Láká mě představa, že budu psát jen tehdy, kdy mám něco zajímavého ke sdělení. Jenže to by pak člověk musel mít ty blogy dva – jeden na to zajímavé a ten druhý na to, aby se vyblogoval. A než mít dva blogy, to já to radši vyřeším tak, že vám rovnou řeknu, že dneska se jdu jen vyblogovat. Ani ne nadávat – pro změnu – jen prostě takový random pracovní zápis z random pracovního pondělí. Tak to klidně přeskočte na konec, tam je Fafíkem pěkně vyvedený maják 🙂

Já tady čím dál tím častěji zmiňuju v článcích Manu a čím dál tím víc mi na hlavě taje máslo. Už kdovíjak dávno jsem si totiž slibovala (a vám možná taky, už ani nevím), že než se začnu rozněžňovat, napíšu hlavně článek o tom, co to vlastně je, proč to tak žereme (doslova) a prostě co je na tom tak skvělého. Takže:

Co je to Mana?

Mana je tekutá plnohodnotná náhražka jídla. Dostanete ji v podobě prášku, který smícháte s vodou v předem daném poměru, protřepete a máte připraveno jedno hlavní denní jídlo.

Mana je český výrobek a je to pečlivě připravená směs živin na míru lidskému tělu podle toho, kolik má za den přijmout sacharidů, bílkovin atd.. Pět menších porcí Many denně (= jeden sáček) má být s to dokonale nahradit běžnou stravu a uspokojit hlad. 

Podívat se na to z výšky je super.

Čím rychleji čas utíká, tím rychleji se člověk dostane do stavu, kdy už zase potřebuje dovolenou. Budou to brzy čtyři měsíce, co jsme na Trescu, a už je to víc než měsíc, co jsme začali pracovat v unitách. Při vzpomínce na „normální“ chaty mi ale připadá, že jsme je dělali tak možná vloni, a těžko se mi představuje, že tu máme být ještě dalších pět nebo šest měsíců.

Konečně záběry z Fafíka! 🙂 All rights reserved, credits go to Mr. Mysteria (fullsize po kliknutí)

Tak jsme si klidu dlouho neužili a do vedlejšího pokoje nám přece jenom přijel nováček. Jedni Bulhaři, co tu jsou pár týdnů, pozvali kamaráda, ať přijede taky – asi ho moc rádi nemají, hehe.

Zatím jsem ho viděli jen asi dvakrát, takže nelze nic moc soudit, ale nesklápí prkýnko na záchodě. Zase další člověk, kterého doma nenaučili vracet použité věci do původního stavu. Proč jich zrovna tady musí být tak vysoká koncentrace?

Potřebuju si trochu postěžovat. A trochu se pochválit.

Tak se nám odstěhovala sousedka. Neřekla ani fň a frnkla na druhý konec ostrova za přítelem, co se tu spolu dali dohromady – dojíždění jeden za druhým je nebavilo, a tak to vyřešili takhle. Musím obdivovat tu rychlost, s jakou se sestěhovali, je to celkem romantické – ostatně je na ně pěkný pohled – ale nedá mi to, abych nad tím taky trochu nekroutila hlavou. Neumím si představit, že bych se tu s někým scukla (kdybych byla přijela singl) a hned třeba po dvou měsících bych s ním chtěla bydlet v jednom pokoji.

Napadlo mě, že asi ne každý má představu o tom, co to vlastně obnáší, být cottage cleanerem na Trescu, a že by to někoho mohlo zajímat. No jestli ne, tak to prostě nečtěte.

