Scotland trip – Edinburgh, den první

Dá se říct, že už bylo na čase. Skotsko mě vábilo už ani nevím jak dlouho; byla to jedna ze zemí, kam jsem věděla, že se jednou budu muset podívat, a taky se mi už dost stýskalo po Británii a měla jsem pokrk těch veder, takže to přišlo zkrátka v ten nejlepší možný čas vůbec.

Navíc to nebyl jen tak nějaký výlet – podnikly jsme ho s Maude, kterou sice znám pomalu celý život a důležitou porci jsme ho strávily podnikáním společných bláznivin, ale takhle na trip jsme nikdy spolu nejely, a tak to pro nás byla i zajímavá premiéra.

Plán? Týden ve Skotsku. Cca pět dní v Edinburku a cca dva dny v Glasgow, dva celodenní výlety s místními cestovkami a tři různé hostitelky přes AirBnB.

Dohodly jsme se, že bude lepší ubytovat se v Edinburku, pak v Glasgow a pak zase v Edinburku, a podniknout celodenní výlety z těchto měst s místními cestovkami, než abychom se trmácely z města do města a všechno řešily za pochodu. Věděly jsme, že chceme jet na pár profláklých míst a dostat se až nahoru k Loch Ness, ale vyloženě tam bydlet by vyšlo dráž. Tak jsme si vybraly dva výlety, které obsahovaly většinu věcí, které jsme chtěly vidět (bylo jasné, že v tak krátké době se nám nepodaří stihnout úplně všechno), a spolu s ubytováním jsme je zařídily hezky z domova, dopředu, stejně jako přejezdy mezi městy Megabusem. Pak už tedy zbývalo jen dolaďovat za pochodu maličkosti jako co se vydáme navštívit který den a podobně. Takže tradá do Skotska! 🙂

V úterý 21. srpna ráno potkaly v metru na Můstku a pokračovaly společně na letiště. Balilo se mi trochu obtížně, protože jsem na to po dlouhé době byla sama, a přestože jsem věděla, že ve Skotsku bude mnohem chladněji a měla načteno a nakoukáno plno rad, co si s sebou zabalit, u nás bylo příšerné vedro a mně se těžko uvažovalo o podzimních teplotách. Někde jsem vyčetla cosi o čepicích a rukavicích, ale měla jsem zato, že to se týká podzimu a zimy, což se mi později tak úplně nepotvrdilo a musím říct, že by se byly hodily 😀 Ale jinak jsem to naštěstí docela zvládla a nebylo toho moc, co bych změnila. K tomu se kdyžtak dostanu v některém z příštích článků – vy víte, jak mě ty pakovací články baví 8)

Anyway.

Let proběhl bez obtíží, po strašně dlouhé době jsem letěla na občanku a snad vůbec poprvé jsem to byla já, kdo měl uložené oba boarding pasy v mobilu – obvykle je míval pan M. nebo jsme měli každý ten svůj. Tak to pro mě byla zvláštní změna, najednou se starat o dva lidi (tedy včetně sebe).

Po doletu jsme měly zjištěný autobus do města. Jezdí jich víc, my si vybraly Airlink 100, který jezdí do centra, jezdí asi nejčastěji a stejně jako na ty další se na něj dá koupit zpáteční lístek za £7,50, který jsme posléze použily i o týden později.

Pro pohyb po Edinburku vám mohu směle doporučit Lothian Network Maps (tamější dopravní společnost se jmenuje Lothian), kde je možné jednak přehledně vidět trasu každé linky, a jednak vyhledat spojení s živými updaty, zkrátka tamější obdoba našeho Idosu. Pro informace o dopravě z letiště je ovšem lepší EdinburghAirport.com

Po dojezdu do centra jsme chvilku uvažovaly, že bychom odložily kufry, ale úschovna na nádraží nám přišla zbytečně drahá a ty další byly z ruky a ještě je bylo třeba rezervovat nějak dopředu, takže jsme nakonec usoudily, že to nemá kvůli těm dvěma malým kuférkům na kolečkách smysl řešit, a že se s nimi holt těch pár hodin do cesty na ubytko popasujeme. A tak jsme vyrazily do města.

