Už nemáme v práci jednu alkoholičku, už jsou to rovnou tři lidi. Jeden týpek zřejmě bije svou přítelkyni a ta pije asi aby se z toho vyventilovala. Jeden řidič se dvakrát vyboural s autem, neb neudrží pazoury z likéru ani při službě. Půlka lidí nepracuje tak, jak by měla a nadává přitom na tu druhou půlku. Pavel třeba drbe Karla, že nedělá ani z půlky tak, jak by měl, a Janka, že odešel o půl hodiny dřív z práce. Máňa ovšem chodí s Karlem a hlásá o Pavlovi, že teda hlavně s ním se nedá pracovat, že je hrozně neorganizovaný a poněkud debil. Jedna národnost nemůže přijít na jméno druhé, tu a tam někdo zaperlí tím, že pochválí za těžkou práci největšího lempla (a myslí to vážně), a všichni svorně drbou Anču, že je to děsná herečka (jména byla samozřejmě pozměněna).

Každý holt má svůj názor na ty druhé a poslouchat to tak ze všech stran, někdy se nestačím divit, proč ty lidi ještě nikdo nevyhodil. Ale nevíš, kde je pravda. Tak leda v tom, že každý má svoje mouchy a každý dělá chyby. Důležité je ale to, jestli je to schválně, z lenosti nebo prostě z neschopnosti. Tak jako tak je tu stoprocentně několik lidí, co by tu už dávno neměli být, jelikož svým konáním neskutečně komplikují život a práci ostatním a ti to pak po nich vyžírají. U těchhle jedinců opravdu nepochopím, proč už dávno nebyli odejiti. Ale je to aspoň jedno z mála pozitiv na tom, že jsme v těch unitách a tohohle všeho dramatu a hádek si tolik neužijeme.

Včera nám někdo nablil před dveře (venku, ne na chodbě, naštěstí), kocoura tu lidi krmí banánem (nebo se snaží, ale kocour – byť je často hodně hladový – naštěstí není až tak mimo, aby si myslel, že je opice) a jeho majitel se údajně chvástá tím, že mu nemusí kupovat žrádlo, protože ho tu „všichni  krmí“. Když nám tohle řekla slečna prodavačka v obchodě, vyprskli jsme oba s panem M. smíchy nad představou banánu, oschlých těstovin, kuřecích kostí a dalších libovin, co mu tu lidi dávají, ať už ze zoufalosti nebo z čiré idiocie. Přiznám, ani já nemám radost z toho, že mu dávám mléko. Myslím, že mu to nedělá úplně nejlíp na zažívání, hlavně proto, že zřejmě nic moc jiného nedostane, ale i prostě proto, že mnohé kočky kravské mléko nezvládají. Ale co naděláš, když ti to po ránu přijde do pokoje úplně zmoklé, umňoukané a škrundá tomu v břiše, žes to nezažil? Když to v kuchyni zběsile olizuje něčí neumytej plech plnej mastnoty a panu M. to žere po ránu vlasy…?

Nevzpomínám si, že by mi  kdy dny utíkaly takhle rychle, je to až k neuvěření, ale jsem za to ráda. Tím dřív to pomine.

Jeden den víkendu je málo. Dokonce i to nedělní odpoledne navíc nepomáhá se od té práce pořádně odpojit. Mám pořád silnější pocit, jako by nás tu vlastnili – tohle se mi vrací periodicky při každé podobné práci, takže mě to nepřekvapuje, ale úmorné to je stejně. Čím míň dostáváte pochval a čím víc je stížností, tím víc vás to nebaví. Protože vy víte, že si můžete udřít zadnici, aby bylo všechno perfektní, a že množství věcí, na něž musíte myslet, je naprosto absurdní, a oni po vás i tak pořád chtějí víc a víc a víc a někdy si zlomyslně představuju, jaké by to bylo jim prostě říct, ať si ten celý ostrov nacpou do chřtánu, že jedu domů, HA!. A jaké by to bylo fakt jet.

