Z Prahy na Aljašku

Tak jsme dojeli a já můžu konečně odtajnit naši destinaci! Musím říct, že mi chvílemi dělalo problém nepodělit se, byť jen kvůli takovým maličkostem, jako je ta náhodička, kterou docení asi jen mí přátelé blogeři – z AK (Autorského Klubu) jsem dávno odešla, ale právě na AK jsem letos v únoru vyrazila. Ano prosím, jsem na Aljašce 🙂

mountByla to nejdelší cesta letadlem, jakou jsem kdy podnikla, a upřímně doufám, že to nebudu muset podstupovat už mockrát v životě. Dostat se takhle daleko od domova je svým způsobem osvobozující a ne že by mě netěšilo, jak mě mé okolí má za supermana (i když jako obvykle, já mám pocit, že to nic zase tak hrdinského nebylo – s tím správným člověkem vedle sebe dokážete cokoli a nemusí se vám to vůbec zdát přehnaně náročné), ale čeho je moc, toho je příliš, a ta vzdálenost se mi přece jenom moc nelíbí. Mám pocit, jako by mezi mnou a domovem byla momentálně skála tak neproniknutelná, jako bych cestovala Hvězdnou bránou do jiné galaxie a ta brána se pak zavřela a nešla nastartovat, jen snad za předpokladu, že spálím nějakého rudého obra, abych z něj získala energii nebo tak něco 😀 No, rozumíte mi. Prostě že to není jen tak, dostat se zase zpátky.

IMG_3637Strávili jsme vlastně asi 26 hodin na cestě do Anchorage, našeho posledního záchytného bodu v městské civilizaci, a pak nás čekaly ještě 3 a půl hodiny menším letadlem, ale to až po přespání. Neříkám, že Dutch Harbor je nějaká díra, naopak je to jeden z největších přístavů na světě (alespoň co do produkce), ale je to přece jen jiný svět a obchoďáky tu asi nenajdeme 🙂 A tak jsme si ještě v té Anchorage užili mezi dvěma nocemi strávenými v malém milém hotýlku poslední shopping spree v centru (Smoked Butterscotch Latte od Starbucksu, nový šampuk od Lushe, nové DW tričko, viz foto – nemohla jsem odolat! 😀 – náš první americký burger a naše první americká pizza, obojí fantazie :)), a pak jsme zase frčeli.

Mimochodem, připomeňte mi, ať vám povím něco o amerických jízdních řádech autobusů 😀

Takže tedy cesta! Bylo to vyčerpávající, to říkám rovnou. Máme už nějakou průpravu a zkušenosti, přesto si na letišti vždycky znovu připadám jako začátečník a znovu bojuju s tím, co všechno si musím pamatovat a na co všechno dávat pozor, a dá se říct, že samotný let, jakkoli je dlouhý, je to ze všeho nejmenší. Nejhorší jsou průchody letištní byrokracií, připravit se lze jen do určité míry, na zbytek člověk musí mít oči otevřené a být neustále ve střehu, a to i po dlouhém letu, kdy už únavou nevidí. A taky je vám celkem k ničemu, že máte do dalšího letu dvě nebo tři hodiny času, když je téměř celé strávíte přecházením z jednoho místa na druhé, stáním ve frontách, hlídáním si kufrů, procházením kontrolami, vybalováním a zabalováním a odpovídáním na pořád ty samé dotazy do zblbnutí. Jestli jsme si někde sedli na dvacet minut, tak to bylo hodně.

Začali jsme tedy v Praze. Ve tři ráno jsme vstávali, abychom se vypravili na noční autobus na letiště – rodičové mi oba onemocněli, tak vypověděli službu, a koho jiného bych mohla s takovou prosbou otravovat? Taxi se nám platit nechtělo, tak jsme se projeli hodinu autobusem. Však to byla ještě pohodička.

