Jsem mrkev. Nevěřila jsem, že se dožiju víkendu, a teď, když je tady, si ani neumím jít lehnout, chápete to? Jsem vyřízená, ale pořád bych jela dál. Už si nějak neumím odpočinout.

Ještě mi nedošlo, že už je to za námi. Snad nejnáročnější týden doposud, emočně i fyzicky. Udřeli jsme se, udělali ústupek pro pár šupů a ze vstřícnosti (kterou babě ovšem už prokazovat nechci, leze mi s těmi svými pošahanými nápady krkem), a ve čtvrtek jsme museli nechat utratit králíka.

Rok aupaiření v kuse je opravdu až dost. Dělat to dýl? Zbláznili jsme se?

Únava, otrávenost, zavalenost, vztek, asi tak se teď máme. Říct ne jde opravdu velmi těžko, obzvlášť, když v sobotu čeká náš dům prohlídka od zájemce – bilionáře – co kvůli němu přiletí až z Ameriky. Většina z nás si myslí, že pokud kvůli tomu váží takovou cestu, opravdu nezmění názor jen proto, že nebudou umytá okna, ale Ashleigh šílí, a bohužel dost přitroublým způsobem. Minulý týden za námi přišla s tím, jestli budeme schopni ji tenhle týden poskytnout nějaká odpoledne navíc, protože dům je v příšerném stavu a milion věcí je zapotřebí okamžitě vyřešit. Řekli jsme jí, že nejspíš mnoho ne, jedině pátek, o který nás požádala ještě dřív, a z nějž jsme si kvůli ní přehodili práci u Victorie na čtvrtek.

Včera a dnes uhodila znova, na pomoc si přizvala Nigela, který na nás vyskakuje čím dál častěji a s čím dál tím drzejšími (z našeho pohledu) požadavky – třeba předevčírem, tedy v neděli (!), s klidem napsal panu M. smsku, jestli mu může umýt auto, a včera, tedy o státním svátku (!), nám ráno napsal, ať celý den doplňujeme koš s dřevem, že je třeba celý den udržovat zapálený krb v big roomu. Ten člověk mi čím dál tím víc leze krkem.

Pro Klub Snílků. 

Vždycky jsem měla ráda oheň a Slunce. Plameny táboráku nebo svíčky. Připadalo mi, že je mezi mnou a jimi nějaké magické spojení, že mě nabíjí jako nic jiného, snad jen s výjimkou horké vody, která je mým oblíbeným spojením dvou živlů a zase v sobě nese oheň.

Odjakživa mě taky bavily fireshow a k těm cool alternativním lidem, točícím v divokém rytmu planoucími poikami jsem pojímala nezměrný respekt. Přála jsem si to umět, být toho součástí, a ztrácela jsem se v rytmu bubnů. Bubny a oheň = instantní meditativní stav. (Proto jsem si taky o pár let později, když jsem usoudila, že firepoikař ze mě asi nebude, koupila aspoň to djembe…)

Ze všech marvellovských, ale vůbec nadpřirozeně obdařených postav mě vždycky nejvíc brali firebendeři, ovladatalé ohně, a když jsem se poprvé seznámila s Jean, její všemocnost a neohroženost mě totálně okouzlila. Jak fantastické by bylo být tak mocný, tak nesmrtelný, tak silný, a nemuset se už nikdy vůbec ničeho bát…

Tak jsem zpátky z nucené virtuální dovolené, která přišla zhruba stejně nečekaně jako naše nedávné nedobrovolné otužování, ale zdržela se bohužel o kapku déle.

Říkám bohužel, protože to nějak přišlo ve špatnou dobu. Normálně bych byla ráda, že ten internet kiksl a já můžu konečně nerušeně psát. Ale:

• psavá prostě nebyla, kdybych se na hlavu stavěla

• kupodivu nebyl ani čas. Nechápu. Nebyl přece internet, tak co jsme celou dobu dělali?

• nedokázala jsem se uklidnit a navodit poklidné minimalistické smýšlení. Cloumal mnou vztek na tu babu zatracenou za to, že už zase nezaplatila účet, že se nám za ten výpadek nijak neomluvila a že to hodlá řešit nejdřív za týden, až se vrátí z dovolené, za to, že nám už zase dluží peníze, že nám už zase nechala v baráku lísteček s láskyplným vzkazem, který mě vytočil tak doběla, že jsem se z toho musela vypsat (to tu ale pro jistotu zveřejňovat nebudu) a zase zvažovat, že se na ni vyseru a pojedu domů ještě před létem, za to, že nám slíbila dárkem pro pana M. k narozeninám rezervovat a zaplatit večeři v restauraci a nakonec to dopadlo tak, že žádnou rezervaci neudělala, my tam šli na blind a zaplatit jsme si to tudíž museli taky sami, s tím, že nám pak proplatí účtenku (což bude „smooth as fuck and not completely awkward at all“). A taky za to, že na moje loňské narozeniny si ani nevzdechla a já jí to doteď nějak nemůžu odpustit.

