo v limonádě či čaji je nepřekonatelná, ale ať mi to nikdo proboha necpe do čokolády.

Tenhle malý drobek byl naštěstí vynikající, jen si člověk musel dát pozor, aby si o ty tenoučké vypečené okraje nerozřízl hubu.

Jakmile jsme vyvanuli z Upmarketu, zaujal nás venku Cocoa House, kde měli pěkně narváno a asi bylo proč. Měli tam totiž stoly plné pralinek a čokoládiček všech možných tvarů a druhů a taky bar, kde nabízeli nějakou svou vlastní čokoládu. My nechtěli být moc zmlsaní, už jsme měli to kafe, ale popravdě ty pralinky bychom si byli koupili, kdyby tam někde měli napsanou cenu. Podle toho, za kolik měli dárkové balení, jsem ale usoudila, že levné to určitě nebude a že bez toho prozatím můžeme žít. Ostatně pan M. dělá pralinky vynikající a ještě veganské, tak vo co go.

Venku na ulici byly tou dobou už fakt davy. Na chvíli jsme tomu ještě šli utéct do Vintage Marketu, ale nebylo to nic, co by nás zaujalo, všechno tak nějak na jedno brdo, tak jsme tam dlouho nezůstali. Zasekli jsme se zato u dvou buskerů, z nichž ten první mě svou energií a hlasem (já na to musim přijít, kterého slavného zpěváka mi připomíná!) přesvědčil koupit si CDčko. Cestou domů jsme ho poslouchali v autě a shledali, že všechny jeho skladby mají zjevně ten stejný rytmus, který vás sice na poprvé chytne, ale poslouchat ho ve víc než šesti písničkách za sebou nelze, už po třetí vám buší v hlavě 😀 A neměl to moc dobře nahrané. Ale to nikdy nevíte. Když jsem si koupila CD od svého prvního oblíbeného buskera, Alonsa z Covent Garden, okamžitě jsem se do toho CD zamilovala a dodneška ho poslouchám, když mám chuť na něco příjemného. Cam Cole, oproti tomu, je holt rozhodně lepší naživo.

Brick Lane Market a Backyard market jsme pak už nějak nedali. Bylo tam strašně moc lidí a já neměla náladu se jimi prodírat, což jsem v Upmarketu třeba řešit nemusela. Když říkám, že byl podobný Covent Garden, tak co se prostoru týče, je mnohem štědřejší a pro nás agorafobiky o mnoho příjemnější.

Když už jsme tedy měli domarketováno, prošli jsme se na nejbližší zastávku metra, Aldgate East, a odtamtud přejeli na Trafalgar, kde jsme nebyli už strašně dlouho. Mám pocit, že já tam nebyla snad už dva roky! Zní to bláznivě, ale na druhou stranu to jsou takové ty věci v Londýně, které jste viděli už několikrát a nemáte potřebu se tam vracet. Sice bych si ráda znovu po deseti letech prošla galerii, ale pana M. to vůbec neláká a zrovna včera, kdy prohlásil, že what-the-heck, jdeme tam, tam byla hrozná fronta u vchodu a prohledávali batohy. Což nás přimělo se zastavit a zamyslet a faktem bylo, že bychom na to stejně neměli čas. Takže zase nic.

Prošli jsme se odtamtud na Leicester Square a já byla jak u vidění, protože si vůbec nepamatuju, že je to tak blízko. Pan M. tam chtěl najít otisky rukou Patricka Swayzeho a Marylin Monroe, jenže kdyby si to zjistil dopředu, tak by věděl, že tam už dávno nejsou. Podle všeho to byly kousky z nějaké soukromé sbírky, které někdo zapůjčil k vystavení na tom náměstí, ale už je to pár let, co je tam jezdí hledat všemožní turisti a nenacházejí. Poněkud nešikovné, udělat z nějakého místa turistický trhák a pak odstranit to, co tam ty lidi táhlo.