Každý jsme měli velký kufr, a jako příručák pak já malý a pan M. Fafíka neboli drona Phantoma v příslušném obalu. Do poslední minuty před odjezdem googlil, jestli ho vlastně může mít nebo nemůže, a dlužno dodat, že v tomto směru jsou letecké společnosti na prd, a lidé, kteří vás v diskusích odkazují na neexistující stránky nebo stránky naprosto nerelevantní, nejsou taky moc nápomocní. Našel sice spoustu rad, na co si dát pozor, Phantoma obalil podle příslušných návodů a měl za to, že by snad neměl být problém. Nicméně z aerolinek mu odpověděli, že bohužel, měl se prý ptát dřív, že teď už to nejde, protože se jedná o „speciální“ zavazadlo – což samozřejmě nikde na jejich stránkách napsáno není a není tedy ani jak to zjistit. Nakonec si s nimi ale pan M. vyměnil pár zpráv, jelikož ho urgentně upozorňovali, že naše letenky nebyly „vydány“ nebo co a ať to urychleně řešíme, přestože jsme je už měli normálně v mailu, a když se ukázalo, že šlo o jejich omyl, pan M. toho využil a vydyndal z nich jako omluvu to, že mu to převezení Phantoma zařídí. On má na tyhle věci holt talent.

Nicméně věděli jsme, že ho musíme hned v Praze při check-inu ohlásit, a v podstatě se mohlo ještě cokoli stát, jelikož jsme měli před sebou letů několik. Nervy tedy byly. A paradoxně to, že na Ruzyni se o obsah obalu nijak zvlášť nezajímali, spíš vůbec nevěděli, o co jde, nás moc neuklidnilo. Nejlepší je, když se dopředu s něčím dělají šílené cavyky, vy se můžete postavit na hlavu, jak se snažíte všechno udělat správně, a pak to nikoho nezajímá nebo je vůbec všechno jinak.

Ruzyní jsme tedy prošli v klidu a sedli na první letadlo do Amsterdamu.

flightPři letu jsem zase přemýšlela, jaká je to nad těma mrakama nádhera. A jak je to na houby, že když je člověk dole, tak vůbec tu nádheru nevidí a vidí jen ten svůj dolní pruh. Myslí si, že to je celý svět, že je prostě zamračeno a hnusně a to je ta jeho kopule, v níž musí žít. Když přitom vyletíte nad ty mraky, jen o kousíček výš, tak najednou vidíte svět doslova i přeneseně z jiné perspektivy, všechno se najednou změní. Je krásně, je čisto, je prázdno. Nekonečná pole bílé, vypadá to jako nějaká Antarktida a místy se na to ani nedá koukat, jak to září. Klid. Ok, kolem vás hučí letadlo, ale stejně máte pocit, že byste se po tom mohli rozeběhnout a křupalo by vám to pod nohama.

Na prozaičtější notu, když vám letuška nabízí před vzletem špunty do uší, tak si je vemte 😀 To je jen jeden z mnoha tipů do letadla, co vám můžu dát – přemýšlím o článku s dalšími, ale zatím neslibuju.

V Amsterdamu jsem nikdy nebyla a dost možná tam už nikdy nebudu, takže jsem si po té hodince v letadle celkem zálibně prohlížela tamní gift shopy (ne, že bych tam chtěla utrácet, ale jen tak pro nachytání atmosféry), ovšem až poté, co jsme jako splašení letěli přes půl letiště v zoufalé snaze najít svůj gate. Nějak jsme totiž vůbec neměli moc času, zvlášť poté, co jsem ho dost strávila ve dvou frontách na wc (miluju, když vystojím frontu a těsně, když jsem na řadě, mi baba řekne, že musí zavřít kvůli čištění a ať jdu na nějaké jiné), a nikde žádná cedule s naším letem, ani žádné informace. Naštěstí to dopadlo dobře, směr jsme našli, použitelné záchody taky, a pan M. se jal zběsile volat do Lycamobile, od nichž máme UK Simku a kde nám po netu slibovali hory doly, že ji můžeme používat i tady s nějakým šikovným balíčkem – který ovšem nešel koupit a my nemohli za prase přijít na to, proč.

Já ve stresu telefonovat s nikým zahraničním nemůžu – nerozumím, blekotám, nic nevím, technické údaje si nepamatuju a otázky jako kdy jsem si naposledy dobíjela a kolik, mi přijdou úplně absurdní. Jak bych mohla něco takového vědět? 😀

Takže tyhle věci obvykle zůstávají na panu M., což nás trochu zdržuje, neb je všechno placené mou kartou a pingl na druhé straně mě obvykle k tomu telefonu chce, aby si ověřil, že je všechno v pořádku. Ale co se dá dělat.

