Epilog

Tak a je to. Je to hotové.

Psaní tohohle článku odkládám už třetí den, protože je to moc citlivé, a protože je spousta věcí, které bych chtěla říct, ale mám důvody je neříct. Taková jsem dřív nebývala a na jednu stranu mě to štve. Mám pocit, že tahle autokorekce a filtrace pro publikum „nevhodných“ pocitů a myšlenek je dobrá věc jen do určité míry. Někdy už je to moc a já cítím, že všechno to, co bych chtěla říct, se vlastně nikdo nedozví, a já tak přicházím na trh jen s omáčkou, která pravděpodobně není vůbec zajímavá. Následuje autorský blok, protože když to nemůžu napsat od srdce, má to vůbec smysl psát…? A tak dále.

Závěr našeho pobytu jsem si představovala jinak. Diametrálně jinak. Nepředpokládané  okolnosti nás s panem M. rozhodily natolik, že jsme se ten poslední týden jen tak tak drželi a vlastně nakonec budeme asi jedinými lidmi, kteří budou opravdu chápat, proč to bylo tak těžké. To nepředáte a já nevím, jestli vůbec budu schopná se o to pokoušet – ale pravděpodobně budu, až se uvidím s přáteli. Jen nebudu vědět, kde začít.

A to jsem to já ještě měla o dost lehčí než pan M.. Moje stresy částečně pocházely z vědomí, že mě toho doma moc nečeká, co bych měla na práci. Že se vrhám do prázdna, opouštím rutinu a zničehonic se naprosto vzdávám jakékoli plnění smyslu života a že nevím, kdy najdu ten další. Děsilo mě to a pořád ještě děsí, ale bylo možná jednodušší se bát prázdna a existenciální krize, než se bát toho, jak zvládnout náhlý skok do úplně nového života, kdy si jdete za svým snem, ale vůbec nevíte, co z toho vzejde. Jedete do cizí země, jejímž jazykem nemluvíte, ztrácíte pevnou půdu pod nohama a člověka, který vedle vás uléhal ke spánku několik let. Nevíte, co se stane, za jak dlouho se znovu uvidíte. Já se alespoň mám kam vracet, pan M. už ne. A po té spoustě let, co jsme spolu vždycky vyráželi za novými dobrodružstvími a všechno bylo možné, protože jsme na to byli dva, se najednou vrháme každý do svého prázdna sám a jsme z toho tak vyděšení a vystresovaní, že o tom ani spolu nemluvíme, protože prostě nemůžeme. Je to moc nebezpečné téma.

A tak jsme spolu přestáli ten poslední týden. Spali jsme na jedné malinké posteli, což jsem nemyslela, že bude pohodlné (a úplně samozřejmě nebylo, protože se převaluju, a když na to nemám prostor, tak moc nespím), ale nakonec jsem ho potřebovala mít tak blízko u sebe, jak to jen šlo, a tak jsem za to byla svým způsobem ráda. Poprali jsme se s veškerým nepohodlím, které nám nečekaně přistálo na talíři, a společně jsme vrtěli hlavou nad věcmi nám nepochopitelnými. Zase jsme se něco naučili a každá životní lekce je k něčemu dobrá, ale přišlo to v takovou hloupou dobu, kdy jsme potřebovali mít klid, a dostali jsme pravý opak.

Nakonec jsem z našeho čtvrtého společného domova odjížděla s hlavou plnou otázek a nejistot a se smutkem, který jsem doufala, že bude zažehnán, ale bohužel nebyl. Lidi jsou zvláštní sorta. Myslíte si, že ve svých skoro 30ti letech už jste potkali všechny typy a jste přichystaní na všechno. Ale vždycky vás zase dokážou překvapit nebo vyšokovat.

