Týden.

Týden!

Nemůžu tomu uvěřit. Včera jsem poslední den pracovala sama. Ještě minulý víkend mi přišlo, že je příjezd nováčků tak strašně v nedohlednu, snad jsem si tím ani nebyla ještě jistá, ale najednou je to dneska. Najednou řešíme, kdy a kde je budeme vyzvedávat, a skládáme plány na první společný víkend, které jsou tak nějak dané tím, že bude rozlučka u kamaráda, v novém bytě (tedy lomeno kolaudačka).

Balíme, průběžně celý ten týden. Já už samozřejmě, jako vždycky, začínala po troškách dřív, ale to nikdy nejde moc dobře, když si ještě plno věcí nechcete schovávat, protože co když to ještě budete potřebovat. Ale jak už člověk ví, že za dva týdny jede domů, najednou se to do kufru hází samo, protože ty dva týdny už to přece vydržím o dvou tričkách. Vydržela bych to i dýl, ale to už je takový nešvar, že chce mít člověk všechny možnosti po ruce.

Zase jsem letos nabrala hrozného oblečení. Něco jsem si koupila nové (ovšem dost jsem taky vyhodila nebo dala na charitu), něco jsem posbírala ze Sářiných pytlů na charitu. To je jeden z velkých bonusů au-paiření. Pracujete pro rodinu, která má všechno a ještě víc, a pokud máte kliku, tak rádi nakupují a občas přijdou na to, že ty skříně opravdu nejsou nafukovací, a tak se musí něčeho jiného zbavit. Co na tom, že jsou to drahé kousky, tihle lidé nemají potřebu ani čas zachraňovat finance tím, že by to všechno nahrávali na nějaké Vintedy a podobně. Prostě se to dá do pytle a šup na charitu, nebo car boot sale. Což je mimochodem koncept, který mi doma v Čechách zoufale chybí.

Každopádně jsem díky tomu nasbírala takového oblečení, že minimalista ve mně už radši ani nic neříká a jen se stydí. Nicméně vím, že až přijedu domů, zas díky těm novým věcem uvidím všechno své staré v nové perspektivě, a už teď se těším na obnovu Vintedu. Zas budu mít co dělat, se vším focením a nahráváním! A snad tedy i prodáváním.

Celý předchozí týden, kdy byla rodina na horách, jsem cídila jejich barák. Jarní úklid. Mákla jsem si, hlavně v pátek, protože jsem si toho na něj nechala moc, a tak jsem z toho pak měla nejen nervy v kýblu (nesnáším dodělávat spoustu práce na poslední chvíli a nevědět, jak dlouho to ještě vlastně potrvá), ale i notně namožený hřbet. Naštěstí horká koupel mi ho spravila, ale chvíli jsem měla obavy, že jsem si zkazila víkend, neb jsem se před tou koupelí měla fakt problém vůbec svléknout.

Měli jsme taky víkendovou návštěvu, nevím, jestli už jsem to psala. Pan M. se rozhodl využít poslední možnosti někoho si sem pozvat, a přitáhl konečně kamaráda z Londýna, s nímž to nějak jinak celý rok nevycházelo. Byla ještě jedna domácí pizza. Fenomenální  pizza. Mít vlastní pizza pec je neuvěřitelný luxus, samozřejmě o příteli, který má domácí pizzu dokonale nastudovanou a zmáknutou, ani nemluvě.

Byla taky ještě jedna koprovka s noky. Ta nejhustší koprovka s těmi nejjemnějšími, nejmazlavějšími noky, a taky nejlepším domácím vajíčkem od naší zahradnice. Doma člověk tyhle věci tak neoceňuje. Ne stejně. Miluju, když babička vaří takové věci, a do jisté míry vím, jaký je to zázrak, a jsem za to vděčná, že se takhle mám, ale není to totéž, jako když si takovou dobrotu uděláme v zahraničí. Je to takové ještě o level zázračnější, protože dát do kupy v zahraničí takovou českou dobrotu není tak jednoduché.

