Pořád si stojím za tím, že kreslit neumím. Ale řekla jsem si, že něco málo jednoduché grafiky snad zvládne i takový retard jako já, jen to chce trochu trpělivosti a černý mikrofix a sken, což nejsou zase tak nedostupné artikly.

Takže jsem pro ten fix zašla do papírnictví, protože ten jsem narozdíl od skenu neměla, a podle různých návrhů, co jsem si čmárala už dřív (s trochou pomoci strejdy gůgla), jsem dala dohromady alespoň ty sociální ikonky a nápis jména (nebudu tomu říkat logo, až tak cool to není :D), a taky tadytoho fénixe, který se mi ovšem tím, že je na výšku, moc nehodí do krámu, takže prozatím bude hlídat konec sloupku, aby se mi nikam nerozutekl. Třeba ho časem vymyslím ještě jinak – vlastně co to říkám – už z principu toho, co jsem za člověka, ho rozhodně budu vymýšlet ještě stokrát jinak 😀

Říkám to pořád, že blogy s vlastní grafikou obdivuju a stavím na piedestal. Osobně k tomu mám asi ještě dlouhou cestu, ono to přece jenom chce čas a totální ticho a nevyrušování (silně nedostatkové zboží) a inspiraci a kdesi cosi, ale byla bych ráda, kdyby to alespoň letos nabralo ten směr.

Jedním z důvodů, proč se tak ráda vracím do Anglie, je ten, že v Čechách, a to i v Praze, chcíp pes, co se týče nakupovacích možností. Zní to ode mě možná zvláštně, vzhledem k mé životní filozofii a momentálním předsevzetím, ale to je právě to, že když už něco kupuju, tak chci mít krásné a něčím unikátní věci, v poctivé kvalitě, za solidní cenu, pokud možno věci přírodní, čím dál tím víc mě lákají výrobky veganské, bez palmového oleje, netestované na zvířatech, nezpůsobující jim újmu, a podobně. No a shánějte něco takového po Václaváku…

Takže mě v posledních dnech při trajdání centrem velice příjemně překvapilo, jak se Praha za poslední řekněme dva roky proměnila a co všechno se tu už dá sehnat.

Předevčírem jsem nemohla usnout. Zaujala mě myšlenka, jaké by to bylo, kdybych se najednou ocitla ve své minulosti, dejme tomu před prvním školním dnem na gymnáziu. Vzpomínala jsem, jak jsem tehdy vypadala, jak vypadal můj pokoj, jaké jsem měla oblečení a jaké zkušenosti a znalosti. S kým jsem chodila, jestli vůbec s někým, s kým jsem se přátelila, koho jsem ještě neznala a kdy vlastně vznikl facebook? Co se od té doby stalo, na čem bych si mohla vydělat díky předčasné znalosti, a kde bych se mohla prořeknout? S kým bych tu bombu mohla sdílet, aniž by mě považoval za magora, a bylo by vhodné si najít psychologa, s nímž bych to mohla probírat a nemusela se bát, že mě okamžitě pošle do blázince?

Přiznávám, že takhle brzo jsem to nečekala. Sotva jsem si stačila zvyknout na pocit bezpečí a klidu, všechno se najednou začalo bortit jako domeček z karet. Připadá mi, jako by mě teprve teď čekala nějaká vážná životní zkouška, a všechno doteď bylo jen hraní si na život. Možná to beru jen moc dramaticky, ale nevím, jak jinak to brát.

Jsem konečně doma, je po Novém roce, nemám moc do čeho píchnout – no to bych nebyla já, abych už zase nepřemýšlela o novém designu 😀 Ale nebojte, zatím jen přemýšlím.

Mám-li se zamyslet, co mi dal rok 2015 a splnil-li má očekávání, mám v tom trochu zmatky. Myslím, že leccos vyšlo naprosto perfektně, a že veskrze jsem se měla dobře, ale byly tam věci, díky nimž na ten rok bohužel úplně pozitivně vzpomínat nebudu a které mě mrzí.

Cestování za hranice je jedna věc, ale co člověku při podobném životním stylu může nejvíc zamotat hlavu, je to cestování v čase.

Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty podšálky ztratí!, ehm, chci říct, já to myslím, docela vážně.

Je to zvláštní, ale říkám si, že asi víc vánoční atmosféry chytám po Štědrém dnu než v období před ním a při něm. Asi proto, že na to dřív nemám moc pomyšlení.

Být doma je zvláštní. Jako bych nikdy neodjela. Čím delší mi připadá doba, kterou strávím v zahraničí, čím víc se těším domů, čím víc už tam toho mám pokrk, tím všedněji si tu pak připadám po návratu. Všechno je letos nějak stejné.

Pár lidí, co tu byli, už tu není. Ale s většinou jsem si nebyla tak blízká. Pár míst dostalo nový kabátek, vznikly nové podniky a u nás doma je čím dál tím víc zapotřebí udělat novou kuchyň. Ale to je tak všechno.

Poslední dva dny naší tour utekly, ani jsme nevěděli, jak.