Potkali jsme za ten rok spoustu nových kamarádů, spoustu báječných lidí. Pomohli nám to tam přežít úplně jiným stylem, než jak jsme čekali, ta podpora vlastního národa a česká sounáležitost z toho udělala naprosto jiný zážitek oproti všem stávajícím. Potkali jsme i pravé spřízněné duše, lidi, na které nikdy nezapomeneme, a kteří nám už teď chybí. Připočtěte si k tomu dva pejsky, kteří se – jako to máme se všemi zvířaty, o která jsme se kdy starali – stali našimi dětmi, a pochopíte, proč teď sedím na svém pražském gauči s pocitem, že mi někdo vyrval srdce. A nejhorší na tom je, že nemám komu za to nadávat, když to vlastně bylo moje rozhodnutí.

Každý si myslí, že odjet na rok do zahraničí je bohatá a skvělá zkušenost, a budu vám to tvrdit i já, ale faktem je, že se k tomu váže hned několikero typů nebezpečí, a ten nejhorší typ vůbec je ten, že potkáte lásku a budete ji muset opustit. Lásku k místu, lásku k lidem, lásku ke zvířatům, lásku ke způsobu života… co když toho najdete tolik dobrého, že vás bude trhat na kusy tomu říct sbohem? Má pak to cestování a poznávání ještě smysl, když vás to na konci tak bolí? Možná na to přece jenom už nejsem ten správný člověk, protože si to moc beru.

Jsem doma, kam jsem se těšila. Získala jsem zpátky mnohé, ale taky mám bolesti srdce a strach, o sebe i o druhé. Asi jako po rozchodu. Nebo jako když musíte opustit někoho bezbranného, komu jste slíbili ochranu a teď ten slib porušujete. Dobře mi z toho prostě není a nevím, jestli je to jen ten porozchodový šok nebo jestli se takhle budu cítit i třeba za měsíc, za půl roku.

Anglie se s námi loučila šíleným počasím. Mrazy, sníh, kolaps dopravy, nemohli jsme pomalu strčit nos z baráku a já se teď potýkám s nachlazením, které se během odjezdu tvářilo jako že z něj možná bude angína. Bylo to svým způsobem krásné, ale zároveň to podtrhovalo pocit srdečního chladu, který jsem v sobě měla a jen přátelská večeře u krbu, s kocourem pod nohami, ho dokázala na chvíli rozehřát.

Loučení s rodinou taky nebylo veselé, samozřejmě. Tyhle momenty nemáme rádi. Ať je rodina jakákoli, ať jste si sedli nebo nesedli, loučení je vždycky doják, protože jste si na spoustu věcí zvykli a najednou vám dojde, že je opouštíte, a že už nebudete součástí místního života, že už neuvidíte, jak se věci budou vyvíjet dál, a všechno bude dál plout bez vás jako by se nechumelilo (což přitom v tom posledním týdnu obzvlášť nebyla vůbec pravda). A ještě slzy do toho, a to ani nemusely být moje.

Předali jsme si dary. My podruhé zvolili fotoknihu, tentokrát jsem ji dělala s Mixbookem a bylo to mnohem jednodušší než naše poslední volba (už nevím, co to přesně bylo). Kvalita výsledku byla přijatelná (byť se na zlomu obalu udělaly bublinky vzduchu, což nevypadalo úplně nejvzhledněji), doručené to bylo podle odhadů, rodinka byla spokojená a my též.

A dostali jsme taky dary, akorát nám přišly poněkud danajské, zvlášť panu M., který bojoval s objemem svých věcí a dostal k tomu ještě takovou obrovskou bichli – kuchařku 😀 My jsme v tomhle asi poněkud nároční a někomu to možná může připadat i nevděčné, ale když jste cestovatel a minimalista, tak je těžké být takovým dárkem potěšen. Zvlášť pokud si o vás rodina myslí, že jste vegan, a přesto vám dá neveganskou kuchařku. V tomto směru vždycky uvádím jako příklad ukázkového obdarovatele Ashleigh, naši první au-pair host mum, která mi dala drobný stříbrný přívěsek s kočičí tlapkou. Byla to památka na Squizzie a všechny další tamější kočky, které jsem milovala, a dodnes ho nosím. Připomíná mi všechny kočky, které jsem kdy milovala, a všechnu svou lásku a všechno stýskání do něj uzavírám, aby mi z toho nepukalo srdce. Připomíná mi, že zvířecí láska je to nejčistší, co člověk vůbec může dostat, a že kdybych na světě měla dělat jen to, že udělám krásný život tolika zvířatům, kolika jen můžu, pak jsem splnila důležitý úkol.