Na druhou stranu teď mi zase budou chybět anglické dobroty. Už teď se mi stýská po dortech z marketů, nicméně je jedině dobře, že k nim teď nějakou dobu nebudu mít přístup. Na to panděro se už nedá koukat.

Taky jsme si ještě naposledy zašli na vegetariánskou anglickou snídani do Wetherspoonu. Tam je mají prostě nejlepší a nejlevnější, a vůbec nejlepší věc na tom je, že Wetherspoon je řetězec, a že mají podniky na spoustě míst. Pokaždé se jmenujou jinak, ale všechno to spadá pod řetězec Wetherspoon a jsou tam oba názvy.

A ještě o jídle – až budu bilancovat s Instagramem, což mám po návratu domů v plánu, vím, že tam na mě vypadne spousta zajímavých věcí, co jsem se za rok 2017 naučila, nebo jídel, co jsem konečně tak nějak ovládla. Častěji jsem pekla. Dřív jsem na to  nějak nebyla, ale v posledních měsících k tomu častěji chytnu chuť. Dnes jsem třeba dělala podruhé v krátké době veganské fudgy brownies a nemůžu se jich nabažit. Musím doma nakoupit suroviny, a třeba to pak budu mít jako náhražku těch dortů… ježiš ale dyť to já vlastně nechci, sakra 😀 Špatný plán. Břicho musí jít dolů!

Na druhou stranu možná bude stačit, že plánuju mnohem víc cvičit. Nedávno jsem díky Mauděti objevila videa programu zdarma FitFabStrong, na Instagramu to má plno příznivců s výsledky už po pár týdnech, a tak jsem se nechala nalákat. Žel Uchu jsem na to teď neměla tolik času a příležitostí jako bych potřebovala, ale už těch pár lekcí mě přesvědčilo, že to něco rozhodně dělá. Hned po prvním dni mě bolelo všelijaké správné svalstvo, hlavně po tréninku Yogy, která tedy s jógou má málo společného, ale jde hlavně o planky, o něž jsem se plánovala snažit celý rok, ale moc mi to nešlo. Držela jsem se v létě, kdy jsem si dovedla vytvořit pravidelnost cvičení při venčení psů v lese, měla jsem tam na to svoje ideální místečko u dřevěného mostku, jenže s příchodem podzimního bahna mě to přešlo a doma mě to nikdy nebavilo.

Teď s FitFabem to ale nabralo docela jiné obrátky, první lekci jsem ještě úplně krok neudržela, ale hned příští týden jsem to zvládla téměř levou zadní (samozřejmě na dvou rukách, na jedné to zatím absolutně nezvládám) a krásně jsem po tom cítila břicho a všechno. Na hopsavé lekce mě neužije, ty moc opakovat nebudu. Ale myslím, že ta planková mi sedla perfektně, a kdyby nic jiného, tak cvičit třikrát nebo dvakrát týdně jenom to pro mě bude velký úspěch.

A navíc i bude to něco jiného. S Maudětem už se mi rýsují plány na všelijaký sport, badminton, který jsem nehrála sto let, půjdu s ní vyzkoušet jógu a uvidím, jestli mi to tam bude sedět, a samozřejmě jakmile to půjde, už se těším na vytažení  koloběžky. Pořídila jsem si nějaké ty hadry na běh, který jsem taky vydržela zkoušet tak akorát přes léto, tak snad to co nejdřív znovu využiju.

Už je to nějaký pátek, co jsem v obchodech poprvé viděla nádobí značky Wrendale Designs. Hrníčky, podtácky, talířky. Zamilovala jsem se do toho všeho a vždycky přemýšlela, jestli se mi víc líbí sovičky nebo králíci, všechno to bylo příšerně roztomilé a dokonale fluffy. Ale věděla jsem, že chci víc. Než si koupím další hrnek, chci, aby mi ten motiv opravdu seděl, čili to musela být kočka, liška, veverka nebo červenka, po níž jsem se po internetu dívala už taky dost dlouhou dobu, ale nemohla najít nic, co by mě opravdu chytlo za srdce. A pak to přišlo. Vystavené měli hned dva červenčí designy a já se nemohla rozhodnout, dokud jsem nepřišla na to nejlepší – že se rozhodovat nemusím, protože jsou ty hrnky oboustranné, všechny mají na sobě ty červenky obě.

