Budu cestovat časem!

Ale fakt! 

Tohle je vůbec poprvé, kdy je moje destinace zatím tajná 🙂 Pan M. to tak chtěl a já to tak tedy zkouším. Ono na tom nakonec zase tak nesejde, hlavní je vědět, že je to nejdál, co jsem kdy byla od domova, že je to zase ostrov (i když asi větší), že to tam vypadá dost zajímavě (fotky budou), že si možná – snad – splním velký sen a uvidím naživo velryby, že tam nakonec snad nebude tak rozdílné počasí než je tady, a že abych se tam dostala, budu regulérně a celý den cestovat v čase!

Letíme s přestupy, samozřejmě. A i když lety trvají hodiny, stane se, že doletíme ve stejnou dobu, v jakou jsme vyletěli 😀 Pro mě coby Whoviana je tahle představa samozřejmě naprosto úžasná.

Strávit celý den v letadle bude samozřejmě o něco méně úžasné, ale snažím se na to připravit, jak to jen jde. Jídlo bude, filmy budou, na kinedryl se nakonec holt vykvajznu a vystačím si se žvýkačkami a meditací. Taky si nebudu hrát na negativistu a alespoň si zkusím pomoct klapkami na oči a špunty do uší – třeba to k něčemu bude a aspoň trochu v letadle usnu. Vezmu si nakonec i ten nafukovací polštářek. Původně jsem si říkala, že si vystačím s tlustou šálou, ale ono to přece jenom není to samé (a nevím, jestli si tu šálu budu vůbec brát).

boty

Nakonec jsme koupili tyhle Sketchery 🙂 Je to něco mezi pohorkou a normální botou, což mi vyhovuje. A jsou lehounké. Cestovatelský bonus!

Sbaleno ještě nemám, samozřejmě. Začala jsem tedy zhruba včera, ale potíž je, že většinu věcí, co si budu brát, běžně nosím a používám, takže je stejně balit ještě nemůžu. Doufám ale, že budu mít dost času a sil sbalené kufry vyfotit, abych si tentokrát nemusela nadávat, že jsem ten balící proces až tak dobře nezaznamenávala. Chtěla bych pak dát dohromady srovnání, co byl dobrý nápad, co skvělá vychytávka a co se nepoužilo – no, to víte, chci to udělat po každém návratu, ale ne vždycky se k tomu dostanu. Spíš to jen drobím po různých článcích jako zrnka moudrosti, ale když to sem někdo přijde vyloženě hledat, tak nevím, jestli najde (byť Hledátko v menu mám a heč, krásně funguje! ;)).

Loučení s většinou lidí jsem zvládla, ostatně času bylo dost a tři měsíce nepovažuju za tak významné, aby to vyžadovalo nějaká srdceryvná setkání. Začínám si pomalu říkat, že vzhledem k četnosti mých odjezdů a tedy prostě celkové současné povaze mého života to neustálé loučení a vítání se možná začíná vyznívat trapně 😀

Před doletem do finální destinace nás čekají dvě noci v hotelu, kde snad bude internet ještě ucházející a bude snad i čas na psaní (a spaní), tak snad něco přibude. Po doletu mám echo, že to s internetem slavné nebude, tak nevím. Ale nějaký tam snad bude 😉 Spíš se popravdě obávám, kolik časů ještě mám v zásobě, než mi trvale klekne notebook. To, co v posledních dnech vyvádí, mi přidělává vrásky. Ale snad mu ještě trochu přidá, když mu profouknu větrák.

Co bude tam, to vím jen zběžně. Jedno je jisté, flákat se tam nejedu a nejspíš to bude dost namáhavé. Bude to samozřejmě docela jiná námaha, než ty předchozí věci, ale nevím, no. A bude mi chybět to naše střelené rozkošné kotě, btw… <3

sis

Ale zvláštní je, že jsem zatím vážně docela klidná. Samozřejmě, zítra to přijde, a odjezd zase žaludek odnese, o to víc, že vstáváme někdy ve čtyři ráno a na letiště se musíme dopravit nočním busem, jelikož mi oba drazí řidičové rodičové onemocněli a nikoho jiného na tak nekřesťanskou hodinu uprošovat nebudu. Nehledě na to, že to už bych mohla rovnou platit taxík, protože kdo to pro mě udělá zadarmo?

Holt to tedy prostě tentokrát začne o něco míň pohodlně, ale každá zkušenost dobrá a noční busy mám ostatně ráda 😀

Ale prostě jak to jsou jen tři měsíce, a to ještě takové ty měsíce, kdy obvykle ještě mentálně hibernuju, připadá mi to jako by mě ta cesta vlastně ani nečekala. Jako bych se jen měla v pondělí položit do klidného zimního spánku a probrat se právě v květnu, kdy je všechno nejkrásnější (a na tu rozkvetlou Prahu se těším) a předčasné léto může začít.

A mám už na něj tolik plánů! Kromě rekonstrukcí všeho možného doma, přičemž si vážně držím palce, aby to letos bylo, mě snad čeká spousta času na chatě, post-apo festival Junktown, návštěva zbrusu nového (momentálně ještě ve výstavbě) a vůbec prvního steampunkového restaurantu v Praze, který mám ke všemu kousíček od baráku!!!, snad se půjdu konečně po letech podívat do zoo (snad s tátou, který tam byl naposledy snad ještě před povodněmi), pak bude RFP, snad voda, a když by se nááááhodou zadařilo a nějak to vyšlo, tak bych se moooožná velice ráda zaletěla duševně ozdravit za Anie do jejího nového osobního ráje, protože UCHo ví, že trochu tepla a skutečného exotična už potřebuju jako sůl, a protože Bali je sen, Anie sleduju už celé věky (aspoň mám ten pocit podle toho, co všechno mezitím zažila a zvládla! :)), a taky kdy jindy?

kyti

Ví, že mi je líto řezaných kytek, tak mi upekl valentýnský štrůdl 🙂 A dal mi ho 11., protože Valentýn neslavíme, a protože je to rebel!

Ale to je všechno ještě daleko. Beru to krůček za krůčkem, ale jsem ráda, že to tentokrát probíhalo, alespoň zatím, bez větších zádrhelů a v klidu. Myslím, že klíčem ku spokojenosti je ku mě mimo jiné i dát si na čas, abych nemusela stresovat a řešit všechno na honem. Snad z toho bude do budoucna trend, ale jak já to znám, nikdy nevíte, a je celkem jedno, kolikrát už jsem cestovala, protože pokaždé jedu jinam a za jiných podmínek. Stejně nakonec vím před odjezdem ten samý houbelec a stejně si pak nakonec říkám, že tohle a tamto jsem nemusela mít atd. Ale to k tomu patří. A kdyby člověk věděl dopředu všechno, tak by ani nemusel nikam jezdit, žejo.

Jsem na nás teda opět velice zvědavá, hlavně na to, co si pan M. vymyslel na konec. Ale to je fakt ještě daleko…

Mimochodem, někdy si člověk dá časově věci do fakt zajímavé perspektivy. Přešít si ramínka na podprsence, kterou jsem dostala od mámy, mi při tom všem odkládání trvalo 11 měsíců. Samotná akce přitom asi tak pět minut. Vůbec nechápu, proč jsem se k tomu nemohla přimět dřív. Prokrastinační level: Paladin 67 😀