2015: Rok na ostrově

Mám-li se zamyslet, co mi dal rok 2015 a splnil-li má očekávání, mám v tom trochu zmatky. Myslím, že leccos vyšlo naprosto perfektně, a že veskrze jsem se měla dobře, ale byly tam věci, díky nimž na ten rok bohužel úplně pozitivně vzpomínat nebudu a které mě mrzí.

Pracovně si asi moc stěžovat nemůžu. 9 měsíců na ostrově Tresco byla celkem dlouhá doba a hodně náročná, byl to takový zdlouhavý pobyt v pracovním táboře a událo se hodně různých menších krizí, ale vesměs jsme to s panem M. zvládali. Myslím, že jako tým dokážeme pracovat velice efektivně, což se ostatně projevilo už po krátké době a tak nějak to předurčilo naše další osudy na ostrově. Jelikož jsme byli velice dobří a rychlí a jelikož já neumím v práci moc zevlit, nadělali jsme se o dost víc než mnozí jiní, a brzy nám byla přidělena péče o zákaznicky nejoblíbenější a nejdražší část ostrova, kde se ke vší samotné práci přibalil také hojný styk se zákazníky, a to nebylo vždycky fajn.

I tak jsme se dokázali organizovat a nepříjemné úkoly si dělit rovným dílem, problémem byl ale časový pres, v němž jsme se nedovedli ubránit často enormně silným výkyvům stresu, a to určitě nezanechalo pozitivní dojem na celé zkušenosti. Soužití bylo letos extrémně náročné jak kvůli práci, tak kvůli absolutnímu nedostatku osobního prostoru a kvůli absurdním problémům se sousedem, které jsme nedokázali díky tomu všemu zvládnout, respektive si na něj stěžovat a postavit se dalším nepříjemnostem z toho plynoucím. Celkově bydlení mělo mnoho závažných nedostatků a obávám se, že na našem vztahu se to velice nepříjemně odrazilo a že pokud to chceme nějak napravit, musíme si v budoucnu dopřát mnohem víc klidu a prostoru.

Zdravotně ten rok, když odhlédnu od stresu, hodnotím velice pozitivně. Pobyt na čerstvém vzduchu byl samozřejmě báječný, spousta pohybu při práci byla nádherně pravidelně prokládána nuceným pohybem na kole, který si nedovedu vynachválit. Kopce nekopce, cyklistiku na krátké vzdálenosti miluju a v tomto směru bylo Tresco mým splněným snem.

Co se stravy týče, taky na ten rok budu vzpomínat jako na život v ráji. Stravovali jsme se většinou skvěle, zdravě, často vegansky nebo alespoň vegetariánsky, mléko jsme pili jen proto, že jsme ho nacházeli zadarmo a jinak by se vylilo, nacházeli jsme spoustu jídla po hostech, pan M. se kuchařsky vyznamenával téměř denně, a všechno to přispělo k tomu, že jsme hlady netrpěli, baštili jsme samé dobroty a většinou i zdravé věci. Slušně jsme vydělávali a příjemně i šetřili – tohle mohlo být lepší, kdybychom to lépe vychytali se zásobami jídla a nedělali je příliš velké. Myslím, že pokud máme tři měsíce před odjezdem odkudkoli obrovské zásoby jídla, je na čase přestat nakupovat, a vůbec to není brzo. Pokud budeme například měsíc před odjezdem téměř bez zásob a bude třeba něco si tu a tam dokoupit, pořád budu spokojenější než do poslední chvíle se nervovat s tím, že tolik mouky/kokosu/datlí/whatever prostě za ten měsíc nesežereme a co teď s tím.

Díky stresu a únavě jsem skoro celý rok nemeditovala, což mě mrzí a v tom letošním bych to ráda změnila. Myslím, že pokud se mi nepodaří najít si čas a prostor na meditace, pak je něco s mým životním stylem krajně v nepořádku, a že jsem si to měla uvědomit dřív. Na druhou stranu právě na Trescu všechno fungovalo tak, že bych s tím stejně nic nezmohla, a obávám se, že jinak by to mohlo být jedině kdybych tam příště jela sama, což si ponechávám jako jednu z možností.

Myslím, že to až na ty sousedské potíže dopadlo vesměs tak, jak mělo, a jak jsme očekávali. Jela jsem do toho s tím, že se na devět měsíců upíšu k tomu tenhle styl života zkusit, a naučili jsme se toho hodně o tamějším světě, dost na to, abychom mohli udělat zodpovědné rozhodnutí ohledně toho, zda se tam v budoucnu chceme nebo nechceme vracet a případně za jakých podmínek. Poznali jsme spoustu lidí a mnoho národností a víme už, kterým se pokud možno vyhýbat a které nám nejvíce vyhovují. Víme, v čem tamější systém selhává a na co si dávat pozor, aby se nám to už znovu nenabourávalo do života. Víme, že například společné bydlení je pro nás možné jedině v případě, že půjde o například jen jeden další pár, a nad námi bude nějaká kapacita, k níž bude možné se obrátit při potížích. Nemám už nervy na to, abych se znovu nechala utiskovat bordeláři a prasaty, na která navíc nemohu ukázat prstem, neb nevím, kdo to přesně byl. Mám-li si připlatit za to, že budu mít svůj klid a že budeme mít například s panem M. každý vlastní pokoj na své koníčky, tak si připlatím. Na penězích mi koneckonců nikdy významně nesešlo, nervy mám oproti nim jenom jedny a narušené, takže to vlastně nikdy nebyla otázka. Vlastní funkční kuchyňka je taky základ, když si vzpomenu, jak jsme se měli dobře, když jsme bydleli u naší au-pair rodiny ve vlastním malém annexu, byly to nádherné časy a bylo fantastické mít skutečně vlastní malé hnízdečko. Je až bláznivé, jak moc velký rozdíl to udělá, a příště bychom na to měli pamatovat.

Bohužel, při pracích, které vyhledáváme, si nejsem jistá, jak velký výběr budeme v tomto směru mít. To bude letos má asi největší obava.

Abych řekla pravdu, myslím, že vzhledem k tomu, jak byl letošek náročný, pravé důsledky a dopady této zkušenosti se teprve projeví, a tak vlastně nevím, jestli je vhodné o tom polemizovat už teď. Ale už ze zvědavosti jsem to zkusila, už proto, abych se třeba za pár měsíců mohla podivit, na co všechno jsem zapomněla 🙂 Myslím ale, že skutečně se to všechno stejně projeví, až budeme zase někde jinde. To má pak člověk s čím porovnávat, a jasně vidí, zda si polepšil či ne.

Tak uvidíme. Upřímně doufám, že příští rok bude ten  bilanc o mnoho pozitivnější, a celkově ten rok o hodně klidnější. Koneckonců, našetřeno na to mám 🙂