Pan čáp ztratil čepičku a pan M. hlas. Což by ještě nebyl takový problém, kdyby neměl zrovna dneska odehrát svůj první koncert v Anglii.

A tak jsme se kvůli tomu na poslední chvíli dost nastresovali. Večer jsem do něj nalila konev cibulového odvaru se zázvorem, medem a citrónem, zakousl dva tousty se sádlem, cibulí a česnekem, spořádal několik hallsek, vypil něco sirupu proti kašli a stříkl do sebe stopangin. Zároveň jsme museli dát vědět Clare, majitelce podniku, kde má hraní probíhat, jak to vypadá, a jestli by náhodou nebyla schopna na poslední chvíli sehnat někoho jiného, protože pan M. nejspíš nebude moct hrát. Naštěstí se to nakonec podařilo nám samotným, z pesimismu a zoufalosti nás vytrhl Daniel, s nímž jsme vloni jamovali na Seven Sisters. Když jsem mu po telefonu polopaticky vysvětlovala situaci, nic moc nepotřeboval vědět, ochotně souhlasil, že to alespoň na hodinku vezme za pana Mysteriózního. No to nám spadl šutrák ze srdce.

Tak jaru už věřím a s přišedším květnem začínám věřit i možnosti, že po něm přijde léto a že zase bude nádherně a slunečno a teplo. Teď je sice občas taky, ale já v to prostě nemám tu důvěru – pořád čekám, že najednou přijde větrná smršť, zatáhne se a zase bude týden hnusně a šedo. Nebylo by to ostatně poprvé, holt taková je povaha anglického počasí.

Jaro mimojiné překvapilo hned několika volnými pondělky, na něž nám Ashleigh dala nečekaně volno. Ještě nečekaněji nám nabídla volný den v minulém týdnu, odměnou za to, že jsme jí pomohli s viewingem. K tomu nám několikrát odpadla Clare, Julian se nám už pekelně dlouho vůbec neozval, o svátečních pondělcích jsme odřekli i Jo – když už máme jednou volno, tak si ho přece nebudeme kazit dřením u ní – a ani nevím jak, jsem zase zpátky v poklidném módu a mám času, že nevím, co s ním.

Tohle je taková ta blbá fáze odpočívání. Těch pár dní až týdnů po opravdu dlouhém období neustálé práce, kdy jste tak vysílení a pořád ještě nevěříte tomu, že fakt nikam nemusíte, takže veškerý čas náležitě proflákáte. Dlouhé spaní, ponocování, spousta článků do blogu, pár nových fotek a sjíždění poslední série Vampire Diaries, kde mám sice u každého dílu chuť založit si nový blog na glosování krávovin, co scénárista opravdu nedomyslel a jejichž vysvětlení by mě zajímalo, ale jinak mě to baví. Baví mě mít na tyhle blbosti čas.

Já moc na dárky nejsem, ale začínám se asi dostávat do momentu, kdy mě život lehce nudí tím, jak si nikdy nedopřeju nio pořádnýho. Ne že bych vysloveně začínala toužit po adrenalinových zážitcích, ale dovedu si představit pár věcí a zážitků, nichž bych měla opravdovou radost.

1. Smějte se mi, ale Ramona Flowers má kurňa styl. Co jsem se před pár týdny konečně podívala na Scotta Pilgrima, nemůžu dostat z hlavy uvědomění, jak se mi stýská po bláznivých barvách na vlasy, jak jsem vždycky chtěla tmavé podbarvení nebo prostě nějakou vícebarevnost a jak je růžová sexy. Už od dob Witche, kde růžová byla barvou energie hlavní hrdinky, a později Harryho Pottera jsem si představovala sebe samu jako čarodějku v harrypotterovském světě s růžovými vlasy, a to už je pěkných pár let, netřeba dodávat, že coby neustálého přebarvovače vlasů mě tehdy představa metamorfmagie naprosto nadchla. Těch peněz, co bych ušetřila, a toho času.

Omluvte změnu písma a dalších drobností, došla na mě taková menší krize a snažím se ji zahnat vyvětráním na blogu. Okolo všeho toho bilingvnění se strhla lavina nápadů a reakcí a mě trochu zdeptalo, že většinu svých větších nápadů nejsem schopna bez pomoci zrealizovat a že na to nemám čas. Bylo by hrozně fajn mít na téhle doméně dva blogy, z nichž jeden by byl kompletně v češtině a druhý v angličtině (včetně všech popisků) a přepínalo by se mezi nimi pomocí nenápadné vlaječky kdesi v koutě, ale nevím, jak to udělat. A taky by bylo docela příjemné moct si jen tak změnit celé „téma“ a nastavit jiný vzhled, ale poté, co jsem se s tím stávajícím s prominutím srala mnohé a mnohé hodiny, opravdu nemám chuť dělat to všechno znova, ačkoli bych si uměla představit, že by to tu mohlo vypadat i jinak. Nechci na tom trávit tolik času a nepotřebuju to teď mít až tak dokonalé, hlavně chci, aby to bylo jednoduché, uklizené a nepřeplácané obrázečky a ikonečkami, jejichž poněkud početnou přítomnost jsem si najednou uvědomila a už to nešlo nevidět.