Už je mi to jedno. Je mi buřt, co tu spolu ladí nebo neladí a co se jak zobrazuje. Dostala jsem se s tím designem do takového stavu, že mě na něm štve snad úplně všechno. Potřebuju nutně změnu, mám pár představ, ale neumím se ještě odhodlat do realizace. Výměna celého tématu totiž bude nutně znamenat, že si budu muset uložit stávající kód a po aktivování nového ho do detailu projít, abych z něj přenesla všechno podstatné, co měnit nechci. Jelikož minulou šablonu jsem upravovala poměrně dost, děsím se představy, že to budu muset absolvovat znovu, a ke všemu mi to rozhodí obrázky, co byly nastavené na určitou šířku článku, protože budu nejspíš rozšiřovat. A teď zase fonty, odsazování všeho možného, html, bháá! Ale whatever, sakra, vážně to potřebuju udělat!

Když mám z něčeho takovou depku, tak moc mě to dožírá a nevím už kudy kam pro inspiraci, pak je nejlepší:

• Vypadnout někam do přírody, ale rychle
• Odpojit se od problému, jít offline, odfiltrovat lidi a zvuky s nimi spojené
• Tvrdě o tom problému přemýšlet, probrat ho ze všech stran a plně si uvědomit všechny svoje pocity a myšlenky s ním související

V určitém bodě hlava dospěje do momentu, kdy už vyčerpala všechny myšlenky a nápady, pochybnosti a otázky, vnitřní hádky a monology, a prostě se už na ten problém nedokáže soustředit. Chtěla by, ale najednou vypne a uvědomí si prostředí okolo, které do té doby vnímat nedokázala.

Sluníčko dělá divy a naděje jakbysmet.

Konečně se mi podařilo ostříhat se způsobem, kterým se mi to líbí, drží to tvar a nepadá mi to do obličeje. Ta krátká ofina sice způsobuje, že se (zvlášť na fotkách) moc nepoznávám, zato se ale líp udržuje a čelu prospívá, že může konečně dýchat, stejně jako zbytku obličeje, že se po něm furt něco neplazí. Do toho pořád hubnu a trocha připálení se taky udělala svoje – má ženská stránka je momentálně celkem spokojená 8)

Co se jiných věcí týče, přes všechny možné komplikace a dohady jsme konečně byli tuleňo-šnorchlovat, nakonec ve třech. Ráno, když jsem se nemohla doklepat na dva, co slíbili, že přijdou (mělo nás být pět), a naše místní pradlena/žehlička se taky neukazovala, jsem myslela, že už to psychicky nezvládnu, ale nakonec alespoň ona dorazila, což mě trochu podrželo. O něco později jsem se pak dozvěděla nějaké důvody, proč ti dva nepřišli – no, že by to znělo důvěryhodně, to se říct nedá, ale tou dobou mi to už bylo jedno, hlavně proto, že paní, co ty výlety pořádá, mi na konci celé akce ty předplacené peníze za čtvrtou osobu normálně vrátila, což jsem vážně nečekala a dost mi to zvedlo náladu (jen mě trochu mrzí, že mi to neřekla rovnou, že mi je vrátí – nemusela bych se tím po celý ten výlet užírat). Když se to tedy vezme kolem a kolem, ta samotná věc byla dost parádní zážitek, který si možná později i zopakujeme. Tuleni jsou prostě ňuňu 🙂

Letos ten čas opravdu nevnímám, nemám kdy. Nějakým zázrakem je najednou červen a já nevím, kde mi hlava stojí a ani mi to nepřijde. Posledních několik dní bylo obzvlášť náročných. Lítáme po ostrově pořád jako hadr na holi a nevíme dne ani hodiny, co budeme dělat dál. Nikdo nám neposílá papíry. (V neděli nám neposlali do chaty koš s prádlem a dalšími věcmi, takže jsme si to všechno museli natahat z Maid’s Store, a to ani nemluvím o tom, že jsme do nedělního dopoledne vůbec nevěděli, že tu chatu budeme dělat.) Zato nás posílají po všech čertech a dny se neskutečně natahují, když máte místo dvou položek na to-do listu šest a víc a tak strašně moc věcí na pamatování si.

Jedno je jisté – naše příští dovolená bude opět zatraceně zasloužená.