Krom knihy jsme taky dostali dva zarámované obrázky, jeden s dětmi a jeden se psy. To je taky těžké za to být rád, když nemáte rádi lapače prachu a na ty vyzubené andílky z fotografie máte ještě čerstvé vzpomínky plné odmlouvání a hysterických scén. Angličani se na tohle dívají samozřejmě jinak, fotografií rodin mají všichni plné baráky, to my moc neděláme. Tak je třeba v takovou chvíli myslet na to, že jsou to prostě jiní lidé, a nezabývat se nespokojeností z toho, že se vám netrefili do vkusu a že o vás vlastně ani po tom roce nic nevědí.

Zítra se začnu konečně pořádně rozptylovat. Od příjezdu jsem se ještě věnovala posledním chvilkám s panem M. a posléze uklízení, kterého mám pořád ještě kotel. Zítra se ale jdu vracet do sociálních procesů – prvním člověkem, kterého samozřejmě musím vidět, je věhlasná Maude. Jak jinak 😉

Věřím tomu, že mě ve společnosti lidí mně blízkých brzy přejdou chmury a zase se vrátím plně v mysli „domů“, a taky drobné úspěchy v debordelizování mě dostatečně pozvednou, abych se do jara mohla vrhnout s lepší náladou. Už teď je mi notně líp než v pondělí. Ale bylo to náročných třináct měsíců. Stalo se toho v nich tolik, s čím jsme se museli poprat a co nám dalo zabrat, a tím, že jsem o tom moc nepsala, jsem se neměla šanci s tím po troškách srovnávat, jak jsem to dělávala dřív. Sice mi vydatně pomáhalo vypovídávání se novým kamarádům, ale nebylo to totéž a navíc z toho poprvé nemám žádný zápis, což je pro mě neobvyklé. A taky tím, že jsme teď s panem M. oddělení, mám trochu pocit, jako by se nic z toho nestalo. Ani všechny mé cesty a zážitky, ani pan M.. Bojím se, jako by to všechno byl jen jeden neskutečně dlouhý sen, z nějž nic nezbyde. Jako bych neměla čím dokázat, že jsem vůbec těch posledních pár let žila a co jsem dělala. Zvláštní, jak člověka dokáže jen několik divných týdnů rozhodit, že úplně zapomene, kým vlastně je.

Plánuju si pro radost a bilanc sednout k Instagramu a zapsat si všechny pozitivní věci, které jsem zvládla zaznamenat alespoň tamtudy. Věřím, že to bude fajn terapie, podobně jako všechno to debordelizování, kterému se teď věnuju.

Hned první den jsme s mámou uklízely poličky v koupelně a spousta věcí, kterých jsem se nedokázala vzdát v posledních deseti letech, letěla do koše. Konečně jsem se na ně dokázala podívat s nezakalenýma očima. A na spoustu dalších věcí v jiných místnostech rovněž. Možná pálím mosty a minulost – v některých případech i doslova. Možná mě k tomu inspirovala loňská ztráta fotek a jejich namáhavé obnovování a pocity s tím spojené. Možná to potřebuju. Možná nevím, co chci dělat dál a co bude, ale vím, že už se nechci vracet k tomu, co bylo. Možná se chci pro jednou pustit všeho, čeho jsem se křečovitě držela, a dovolit své mizerné paměti, aby vymazala vzpomínky, k nimž mě vázaly všelijaké předměty. Jsem zvědavá, co z toho vzejde. Možná to můj přehlcený mozek potřebuje, aby se mu do něj vešly vzpomínky nové, a nové naděje a plány. Sice si díky tomu momentálně připadám trochu jako člověk po mrtvici, nejsem si ani jistá, o co všechno jsem přišla, což je vůbec nejhorší pocit – nevědět, co si nepamatujete – ale možná to je prostě nezbytné pro to, abych se vůbec mohla posunout dál.