• navíc se to brutálně nehodilo proto, že ten net kiksl přesně v dobu, kdy jsme potřebovali nahonem vyřešit prodloužení cestovního pojištění, aby nebyl průšvih. Nakonec jsme se museli internetovat mobilem, z čehož se zase vynořily další komplikace, to budeme ještě muset řešit, a z knihovny, což byl docela solidní návrat do středověku a samozřejmě jsem tam ze sebe musela udělat debila, no, to je jedno… 😀

Stěžuješ si na zimu? Tumáš ledovou vodu, zmetku, ať si máš na co stěžovat! 😀

Vážně, nedělám si srandu, Apríl se nám teda rozhodně vydařil. Krásně dneska bylo, o to nic, jen jsme si vrněli blahem. Ale co v tomhle domě už dva dny rozhodně nevrní, jsou bojlery na horkou vodu, a jelikož už od návratu Ashleigh z Dubaje byl ten náš koupelnový špatně nastavený, je to už pěkných pár dní, co jsem si nedala pořádnou horkou koupel, protože jsme ji prostě časově nestihli. A teď už si ji vůbec nedám, dokud to páni instalatéři nepřijedou opravit, což bude „možná zítra“. A možná taky ne.

A tak se člověk musí zahřívat jinými způsoby. Dneska ráno jsme si třeba krásně zaspali pod peřinama, pak jsme poměrně dlouho snídali a nechtělo se nám dělat. No komu by se taky chtělo dělat, když mu už zase dluží peníze za pět týdnů, a těch peněz není málo. Když už to navíc na práci začínalo vypadat, dorazil Cy a z jeho povídání se člověku chtělo makat ještě míň. Nakonec mě to postávání u dveří přestalo bavit a zavelela jsem coffee break. To coffee jsme si pak donesli pěkně na sluníčko, posadili se na vyhřátý kovový zahradní nábytek a dali si malou siestu. Pak si šli pánové cosi kutit do skleníku a mě osvítilo, že to vlastně vážně dost praží, a že tudíž po ránu zmoklý nábytek z terasy bude brzy zase vysušený a připravený k dalšímu moření. To nám totiž na to do listu visí už dobré dva týdny a furt to ne a ne dodělat. Buď mokro, nebo jsme měli jinou práci, nebo větrno a noviny by lítaly po celém Thakehamu, no znáte to, důvod se vždycky najde, takže je důležité chytit se důvodu, proč to jít okamžitě dělat. Třeba jako že je krásně teplo a slunečno a že si můžete v klidu zaběhnout pro tenké legíny místo tepláků a pro plavky a tílko navrch, a spojit příjemné opalování s užitečným mořením.

Je tu zima. Hnusná zima! A už mě vážně přestává bavit. Sním o sauně, kde je člověku na každou buňku těla krásně teplo, o bezvětří někde v Itálii, kde si pěkně ležím na sluníčku u bazénu a kůže chytá bronz pěkně zatepla, nerušeného studeným větrem. Sním o bydlení někde ve svém malém bytečku, kde je pořád příjemně teplo, alespoň tak, aby mi nemrzly ruce a abych si je nemusela chodit každých pět minut ohřívat pod kohoutek s horkou vodou. A samozřejmě o záchodě, kde se člověk nerozklepe už při stahování gatí a kde mu pozadí nešokuje ledové prkýnko. Sním o bydlení, kde se potřebě nemusíš bránit z nechuti se v té klendře odhalovat. Člověk si takových věcí vždycky dovede nejvíc vážit, když je na nějakou dobu nemá.

Včera jsme byli podruhé u souseda, říkejme mu třeba Julian, protože se tak jmenuje. Tentokrát jsme to vzali pěkně v klídku, sice jsme pořád pracovali, ale už jsme u toho tak nezávodili, a šlo to. Dělali jsme to dvě hodiny a dobrou půlku z toho jsem měla úplně mokré boty (já vim, debil si vezme tenisky do mokrý trávy…) a taky rukavice (látkové a ještě k tomu totálně roztrhané, aneb ať žije pořádné pracovní vybavení) a pořád jsem musela myslet na to, jak jsou mi ty peníze vcelku ukradené, jen jak bych si přála moct už jít domů, naložit se do horké vany a pak si vlézt do suchých teplých ponožek. Jen suché boty, nic víc bych nepotřebovala.