Jenže jsme hrozně spěchali, v Lycamobile nám pořád tvrdili, že s kartou nic není a že nevidí žádný problém, jenže nám to nešlo ani s mou, ani s jeho, dokonce ani s českou. Když už jsme museli jít dál, pan M. vztekle prohlásil, že pokračovat budeme holt v Seattlu, tu Simku prostě musíme zprovoznit, respektive dobít a aktivovat ten mezinárodní balíček.

Došli jsme tedy k první kontrole a tam, ačkoli jsme to takhle brzo ještě nečekali, se nás paní začala vyptávat na klasické imigrační dotazy (mysleli jsme, že to nás čeká až po doletu do USA, takže to bylo zvláštní, ale paní byla milá a super).

Ty dotazy, na které je dobré se připravit, byly:

  • v jakém jsme vztahu a jak dlouho se známe
  • kam a proč jedeme a odkud
  • kolik máme s sebou peněz a jak jsme jištění pro případ, že by se cokoli stalo
  • co tam budeme dělat, jestli budeme pracovat
  • jestli máme adresu na lidi, u nichž budeme bydlet
  • co děláme normálně za práci
  • jestli jsme si sami balili kufry nebo nám někdo pomáhal a jestli jsme je měli pořád na očích
  • a případné další ověřovačky jako jaké jsme národnosti a tak

My jsme byli na všechno nachystaní, kontakty byly uložené, podle návodu od příbuzných pana M. jsme s sebou měli každý asi 800 dolarů a doufali jsme, že všechno půjde hladce – přece jenom člověk nikdy neví a co se mě týče, při styku s úřady mám panickou hrůzu, že se mě budou ptát na něco, co nedokážu zodpovědět. Ať hodí kamenem, kdo má ve všem čisté svědomí, a já neumím improvizovat, takže panika 😀 Paní se na nás ale usmívala a s našimi odpověďmi se zdála být spokojená, což nás uklidnilo. Dostali jsme štempl a mohli jít dál k bráně. Tam se pan M. znovu pokoušel v posledních vteřinách řešit tu Simku, ale už jsme museli jít, nebyl čas.

Let do Seattlu trval něco přes deset hodin a řeknu vám, to bylo dílo.

Collagefl

1) Greenland zase tak zelenej nebyl… 2) Jídlo vypadá hnusně, ale bylo to fakt dobrý 😀 3) Pro představu (ovšem nad Islandem jsme neletěli, to je zkreslené)

Oka jsem prakticky nezamhouřila, letadlo je to obrovské, hlučné, a venku byl nejzářivější den, takže i když jsme my měli okýnka stažená, vždycky se našel někdo, kdo se díval ven, a to světlo okolo ruší, i když mám klapky – prostě proto, že o něm vím. Krom toho jsme vstávali sice brzo, ale před pár hodinami. Člověk byl tedy ještě celkem čerstvý a navíc jako na jehlách. To je moje klasika. Když se mi pan M. po pár hodinách začal svážet po rameni, nezbylo mi než mu závidět, byť prý dřímal jen napůl.

Já jsem se tedy zabavovala většinou filmy, které byly k dispozici zdarma, místy jsem hrála na touchscreenu hry, a poměrně často jsem šťouchala do pana M. že nám nesou jídlo, aby o něco nepřišel 😀

To byla totiž naše záchranna – na tomhle letu dostanete oběd a docela dost menších svačinek, takže se to dá v pohodě přečkat. Taky nápoje rozdávají poměrně často, a i když (údajně) Starbucks kafe bylo dost hnusné, dali jsme si dvakrát, pro jistotu. Cesta před námi byla ještě dlouhá.

Můj dosavadní nejdelší let byly čtyři hodiny na Kanáry a po třech jsem toho měla už fakt dost, takže se mě neptejte, jak jsem zvládala těch deset 😀 Nadávala jsem si jen že jsem si pod zadek nedala polštářek, který nám na začátku dali, možná by mě ten zadek bolel o něco míň. Ale na to, aby mě nebolela kolena, jsem žádný fígl nenašla, leda aby si člověk co hodinu na chvíli stoupl nebo se prošel po letadle. Ale to se mně nikdy nechce.