A tak jsem trochu zkrátila sloupek a trochu se vrátila v čase k jednoduššímu záhlaví, protože to ozdobné písmo na mě najednou bylo trochu moc.

Blog je takové zrcadlo autorovy duše, jeho života. Mám v něm teď trochu chaos, příliš mnoho otázek a myšlenek a potřebuju si v tom udělat pořádek, tak začínám blogem. To dává perfektní smysl, ne?

Jsem mrkev. Nevěřila jsem, že se dožiju víkendu, a teď, když je tady, si ani neumím jít lehnout, chápete to? Jsem vyřízená, ale pořád bych jela dál. Už si nějak neumím odpočinout.

Ještě mi nedošlo, že už je to za námi. Snad nejnáročnější týden doposud, emočně i fyzicky. Udřeli jsme se, udělali ústupek pro pár šupů a ze vstřícnosti (kterou babě ovšem už prokazovat nechci, leze mi s těmi svými pošahanými nápady krkem), a ve čtvrtek jsme museli nechat utratit králíka.

Rok aupaiření v kuse je opravdu až dost. Dělat to dýl? Zbláznili jsme se?

Únava, otrávenost, zavalenost, vztek, asi tak se teď máme. Říct ne jde opravdu velmi těžko, obzvlášť, když v sobotu čeká náš dům prohlídka od zájemce – bilionáře – co kvůli němu přiletí až z Ameriky. Většina z nás si myslí, že pokud kvůli tomu váží takovou cestu, opravdu nezmění názor jen proto, že nebudou umytá okna, ale Ashleigh šílí, a bohužel dost přitroublým způsobem. Minulý týden za námi přišla s tím, jestli budeme schopni ji tenhle týden poskytnout nějaká odpoledne navíc, protože dům je v příšerném stavu a milion věcí je zapotřebí okamžitě vyřešit. Řekli jsme jí, že nejspíš mnoho ne, jedině pátek, o který nás požádala ještě dřív, a z nějž jsme si kvůli ní přehodili práci u Victorie na čtvrtek.

Včera a dnes uhodila znova, na pomoc si přizvala Nigela, který na nás vyskakuje čím dál častěji a s čím dál tím drzejšími (z našeho pohledu) požadavky – třeba předevčírem, tedy v neděli (!), s klidem napsal panu M. smsku, jestli mu může umýt auto, a včera, tedy o státním svátku (!), nám ráno napsal, ať celý den doplňujeme koš s dřevem, že je třeba celý den udržovat zapálený krb v big roomu. Ten člověk mi čím dál tím víc leze krkem.

Pro Klub Snílků. 

Vždycky jsem měla ráda oheň a Slunce. Plameny táboráku nebo svíčky. Připadalo mi, že je mezi mnou a jimi nějaké magické spojení, že mě nabíjí jako nic jiného, snad jen s výjimkou horké vody, která je mým oblíbeným spojením dvou živlů a zase v sobě nese oheň.

Odjakživa mě taky bavily fireshow a k těm cool alternativním lidem, točícím v divokém rytmu planoucími poikami jsem pojímala nezměrný respekt. Přála jsem si to umět, být toho součástí, a ztrácela jsem se v rytmu bubnů. Bubny a oheň = instantní meditativní stav. (Proto jsem si taky o pár let později, když jsem usoudila, že firepoikař ze mě asi nebude, koupila aspoň to djembe…)

Ze všech marvellovských, ale vůbec nadpřirozeně obdařených postav mě vždycky nejvíc brali firebendeři, ovladatalé ohně, a když jsem se poprvé seznámila s Jean, její všemocnost a neohroženost mě totálně okouzlila. Jak fantastické by bylo být tak mocný, tak nesmrtelný, tak silný, a nemuset se už nikdy vůbec ničeho bát…

Tak jsem zpátky z nucené virtuální dovolené, která přišla zhruba stejně nečekaně jako naše nedávné nedobrovolné otužování, ale zdržela se bohužel o kapku déle.

Říkám bohužel, protože to nějak přišlo ve špatnou dobu. Normálně bych byla ráda, že ten internet kiksl a já můžu konečně nerušeně psát. Ale:

• psavá prostě nebyla, kdybych se na hlavu stavěla

• kupodivu nebyl ani čas. Nechápu. Nebyl přece internet, tak co jsme celou dobu dělali?

• nedokázala jsem se uklidnit a navodit poklidné minimalistické smýšlení. Cloumal mnou vztek na tu babu zatracenou za to, že už zase nezaplatila účet, že se nám za ten výpadek nijak neomluvila a že to hodlá řešit nejdřív za týden, až se vrátí z dovolené, za to, že nám už zase dluží peníze, že nám už zase nechala v baráku lísteček s láskyplným vzkazem, který mě vytočil tak doběla, že jsem se z toho musela vypsat (to tu ale pro jistotu zveřejňovat nebudu) a zase zvažovat, že se na ni vyseru a pojedu domů ještě před létem, za to, že nám slíbila dárkem pro pana M. k narozeninám rezervovat a zaplatit večeři v restauraci a nakonec to dopadlo tak, že žádnou rezervaci neudělala, my tam šli na blind a zaplatit jsme si to tudíž museli taky sami, s tím, že nám pak proplatí účtenku (což bude „smooth as fuck and not completely awkward at all“). A taky za to, že na moje loňské narozeniny si ani nevzdechla a já jí to doteď nějak nemůžu odpustit.