Byl tam nicméně takový malý Winter Wonderland, kam jsme nakoukli a našli tam něco, co bychom vážně na takovém místě nehledali – stánek se Staropramenem 😀

A pak jsme se chvíli procházeli okolo a žasli nad místními buskery. Netrvalo to navíc dlouho a objevil se jeden, kterého pan M. zná z Youtube, a to sice Morfa. Morf vypadá a hraje jako August Rush, a jelikož my máme ten film i tu hudbu rádi, na chvilku jsme poseděli a zaposlouchali se.

Je to zvláštní, když někoho poznáte na internetu a pak ho najednou potkáte ve městě, kam jste si vyjeli na výlet. V tomto případě to sice není až tak zvláštní, jako když jsem našla Alonsa asi po devíti letech v Guildfordu, ale stejně. Buskeři v Londýně pro mě byli od první chvíle, kdy jsem se s jejich kulturou poprvé seznámila, něčím naprosto nepostradatelným při procházkách městech a něčím, co jsem strašně toužila, abychom měli i v Praze. A tak jsem ráda, že to tam po těch letech taky konečně trochu máme, ale mělo by jich být víc a měli by být lepší, protože to, co umí lidi tady, a to, na co si hrajou u nás doma bezďáci, fakt není ten samý level. A je mi líto, že když se řekne busker neboli pouliční umělec/muzikant, tak právě bezďáci jsou to, co si většina lidí pod tím pojmem představí.

Co se Anglie týče, je úplně normální tady potkat muzikanty, u nichž vůbec nemůžete pochopit, že zpívají na ulici a neboří žebříčky v hitparádách nebo nevyhrávají X-factory a podobné výmysly, protože jsou prostě neuvěřitelně talentovaní a ještě k tomu mají většinou bavičské buňky, takže umí zaujmout a okouzlit vás během několika vteřin. To fakt neumí každý.

Jestli si ho chcete poslechnout (a Colea taky), zajděte ke mně na Instagram

No a pak? Pak už mě začaly trochu dřít boty do tlapek. To je to, o čem mluvím. Člověku to ani nepřijde, že toho viděl moc nebo že by toho moc nachodil, ale po pár hodinách najednou už tlačí boty a sotva lezete. Ještě ale nebyl všemu konec, ještě jsme totiž měli v plánu jet na ten pravý Winter Wonderland, kde už jsme jednou byli a celkem se nám to líbilo (hlavně ty dřevěné baráčky), a taky si před tím skočit do Primarku, protože už strašně dlouho sháním dámskou vestu, kterou mají vyprodanou snad už od září a já pořád doufám, že se zase vrátí, protože nemůžu pochopit, proč něco tak žádaného nemůžou doplnit, zvlášť když v pánském oddělení jich mají x druhů jako naschvál!!

No, bohužel ani na Oxford Street je neměli a já si v sobotu ověřila, že na zdejší počasí tu vestu prostě momentálně potřebuju. A tak jsem v zoufalství shrábla asi poslední pánské Sko, které mi samozřejmě nesedí zdaleka tak dobře, jako by seděla dámská verze, ale co se dá dělat. Hned jsem ji na sebe navlékla a zbytek večera jsem si lebedila, že mám konečně taky vestičku. Abyste věděli, mívala jsem kdysi dávno podobnou vestu, jenže jsem z ní vyrostla a pak jsem roky přemýšlela o tom, jestli si mám koupit novou. Jenže jsem nikdy neviděla dostatečně hezkou, a když, tak jsem si to v tu chvíli vždycky vymluvila, že to nepotřebuju. Ještě v to září nebo v srpnu, kdy jsem snad viděla poslední dámské Mko, se mě pan M. ptal, proč si to nekoupím, a já odvětila, že bez toho můžu žít. No, přišla kosa a já bez kabátu zjistila, že nemůžu. A že ježto mám plno svetrů a tenkou bundu, pod kterou mi chybí právě jen ta jedna teplá vrstva na tělo, tak je to prostě ideální řešení.

Ale když nad tím přemýšlím, mívali je taky v Tchibu, tak se tam třeba někdy zajdu podívat a tu pánskou bych pak třeba prodala.

Mno, ale teď už zlatý hřeb večera, Winter Wonderland!