Začínám mít pocit opravdového souznění s ostatními expaty v blogosféře. Asi jsem se konečně odvážila sebe samu za expata považovat a to mi nějak otevřelo obzory a něco zapadlo na správné místo.

Pět měsíců práce na Trescu je za námi! Už jenom čtyři!

Pomalu to vzdávám s některými lidmi, jež jsem doteď považovala za rozumné. Nemá to smysl. Vždycky jsem se tu snažila se pro ostatní přetrhnout, pomáhat, být tím člověkem, co zachraňuje, ale dlabu na to. Už nebudu všude jezdit minutu nato, co jsem skončila se svou prací, jen ať makají a nespoléhají se na to, že jim vždycky přijedeme vytrhnout trn z paty a tahat je z průšvihu. Dvojnásob to platí o lidech, kteří mají problém stíhat naprosto každý týden.

Naši nejmilejší kolegové, kteří za nás zaskakují v sobotu, nám vehementně odmítají připravovat věci na neděli a já už na to nemám nervy. Několikrát nám nechali omluvnou cedulku, že byli bohužel příliš vytížení, posléze už se ani na ty omluvy nezmohli a už na to prostě regulérně kašlou. Vytížení přitom rozhodně nebyli, známe jejich rozvrh a víme, v kolik končí. Zrovna od kolegů, které máš ze všech nejradši, a jimž jsme my vždycky všechno připravovali do posledního detailu i s popisky, co a jak, tohle obzvlášť nepochopíš.

Ale dobře, no. Příští sobotu se ti umělci zapotí, mají asi šest cleanů, což je level „ještě o dva víc než průšvih“. Někdo jim rozhodně bude muset pomáhat, ale stejně se nezastaví a budou mít hodně na co myslet a co organizovat. A já jim na to udělám balíky s prádlem a tím končím, nesložím jim do vozíku ani pitomej odpadkáč, ať se s prominutím třeba zeserou, už toho mám dost.

Utíká to. Za chviličku oslavíme pět měsíců pobytu na Trescu, což znamená, že budeme za polovinou. Přijde mi to úplně nereálné, ale těší mě to. Zčásti to tu už nemůžu vydržet, jak jsem unavená a zmožená rutinou, zčásti panikařím, kam se vrtneme potom. Chytám velice předčasnou cestovní horečku, těším se a nervuju zároveň. Člověk prostě občas potřebuje změnu a já začínám pociťovat z té únavy ostrovní ponorku. Myslím, že teprve po pěti měsících je to ještě docela úspěch.

Čím dál častěji teď s panem M. probíráme další možnosti a plánujeme, čím dál tím víc se těšíme na různé věci doma, a já bych nejradši už teď začala balit, už jen aby byla nějaká změna. Když to nejde doopravdy, tak si to aspoň představuju, stejně jako příští léto. Kdo ale teď může říct, jestli nám to všechno vyjde tak, jak bychom chtěli? A kdo ví, co nás ještě do té doby všechno potká a posune třeba zase jiným směrem.

Dnes jsem, popostrčená Teediným článkem, založila profil na couchsurfing.com. A celkem mě to nabudilo. Proč se zase zabývat bydlením u Ashleigh, omezeními, závisením na druhých atd.? Místo toho bychom odtud mohli jet rovnou do Londýna a prostě na pár dní bydlet tam, zadarmo. Proč se omezovat zaběhlými zvyklostmi, když existují lepší cesty? Chce to jen odvahu vybočit z vlastní pohodlnosti a troufnout si. A taky se chci znovu pokusit zabalit si víc nalehko. Chci někam jet a mít radost z toho, jak málo toho potřebuju. Ta představa mě vzrušuje tak, že mám chuť si ostříhat půlku hlavy nebo se nabarvit na tyrkysovo už jen proto, abych ten pocit zažila už teď.

Trošku krizička, no 🙂 Nic, co bych už neznala.

