Jednou z věcí, co jsme si s panem M. dávno zapsali na pomyslný to do list, bylo zabuskovat si v Brightonu. Brighton je město hudby a buskeři jsou tam zjev poměrně častý, takže muzikantovi jako je pan M. to nedá a musí si to vyzkoušet – a samozřejmě nutit mě, abych se po jeho boku ztrapňovala jako mizerný doprovod 😀

Nemyslím si, že bych na něco uměla hrát, a už vůbec ne tak, abych s tím mohla vystupovat před lidmi, z čehož mám obecně hrůzu už odmalička (kdo mě zná, ví, jak mi „šly“ klavírní přehrávky). Moje klavírní umění už dávno nějak pominulo, těch pár skladeb, co si ještě pamatuju, v mé paměti čím dál tím víc bledne, a na to, abych se naučila něco nového, nějak nikdy nemám chuť nebo čas – vždycky je co jiného dělat. Djembe mi jde jen když hraje někdo se mnou a můžu od něj chytat inspiraci. Jsem nováček, nějaký rytmus udržím, ale nejsem moc inovátor a jakmile se pokusím udělat nějaký zajímavý předěl, většinou se pak už nedovedu vrátit k tomu, co jsem hrála předtím. Navíc, jakmile si uvědomím, že se opakuju a hraju nudně, zachvátí mě taková panika, že už pak nejsem schopna vůbec ničeho, padne na mě deprese a pocit neschopnosti a ze všeho nejvíc si přeju přestat a jít se radši schovat pod peřinu, aby mě nikdo neviděl a hlavně neslyšel. Nejlepší jsou prostě bubenické slety, kde nejsem až tak moc slyšet a nikdo nikoho nesoudí. Kde se nemusím se svým „umem“ předvádět a rozhodně po nikom nechci, aby mi za tu hrůzu ještě platil. Takže si dovede představit, jak jsem se cítila, když po mně pan M. rázně chtěl, ať hraju s ním a pořádně do toho třísknu. Jak do toho mám jako třískat, když nevím, co hrát? 😀 Já přece nechci, aby mě někdo slyšel!

Milé děti. Virtuální dovolená stále trvá, nicméně dnes mi zasvitlo na lepší časy. Zničehonic to naskočilo a internet po minutě nevypadl – dokonce ani po dvou – a jelikož jsem zrovna měla na příjmu svého dvorního ajťáka Ježíše (Ježíš je nejvíc, Ježíš je bůh… znáte? Ne? Buďte rádi, je to děsně chytlavý), hned jsme se chopili příležitosti, naistalovali Team Viewer a začalo prohrabávání počítače. Zatím je v něm asi kolem třiceti virů, ale jinak to prej neni tak zlý 😀 Každopádně internet zatím nevypadl, a tak skoro i začínám věřit, že to bude fungovat a že nebudu příští dva měsíce bez počítače, což bych upřímně řečeno moc nedala. Už ty dva týdny mi daly dost zabrat.

Existují tři základní typy blogerské krize:

1. strašně chce psát, sedí u otevřeného editoru, ale prostě neví, co
2. strašně nechce psát, ví co a ví, že to potřebuje vypustit, ale nechce se mu
3. strašně chce psát, ví, co, ale nemůže – a to několik dloooouhých dní až týdnů

A do toho skoro všechna odpoledne volná, tolik byste toho mohli napsat, nebo upravovat fotky nebo číst, no ale nemůžete nic, notebook se většinou ani nedá spustit, neustále probíhají kontroly a restarty a při každé příležitosti Avast najde nějakou další libůstku a zase čištění, restart a další dlouhá kontrola. No nepicli byste se?

No vy možná ne, vy jste normální.