Po doletu do Seattlu nastalo peklo. K té bolesti a únavě se mi chtělo strašně na záchod (kafe, no), ale nejprve jsme potřebovali projít imigrační kontrolou, kde byla obrovská fronta a vleklo se to. My jsme se toho tedy až tak nebáli, však jsme to měli natrénované už z Amsterdamu, ale nikdy nevíš.

Než jsme se vůbec dostali k přepážkám, kde se nás měl úředník ptát na ty samé dotazy, co nám je už pokládala ta paní, brát nám otisky a pouštět nás nebo nepouštět dál, okolo fronty obcházel takový obtloustlý nerudný sekuriťák-gorilák, co si od nás bral doklady a vyptával se nás rovněž, jenže s o dost jiným přístupem. Najednou jsme si připadali jako u výslechu. Všichni před námi procházeli v pohodě, ale oni obvykle jeli na dva týdny, týden, zatímco my přijíždíme na tři měsíce, což už gorilákovi nevonělo – dává to podle mě logiku, víza máme na 90 dní, tak je přece využiju, ne? Byli jsme poučení, že máme s sebou mít dostatečné množství peněz, které nám vypočítala rodina pana M., k níž jedeme, takže jsme neměli obavy, že by někomu něco nesedělo. Gorilák se nám ale naprosto vysmál a vůbec nechápal, co že tu hodláme tři měsíce dělat a z čeho se chceme živit. Vysvětlili jsme mu znovu, že máme ty peníze, a on nám řekl v podstatě, že máme hovno a že to nám v žádném případě nestačí. Neslyšel na to, že budeme u rodiny, která nás případně může založit, a já mu ze stresu nebyla schopná skočit do řeči a říct, že máme případně samozřejmě ještě britské účty s našetřenými penězi. Tak jako tak nám nevěřil, že nebudeme pracovat, pořád se ptal, co tam jako hodláme dělat, jestli jsme tu díru, kam jedeme, už někdy viděli, že tam nemůžeme být tři měsíce, že nám to prostě nevěří a že chce kontakt na tu rodinu pana M..

No to už se nám oběma třásly ruce i hlasy, pan M. tedy rychle vyhledal dva kontakty, co jsme měli, gorilák si je nasraně vzal a odešel s tím, že máme počkat, ovšem až poté, co na pana M. zle vyštěkl, ať mu ty kontakty nadiktuje, že takové blechy nemůže přečíst – byly to přitom docela velké číslice přes půl displeje. Ke všemu si umanutě přeříkával čísla, která mu pan M. diktoval po jednom (tři nula pět sedm) po trojčíslích (třista pět, sedmset něco), takže se spletl a za prase pak nedokázal pochopit, proč mu tam chybí jedna číslice, ačkoli mu pan M. několikrát zopakoval, že tam jsou dvě jedničky po sobě, a tu jednu že minul. Kapitální kretén, no, co chcete.

Tak jsme tedy na něj pak čekali a pouštěli lidi před sebe k přepážkám. Gorilák se nevracel snad deset, patnáct minut, ani nevím, přišlo nám to jako věčnost a já nevěděla, jak se mám tvářit, všechno na mně mi najednou přišlo podezřelé, a že jsem si před chvilkou dělala starosti o to, že vezeme Becherovku nebo že mám v příručáku ke svačině nějaké ořechy, mi přišlo směšné.

Když se nakonec gorilák vrátil, byl snad ještě nasranější než předtím, ale pochopili jsme, že neprorazil a že nás rodina zachránila. Neřekl tedy ani slovo, jen nám vrátil doklady a vystřelil na nás, jestli jsme tam jako čekali celou dobu na tom jednom místě. Když jsme mu řekli, že samozřejmě ano, vždyť to říkal (a tam přece ani nebylo kam jinam jít, když jsme k té přepážce ještě nemohli O.o), tak nás pustil dopředu, odvedl k volné přepážce a řekl kolegovi, že „nás očistil“ nebo něco takového. Říkal to ale tak nasraně, že nám bylo jasné, že nám prostě stejně nevěří, a ten jeho kolega na tom pak nebyl o nic líp.

