Na dokumenty o Stonehenge a podobných záležitostech jsem byla vždycky trochu ulítlá, stejně jako na keltské kříže, hrobky, magii a podobná témata. Teď už z toho neblázním tolik jako v pubertě, ale pořád k tomu ještě mám vztah, láká mě to a mám to na seznamu věcí, které si přeju pochopit, až umřu.

Když mi tedy někdo na facebooku v rámci úplně nesouvisející konverzace řekl, že Stonehenge bývá kompletně otevřen veřejnosti při slunovratech a že to je naprosto parádní akce, zasel mi do hlavy brouka a ta představa, že bychom se tam mohli jet podívat, když jsme jen pár hodin autem odtamtud, mi nedala spát.

A pak se stala spousta jiných věcí a já na to docela pozapomněla a bůhvíproč jsem měla zato, že se to koná až někdy v červenci, když se najednou podívám do kalendáře a hergot, ono je to už tuhle sobotu? Fuuu… 😀

No, ale nakonec jsme to zvládli, pan M. naštěstí nedal na moje obavy, že to časově a silově nedáme, zavelel, že se prostě jede, a tak se prostě jelo.

V noci na pondělí nám umřela Squizzinka. Našla jsem ji ráno na gauči a nevím, co bylo horší: ten první pohled, kdy mi došlo, že leží v nezvykle ztuhlé pozici, zvrácená trochu na záda – což nemohlo znamenat nic jiného – nebo když jsem splašeně vyjekla „Squirell!“ a ona se ani nehla, a nebo když jsem do ní šťouchla polštářem a zjistila, že je skutečně úplně tuhá a že už prostě není. Po celou tu dobu mi to bylo jasné, ale člověk tomu prostě nemůže a nechce uvěřit. Přišlo to nečekaně a zasáhlo nás to jako už dlouho nic.

V šoku člověk neuvažuje. Vystřelila jsem nahoru po schodech zpátky do našeho pokoje, abych to okamžitě v slzách vyhekala na pana M. Nevím, proč to člověk má potřebu okamžitě sdělit, proč prostě nepočká, až ten druhý sejde dolů. Ale to nejde. Musí to vědět okamžitě a nějaká část mozku jako by si myslela, že až seběhne dolů, zjistí, že jsem se spletla a byl to jen planý poplach.

Samozřejmě, že nebyl.

Od té doby je v domě divné ticho. Squizzie nebyla výjimečná jen tím, že jí právě tenhle měsíc bylo 18 let, měla i velmi unikátní chování. Byla jako miminko, pořád za námi chodila a kdykoli někoho z nás spatřila, pozdravila ho velmi hlasitým chraplavým křikem (to se snad ani nedá označit za mňoukání), a jinak to ani neuměla. Křičela na nás pořád a my nikdy nevěděli, co chce. Bylo to jako hrát staré Simsy, kde mimino brečí a vy se musíte trefit – buď chce nakrmit, pohoupat nebo abyste mu zazpívali, a obvykle musíte vyzkoušet všechno, než nakonec natrefíte na tu správnou možnost. Squizzie byla stejná, a když jsme ji vzali do náruče a zrovna se trefili, packy měla pěkně složené na rameni svého nositele, předla a už ani necekla.

Začalo mi docházet, že jedu asi tak za čtyři měsíce domů, a mám z toho šok. Vůbec nechápu, kam ten čas zmizel. A už mám zase plnou hlavu všeho, co mě čeká doma a co by život mohl přinést dál.

S panem M. už z hlavy nejsme schopni dostat vztek na Ashleigh za to, že nás de facto vůbec neplatí a že pro ni pracujeme za stravu a mizerné ubytování (mizerné v tom, že nemáme moc soukromí a musíme se hodně omezovat). Dalo se to očekávat. Doteď jsme měli tolik práce, že jsme prostě neměli čas nad tím přemýšlet, ale jen co jsme práce zkrouhli, vlila se nám do hlavy vtíravá myšlenka na to, jak jsme se jinde mohli mít jinak, a co by kdyby – všechno pocházející z toho prostého egoistického neduhu, z touhy porovnávat se s druhými. Kdybychom na druhé kašlali, mohlo by nám to být jedno, vždyť se peněžně máme dobře, tak proč to řešit? No protože nás to samozřejmě hrozně štve.

Jsem strážcem majáku
moře mám na háku
a dobrou noc dávám rybám

Jsem pánem světa
a koho to leká
ať postaví se svým chybám

Vždyť všichni se, věřte mi
vznášíme nad zemí
když daří se čelit všem výzvám

a v těch já se, panečku, vyznám

pro Imaginarius

Pinda je v Itálii, Nigel je tam s ní, a já se začínám rozpomínat, jak by měl normálně vypadat život. A je to strašně zvláštní.