Článek publikován se zpožděním, bojuju s výpadkem internetu. Ale i když je už o pár dní neaktuální, nechtěla jsem ho úplně vypustit 🙂

S další Ashleighinou dovolenou (tentokrát Turecko) jsem si opět o něco víc uvědomila, jak už ji nemohu ani cítit a jak se mi uleví, když tu ani ona, ani Nigel nejsou. Mám z nich prostě stažený žaludek. Štvou mě. Všechno, co ona dělá se svým životem, je podle mě špatně, a nemohu si pomoct než ji soudit, nebo spíš toužit ji napravit a trpět vědomím, že to nejde, že je to absurdní představa. Dokonce jsem se už (téměř) vzdala myšlenky dát jí někdy dárkem nějakou četbu od Lea Babauty nebo Francine Jay. Ale nemůžu si pomoct na to aspoň nemyslet, zvlášť, když v tom nejsem sama. Vidí to všichni, jen ona ne – a Nigel ji v tom samozřejmě bude podporovat, jelikož je to pro něj nesmírně výhodné. Měla bych se na to vykašlat, ale při trvalém soužití, kdy po mně den co den chce nějakou blbost, mi to jde těžko.

Tak jsme si alespoň ještě na ten týden odpočali. Pracovali jsme jen dokud bylo co důležitého dělat, takže jsme se nepřetrhli s dodržováním časů a dobře jsme spali (vstávat jen o hodinu později je pro mě prostě obrovský rozdíl), postupně jsem si zařizovali pokoj k obrazu aspoň trochu svému, donesla jsem si sem odkapávač na nádobí (snad mi na něj nepřijde), mám kyblík na to špinavé, v němž ho nosím dolů, ale když to jde, co nejvíc se toho snažím mýt tady – když je zrovna teplá voda.

Krom toho jsem si obarvila vlasy zpět na pořádnou červenou, po níž se mi stýskalo (Féria bude asi nadále mou oblíbenou značkou, chytá fantasticky), začala jsem konečně přechroustávat všechny uložené e-booky a opět s jejich pomocí brainstormovat nad tím vlastním, jednou nebo dvakrát jsme se vykoupali v bazénu (bohužel nám to víckrát nevyšlo), na víkend jsme si sem konečně pozvali mé milé Mauďátko, což bylo boží, a taky se nám samy od sebe zrušily další dvě práce, takže nám zbyla už jen čtvrteční Janice a páteční kancelář u Victorie. Ta kvanta volného času! Odpolední poklidné spánky či počítačování, hraní na nástroje, koukání na filmy či na Přátele a ohromné množství mazlení se s kočkami i s Daisy (ten čumák dole na fotce patří právě jí), to všechno pěkně v poklidu a příjemné atmosféře – alespoň dokud je pinda pryč. Až se dnes v noci vrátí, kdoví, jak to zase všechno bude.

Už jsem přečetla tolik inspirativních e-booků a článků o tom, jak najít své pravé vnitřní „volání“, svůj cíl a sen, že bych měla tisíckrát vědět, jak naložit se životem. „Problém“ u mě ale je, že jsem multipotenciál – jsem člověk s mnoha malými talentíky (které v mém případě většinou nestojí za moc) a zdánlivě nesourodými zájmy, mám mnoho cílů a každou chvíli mě zase popadne něco jiného.

Proto je pro mě strašně důležité si ty sny pravidelně připomínat, revidovat a obnovovat. Ony se totiž mění, ne úplně ze dne na den, ale určitě z roku za rok. Pokaždé přijdu na něco nového, otevřou se mi nové obzory, objevím nová odvětví a nové věci. Třeba jste blázen do goth věcí a zároveň vás baví vintage oblečení, no a najednou zjistíte, že existuje něco jako steampunk. Svět se prostě vyvíjí, je plný překvapení a sám vytváří můstky mezi věcmi – nebo ty můstky možná už dávno existují, jen jste o nich doposud nevěděli. Chce to jen zkoumat svět, učit se, poslouchat, co se kde šustne, a dřív nebo později se to k vám taky donese – pokud tedy nebudete rychlejší a nevymyslíte to sami.