P.S.: Až později jsme se dozvěděli, jak to bylo s tím telefonátem. Volal oběma našim kontaktům, nejprve na ně vypálil, jestli někoho očekávají, a pak jim tvrdil, že my jsme mu řekli, že k nim jedeme pracovat – což je naprostý nesmysl a když jsem to pak slyšela, v duchu jsem toho zmetka proklela. Naštěstí se ani jeden z nich nenechal vyvést z míry, naopak ho seřvali, ať nestrká nos co věcí, co nejsou jeho business (jako například čím hodláme trávit svůj volný čas), ať laskavě dělá svou práci a nezdržuje jejich rodinné příslušníky a podobně 😀 Mimochodem, jsou mi oba velice sympatičtí.

Jenže to my jsme samozřejmě ještě v tu chvíli nevěděli. Šli jsme k té přepážce a tam se nás ten další nevěřící Tomáš znovu ptal na ty všechny věci, nevěřícně vyzvídal detaily, nepříjemně nám opakoval, že tady nemůžeme s těmito vízy pracovat, a samozřejmě nějaké ořechy v báglu ho vážně nezajímaly 😀 Celí zpocení a s rozklepanýma rukama jsme jen kývali hlavou, znovu odpovídali, snažili se tvářit normálně, přikládali prsty na displej k sejmutí otisků (a nevím, jak pan M., ale já se modlila, aby to neumělo snímat třas rukou :D) a mdle se tvářili do kamery pro vyfocení.

Je šílené, že i když přijíždíte s čistými úmysly a nic jste neprovedli, takový přístup z vás najednou dokáže udělat takhle maličkého, vůbec nevíte, co s vámi bude, a máte příšerný strach. I když samozřejmě víte, že se nemůže stát nic tak šílené vážného, nikdo vás nezavře, máte ty kontakty a s kým řešit, co dál, ale stejně to bylo příšerné a dost nás to zdrželo. Naštěstí nám ten kolega nakonec štempl dal – asi mu nezbylo nic jiného – a nepříjemně (jak jinak) nám popřál hezký zbytek dne.

Pobrali jsme si tedy příručáky a dokumenty a spěchali o patro níž k vyzvednutí velkých zavazadel. Ta jsme měli sice zacheckovaná až do poslední destinace toho dne a letu v Anchorage, ale bylo nám řečeno, že s nimi v Seattlu musíme projít celní kontrolou, takže jsme tak udělali, jen si bleskurychle odskočili a pokračovali mašinérií.

U celní kontroly si nás silně nevrle zavolal velký hřmotný chlap, bylo hned zjevné, že to hodlá šíleně honit, ačkoli okolo nás zase tolik lidí nebylo a říkám, měli jsme čas. Chtěl po nás modré prohlášení o proclení, které jsme doteď měli každý vlastní, protože nejsme rodina. Jako rodina s jedním příjmením můžete mít jeden dohromady, ale to my jsme neměli, a teď najednou jsme to podali tomu chlapovi a já vidím, že má jenom jedno. Začala jsem tedy zoufale prohrabávat těch pár papírů, co jsem je držela v deskách, a vůbec jsem to nechápala – ještě nahoře jsem je rozhodně měla obě. Jen jsme sešli o patro níž a já ty desky držím dobře, tak aby to nevypadlo, tak jak jsem to proboha mohla ztratit? Chlap byl stokrát nepříjemnější a děsivější než ten nahoře, takže kdybych na to měla čas, snad bych i natahovala, takhle jsem se jen rychle snažila to najít a on mezitím něco hemzal, že jestli jsme manželé. Říkala jsem, že ne, samozřejmě, a on se nemile uchechtl, že tenhle formulář říká, že jsme, a ať pokračujeme tady na stranu po nějaké lajně (rozuměla jsem mu bílá, ale byla tam jen žlutá), a tam po nás ale budou chtít ten formulář.