• navíc se to brutálně nehodilo proto, že ten net kiksl přesně v dobu, kdy jsme potřebovali nahonem vyřešit prodloužení cestovního pojištění, aby nebyl průšvih. Nakonec jsme se museli internetovat mobilem, z čehož se zase vynořily další komplikace, to budeme ještě muset řešit, a z knihovny, což byl docela solidní návrat do středověku a samozřejmě jsem tam ze sebe musela udělat debila, no, to je jedno… 😀

Stěžuješ si na zimu? Tumáš ledovou vodu, zmetku, ať si máš na co stěžovat! 😀

Vážně, nedělám si srandu, Apríl se nám teda rozhodně vydařil. Krásně dneska bylo, o to nic, jen jsme si vrněli blahem. Ale co v tomhle domě už dva dny rozhodně nevrní, jsou bojlery na horkou vodu, a jelikož už od návratu Ashleigh z Dubaje byl ten náš koupelnový špatně nastavený, je to už pěkných pár dní, co jsem si nedala pořádnou horkou koupel, protože jsme ji prostě časově nestihli. A teď už si ji vůbec nedám, dokud to páni instalatéři nepřijedou opravit, což bude „možná zítra“. A možná taky ne.

A tak se člověk musí zahřívat jinými způsoby. Dneska ráno jsme si třeba krásně zaspali pod peřinama, pak jsme poměrně dlouho snídali a nechtělo se nám dělat. No komu by se taky chtělo dělat, když mu už zase dluží peníze za pět týdnů, a těch peněz není málo. Když už to navíc na práci začínalo vypadat, dorazil Cy a z jeho povídání se člověku chtělo makat ještě míň. Nakonec mě to postávání u dveří přestalo bavit a zavelela jsem coffee break. To coffee jsme si pak donesli pěkně na sluníčko, posadili se na vyhřátý kovový zahradní nábytek a dali si malou siestu. Pak si šli pánové cosi kutit do skleníku a mě osvítilo, že to vlastně vážně dost praží, a že tudíž po ránu zmoklý nábytek z terasy bude brzy zase vysušený a připravený k dalšímu moření. To nám totiž na to do listu visí už dobré dva týdny a furt to ne a ne dodělat. Buď mokro, nebo jsme měli jinou práci, nebo větrno a noviny by lítaly po celém Thakehamu, no znáte to, důvod se vždycky najde, takže je důležité chytit se důvodu, proč to jít okamžitě dělat. Třeba jako že je krásně teplo a slunečno a že si můžete v klidu zaběhnout pro tenké legíny místo tepláků a pro plavky a tílko navrch, a spojit příjemné opalování s užitečným mořením.

Je tu zima. Hnusná zima! A už mě vážně přestává bavit. Sním o sauně, kde je člověku na každou buňku těla krásně teplo, o bezvětří někde v Itálii, kde si pěkně ležím na sluníčku u bazénu a kůže chytá bronz pěkně zatepla, nerušeného studeným větrem. Sním o bydlení někde ve svém malém bytečku, kde je pořád příjemně teplo, alespoň tak, aby mi nemrzly ruce a abych si je nemusela chodit každých pět minut ohřívat pod kohoutek s horkou vodou. A samozřejmě o záchodě, kde se člověk nerozklepe už při stahování gatí a kde mu pozadí nešokuje ledové prkýnko. Sním o bydlení, kde se potřebě nemusíš bránit z nechuti se v té klendře odhalovat. Člověk si takových věcí vždycky dovede nejvíc vážit, když je na nějakou dobu nemá.

Včera jsme byli podruhé u souseda, říkejme mu třeba Julian, protože se tak jmenuje. Tentokrát jsme to vzali pěkně v klídku, sice jsme pořád pracovali, ale už jsme u toho tak nezávodili, a šlo to. Dělali jsme to dvě hodiny a dobrou půlku z toho jsem měla úplně mokré boty (já vim, debil si vezme tenisky do mokrý trávy…) a taky rukavice (látkové a ještě k tomu totálně roztrhané, aneb ať žije pořádné pracovní vybavení) a pořád jsem musela myslet na to, jak jsou mi ty peníze vcelku ukradené, jen jak bych si přála moct už jít domů, naložit se do horké vany a pak si vlézt do suchých teplých ponožek. Jen suché boty, nic víc bych nepotřebovala.

Napadlo mě, že fakt, že si za ty dvě hodiny zahradničení vydělám v přepočtu 640 korun, mě vůbec netankuje. Je mi to jedno. Kdekdo jiný by z toho umřel blahem, ty peníze jsou obzvlášť na české poměry něco nevídaného, a já stejně pořád myslím na to, jak mi to za to nijak zvlášť nestojí, a jak bych radši byla doma v teple.