A tak to šlo ráz na ráz, prachy ven, hrnek do tašky. Zase mám co převážet, achjo 😀 A od té doby si nedělám čaj a kafe do ničeho jiného, i když to mám na to kafe moc velké.

Vůbec jsem si za ten rok koupila pár zajímavých věcí, ale o tom kdyžtak až v té bilanci, snad si vzpomenu s pomocí Instagramu na všechno, co stálo za zmínku.

Mno. Balíme. A uklízíme, hlavně samozřejmě já. Po týdnu cídění baráku mě čekal týden cídění u nás. Šéfová si vyžádala, že to tu musí být perfektní, a taky snad víceméně bude, i když ne všechno jsem s to uvést do dokonalého stavu, například jsem deprimovaná z našeho koberce. Ale my jsme to taky neměli perfektní a některé jiné věci jsme zase notně vylepšili, tak proč bych se měla starat?

Nováčci nakonec opravdu dostanou nové ručníky (nádherně tmavě modré. Vysvětlete mi někdo, proč já se tu celý rok musím vztekat s bílými, které navíc už ani dávno bílé nebyly). Nové utěrky do kuchyně. Nové podložky do koupelny. Nové mixéry, dokonce tyčák, který my jsme nikdy neměli. Nový koš na recykláty, který tu nikdy nebyl a řešili jsme to kartonovou krabicí. Nový kartáč na nádobí. Pánve, které zařídil pan M. a jely za námi až z Tresca. A spoustu nádobí, které jsme zařídili my.

Snažím se nad tím nepřemýšlet, ale samozřejmě že je pak člověku trochu líto, že on tyhle věci neměl. Snad si z toho vezmu něco pro příště.

Domů jedeme autobusem. Zase jednou. Držím tomu palce, že snad není možné, aby to bylo horší než naše poslední jízda, naplněná absurdním chováním jednoho totálně nevychovaného spratka a hlavně jeho neschopné matky. Bojíme se jen počasí, to se má totiž příští týden dokonale zbláznit, teploty mají spadnout dost hluboko pod nulu a má sněžit. Když si tu tak teď sedím s otevřenýma dveřma a pouštím dovnitř sluníčko a krásný jarní vzduch, nechce se mi tomu věřit. A mám z toho poněkud obavy. Na druhou stranu, já alespoň nemusím při takovém počasí moc ven, jen s pejsky.

Ty si taky užíváme. Ještě chvíli. Ještě ten týden. Poslední zdřímnutí na gauči s Hectorem. Poslední házení s míčkem. Mám hlavu tak plnou balení, uklízení a zařizování, že nemám čas moc přemýšlet, jak mi budou chybět, ale určitě docela strašně. Přijde to naráz. Díra vyražená do hrudi, až budu sedět v autě a mávat. Až je uvidím běžet za autem a myslet si, že se za chvilku zase uvidíme. Ta jejich nevědomost je příšerně bolestivá. Ale necháváme je snad v dobrých rukách. A budou z toho krásné vzpomínky. Dali jsme si navzájem spoustu lásky a to je nejdůležitější.

Inu, jdu pokračovat. Za pár hodin musí být hotovo. Pak jedeme pro nováčky a na rozlučku. Nejradši bych si šla lehnout, snad zítra odpoledne.

Jo, ještě jedna perlička z uklízení baráku. Než jela rodina na dovolenou, našla jsem na jednom koberci v přízemí velké bahněné tlapy od psů. Bylo to zvláštní, obvykle mají tlapy už celkem ošoupané, než k němu dojdou, ale nějak se to prostě povedlo a já to musela vyčistit. Problém s ručním čištěním je ten, že po tom skoro vždycky zůstanou mapy, na světlých kobercích, a na tmavých se zase může stát, že odhalíte fakt, že ten celý koberec je notně zašlapaný. Tedy když ho kousek vyčistíte, je v tom najednou obrovský rozdíl.