Mám konečně čas věnovat se věcem, co mě baví, a tak projíždím svou megasložku e-booků. Původně jsem plánovala o každém napsat pár vět, jak je budu odčítat, a udělat z toho takové e-bookové pokračování mé čtenářské challenge ze starého blogu, ale mám pocit, že by mě to nebavilo. Je jich moc a ne všechny za to stojí, takže se radši nebudu nutit a možná jen vytípnu seznámek toho nejlepšího, co mi dalo nejvíc (nebo co si myslím, že může dát nejvíc vám).

Co mě teď ale fakt zaujalo, je Dream YOUR Dream od Jessicy Claire Barker, autorky blogu College Rebellion. Ten e-book si můžete (alespoň do konce roku 2014) zdarma stáhnout, a pokud třeba studujete a máte tak trochu pocit, že vlastně nevíte, proč, a k čemu to bude, nebo jste na školu ani nešli, protože vás to prostě až tak moc nelákalo (nebo jste mladší ročníky a zvažujete, zda na vysokou jít nebo ne), a teď se musíte potýkat s dotazy známých a příbuzných, co teda jako chcete dělat se svým životem, vřele vám doporučuju tak učinit.

Já se k CR dostala před pár lety a musela jsem se usmát. V té době jsem totiž konečně začínala zjišťovat, že se svým přístupem „nechci na vysokou, protože co z toho?“ nejsem na světě sama, že takových lidí je spousta a že to neznamená, že jsme k ničemu nebo že nebudeme schopni se uživit. Existuje tolik cest, kudy se vydat, a člověk by měl v první řadě zjistit, co tedy skutečně chce dělat. Co ho na světě nejvíc tankuje, co ho nejvíc štve a chtěl by to změnit, co ho pohání kupředu a u čeho nejdýl vydrží – a proč.

Jít na vysokou není chyba, stejně jako nejít na ni, jen musíte znát své důvody a musíte si být jisti, že jsou správné a že jsou skutečně vaše. Já neměla důvod jít na vysokou, jediným důvodem by bylo, že to po mně chtěli rodiče/společnost/byla to de facto jediná možnost. Buď to nebo jít pracovat. A jelikož to mi smysl nedávalo, zvolila jsem mnohem nejistější variantu a šla pracovat. Šla jsem se protloukat světem na vlastní pěst, nebylo to ale z nějakého hrdinství, jen prostě z nedostatku dobrých důvodů, proč jít studovat, proč následovat předem nalajnovanou cestu. Nehlásala jsem tehdy, že to nikdy nezkusím, ale věděla jsem, že než by k tomu případně došlo, musím prozkoumat všechny ostatní možnosti a přijít na to, jestli to náhodou nejde i jinak – protože jsem prostě „blázen“, věřím svým instinktům a ty mi naprosto jasně říkaly, že je blbost to, co tvrdí všichni okolo – tedy že to jinak nejde.

Jsem zahanbená.

Obavy z toho, jak to tu všechno budeme mít zařízené (spíš tedy nebudeme), nám zkazily neděli, bylo nám od toho všeho zle, hledali jsme odvoz domů a já brečela. Náš rozhovor s Ashleigh a Nigelem o tom, jak se nám ty plánované změny nelíbí a jak je toho už prostě moc, nevyšel úplně nejlíp. Ashleigh se ho skoro vůbec neúčastnila, jen nám vyčetla, že máme příliš mnoho věcí, velmi okatě se zajímala o to, jak to jako hodláme odvézt, vytkla nám, že vaříme příliš „kořeněné“ jídlo, jehož pach se špatně vyvětrává (to je tak, když někdo neumí ani osolit a opepřit kuře), že jsme po celou dobu, co tu nebydlela, byli velmi nepořádní v uklízení nádobí a že její kuchyň nebyla taková, jakou si ji pamatuje (ne jen kvůli nám, i ona tu samozřejmě měla dost bordelu, přesto to ale zabolelo).

