Dobíjení energie

Před pár dny jsem se cítila notně vyšťaveně, co se týče pozitivní energie. Za ten rok jsem jí vydala nepopsatelně moc, a co jsem dostávala zpátky, mi stačilo tak akorát na běžný provoz, ale jinak se cítím v tomto směru momentálně podvyživená, když nad tím tak přemýšlím.

Nebyla jsem si jistá, jestli můj plán obklopit se kamarády bude fungovat (a jak rychle), jako úzkostlivý člověk se sociální fóbií sama nikdy nevím, jestli mi setkání s lidmi prospěje nebo mi spíš ještě víc rozhodí sandál, ale po prvním týdnu v Čechách se dnes ráno cítím asi poprvé dobře a jako že jsem v dobrých rukách.

Začalo to samozřejmě Maudětem. Moje první a nejdůležitější dávka přátelství a domova mě zprvu nenápadně, ale ve zpětném zrcátku neoddiskutovatelně nakopla. Procouraly jsme spolu kus Vinohrad a já si začala dělat představu, kde tu co je – po roce člověk vždycky kouká, které podniky zmizely a které se zase vynořily. Praha se pořád loudá, jak říká Maude, dva roky za Anglií (upřímně nevím, jestli to není až moc pozitivní odhad), ale snaží se. Před pár lety tu člověk neměl pomalu kam jít na jídlo nebo na nákup veganských potravin, dneska už je výběr takový, že se začínám bát o svou peněženku, a to se ještě bavíme jenom o těch Vinohradech.

Původně jsem si nebyla jistá, jestli budu mít po návratu vůbec co dávat na Instagram, ale zdá se, že záliba v testování a sdílení podniků (nejen) s jídlem mi ještě asi chvilku vydrží, navíc teď mám nové téma – návrat do Prahy a vůbec do Čech. Musím zjistit, kde dobře vaří, kam se dá chodit na veganské obědy, zákusky a kafíčka, kde si nakupovat potraviny, aby mě to nesvádělo k nepravostem.

Pravda je, že snažit se o veganství je pro mě v Anglii až směšně jednoduché, a ani tam mi to přitom nejde úplně. Jsem šťastná, že jsem ten rok opravdu jedla maso maximálně o víkendu a někdy ani to ne, ale hrdost za to asi cítit nemůžu, protože to nebyl až tak velký boj. Byli jsme na to dva, pan M. mě kontroloval při nákupech a vegansky vařil. A taky byly obecně větší možnosti. Najednou jsem byla vržena zpátky do naší nezdravé a rozhodně neveganské domácnosti (nebo jak tomu říkám – do veganského pekla), nemám kontrolu, nemám kuchaře a možnosti musím teprve vyzkoumat. Rozhodně to tu nebude tak jednoduché jako vlézt jednou týdně do jediného obchodu a zbytek objednat z Amazonu. Teď musím přijít na to, kde je vzít tady, a až na to přijdu, musím se zásobit, abych nehřešila tak moc jako ten první týden. Ten byl totiž z tohoto hlediska naprostý fail 😀 Ani veganské tiramisu to nezachránilo, ale slibuju (si), že se polepším.

Tiramisu v Loving Hutu. Nečekaně velký a těžký zákusek, příště se musím s někým podělit 😀 Jinak vynikající záležitost.

Ani nevím, kdy jsem naposledy hrála badminton. Musí to být roky, snad ještě na gymplu. Přitom hrát ho teď s Maude mi připadalo tak přirozené, tak normální, prostě jít ven a pohybovat se a bavit se u toho. Je to taky dlouho, co jsem byla s kamarády někde venku za jiným účelem než si někde sednout a konzumovat. Ani nevím, kdy jsme si s bandou naposledy házeli s frisbeečkem. Potřebuju si toho naordinovat hodně, hodně pohybu a dobíjení energie společnou zábavou. Krafání a popíjení mě teď spíš vybíjí. Badminton, jóga, koloběžkování, a vůbec chození ven. Parky, příroda. Strašně se na to těším. A počasí momentálně vypadá velice slibně 8)

