Kocoura už asi neuvidíme. Odpověď od majitele jsem nedostala, ale pana M. napadlo zeptat se v Depu a kupodivu tam o něm věděli. Ukázalo se, že ho ten jeho majitel předal své snad zodpovědnější mámě, která bydlí na sousedním ostrově, Bryheru. Což znamená, že poslední dva měsíce tu budeme muset doklepat bez kočky a co hůř, došlo na naše obavy – nestačili jsme se rozloučit 🙁 Hlavní ale je, že se o něj snad konečně někdo bude vážně starat a normálně ho krmit. Snad se dá zdravotně do kupy a bude se mít dobře.

Stejně to byl ale nejlepší kocour <3

• za dny, které jsou tak akorát lehké, že nemusíme předstírat práci nebo někam jezdit
• za zapálení svíčky
• za vonné tyčinky
• za uklizeno a čisté povlečení
• za dobré kafe a buchtu pana M. (nová přezdívka je možná už vymyšlená)
• že jsem se hecla a napsala majiteli kocoura, aby mi pokud možno sdělil, kam se kocour poděl – neviděli jsme ho už tak týden a máme o něj strach (+ já depku jako kráva). Chybí nám…
• za tichý večer a snad i nadcházející tichou noc
• že bylo dneska hezky
• že ti nejhorší hosté, co přijeli na dva týdny, dneska přišli aspoň o pět minut později než my – aspoň těch pět minut se mi nemotali pod nohy!
• za odškrtnutí každé další položky ze seznamu
• že se konečně blížím ke konci první série klasického Doctora Who – je to děs, nemůžu se dočkat, až se tím prokoušu! 😀
• za občerstvení barvy na vlasech a za vlasy umyté
• že když už musím mít ksicht zase jako puberťák, dneska mě to aspoň už nebolelo
• za Emancipatora, u nějž se skvěle píše
• za sluchátka
• za pár hodin času pro sebe
• za skvělou pizzu, která byla o víkendu
• za kulmu na vlasy (fuck minimalism, ta se mnou pojede i příště!)
• za splněné objednávky u vesmíru, i když takhle jsem to třeba úplně nemyslela…
• že už jenom dva měsíce

Stejně se mi zase bude stýskat.

Čtěte také: první díl, druhý díl a třetí díl.

Na ostrově to všechno nějak čím dál tím víc magoří. Lidi jsou čím dál tím napruzenější a dějou se čím dál tím bláznivější věci. A nejšílenější je, že za vším se dá poukázat na jedinou neskutečně pitomou a nepříjemnou osobu, která to všechno působí. Dej debilovi funkci…

A východ Slunce taky najednou někdo posunul, přesně o tu čtvrt hodinku, kdy jsem vstávala. To teprve bude krušné vstávání do tmy, zatrolená zima.

Řekla bych, že se to konečně začalo chýlit ke konci. Ještě nám zbývá 12 týdnů a když se nad tím zamyslím, to je jako nic. Za chvilku už budeme sedět v letadle s knedlíkem v krku a říkat si, co s námi bude dál. A nebo taky ne, možná budeme mít plán.

Bloger míní, Utimate Chopper mění. Nejdřív mě týden zlobil interenet, pak mi rovnou umřel počítač (no, umřel, já si ho trubka zabila, ale o tom až jindy), a pak přijela návštěva a to už nebyla možnost psát vůbec. A tak se mi prostě při nejlepší vůli nepodařilo zabránit výpadku a mám zpoždění. Kdo si všiml, dostává bludišťáka, kdo ne, ať kouká vrátit průkazku!

Každopádně pokud se mnou ještě jedete tuhle třicetidenní výzvu a zajímá vás, co dál se dá udělat s blogem, tady je pro vás třetí týden 😉

Možno také nejprve číst první a druhý díl nebo pokračovat na čtvrtý díl. 

Týden mě zlobil internet, týden jsem neměla pro jistotu už ani notebook a další týden je tu na návštěvě rodina pana Mysteriózního, takže říct, že nemám čas psát, by byl understatement jako prase.

Začalo to tím internetem, cca týden pořád vypadával a já neměla kdy si zajít za místním IT týpkem. V neděli už jsem to nemohla vydržet – už jsem ho nemohla chytit ani v kuchyni, musela jsem s notebookem ven z domu, a tam se jednak nedá sedět, jednak notebook je stařeček a dlouho bez napájení nevydrží. Tak mi hráblo a začala jsem hledat příčinu, což dopadlo tak, že jsem klikla na něco s nápisem cca jako „Aktualizovat Aetheros ovladač internetu“ a najednou mi ten počítač umřel. Prostě kiksnul. Modrá obrazovka, dump crash, dead.

O.o

Hrozně mě zlobí internet a nemám kdy se dostat k místnímu ajťákovi, abych ho seřvala. To jsou problémy.

Myslím, že včera jsme trli naprostý rekord v rychlosti. Večer mě všechno bolelo a byla jsem tak vyflusaná, že na to nemám ani slova.

Měli jsme čtyři úklidy pro nové zákazníky, plus pět incleanů, a v devět třicet jsme stáli před unitami s rukama svázanýma, protože na incleany nás všichni chtěli později a s úklidy jsme mohli začít až za hodinu. A věděli jsme, že to pak totálně nestihnem. Spásná myšlenka se mi nicméně vloudila vzápětí – šli jsme do jedné velké chaty poblíž, kde zrovna makali kolegové, že jim na tu hodinku pomůžeme a oni pak naoplátku před obědem pošlou jednu kolegyni za námi. No není to skvělé? Je to skvělé!