My jí, nebo spíš Nigelovi, který ten hovor prakticky vedl (rozčiluje mě, jak se tu staví do pozice hlavy rodiny), zkoušeli vysvětlit, že mít vše pohromadě, aby mohla mít své soukromí – a my taky – je skvělý nápad, ale že je ten pokoj opravdu malinký, lednička je velmi hlučná, nemáme teplou vodu, abychom si tam umyli nádobí (a vlastně ani dřez, jen malé koupelnové umyvadélko, které se k tomu účelu fakt nehodí) a že nevíme, jak to bude fungovat. Snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme nešťastní, protože od té doby, co nás vystěhovala z annexu, to bylo pořád jen samé „tohle nesmíš mít tady, tohle nesmíš mít támhle“, něco vymyslí, my si na to zvykneme a vzápětí už je to zase „tohle nefunguje, musíte to udělat jinak“. Nemáme nic proti změnám, ale co jsme v domě, bylo jich až příliš i na nejvíc flexibilního člověka, a ať si říká, co chce, my se už dávno necítíme v domě vítaní, neboť nás neustále systematicky utlačuje a vyhání do toho jednoho malého pokoje, o němž ovšem taky vzápětí řekne, že si vlastně moc nepřeje, aby se k takovým účelům používal. Tak chce nás tu nebo nechce? Musí si to konečně rozmyslet a musí to tu zařídit tak, aby byl příští au-pairák spokojen, jinak se jí na tu nabídku všichni vyserou a nebude tu mít nikoho.

Kam se poděly ty sliby, že budeme mít kuchyňku v utility roomu? Kam se poděl náš soukromý annex, do nějž jsme sem přijeli? Kam se podělo naše placení obtýden, které nám slibovala začátkem roku? Včera nám platili po tak strašně dlouhé době, že to ani nespočítám.

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.

Bylo mi řečeno, že mi fakt jdou takové ty hejty na život, ale moje deníčkové články á la „byl jsem, viděl jsem“ za moc nestojí. Tak si na jednu stranu říkám, že je to dost na nic, protože jsem se fakt docela snažila vybočit z věčného stěžování si na něco a začít psát konečně taky trochu pozitivně, ale na druhou stranu co od sebe vůbec čekám? Můj úplně první blog, úplně první článek z roku 2005, začínal větou:“Lidi, já jsem tááák zhnusená!“ 😀 Kibic mám holt asi v krvi a bez něj to nepůjde.

Ale je dost super nemít si moc na co stěžovat. Mít život plný kouzelných momentů a maličkostí, kvůli nimž nad většinou problémů a konfliktů mávnu rukou, protože si říkám, to by mi musela huba upadnout, abych si při svém štěstí ještě stěžovala. Jasně, vždycky se najde něco, co člověka lehce dojebává, a čím dýl setrvávám na jednom místě a v jedné práci, tím je to intenzivnější a tím častěji se to projevuje v článcích jako zas ta stará známá otrávenost životem, ale v zásadě je důležité si uvědomovat to léty prověřené zjištění: dělají mi dobře nové začátky.

Hrozně mě baví posílat do kopru všechno, co už přesluhuje a co se mi už nehodí do života. Ať už krámy, oblečení, u jehož nákupu jsem myslela nevím na co, tlačící boty, debilní lidi (nebo prostě jen facebookové spamery, které máte jinak rádi, ale na netu se to prostě fakt nedá, kdo má ty jejich pindy furt číst…), stupidní únavné práce, emocionální upíry, prostě cokoli, co vás s postupujícím časem žere čím dál tím víc a čeho byste nejradši co nejdřív nechali – ale z mnoha důvodů, prokrastinací počínaje a reálnými, celkem logickými argumenty konče, to často neuděláte, nebo to uděláte v době, kdy už to na vás, vaší duševní pohodě i vašem zdraví zanechalo následky.