V sobotu jsem se vydala s tátou do Pardubic na mineralogickou výstavu. Jsem nostalgik a z nějakého důvodu je spousta mých vzpomínek na dětství nebo dospívání frustrující, pamatuju si špatné věci a i po letech mě straší kostlivci všech trapných vět či momentů, které si nikdo jiný dávno nepamatuje, a nemůžu se jich zbavit. Ale když vzpomínám na burzy a všechny rodinné kamarády ze „šutráckého“ okruhu, tak mám vzpomínky jenom krásné, bezpečné, útěšné. Cítím se jako doma, cítím se správně. Je to zvláštní, ale je to tak, a je to jeden z důvodů, proč tam pořád po letech jezdím, i když mě sběr kamení jako takový vlastně moc nezajímá a ani ty šmuky a kamínky „hezké“ si už nekupuju.

Fun fact: na téhle fotce je i můj táta 🙂

V minulém týdnu jsem se měla taky vidět s mou druhou (nebo spíš první) bandou, s lidmi, které jsem poznala v dávných dobách na chatu a vídáme se jednou za sto let. Nějak to bohužel nevyšlo, na druhou stranu mám obrovskou radost, že se mi povedlo potkat alespoň s jedním kamarádem, který právě v těch Pardubicích bydlí. Bylo to osvěžující, milé, notně dobíjející. Potvrdilo mi to, že přesně tohle teď potřebuju. Ta náhodná – i nenáhodná – setkání s těmi nejmilejšími lidmi, které vůbec znám, úsměvy, vtipy a sranda. A potřebuju je vídat co nejčastěji a podnikat společné aktivity i proto, abychom měli jiné téma než můj předchozí rok a nadcházející plány, protože to jsou upřímně témata, o kterých teď vůbec nemám chuť se bavit. Takové to:“No a co vy teď s panem M.?“, „A co teď budeš dělat?“, „A vracíš se zase do Anglie?“, „A pojedete ještě někdy na ten Zéland?“…

O „A co nějaká svatba?“ ani nemluvím, mám pocit, že na to neexistuje dostatečně nasraný obrázek s grumpy cat. Ačkoli tenhle docela ujde…

Další důvod, proč jezdím na ty burzy, je samozřejmě ten, že to je rodinná záležitost. Je to čas, kdy děláme s našima něco jiného, kdy jsme někde venku a taky kdy můžu něco tak říkajíc vracet do košíku. Dělat něco pro ně. Spojuju tak příjemné s užitečným, a myslím, že je zdravé, když vypadneme všichni z bytu a vyvětráme si společně hlavy. Říkám to už roky, že u nás doma je to všechno nějaké zablokované a nasosané negativními emocemi. Většina návštěv to tak naštěstí nevnímá, ale já jo. No ale pracuju na tom a snažím se s tím něco udělat.

Za poslední týden jsem hodně věcí vyházela, hodně jsem uklízela a ještě pořád uklízím. Kus po kusu likviduju nánosy negativních vzpomínek a odřezávám provazy ve velkém. Dokonce i máma se přidala, z čehož mám vůbec největší radost a snažím se z toho vytěžit maximum, dokud to trvá. Dneska se konečně po týdnu můžu rozhlédnout po pokoji a cítím se tu o hodně líp, spousta věcí je pryč a už jenom zlomit hůl nad spoustou oblečení z Vintedu a rozhodnout se, že poputuje do Potexu, bylo nesmírně osvobozující. Ostatně jako vždycky, ale nikdy jsem ho tam nevezla tolik.

Jaro se blíží, cítím to v kostech a vyvolávám ho. Dneska (ano, v neděli, a to ještě po včerejším slavení narozenin do dvou ráno) jsem luxovala celý byt, stírala prach a pouštěla dovnitř spoustu čerstvého teplého vzduchu – oteplilo se na patnáct stupňů a  já si tak včera v ty dvě ráno mohla dát klidně procházku noční Prahou z Čechova mostu na Národku a odtamtud domů tramvají. Super zážitek. Měla jsem sice párkrát obavy z potácejících se jedinců, ale okolo Karlovek už nastala promenáda cizinců i necizinců, táhnoucích se domů z diskotéky. A byla zábava 😀