Inu dobrá, odstoupila jsem tedy, pokračovala, a říkám, to je v prdeli, tak musí jeden z nás jít ten formulář hledat, jestli někde vypadl. Usoudila jsem, že já tomu chlapovi snáz vysvětlím, co se děje, takže jsem si stoupla na bok a vyslala pana M., a ten nebyl pryč ani půl minuty, když si chlap všiml, že tam stojím s kufry a začal na mě řvát, co si myslím, že tam dělám, a kde mám „toho druhého“. Když jsem mu honem vysvětlovala, že šel hledat ten formulář, tak se už rozeřval vážně, že co si myslíme, že když řekne, že máme jít tam a tam, tak máme jít, a že za to může být pokuta 300 dolarů, a že ať se okamžitě vrátí. Tak jsem se po panu M. rychle ohlížela a když jsem ho zmerčila, hned jsem na něj mávala jako blázen a doufala, že si mě všimne a rychle přiběhne. Chlap hulákal dál a mával mi s tím jedním formulářem pod nosem, že nám přece říkal, že máme ten jeden, že je tam napsáno „2“, protože ho máme dohromady, a panu M. říkal, ať té „něco“ (jako  mně) nevěří, že kecám, a ať pokračujeme dál. Nevím ani jak mi to řekl a je mi to vcelku jedno, ale jestli si myslí, že ten klikyhák na tom papíře vypadal jako dvojka, tak to má hodně bujnou představivost, a i kdybych to z toho dokázala vyčíst, jak mám vědět, co to znamená? Ten parchant na přepážce nám přeci měl říct, že nám dává zpátky jen jeden dohromady a že to odteď bude stačit! My jsme si samozřejmě v tom shonu a při těch nervech nevšimli, a dobře jsme věděli, že pokud nemáme stejné příjmení, tak máme mít formulář každý svůj, takže co je tohle za systém?

No, každopádně jsme tedy pokračovali a došli k velkému skenu, kde jsme dalšímu pikolíkovi podali ten formulář, já mu vysvětlila, že tam mám tu svačinu, a on řekl nevrle, že to je jedno, ať ty kufry nahodíme a pokračujeme po zelené. Tedy, já respektuju, že tam mají napsáno, že vám s tou bagáží nepomůžou. Je to ostatně každého věc, co s sebou táhne, a nevím, proč by se měli oni strhávat. Nejsem květinka a uzvednu leccos. Na druhou stranu, když zápasím s těžkým kufrem a vidím nad sebou stát chlapa, co mě naprosto okázale ignoruje a civí si do svého papíru, tak si o něm stejně pomyslím svoje.

No ale nahodili jsme a pokračovali po zelené, čímž jsme sken obešli. Tam nám to kufry vyplivlo znovu ven, ale seděly tam u toho dvě ženské, povídaly si, a my nevěděli, co dál. Máme si to zase všechno vzít nebo to budeme muset rozbalovat? Měli jsme tam nějaký alkohol, bylo tam nějaké jídlo, kvůli tomu formuláři se doteď dělaly šílené cavyky, tak to určitě budeme muset řešit.

Heleďte, ani prd 😀 Ty ženské si nás nevšímaly, tak jsme si to zase pobrali a šli dál, už dokonale perplex. Naštěstí hned za rohem se na nás vrhnul o poznání milejší ťaman, který nám spolu s kolegou velké kufry vzal a nasměroval nás k další, už asi milionté kontrole příručáků. Tam nás už vůbec nepřekvapilo, že jeden ze zřízenců chytil hysterák a na celou naší řadu začal příšerně řvát, že si máme sundat to či ono, žádné výjimky, nic v kapsách, laptopy zvlášť, nic nad nimi, nic pod nimi, a tak dále a tak dále. No vypadal, že ho musel někdo právě šíleně namíchnout, ono je to určitě trochu o nervy, ale zaprvé by určitě neškodily nějaké pořádné nápisy, kde by tohle všechno bylo popsáno (protože jak to má někdo, kdo ještě nikdy neletěl, vůbec tušit?), a krom toho, když nezvládám takovou práci, tak ji doháje nedělám, ne?

Když se na nás za kontrolou nějaká paní usmála, normálně jsem se jí lekla, to nebylo normální.


Celé tohle kolečko nás tak znechutilo, že jsme si chvíli říkali, kam jsme to proboha přijeli, a silně jsme pociťovali diametrální rozdíl v jednání oproti Anglii, ale i jiným zemím. Pokračovali jsme ale dál, k bráně na poslední let toho dne do Anchorage, a když tam na nás byli tak hodní, tak jsme si řekli, že to teda ještě zkusíme. Ještě dáme Americe šanci 🙂