Napadlo mě, že fakt, že si za ty dvě hodiny zahradničení vydělám v přepočtu 640 korun, mě vůbec netankuje. Je mi to jedno. Kdekdo jiný by z toho umřel blahem, ty peníze jsou obzvlášť na české poměry něco nevídaného, a já stejně pořád myslím na to, jak mi to za to nijak zvlášť nestojí, a jak bych radši byla doma v teple.

Byla to sranda, ale popojedem.

Je zvláštní, jak snadno může člověk spadnout do starejch kolejí, rozdmýchat starý vášně, chcete-li – obzvlášť tehdy, kdy se jich nevzdal proto, že by vyhasly, ale v podstatě z donucení. Za poslední tři dny jsem nadatlovala tolik písmenek, že se sama sebe začínám bát, a bolí mě prsty. Jsem na sebe naštvaná, že jsem tím řešením věcí ohledně AK strávila tolik času, ale vím, že to nešlo udělat jinak. Je to pořád ještě moje vášeň. Ale toho času už fakt neni tolik a musela jsem kvůli tomu notně zaostat s prací pro Ashleigh a jsem celkem zvědavá, jak to teď budu dohánět – naštěstí máme snad ještě celej víkend.

Pracovní vytížení neklesá, naopak stoupá. V úterý jsme šli poprvé do nové „práce“ k sousedovi a já si zase nadávám, co blbnu. Minulý týden za námi přišel Cy s tím, že za ním přišel souded s tím (muhaha :D), jestli by pro něj mohl udělat na zahradě nějakou práci. Cy na to, že bohužel nemá čas, ale ať se zeptá nás, a on se zeptal. Řekl nám zhruba jak by si to představoval, nabídl nám sedm liber na hodinu, my na to zahučeli to proklaté ok s myšlenkou v hlavě, že si to rozmyslíme, ale jsme idioti, měli jsme se ozvat hned.

Ne že bych se zrovna vzbudila a pocítila v sobě chuť jít si zaběhnout maraton, ale mám pocit, že už kolem sebe zase cítim poletovat energii inspirační. Ještě nejsem úplně v plném proudu, na to bude zapotřebí ještě víc volného času a víc tepla a světla, ale už mi hlavou lítají nápady, co zase provést příště.

Francine z Miss Minimalist mi na můj e-mail odepsala, že se těší, až ten můj profílek bude moct publikovat, ale fronta je poměrně dlouhá, takže si budu muset počkat do 21. dubna, což mi fakt nevadí 😉 Důležité je, že to tam za pár týdnů fakt bude viset, a já jsem hrozně zvědavá, co k tomu lidi budou říkat.

Umocnilo to ovšem mojí potřebu udělat něco s tou jazykovou bariérou. Francine mi řekla, že mi tam dá odkaz jak sem na blog, tak na Twitter, a já začínám chápat, že tím, jak se tu soustředím na jedno jediné obecenstvo, si možná dost škodím. A tak jsem na její radu začala pracovat alespoň na pár postech v angličtině, aby si tu návštěvníci, co přijdou přes odkaz u ní, mohli přečíst alespoň to něco málo, než to vykřížkujou s klepáním si na čelo, co je to za blbej vtip. Ohledně dotazu na překládání všeho, asi to nebudu dělat. Neměla bych na to čas, neměla bych na to chuť, beztak by to neznělo stejně, a to je asi prostě proto, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověk. Myslím, že po přepnutí do AJ jsem tak trochu jiná osoba, což ještě přidává ke všem těm dosavadním schízám typu virtuální já, a jako virtuální já, přepnutá do AJ? No to už je úplně jiná pohádka. Samozřejmě máme spoustu věcí společných, třeba světonázory a vkus, ale taky se v mnoha ohledech lišíme – mé virtuální já třeba nechodí na záchod a neřeší, jakým lakem si ozdobit nehty. A když je to moje anglické virtuální já trochu jiná osoba, tak se taky trochu jinak vyjadřuje, píše o trochu jiných věcech, a tudíž vlastně logicky píše pro tak trochu jiné publikum.

Jako Em Phoenix se v anglických diskuzích nejvíc zajímám o minimalismus v životě, hodně o něm čtu a hodně o něm píšu, což se o mé české verzi zase tak moc říct nedá. A tak mi snad prominete, když to překládání vynechám a každou svou virtuální verzi nechám věnovat se tomu svému. V něčem se budou kopírovat, v něčem doplňovat, každopádně doufám, že to bude krok správným směrem a ne k odehnání všech, kdo mě doposud četli jen v češtině a bohatě jim to stačilo. Asi by pro mě byl taky trochu šok, kdyby můj oblíbený bloger najednou začal část článků psát třeba ve finštině. Mám ale prostě pocit, že to těm lidem, co na ten můj český odkaz kliknou, dlužím, a čeština by měla stejně pořád převládat.