Naše kroky směřovaly nejprve na staré město, konkrétně Royal Mile, a tedy do kopce. Ono v Edinburku je snad všechno do kopce nebo s kopce, nepočítejte s nudně rovnými ulicemi 😛 Nicméně je to krása. Je to město krásné gotické architektury (takovou spoustu gotických kostelů a chrámů jsem snad nikdy pohromadě neviděla) a kamene, ale taky město barevné a jaksi útulné. I přesto, že tou dobou probíhal Fringe Festival a všude (zvlášť na Royal Mile) bylo narváno, nedovedlo nám to vzít radost a pocit, že jsme tam, kde máme být, a že je to krása.

Jako správné potterheadky jsme áchaly nad nejednou lokací a nejedním zdánlivě obyčejným barákem, protože i to, co nebylo vyloženě označeno za inspiraci světa Harryho Pottera, tu atmosféru prostě mělo, a nám nedělalo problém si křivolaké ulice přetvořit v hlavě do ulice Příčné, nebo telefonní budku do vstupu do Ministerstva kouzel. Potkali jsme hospůdku Elephant House, kde (mimo jiné lokace) Rowlingová velkou část HP napsala, prošly jsme se po jedné z hlavních ulic, které se pokládají za předobraz Příčné (ono jich je víc), a nemohly jsme vynechat Greyfriars Cemetery, kde bylo tak nějak společensky nutné se zastavit a najít hrob Thomase Riddella, jehož jméno inspirovalo postavu Vy-víte-koho.

IMG_5618
IMG_5623
IMG_5621
IMG_5626

My máme samozřejmě vůbec rády hřbitovy a Greyfriars je známý i pejskem Bobbym, který podobně jako Hachiko po smrti svého páníčka prožil zbytek života na páníčkově hrobě a nikdo ho odtamtud nemohl dostat. Bobbymu postavili sochu a pomník, pojmenovali po něm místní hospodu a vůbec je to místní celebrita.

Zajímavé bylo i to, že ten hřbitov byl náhodou kousíček od pošty, kam jsem si musela zajít vyzvednout svůj nový iPhone, který mi tam poslal pan M.. To jsem se totiž tak rozhodla, že už se nemůžu na fotky z toho starého dívat a že prostě budu muset upgradovat. Nechávala jsem to rozhodnutí už hodně dlouho uležet, to nebylo jen tak ze dne na den, ale když se pak M. rozhodl, že tu svou sedmičku prodá a na podzim si bude sám kupovat upgrade, dávalo smysl ten krok učinit hned. Jenže nechat si balíček poslat někam, kde nemám adresu (první hostitelka nebyla v tomto směru ochotná pomoct), není až tak jednoduché, respektive mělo by, ale byrokracie. Takže jsme se z toho oba navztekali, ale nakonec se mu to podařilo zařídit a já si mohla nový mobil vyzvednout hned první den, což byla absolutní paráda. Vůbec díky tomu rozhodnutí vznikla spousta záběrů, o kterých bych si s tím starým mohla nechat leda zdát. Mno.

Po vyzvednutí mobilu jsme se pokusily dojít k George Heriot’s School, která byla taky už jen o ždibínek vedle, bohužel se tam nějak rekonstruovalo a vypadalo to, že zrovna to, kam se chceme dostat, je neprůchodně obehnané. Tahle škola, jako spousta dalších, je zajímavá samozřejmě hlavně tím, že připomíná interiér Bradavic XD Inu, nepremávalo se. A tak jsme šly na kafe, které bylo děsně silné a děsně dobré a dalo za vznik prvním fotkám z mého nového mobilu (ty předchozí byly ze starého). Příznačnější téma jsem si už vybrat nemohla, přišlo mi to velmi symbolické, protože ostatně tenhle druh záběrů je jedním z těch, kvůli nimž jsem ten lepší foťák chtěla, a vůbec. Coffee <3

A tohle byla taky děsná dobrota. Obří krajíc kváskového chleba s avokádem, ztraceným vejcem, zelení a semínky. Brunch jak má být, přestože ve tři odpoledne, a to jsem ho snědla jen půlku, druhá putovala do krabičky na později.

Po tom dobrém občerstvení, odpočinku a načepování pitné vody na místních toaletách v Thomas J. Walls Coffee (pitný režim je důležitý! :D) jsme se prošly skrz Candlemaker Row ke Grassmarketu a odtamtud si vyšláply Příčnou ulicí, totiž Victoria Street, zpátky k Royal Mile.