Mám pocit, jako bych se na spoustu věcí dívala úplně novýma očima. Jako by mi Ashleigh na čas předala otěže mého života, a všechno, co bylo doteď špatně a divně, automaticky přeskočilo do správných, logických kolejí.

Ze sklepa jsem si přinesla rychlovarnou konvici. Rozhodla jsem se, že na tu její kovovou a plynový sporák už nemám nervy, uvařit na něm vodu trvá tak strašně dlouho, že z dělání čaje nebo kafe se stalo utrpení, nikdy nevím, kolik vody tam leju (konev je těžká, špatně se to pozná), takže jí vždycky je zbytečně moc nebo naopak málo, a ať mi nikdo netvrdí, že vařit vodu takhle je ekonomicky výhodnější než pitomá rychlovarná konvice, co má hrnek vody uvařený dřív, než si stihnu nachystat hrnek na zalití.

Samozřejmě představa, že bych jí něco tak prostého a jednoduchého mohla jen tak říct, a ona by řekla něco jako že samozřejmě, proboha, to dá rozum a ať určitě používáme raději tu rychlovarku, je divná a nereálná. Těžko to vysvětlit, ale s ní se prostě opravdu nedá mluvit.

Už jen ohledně té konvice cítím lehce stažený žaludek. Vím, že se jí nebude líbit, že jsem ji vytáhla, když mi řekla, ať ji nepoužíváme. Vím, že by jí ta konvice byla trnem v oku i proto, že stojí na lince v naší kuchyňce. Možná, jen možná, by ji byla schopná překousnout, kdyby byla někde schovaná, jenže v tom to právě vězí – život nemůže být praktický a nemůže dávat smysl, když máte všechno kuchyňské náčiní schované a vyndaváte ho před každým použitím, abyste ho pak zase museli zandat. Totéž platí o našem košíku s kořením na vaření, o naběračkách, vařečkách atd., nebo i o pitomé piksle s cukrem, pro kterou nechci vždycky chodit do skříně, když si chci něco osladit. Chci ji mít postavenou na kuchyňské lince vedle konvice, nad šuplíkem s příbory, abych mohla snadno zalít čaj, osladit, zamíchat lžičkou a tu pak hodit do dřezu nebo rovnou opláchnout. Je to k neuvěření, jak se v Ashleghině domě i z tak pitomého a prostého rituálu jako vaření čaje stane nepříjemně obtížná věc, zahrnující přecházení z jednoho místa na druhé, velmi obtížnou logistiku a starosti o to, co kde smí zůstat poté, co si ten čaj uděláte. Když si udělám čaj, tak si s ním chci jít hned sednout a ne sakra uklízet.

Katarze. Po tom všem stresu a všehosesraní mám žaludek úplně vycukaný z toho, jak se věci najednou začínají dávat do kupy a problémy vyjasňovat.

Měli jsme pořádné nervy a hodně zařizování a plánování okolo Ashleghiných padesátých narozenin, a nakonec jsme to zvládli a dokonce nám pochválila vybrané přání s pávem – prý se jí vždycky líbila představa mít pávy na Thakehamu.

Jo jsme po tom nedorozumění s výpovědí slíbili, že tedy ještě dvakrát přijdeme, aby měla víc času někoho najít, a jak se nám tam včera nechtělo, to vám nevypovím. Nám se k ní nechtělo chodit už pořádných pár měsíců, ale teď už to bylo prostě moc. Všechno v našich tělech řvalo, že to prostě nechceme udělat, bylo nám špatně a byli jsme v depresi. A pak to najednou dobře dopadlo. Byla toho dne nebývale příjemná a usměvavá, zase jsme na sebe hráli šarádu, jak se máme vzájemně rádi či co – typická anglická věc, řekla bych – a to i přesto, že jsem toho dne musela vyklízet naprosto shnilý, rozložený obsah její lednice, plesnivé sýry a zeleninový šuplík v tekutém stavu. Všechno to samozřejmě páchlo nepopsatelným způsobem a já si mohla ukroutit hlavu, jak to může někdo nechat zajít tak daleko a tak brutálně nevědět, co se mu děje v jeho vlastní lednici.Bylo v tom ale taky určité zadostiučinění. Jednak ráda dělám věci, u nichž je poznat rozdíl – a vyhodit půlku lednice je rozhodně rozdíl – a jednak jsem si tím sama pro sebe potvrdila, že tu děláme opravdu dost a že jsme pro ni dost důležití. Nějak jsem ohledně toho měla v poslední době pochyby a dávaly se do mě chmury a tohle mě nakoplo.

Konečně sedim…

To je taková pohoda, že si to zaslouží minutu ticha a uvaření kafe.

