V rouře a nemocná

Týden u pana M. utekl jako voda a než jsem se stihla vzpamatovat, je pryč i Tišnov. Jako bych zase stoupla na otvor nějaké roury, která mě vcucne a proti mé vůli provleče zkratkou, aby mě na konci vyplivla o dva týdny i dýl později, přičemž nebudu chápat, jak jsem se tam ocitla, a budu mít nepříjemný pocit, že jsem něco prošvihla nebo na něco zapomněla. Mám pocit, že můžu být jedině ráda, že mě tyhle stavy potkávají už v kratších úsecích a ne jako dřív, kdy mě to bylo schopné vyflusnout třeba i po dvou letech.

U pana M. bylo příjemně. Znovu se sžívat s cizí rodinou a cizími způsoby, které musíte respektovat, ačkoli vám třeba přijdou trochu nesmyslné, mi připomnělo život u Ashleigh, ale na druhou stranu jsem už dlouho nepoznala rodinu, která by něco takového neměla. Ani u nás to není zdaleka dokonalé a o to víc to pro mě byla dovolená, být na chvíli někde, kde se hekticky pracuje na změnách, byť až do takového extrému, že než se udělají dvě věci, ta první hotová už se někomu zase nelíbí a touží ji opět předělat. U nás je to zase naopak, pořád se na něco čeká, pořád se odkládá, a přitom je jen pořád víc starostí, nemocí a problémů.

Jako by to nikdy nemělo mít konec, jako by to prostě nešlo. Cítím tu naprostou beznaděj z nedostatku vůle to prostě udělat, teď hned, asap, než přijdou jiné starosti, a ničí mě to. Už ani nemám sílu tu někoho k něčemu povzbuzovat, podobně jako nad celou naší republikou jsem nad touhle domácností dávno zlomila hůl a jen někdy se přistihnu, jak se s vlhkýma očima skoro modlím, abych se té rekonstrukce konečně dožila, aby už nastala ta obrovská změna k lepšímu. Třeba to rozjede nějaký větší kolos pozitivity – upřímně věřím, že životně nutně potřebujeme novou kuchyň a že to má moc změnit úplně všechno. Nechápu, že to rodičové nevidí stejně, ale asi bych už měla být zvyklá, že lidi kolem mě svět nevidí tak osudově a tak vážně.

Někdy mám pocit, že mě to moje uvědomování si přítomnosti a její zoufalě naléhavé důležitosti přivede do blázince. Nemůže přeci být normální třást se po večerech strachem, že to zrovna vedle může s někým vám blízkým šlehnout, a odvíjet v hlavě živé scénáře událostí, které budou následovat. Praští mě to vždycky do hrudi neodolatelnou touhou se tam rozběhnout a zkontrolovat si to, dotyčné obejmout, až se budou vzpouzet, a v slzách jim vyznávat, jak moc je miluju a ať mě neopouští. A samozřejmě to neplatí jen o osobách ve vedlejší místnosti a pokrevně spřízněných.

Poslední dva dny jsem vůbec měla důvod k obavám, i když spíš asi o sebe. Hned po Tišnově mě skolila nemoc, nejspíš skřípnutý nerv krční páteře, ale mám pocit, že se to zkombinovalo s nedělní večeří v restauraci, která byla sice výborná, ale to neznamená, že se po ní nemůže člověku udělat blbě. Celou noc na pondělí jsem prozvracela, celé pondělí pak protrpěla v totální agonii z bolavých zad (kdyby jen ta krční páteř, ale ono to bylo úplně všude), a když se mi konečně navečer udělalo lehce líp a já se rozhodla dojet zbytek té nedělní večeře, co jsem si domů dovezla v krabičce, dolehlo to na mě podruhé, a tak i včerejší noc proběhla částečně ve znamení lítání na záchod.

No, všechno má své plusy. Jednak že jsem si to snad odbyla před dovolenou i před pátečním koncertem The Feud, kam se prostě nehorázně těším (ačkoli kvůli okolnostem jsem zatím neměla možnost to prožívat a fakt se těšit, což mě štve), jednak, že jsem se prozvracela ke zhubnutí asi o dvě kila za dva dny (not bad), a jednak že jsem nemusela řešit návštěvu doktora, což by, vzhledem k tomu, že nemám v ČR pojištění, bylo komplikované. Stejně jsem ale strávila celý včerejšek přemýšlením o tom, co všechno by to mohlo být jiného, než jen záda. Co když… a už to jelo. Viděla jsem sebe sama v nemocnici na kapačkách, jak už se nikdy nedostanu z něčeho fakt zlého, co jsem mohla chytit třeba v tom Tišnově. Kolik plánů to překazí a co to bude znamenat pro nejen můj budoucí život. Myslela jsem na pana M. i na rodiče a chvílemi podléhala touze vystřelit z bytu, i kdyby jen v pyžamu, a letět k tomu doktorovi, ať mi udělají všechny možné testy. I kdyby mě to mělo stát majlant, měla bych aspoň jistotu, že to není nic vážného a že se z toho dostanu.

Naštěstí v akcích nebývám až tak šílená jako v myšlenkách, a tak jsem to nakonec prostě jen vyležela a vyseriálovala – když už jsem nemohla dělat nic jiného, sjela jsem první sérii Star-Crossed (druhá prý nebude, no, tak napůl mě to mrzí a napůl jsem ráda). K tomu několik vážně vařících koupelí (neříkejte mi, že nemám něco z fénixe, když na sebe můžu lít vroucí vodu do zčervenání kůže a je mi to příjemné), pytlík piškotů, pár banánů a všemohoucí žaludeční všelék jménem Coca-Cola. Říkejte si, co chcete, ale na zklidnění žaludku při zvracení prostě nemůže být nic lepšího. Nevím, jestli bych to dala tak „v klidu“, kdybych ji nemohla usrkávat.

Teď se snažím dát zase trochu dohromady. Dneska to pokoušet nebudu, ale zítra bych se mohla zlehka pustit do uklízení balkónu, ať se tu aspoň něco hýbe. S tátou v práci a mámou samotnou taky marodící na mě ten pocit chátrání padá ještě víc a je třeba ho rozbít nějakou akcí. V akční náladě mě udržuje momentálně aspoň votáčení, kde se mi – skoro by se až dalo říct – poměrně daří, čekání na Godota v Klubu Snílků (jsem momentálně trochu zklamaná. Trochu dost), kočky a další eliminování. V sobotu se pojedu vyvětrat na chatu a snad za sebou spálit jeden obří most. O tom ale až příště, to se sem nehodí.