Dokud to neuschlo, nevšimla jsem si, a pak šéfová pomalu spráskala ruce. Že jsem jí to měla říct, že tenhle koberec nesnese žádné chemikálie a že jsem z té tkaniny vytáhla to „přírodní barvivo“. Nevěřícně jsem na ni koukala, jestli to jako myslí vážně. Nadechla jsem se a odvětila svůj profesionální i laický, selskorozumový názor, tedy že problém není v barvivu, ale že ten koberec je zašlapaný a ta vyčištěná místa jsou teď prostě moc čistá. Nesouhlasila, takže jsem už definitivně zlomila hůl nad nějakým debatováním s ní o tom, co je jak lepší dělat (měla jsem s ní za ten rok víc momentů, kdy jsem nemohla pochopit, čím přemýšlí), a slíbila jsem jí, že se pokusím s tím něco udělat, aby to nebylo tak vidět. Prohlásila, že to tedy neví jak bych mohla udělat, já ji ujistila, že pár nápadů mám, a dál jsme se o tom nebavily. Rodina odjela.

Hned první den jsem k tomu koberci tedy sedla s kartáčem, hadrem a hlínou v misce, a začal proces jedné z nejujetějších věcí, co jsem kdy ve své kařiéře uklízečky musela dělat – špinit koberec 😀 Výsledek? Řekla bych, že to dopadlo celkem na výbornou a nebylo to ani tak těžké. Sice mi trhalo srdce ta krásně jasně zelená vlákna znovu ničit hliněnou patinou, ale jinak to prostě nešlo. Po závěrečném vyluxování jsem si zavolala pana M., aby mi řekl, jestli najde, kde ty fleky byly. Nenašel nic, respektive ukazoval na jiné domnělé fleky, a tedy bylo potvrzeno, že mission accomplished a mohla jsem se přesunout na jiné věci. A šéfová? Ta si po návratu naprosto ničeho nevšimla, nic neřekla, podle mě na to úplně zapomněla, což také potvrzuje, že není nic vidět.

Jinými slovy – nasrat. Když jsem prala po klukovi čokoládou pomatlaný povlak na gauč, plašila, že se to nemá prát a že vůbec neví, jak to vyleze. Vylezlo to úplně normálně. Když jsem zmiňovala, že peru polštáře, syntetické i péřové, byla úplně v šoku, a přitom to funguje úplně normálně. Když máte po ruce sušičku, jsou takové věci sranda. Vyčistila jsem i kurkumou obarvený tyčák, věc, co jsem byla sama přesvědčená, že nepustí. Chci tím říct, že dělám cleanera už roky. Dělala jsem v životě spoustu věcí a mám spoustu zkušeností. Dohromady mi většinou k ničemu extra kloudnému asi nejsou, jako že bych díky tomu byla nějak úspěšným člověkem, to se říct asi nedá 😀 Ale fakt mě sere, když ze mě někdo dělá blbce a tváří se, jako bych žádné zkušenosti vůbec neměla, jako by mi bylo patnáct a já nevěděla nic o světě. Jako by mi museli říkat, jak se vytírá podlaha a vymetají pavučiny. Mě to prostě uráží, nemůžu si pomoct.

Ale nakonec si člověk musí vždycky uvědomit, že někteří lidé vycházejí z úplně jiného prostředí. Oni sami toho o uklízení nevědí, a tak co někde jednou slyšeli, bude třeba jediný zdroj informací. Nesmím si to brát osobně. A za chvilku už si snad ani nevzpomenu…

Nějaké to další počtení:

4 komentáře

  1. Špinění koberce je moc pěkná práce, takovéhle absurdní kousky mě opravdu baví! Měl by se toho chytit kosmetický průmysl a kromě všemožných čističů začít vyrábět i špiniče. Na tvém místě bych si to rychle nechal patentovat :-).

    1. Ha, díky za návštěvu! 😀 Tenhle týden mi nefrčel internet, tak jsem spíš plankovala a cvičila s různýma apkama, ale už to jede, tak zítra na vás zase mrknu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.