Ten minulý týden byl zase na palici. Ve středu jsme schytali uklízení unity, kde bydlela kopie naší předchozí „au-pair“ zaměstnavatelkyně. Čekali jsme to zlé, ale že to bude až tak zlé, tak bujnou fantazii zase nemám. Uklízeli jsme to přes dvě hodiny, a to to má prosím trvat maximálně hodinu a půl, když je to dost špinavé. Já vám měla pocit, že to nikdy nedokončíme. A jak nás normálně šéfová nikdy nekontroluje, tak zrovna ten den si musela vybrat a my se tam pak museli velice potupně vracet, jelikož našla takových chyb, že se mi ani nechtělo věřit, že jsem to udělala až tak špatně a na tolik věcí zapomněla. Jenže v tom chaosu to prostě jinak nejde, když vám hlava lítá od milionu věcí k druhému milionu a vy víte, že vám z té bryndy nikdo nepomůže a nikdo vám to neulehčí. Aspoň že supervizor to schytal víc než my, hehe.

Tenhle týden si oproti tomu nehorázně lebedíme. V podstatě až do dneška mi to nedocházelo, byla jsem zase nedůvěřivá, v takové dny prostě pořád očekávám katastrofu. Ale mám pocit, že dneškem mi to štěstí přece jenom docvaklo a všechny věci okolo začaly docela hrát dohromady a vytvářet mnohem příjemnější atmosféru. Jako by se to tím, jak tuhle šéfová zahlásila „Už musíme přežít jen šest týdnů“ nějak zlomilo a já najednou zase začala vidět konec toho všeho.

Shit, teď jsem si všimla, že mi tam zůstaly ty upravovací ikonky 😀 No nic, no…

Zen. Rovnováha. Sezóna vrcholí a my se tak tak držíme, abychom tím prolezli nepoznamenaní a moc přitom netrpěli.

Dny jsou čím dál tím bláznivější. Denně se dozvíme nějakou jobovku, stížnost, problém, důkaz něčí idiocie a komplikovanosti jednání s lidmi, denně nám ale taky přistane do klína něco úžasného, něco, co potěší – ať už pochvala, dýško, nález jídla, správní kolegové nebo prostě jen dobrá zpráva. Víc než kdy dřív si teď dávám záležet na vlastním duševním klidu a vlastní pohodě. Cítím, že je strašně zapotřebí být v takovém období obzvlášť vybíravá ohledně toho, čím budu trávit tu trochu volného času, co máme.

Dost lidí mě má asi za děsnou megeru. Furt všechno (na jejich poměry absurdně) řeším (hlavně všechny chyby druhých nebo chyby systému), komentuju, stěžuju si a snažím se vymyslet, jak by to šlo jinak a líp. Kdekdo si klepe na čelo, proč si tím vůbec kazím den nebo proč se na to nevykašlu.

Když ono to nejde. Já prostě vím, že by to šlo i jinak, a to vědomí vám změní život jednou provždy, hlavně pokud jste aspoň trochu romantická duše a umíte snít.

Já mám spoustu snů a spoustu vizí, jak by mohl vypadat můj perfektní život, můj perfektní moment štěstí, jak bych mohla vypadat perfektní já. A vždycky jednou za čas se mi některá ta vize, ten sen, splní, a já dojdu klidu, který bych si přála zažívat pořád. V tu chvíli si o to víc uvědomím věci, co mi v tom normálně brání, a dojdu k tomu, že těch věcí není zase tak moc, ale že jsem v nich prostě zakořeněná a že v nich přitom neumím chodit.

Láká mě představa, že budu psát jen tehdy, kdy mám něco zajímavého ke sdělení. Jenže to by pak člověk musel mít ty blogy dva – jeden na to zajímavé a ten druhý na to, aby se vyblogoval. A než mít dva blogy, to já to radši vyřeším tak, že vám rovnou řeknu, že dneska se jdu jen vyblogovat. Ani ne nadávat – pro změnu – jen prostě takový random pracovní zápis z random pracovního pondělí. Tak to klidně přeskočte na konec, tam je Fafíkem pěkně vyvedený maják 🙂