Cokoli, co už mě prostě nebaví a na co – jak si většinou uvědomím – už nějak často nadávám, si okamžitě píšu na pomyslný seznam „K debordelizování“ a nemůžu se dočkat, až to konečně pošlu k šípku a zbavím se toho. Vypadnu do jiné země, stanu se na chvilku šťastně nezaměstnanou, budu zase singlem bez závazků, co si může dělat kdy chce co chce, prostě znáte to. Svoboda nových začátků, neomezených možností, anything can happen. Jsme noví lidé, nakoupíme nové šaty a začneme dělat věci, co jsme už léta nedělali, protože jsme si mysleli, že se to k nám nehodí. Vypadneme ze stereotypu a začínáme si zase vzpomínat, že dřív jsme vlastně byli jiní a pak se z nás staly něčí figurky, příliš jsme se přizpůsobili a ztratili pocit, že jsme to my, kdo velí a plánuje.

Baví mě měnit témata a znovu zažívat tu čerstvost. Baví mě myšlenka, že za pár měsíců tohle možná nebude blog o au-paiření, že budu psát o životě ve Skotsku a o práci v nějaké restauraci, kde mě to samozřejmě za čas taky začne štvát, protože to jsem prostě já, ale bude to zase úplně jiné a bude tam zase úplně jiná krajina, jiné fotky (Thakeham se mi už zajídá, jako cestovní fotograf jsem nemožná a pořád se opakuju), jiní lidé a jiné zážitky.

Fakt se tam dost těším! (adamsalwanowicz @ deviantart.com

A jsem hrozně zvědavá, jestli se z toho začnou nořit nějaké větší závěry o lidech a o světě a jestli se náhodou nepřipletu k něčemu, co mi dá zase úplně jiný směr. Třeba potkat lidi, co žijí v minidomcích nebo se dát dohromady s nějakou partou, co se věnuje józe nebo poikám? Hergot, jak já bych se ráda učila firepoi! Chci se to učit a psát články o tom, jak mi to nejde a jak mě to sere. Mít možnost nadávat na takový cypoviny, to je taky šťastnej život, toho je třeba si vážit.

Milé děti,

nemůžu uvěřit, že už je to víc jak dva týdny, co jsem se tu vyzpovídávala deníkově. Za těch sedmnáct dní se toho stalo neskutečně moc, a kdyby se mi chtělo o každé té akci a myšlence napsat samostatný článek, mám co dělat do října. Naštěstí se mi nechce.

S Victorií to dopadlo tak, že jsme tam v pátek šli a vyřešili to dokonale britsky. Chladně jsme se na sebe usmívali, suše se zdravili, bez skutečného zájmu se ptali, jak se má, a odpovídali na její stejný dotaz vůči nám, mysleli jsme si svoje a věděli jsme, že už to máme beztak za pár. Dopředu jsme si totiž promysleli všechny možné situace a došli jsme k závěru, že nemá tak docela smysl se v tuhle chvíli hádat a posílat ji do řiti, jelikož za nějaké dva měsíce máme beztak jet domů, a jelikož by to finančně byla ztráta poměrně citelná, ať už bychom vypustili celý pátek, nebo jen ty dvě hodinky, kdy uklízíme její dům.