Rychle jsme zpozorovaly, že tady opravdu nebudeme mít nouzi o gift shopy, byly skoro na každém kroku a všechny plné různých skotských suvenýrů. Tou dobou bylo samozřejmě ještě brzy na nákupy, ale představu jsme si začaly dělat raději hned takhle zezačátku.

Kde rozhodně nebylo brzo na nákupy, to byl jeden z HP shopů, kterých ve Skotsku mimochodem taky není až tak málo a to je dobře. Tedy pro nás určitě.

Ale byla to jenom placka, nebojte se 😀 Byť nás toho tam lákalo dost, byly jsme přece jenom dost omezené prostorem v kufru, a taky nemusíme mít všechno. Pokud to není naprosto dokonalé něco, co fakt musíme mít XD Nebo drobnůstka jako právě ta placka.

Ale ta sova se na mě taky tak nádherně koukala! 

Další kroky nás dovedly skrz Royal Mile zpátky k nádraží a k hlavní ulici Nového Města, Princes Street. Čas se nachýlil, přišla doba, kdy už jsme se mohly jít ubytovat, a tak jsme se vydaly dopředu zjištěnou devatenáctkou, jejíž zastávku jsme tedy chvilku hledaly, ale pak jsme už za dvacet minut pohodlné jízdy (s internetem, btw, všechny tamní autobusy mají funkční rychlou wifi – absolutní nebe <3) byly u ubytka a vítala nás hostitelka, tuším, že měla na tričku bradavický erb a nápis Hogwarts, takže si dovede představit naše nadšení… 😀

To se prohloubilo během chvilky, kdy jsme zjistily, že je to opravdu správný geek. V minimalisticky zařízeném bytečku zvládla zkombinovat spoustu zajímavých detailů tak, že to nevypadalo vůbec přeplácaně, ovšem geek byl v nebi, zvlášť pokud ujížděl na HP, Marvelu nebo na seriálech.

Tapeta na stěně v obýváku mě okamžitě přenesla na Grimmauldovo náměstí číslo 12, připomínala mi rodinný strom Blacků, na krbu visely vlaječky bradavických kolejí a nad nimi ležely čarodějné knihy.

Stoleček otapetovaný Pobertovým plánkem mě dostal asi nejvíc, a samozřejmě ani na něm nechyběly bradavické podtácky. Do toho ale hostitelka umně zakombinovala i různé gotické prvky a vzory, několik mexických lebek, Buddhu nebo Queer Pride trpaslíka, a mně to i přesto nepřipadalo nijak přeplácané, spíš naopak, všude bylo uklizeno a celé to bylo vzdušné a útulné zároveň. Snad jen přitopit, ale Briti jsou v tomhle divní, s tím jsme nějak počítaly a zvládly jsme to, jen jsme na sebe prostě musely navěsit víc vrstev než jsme počítaly, a příště bych si rozhodně vzala teplé ponožky, pantofle mě nebavily a tolik nezahřejou.

Když někam jedu přes AirBnB, bojím se hlavně bílých ručníků, ale zatím nám je nikdo nedal, naštěstí. Zdá se, že většina ubytovatelů se snaží jednak mít nabízené vybavení barevné, a druhak možná dobře vědí, že barevné ručníky se snáz udržují. Já s sebou třeba vždycky při cestování vozím svůj vlastní červený, kvůli barveným vlasům, ale tentokrát jsem potřebovala ušetřit místo v kufru, tak jsem se hecla. A dobře to dopadlo.

Jakmile jsme se ubytovaly a trochu osvěžily, vydaly jsme se do nejbližšího supermarketu na malý nákup, a pak jsme si už dopřály první teplou večeři, čaj, horkou sprchu a internetové připojení z měkké postele. Po dni plném cestování, chození a teplotního šoku nám to všechno rozhodně bodlo a já byla zvědavá, co se mi bude té noci zdát. Nevím, jak vy, ale já mívám opravdu zvláštní sny, když spím poprvé na novém místě. Dřív bývaly prorocké, teď jsou spíš divné, ujeté, extra živé a spjaté s tím místem – obvykle cokoli se děje, děje se kolem mě, upoutané na lůžku. No, ani tentokrát jsem se nezklamala.

Tak dobrou.