Tenhle týden dostáváme zabrat ze všech stran. V pondělí to mělo být naposledy, co jsme dělali u Jo, a ona na konci čtyřhodinové session prohlásila, že netušila, že je to tak urgentní a že ji tak narychlo opustíme, když ještě nemá náhradu. Řekla, že si myslela, že nás napadne, že to k ní není fér, a že zůstaneme, dokud někoho nenajde. Zase jednou nám parádně zkazila náladu a celý večer.

Květen utíká jako nic. Ruka se trochu umoudřila, bolest jsem vyhnala koňskou mastí, obvazováním a snahou se trochu šetřit. Počasí stojí za houby, ale život se na pár dní stal přesto zajímavějším, když panu M. přijel na návštěvu z Čech kamarád do anglického deště, jeho bývalý spolužák, spolubydlící z koleje a nejlepší kamarád Patrik.

Bylo kolem toho dost stresu, už jenom zeptat se Ashleigh, jestli by tu mohl někdo na pár dní bydlet – žít v tomhle jejím světě je dost náročné i pro nás dva, vzít do něj někoho dalšího nám připadalo prostě absurdní. Teď jak to uděláme, jak to bude probíhat, kam s ním na noc, co mu tu všechno ukázat a v jakém pořadí a jak to všechno zvládnout zároveň při práci? Bylo zapotřebí hodně organizace a minulý pátek byl díky tomu bláznivě dlouhý a únavný, ale nakonec jsme ho sem dostali, bydlí v pokoji vedle nás a zatím všechno probíhá na jedničku.

Hned v sobotu jsme si vyrazili do Londýna a přestože jsme se vyspali jen několik málo hodin, výlet to byl příjemný. Dokonce i přestože pršelo. Patrik byl v Londýně poprvé, vlastně vůbec poprvé navštívil Anglii (a poprvé letěl), takže jsme mu toho chtěli ukázat co nejvíc. Obešli jsme tedy tradiční checklist á la Trafalgar Square, Picadilly, Parlament, Tower atd., jeli jsme metrem, navštívili China Town, poobědvali v narvaném KFC, nakoupili v obřím gift shopu na Picadilly (to parádní černé tričko s červenou sametovou vlajkou tam tentokrát měli konečně v mojí velikosti a taky poměrně výrazně zlevněné, takže nekup to, muhaha), a pak jsme taky navštívili Covent Garden, což mě bůhvíproč rozbrečelo. Byla jsem tam poprvé po sedmi letech a ten pohled mě úplně rozsekal.

Co jsme se vrátili z Itálie, mám čím dál tím větší chuť to tu všechno poslat k šípku a jet domů. Bolí mě pravá ruka, neustálým šudláním, žehlením, cíděním a počítačováním dostávají šlachy enormně zabrat a já to nějak nedávám. Mažu se koňskou mastí, chodím tu ofačovaná kdykoli, kdy si nemusím máchat ruce ve vodě, ale to musím skoro furt a mám z toho chmury. Můj rozpadající se zub, i když zatím nebolí, tomu nepřidává. Mám z toho všeho hrozné sny, padají mi v nich zuby nebo bojuju se Smrtijedy a metám po nich Expelliarmus za Expelliarmem. Nebo jsem v několikapatrovém domě, kde se propadají a bortí všechna podlaží a náš byt je na tom nejvyšším, kam nejsem schopná dojít po propadajícím se schodišti. Je tu někdo expert výklad snů? No, asi ani nemusí být…

Myslím, že bych v Itálii klidně mohla chvilku žít a ta myšlenka mi čím dál tím víc hlodá v hlavě. Jsem tu jen pár dní, navštívila jsem jediné městečko, a už si mě to tu zaháčkovalo jídlem, atmosférou, výhledy, architekturou, milými lidmi… možná tu teď v květnu není nejtepleji, ale v létě? Jak snadno si dokážu představit zůstat tu v Il Palazzu třeba měsíc i dýl! Stačila by mi trocha peněz jen na jídlo, auto, abychom ho mohli párkrát týdně nakoupit a trochu objevovat.

Každý druhý den třeba vyrazit do nějakého města, objevovat Florencii, Pisu, cokoli v okolí. Jet znovu k jezeru Trasimene, ne nutně na loď, ale objet ho třeba na kole, zatímco auto necháme někde na parkovišti. Ve dnech mezitím bych si mileráda užila to ticho (když nepočítám cikády, ty se nedají vypnout), příznačnou italskou pohodičku, naši kouzelnou terasu pod vinnou révou a privátní bazén, mohla bych tu v klidu psát, jíst, meditovat, milovat a učit se italsky – ten jazyk mě baví čím dál tím víc a bláznivě mě těší, kolika slovům rozumím. A samozřejmě ti lidé tady, dost možná bych si tu dovedla dělat přátele líp než v Anglii.