Btw, jarní počasí v Anglii je zatím sice krajně nestálé a spíš občasné, ale když už je, tak je to fajn. V neděli jsme třeba měli návštěvu, příjemně jsme si poseděli na zahradě a pak byla taková menší fotící session. Příjemné víkendové rozptýlení 🙂 I Tabitě a Squizzie se to líbilo.

Ťapka na stromě.

Veverka na mikině pana M.

Víc fotek na deviantartu.

Tak nevím, zatím je to jaro takové váhavé, ale místy to už skoro vypadá… no, nerada bych to uspěchala.

Předevčírem mi přišlo, že se asi leklo mých očekávání a schovalo se zpátky do země k cibulkám krokusů a narcisů. Jejich trsy nám sice už zdobily kuchyň, ale teplo bylo v nedohlednu, venku to bylo na rukavice a ráno zas zamrzlé sklo u auta. Ale asi máme nějaký předčasný apríl, včera zase otočilo o sto osmdesát a já si konečně užila svého prvního letošního plení záhonků – aktivity, na kterou jsem se po těch měsících strávených mezi zdma vyloženě těšila. A v tričku. S tím větříkem to sice občas bylo jako že „vytáhnout mikinu, nevytáhnout mikinu“, ale hergot, už mám těch mikin a bund plný zuby. 

Každopádně alespoň povolují ledy v „rodinné“ situaci. Ještě pár dní zpátky mnou cloumal hluboký vztek z toho, že nám Ashleigh už zase dluží přes 700 liber kapesného (cca 23 000 Kč, pro představu) a že se o placení nezmínila už několik týdnů, a ona si pak najednou přijde ke stolu, kde sedíme, a začne vyskládávat bankovky na stůl. Bylo to trochu trapné a vždycky mě pak štve, že jsem jí k tomu něco neřekla, ale co jako? Nějakým zázrakem se naštěstí stalo, že ji asi osvítilo a sama se zeptala, jestli nám to placení vyhovuje jednou měsíčně (poprvé po 11 měsících se nás taky na něco takového ptá, pozor), a my jí řekli, že teda ani moc ne a jestli by to šlo aspoň obtýden. Řekla, že by to neměl být problém, prý dostali nějakou půjčku či co, tak nám snad brzo splatí i zbytek peněz (z nějakého důvodu se jala dát nám částku nezahrnující poslední dva týdny) a pak najedeme aspoň na nějaký systém. Snad. Ještě nespouštím fanfáry.

Hned nato ji osvítilo podruhé a začala nám sdělovat svoje plány na příští týdny a měsíce. Chopila jsem se tedy diáře a celý ho počmárala jejími dovolenými, výlety a prázdninami – vypadá to, že od dubna bude skoro pořád někde lítat, ale pro nás se tím asi nic moc nezmění, jen budeme častěji hlídat Daisy. V létě – na to jsem čekala – se prý bude znova konat Itálie, a protože Ashleigh neví, kdo by jí tu hlídal mezitím barák, kdybychom jeli oba, pojedu asi zase jenom já.

Tolerance. Nekonfliktnost. Pozitivita. Nadhled. Někdy si člověk bolestně uvědomí, jak moc jsou to důležitý vlastnosti.

Někdy mám pochyby, jestli se chovám správně. Nebo jestli se zachoval správně někdo jinej. Jsem už holt taková, stokrát si můžu vnucovat, že není důležité, aby mě měli všichni lidi na světě za všech okolností rádi, stejně člověk občas dostane prapodivnou negativní zpětnou vazbu od lidí, od nichž by to ani v nejmenším nečekal, a překvapí ho to.

V první řadě je důležitý si uvědomit, že to, že na vás někdo řve, vůbec nemusí znamenat, že jste vy udělali něco špatně. Jo, pokud jste svému otci ukradli auto, jeli s ním opilí a bez řidičáku a totálně ho zrušili při bouračce, při níž jste ještě někoho málem přizabili, asi se dá z otcova řevu usoudit, že tenhle kousek se vám zrovna nepovedl, ale proč máme potřebu se sebebičovat pokaždý, když s náma někdo výrazně nesouhlasí, když se mu na nás něco nelíbí nebo nám něco vyčte? Vždyť to, že s námi někdo souhlasí nebo nesouhlasí, neznamená, že jsme dobrá nebo špatná osoba, jen s námi prostě někdo zrovna souhlasí nebo ne. Proč jsou takový výčitky obzvlášť od blízkých kamarádů jako kopancem do žeber a proč si to člověk tak bere?