Krize středního věku? Straší mě blížící se třicítka? Nebo je to jen únava? Co já vím. Upřímně se těším, až se to nějak rozpustí a zas se mi vrátí pozitivnější přístup. Tyhle výlevy nebaví ani mně, nebojte.

Koneckonců, nikdy nevíte, co vám život přihraje dalšího do karet. Při příštím rozdání na mě můžou čekat fenomenální věci. Možná jsem vyděšená, protože nejde jen o návrat z další cestovatelské štace, kdepak. Celý můj jeden život možná skončil a já to vlastně ani nevím jistě. A kdo ví, čím budu v tom příštím.

Fénix končí. Snad zase brzo začne. 

Nějaké to další počtení:

6 komentářů

  1. Myslím, že je normální spojovat si opouštěné místo, lidi i zvířata s různými emocemi, které jsme díky nim prožili, a být kvůli tomu dojatý. A stejně tak je normální klást si otázky, které si kladeš, a mít obavy z nejistot budoucnosti. Dojetí i obavy ale, myslím, přejdou tak rychle, jako když nepříjemné noční stíny rozežene probouzející se nový den; nakonec se zjistí, že jsou o moc menší a o moc méně hrozivé, než se v noci zdály být. Držím palce, ať to jde rychle a ať se vše rozjede co nejlíp.

    1. Mám podobnou zkušenost, vím, že vždycky zase přijde světlo. Kdybych to nevěděla, tak vyvádím, protože jsem momentálně vážně v divné situaci bez plánů a vyhlídek. Ale věřím, že mi vesmír hodí pod nohy spoustu podnětů a že za nějaký měsíc či dva budu vědět o malinko víc, než vím teď. Díky za podporu 🙂

    1. No, ne že bych neměla co vyprávět, to je pravda 😀 V tomto směru si vlastně plním sen. Od začátku jsem říkala, že do těch bláznivin chci jít už jen proto, abych měla co vyprávět 🙂 Hmm, možná bych si měla nastavovat vyšší cíle 😀

  2. Vzpomínám, když jsem po slabých 5 měsících opouštěla Lucembursko a měla pocit, že jsem tam nechala kus sebe. Už je to téměř tři roky a pořád se toužím vrátit. Nedokážu si představit, že bych takto kočovala častěji, každý rok někam jinam. Tak jako to máš ty.

    Držím palce, ať se ti v Česku začne líbit. Nových příležitostí bude opět spousta, jen před nimi nezavírat oči. 🙂

    1. Když jsem byla poprvé v Anglii na šest měsíců, taky mi to přišlo jako celý život. A mělo to i stejnou váhu. Pak už to člověku přestane tak připadat, když jsou ty zkušenosti podobné, teď už by mi čtvrt nebo půl roku přišlo jako nic. Ale samozřejmě tam vždycky je něco, do čeho dáš srdce a pak tě bolí to opouštět. Já kočuju vesměs proto, že nikde nevydržím dýl než ten rok 😀 Vydržela bych snad i, kdyby nebylo rodiny a přátel doma, ale ti mi prostě po tom roce už tak chybí, že se musím zase na chvíli vrátit.

      Jsem rozmazlená krásnou Anglií, tak mi to centrum Prahy úplně nelahodí, ale zatím dobrý. O víkendu snad pojedu na chatu a tam to mám vůbec nejradši.

      Díky za držení 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.