Bohužel hned další týden nato přišla další perla – vůbec nebyla doma a neobtěžovala se zanechat ani peníze, ani vzkaz nebo poslat sms, takže jsme jí opět museli psát, co se děje, a odjet bez peněz. Po pár hodinách nám odepsala, že se omlouvá, ale nestihla ty peníze zařídit, než odjela na dovolenou, že toho nějak bylo moc nebo co. Upřímně řečeno teď mám plno jiných věcí, jimiž se zabývat, takže nemůžu slíbit, že si příště dám tu práci jí konečně něco říct (tedy jako že do očí, po zprávách jsme jí toho už řekli docela dost), a hlavně je tu pořád to rozhodnutí viz výše, ale ztratila jsem k ní veškeré sympatie a jak jsme ji na začátku měli rádi, teď nám ohromně leze krkem a snad by se dalo i říct, že jí jako osobou dost pohrdáme. Takové zacházení je prostě nepřípustné, je to od ní podlé, hnusné a sprosté, a kdyby nám nešlo o pozitivní reference… jen mě rozčiluje, že to je skoro vždycky něco. Poslat někoho, kdo se vám takhle vysmívá, do prdele, je očistný proces, a já bych mnohem radši udělala to, než zatínat zuby, uklidňovat se, obhajovat si dospělejší chování a pak se z toho vyventilovat kupováním pěkných bílých šatiček. Ale nenaděláš nic, holt se nám to posílání do prdele nehodí do krámu.

Kdepak debordelizování, to mi vždycky spraví náladu. Akce „Pronájem domu na prodloužený víkend“ je za námi a já se zas snažím nabrat trochu pozitivity, abych s ní zalepila ránu vzrůstajícího stresu a touhy jet domů – nebo ne nutně domů, jen prostě kamkoli jinam, abychom tu už konečně všechny mohli poslat do háje.

Akce to byla šílená. V Hovu jsme měli celkem příjemné ubytování, na gauči se nám spalo kupodivu dobře a byl tam na horním patře celkem klid. Ovšem každodenní ježdění na 7:30 zpátky na Thakeham nám dávalo zabrat, hlavně tedy proto, že jsme naprosto nechápali, proč tam proboha máme být tak brzo, když hosté ještě dávno spí. Nepotkali jsme se s nimi mockrát, přijeli o noc později, ale i tak stačilo.

Hotelové posluhování opravdu není nic pro mě. Tři rána po sobě zjišťovat, jestli v tom pokoji někdo je nebo není, potkat se s jedním obyvatelem, když se zrovna vrací ze záchoda a já mu stelu postel, do níž se ovšem hodlal vracet, vlézt jednomu návštěvníku do pokoje, když ještě spí (naštěstí si toho snad nevšiml), nemoct si tu nikde nic položit, ani tu vlastně být, protože to už není můj domov a bydlí tu někdo jiný, nemoct si tu samozřejmě ani uvařit, takže obědy jsme museli řešit jinak, k tomu to samotné stěhování a prakticky celodenní práce nebo alespoň pohotovost. Denně přejíždění tam a zpátky, naprosto pošahaná sprcha v Hovu, brutálně štípavý šampon do očí… to tedy s celou tou akcí nesouvisí, to byl můj šampon, ale taky mi to nepřidalo 😀

Celkově minulý týden byl prostě totální chaos, všechno na hlavu a my neměli prakticky žádný volný čas a hlavně žádné útočiště, jen ten náš horní pokojík, a tam jsme se dostali jen na spaní. Po celý den jsme jinak byli jako služebníci, ne tak docela vítaní ve dvou cizích domech. Do obou nás někdo přinutil jít a ani v jednom se nikdo netvářil nadšeně, že tam jsme. A člověk čím dál tím víc sní o nějakém tom vlastním bydlení, kde bude fakt doma a kde mu všichni můžou políbit prdel.

Už zase se stěhujeme. Co my všechno pro tu babu neuděláme!

Zadařilo se jí, dům sice pořád ještě neprodala, ale na posledních pár dnů v červnu si ho alespoň pronajala banda cizinců, co jede závodit do Ascotu (velká zdejší událost) a nesehnala na poslední chvíli hotel s tolika pokoji. A tak musíme nejen všechno totálně vycídit, vyklidit a připravit, hlavně ale taky musíme evakuovat náš vlastní pokoj a na pár dní se přestěhovat do Hovu, o který se budeme dělit s Nigelem, zatímco Ashleigh bude na Glastonbury. Ať mi někdo někdy zkusí říct, že nejsem flexibilní zaměstnanec.