Cestou domů jsme se rozhodli splnit si jeden velký sen a podívat se do Warner Bros studií ve Watfordu na obrovskou a velmi žádanou zdejší atrakci, Harry Potter Tour. Na ten den jsme měli ještě další plány, ale ty brzy opustily scénu, protože tour samotná nám dala silně zabrat a na nic dalšího už jsme prostě energii neměli, a čas vlastně taky ne.

A tak jsme si užili den čistě po potterovsku!

Milé děti, začínám to na sobě cítit. Ale bude zas líp.

V Exeteru jsme nakonec v Burger Kingu nevydrželi ani do devíti, nelíbilo se nám tam, a tak jsme se přesunuli do McDonald’s, kde to měli vymyšlenější s internetem a otvíračka byla do půlnoci. Tak jsme se rozhodli, že se vykoupíme pár kafi, která nám stejně bodnou v udržování se vzhůru, a zůstaneme na netu tam. No, kafe stálo za prd, jedno bylo přeslazené a druhé nesladké, a i při zabíjení času koukáním na seriál byla docela krize se udržet vzhůru, zvlášť když nám už od osmi připadalo, jako by byly nejmíň čtyři ráno. A ke všemu máte nervy, že na vás někdo přijde, co mu tam stahujete videa, žejo 😀

V Yze se mi spalo jako by mě hodili do vody. Občas jsem se vzbudila dupáním na chodbě a není mi jasné, kdo to tam furt uprostřed noci pobíhal, ale jinak mi noc utekla jako nic a zdála se mi spousta živých snů, které si sice pamatuju, ale nedovedu z nich za prase vydedukovat, jak by se mi proboha mohly splnit.

To znáte, ne, že co se vám zdá první noc na prvním místě, se vám splní? 🙂

Ani nevíte, jak dlouho už sním o tom, zkusit si, jaké to má opravdový travel bloger/vloger 🙂 Taková ta práce za tím vším, kterou si nezasvěcení vůbec neuvědomují – focení pomalu všeho, co vidíš, zaostávání za skupinou, abys měl tu jednu správnou fotku do blogu nebo jeden skvělý moment na videu, a večer pak samozřejmě editování, psaní atd., zatímco ostatní si třeba jen otevřou knížku nebo se jdou někam bavit.

V mém případě to samozřejmě nebude tak hardcore, ale už jsme si dávno vyjasnili, že nesnáším psát podobné věci zpětně, takže to tenhle týden zkusím podávat v menších dávkách, když ne denně, tak aspoň obden. Snad bude vždycky přístup na internet a dost času.

Je neděle. Poslední den, který strávíme na Trescu, a naše poslední noc. Pořád přemýšlím, jak jsme si to představovali a jestli to tomu odpovídá, a pořád nedovedu vymyslet kloudnou odpověď. Ono na to vymýšlení není zase tolik času.

Popíjím mátový čaj. Pro chuť, pro uklidnění, a taky protože se právě potýkám s druhým dnem dámského období a jako obvykle i tentokrát to stojí za to. Výjimečně z toho ovšem mám radost, neboť jsem se bála, že to na mě přijde zrovna zkraje tripu a to by nebylo vůbec dobré. Takže si to trpění doma v teple vlastně celkem užívám 🙂

Nemám ve zvyku označovat se vyloženě za cestovatele, moje cesty obvykle spočívají spíš v každoročních přejezdech a následném cca roce stráveném v zahraničí na jednom místě, ale i tak mám za těch pár let nasbíráno pár zkušeností a vím, bez čeho se neobejdu nebo s čím je cestování mnohem pohodlnější a příjemnější.

Nebudu řešit takové věci jako kolik si máte vzít triček, že nesmíte zapomenout na cestovní doklady a pojištění, tohle je prostě jen seznam vychytávek navíc, díky nimž je to cestování pokaždé lehčí. Když si představím, že bych byla takhle vybavená někdy před deseti lety, když jsme třeba jeli se školou na trip po Irsku… To byly ale jiné časy. Dneska už to umím líp 🙂

To by bylo, aby to nakonec nějak nebylo.

• letíme o den dřív, už v pondělí. Informovanost na tomto ostrově je žalostná a jako obvykle i tentokrát jsme byli ne vlastní vinou dvakrát za debily – poprvé když jsme se s dostatečným předstihem vyptávali na naše letenky s tím, že je chceme na první možnou dobu (cca osm hodin ráno), a v kanceláři se nám div nevysmáli, že na to je ještě času, a podruhé, když jsme dostali letenky na půl jedenáctou a šéfová nedokázala pochopit, že my nevíme, že dřív to stojí moc peněz kvůli člunům, které tak brzo nejezdí. Proč si tu každý myslí, že nám na okně v truhlíku roste strom vědění nebo co?

Vždycky, když se mám někde na netu popsat, slovo „traveller“ mi napůl nejde přes pysky. Mám totiž pocit, že aby se tak někdo mohl označovat, měl by mít ke všemu, co se týče cestování, přinejmenším kladný vztah, ne-li si to užívat. Já ale často spíš trpím.

Na tohle období jsem se těšila, hrozně moc. Celých devět měsíců, pomalu. Odpočítávali jsme dny, a hlavně když se všichni ostatní kolegové pomalu začínali vytrácet, připadalo nám, že se svého odjezdu snad ani nedožijeme. Ale najednou se to přece jenom začalo blížit, a najednou je to tady. Jedeme už za deset dní.

Začínám se cítit zase trochu jako člověk. Pocit z ubytování je najednou úplně jiný. Přijdeš domů a neočekáváš, že za pět minut na to dorazí kretén a zkazí ti odpoledne. Jediné nádobí, které najdu v kuchyni po návratu z práce, je to naše. A když něco uklidím, tak to zůstane tak, tak jsem to udělala.

Jsme hodně unavení, já mám pocit, že bych mohla spát klidně měsíc v kuse, ale ono je to možná i tím, že zmizelo drama. Najednou si konečně můžeme po strašně dlouhé době doopravdy oddychnout.

Mimochodem, slyšeli jste o tom plechu z rakety, co vylovili z moře? Jo, to je u nás 🙂

Soused je konečně pryč! Tahle nevydařená kapitola našeho života je tedy snad za námi a já jen doufám, že to nenapáchalo na mých nervech nenapravitelné škody. Abych řekla pravdu, v tuhle chvíli mám pocity všelijaké, dobře mi moc není, i když mám samozřejmě radost, že jsme osaměli. Nevím, nakolik za to může on, a nakolik v tom jedou i jiné věci, tak snad se to brzo spraví. Znáte takový ten pocit staženého žaludku, kde ale prostě nevíte, odkud to jde? Napadá vás spousta důvodů, ale nic není tak zlé a akutní, aby z toho člověk musel mít vyloženě vředy? Je to na houby. Třeba je to souhra toho všeho.