Nechápu, kdy jsme to tam byli posledně, že tam nebyla skoro ani noha. Tentokrát tam bylo strašně moc lidí a ještě když jsme odcházeli, venku stála naprosto neuvěřitelná fronta, která se táhla celým Hyde Parkem až skoro k metru. Dokonce i v tom metru nám dopředu hlásili, že pokud jedeme na Wonderland, ať použijeme radši vstup z Marble Arch, protože Hyde Park Corner stanice metra je hrozně vytížená. Tohle nám pravděpodobně ušetřilo velkou spoustu času.

Wonderland mi připadal mnohem větší, třpytivější a divočejší než posledně. Je to tam obrovské a je toho tam strašně moc k dělání nebo jezení, mrtě atrakcí a mrtě stánků s jídlem a pitivem všeho (hlavně ovšem zahřívacího) druhu, jediný problém je, že je tam všechno úplně nesmyslně předražené (a to prosím nemáme problém se plácnout přes kapsu, ale odmítáme utrácet za něco, co si můžeme mimo park koupit za zlomek té ceny). Já si navíc chtěla vybrat nějaký cash a když jsem nahlídla do tamějších mobilních automatů, zjistila jsem, že si účtujou tři libry za výběr, což mě dokonale znechutilo.

Tak jsme to tam prostě jen procourali, došli si na záchod (aspoň něco tam bylo zadarmo) a chvilku po setmění už jsme se odtamtud vykydali, protože stánky se začaly opakovat a bylo jasné, že nenajdeme nic, co by stálo za ty prachy. Šest liber za jízdu autíčkem na autodromu jim nedám, ani snad kdyby byli poslední na světě, kdo tuhle atrakci ještě provozuje. Pro srovnání, nedávno v Liphooku na pouti jsme platili půlku.

Stejně už jsme toho měli dost. Docourali jsme se do metra a tam jsme ještě chvilku přemýšleli, jestli nemáme zavolat kamarádovi, který tou dobou dost možná končil v práci. Ale už na nás začala padat příliš velká únava po celém tom víkendu (v sobotu jsme byli taky celý den venku na mraze), a tak jsme to rychle zavrhli a prodřímali se další asi půlhodinou cesty zpátky na Morden. Tam jsme si z hladu došli na kebab a pak hodinka cesty domů a šup do pelechu. Dost možná to bylo poprvé, co jsme se vrátili tak brzo, už po sedmé jsme byli doma.

Stejně jsem ale měla všeho plné kecky a odřené malíčky na nohách. Zkoušela jsem točit obracečem času, co jsem ho dostala od Mauděte a měla celý den na krku. Doufala jsem, že nás vrátím do rána a dáme si tu neděli ještě jednou, tentokrát strávenou v posteli. Ale nějak to s tím si neumím…

No, jak říkám, nakonec jsme byli rádi, že jsme jeli, ale stejně se nemůžu dočkat pátku a už se chci pořádně vyspat. Tenhle týden bude zase poměrně náročný a já nemám vůbec pocit, že jsme měli víkend. Je to teď vážně nějak únavné, nemůžeme se dočkat, až konečně opadá všechno listí ze stromů a pan M. nebude mít moc co dělat.

Vystěhovali jsme konečně velký stůl, kterého jsme se chtěli zbavit už nějakou dobu, jenže nevěděli, kam ho dát. Nakonec se vešel do kůlny na zahradní nábytek. Zítra budeme tedy pravděpodobně stěhovat jednu poličkovou skříň, která byla doteď na nešikovném místě, kde se nedala moc používat. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat a jaký rozdíl to udělá. Taky tak milujete stěhování nábytku?

A už jsem vám říkala, že jsem si koupila novou vánoční hvězdu? Určitě ne. A pan M. koupil zvlhčovací difuzér a pár nových olejů, takže ve čtvrtek jsme si tu z toho udělali levandulové doupě, v pátek byly konvalinky a dneska jede borovice. No co. Stromek mít nebudeme, ale to neznamená, že nám to tu nemůže vonět po jehličí 🙂

A jak se máte vy?

Nějaké to další počtení:

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.