Spěchala jsem, ale i tak to byl takový příjemný zážitek, procházka přes řeku. Pokochání se nočním životem. Takové „Ahoj Praho, tak jsem zase tady“, tichý intimní moment mezi námi dvěma. Nejhezčí to bylo na mostě, kdy mě zarazil pohled na jakési bílé fleky na vodě – v první vteřinu jsem se lekla, co to tam je za kotel igelitek nebo divných bójek, pak mi došlo, že to jsou labutě. Spící labutě. Asi jsem to nikdy nezažila. Tedy občas člověk vidí na vodě ve dne dřímat labuť, ale tady jich bylo tolik, a tak nehybně se vznášely, že měl člověk chuť jít najednou po špičkách, aby je nebudil. Jako byste procházeli v noci kempem nebo narazili v parku na skupinu jedinců, kteří se rozhodli, že společně přespí pod hvězdami. Bylo to milé, hezké a dojemné. A to jsem ani nebyla moc opilá.

Klárky třicetiny byly asi něco, co jsem teď taky potřebovala zažít. Po strašně dlouhé době jsem viděla pár lidí, kteří mi celkem chyběli, a samozřejmě Kláru a její sestru, které jsou správné ségry a vždycky mě hodně baví. Bylo to nakonec docela intimní setkání, jen asi deset lidí, do toho dva číšníci a jeden cimbálista, který hrál celý večer mně nadmíru milé srdeční záležitosti, včetně Wicked Game, Wish You Were Here od Pink Floydů a Enjoy the Silence. Nikdy by mě nenapadlo, že večer s cimbálovým pozadím může být něco tak příjemného, ale byl. Sedlo to té akci a počtu hostů jako zadek na nočník, a díky té volbě hudby mi dost připadalo, jako by to bylo i trochu pro mně.

To se samozřejmě váže i k té cifře. Co si budeme povídat, mě to letos čeká taky a poslechnout si pár proslovů, které sice nikdo nemířil na mě, ale klidně i mohl, mi nečekaně bodlo.

Pokud se ptáte, jestli budu taky dělat oslavu, tak myslím, že nebudu. Nemám už ve zvyku slavit narozeniny. A nikdy jsem nepořádala oslavy. Snad bych to i řešila opět nějakou čajovnou s partou a nejbližšími přáteli, ale popravdě teď nevím, kde budu, takže to stejně nemůžu plánovat, je to ještě daleko.

Možná až se to přiblíží, přibudou i nějaké články s pocity, bilancemi a vůbec krizí středního věku, ale kdoví, třeba se tomu vyhnu. Samozřejmě, že čím dál tím víc přemýšlím nad životem, smyslem, plány, možnostmi. Ale zároveň se to snažím moc nehrotit a spíš si to přemýšlení užívat. Všechno je možné. Ale v první řadě si chci odpočinout a nabít se. A být v přítomnosti. Jdu se z toho důvodu i znovu podívat do centra Lotus na Večer v přítomnosti. Pokud mi tedy nekrachne doprovod, sama se mezi cizí lidi vrhat nechci.

Jo a v sobotu jsem si v Přelouči dala cestou z Pardubic smažák, mám potřebu to tady zmínit. Jednak že jsem se přemohla a nenechala se zlákat svíčkovou z poledního menu, jednak že byl vynikající. Do té restaurace už jezdíme asi dvacet let. Mám ráda, když některé věci zůstávají stejně dobré i po tolika letech, stejně spolehlivé. Jsem prostě člověk, co ve svém životě potřebuje nějaké stálé kotvy, něco, na co se může spolehnout. Možná to není moc zdravé a občas ráda posouvám hranice, abych nic za jisté radši nebrala, ale co nadělám. Stejně se neubráním radosti z toho, že je to tam pořád stejně hezké, že to nestojí moc, a že se narozdíl od tolika hospod nevzdali své zeleninové oblohy. Radost mi udělalo i to, že v ní byla rukola.

A ta jejich bezinkovo grepová limonáda! Dokonalost. V salonku provoněném hyacinty, svěžím vzduchem, klábosením s tátou a fajn vzpomínkami. Jsem doma.