Na kafíčko do Anglie

img_0074Málem bych zapomněla, jak moc je mi v Anglii dobře.

Když přišlo na shánění letenek a zařizování cesty do Anglie tak krátce po Bali, skoro se mi nechtělo. Ještě mi nebylo dobře, pořád jsem byla v procesu zotavování se a ještě mě čekali doktoři – vlastně pořád nevím, co mi to bylo. Takže jsem se navíc k tomu všemu bála, že se mi to vrátí – a samozřejmě jako na potvoru jsem v den odjezdu opravdu vstala s bolavou hlavou, takže panika mohla vesele kvést.

A cesta pak za moc nestála. Ceny letenek takhle na Halloween byly nechutně vysoké, takže jsme nakonec zvolili variantu jet do Anglie autobusem (lístky byly navíc v takové akci, že nešlo říct ne) a letět až zpátky. Sice by z hlediska nakupování bylo lepší mít to obráceně, abychom mohli domů táhnout víc zavazadel :D, ale zaprvé to prostě nešlo a zadruhé zpátky je člověk stejně radši, když je ta cesta krátká a už může být doma, takže jsem si nestěžovala. Taky bylo skvělé, že bylo v autobuse docela dost místa a já mohla celou cestu ležet na vlastní dvojsedačce. Ne že by to nebylo i tak náročné, hrozně mě ke konci bolela kolena a neusnula jsem kupodivu ani na minutu, ale rozhodně to bylo lepší než sedět, to já prostě nesnáším.

Nejhorší ale byli ti smradi. Pokud vás nezajímá můj kibic na nevychované spratky, přeskočte šedou část textu. V naší zadní části autobusu byly hned dvě děti, které se prostě nedaly vydržet, a hlavně neschopní rodiče. Ti víc vzadu, to bylo o něco lepší – tam sice capart zezačátku cesty co půl hodiny najednou začal brečet, ale obvykle ho utišili celkem záhy a dalo se to ještě přejít – byť i to byl důvod, proč jsem nemohla usnout. Horší byl ale ten parchant vedle mě a jeho matička. Zezačátku to ještě docela šlo, bylo to nějak stejné jako ti vzadu, ale postupně se to zhoršovalo, dokud to nebylo naprosto nesnesitelné a pak už jsem měla nervy natolik v kýblu a mysl tak plnou agresivních myšlenek, že i když se to pak nakonci zase zlepšilo, už jsem si prostě neoddychla a měla jsem tu cestu zkaženou. Což o to, že se smrad nudí a dělá blbosti. To se dá čekat. Co jsem ale naprosto nečekala, byla jeho totálně, ale totálně benevolentní matka, která – ač Češka – zjevně žije víc v Anglii než doma a dost možná má i zahraničního partnera, s nímž dítě vychovávají anglickou výchovou – což znamená nepoužívání násilí ani tam, kde je to selským rozumem zoufale třeba, a to, že se dítě chová jako rozmazlený nevychovaný zmrd je vysvětleno tím, že „má tu hyperaktivitu“ a že se s tím nedá nic dělat. 

Jeho matka měla ovšem ke všemu dojem, že do té kategorie nicnedělání spadá i jakékoli omlouvání se okolí, které už toho mělo plné zuby. A to nemluvím o sobě, ale hlavně o mladém páru, který seděl před těmi dvěma a schytával to tedy ještě silněji než třeba já, která jsem seděla vedle. Do sedaček před sebou totiž klučina velmi často kopal, na jejich obyvatele sahal nebo se k nim alespoň nahýbal, a během čekání na tunel a následné cesty skrz, kdy jsme opravdu všichni mysleli, že nám stříkne, celou dobu smrad prskal, hučel, křičel, prostě mu jeblo a neskutečně se začal předvádět, vysmíval se matce, která mu neúnavně velmi laskavým hlasem říkala, ať je potichu, ať se přestane předvádět, že dostane na zadek a jestli chce ty bonbónky nebo pitíčko. 

Ten její vlídný laskavý tón ale, to si neumíte představit. Bylo to hlavně neskutečně otravné. Neustále se opakovala a dítěti to nemohlo být víc šumák. Hlavně proto, že nebylo idiot a velice dobře chápalo, že na ten zadek rozhodně nedostane a vůbec nic mu tedy nehrozí – nejspíš ani nikdy nedostalo. Byly sice vzácné asi tři okamžiky, kdy do něj mamina nakonec přece jen lehce pleskla, ale to bylo tak strašně málo, že se tomu dokázalo bez obtíží smát, dál na ni a na všechno okolo prskalo, pokřikovalo a ještě se jí smálo, že je fucking bitch, načež ona opět velice klidně a mile reagovala, že takové slovíčko nesmí říkat, když stejně ani neví, co to znamená. Opět mu to říkala asi deset minut pořád dokola a atmosféra v autobuse se tak dala krájet. Bylo naprosto jasné, že s každým dalším zvukem (a jinak bylo úplné ticho, takže všichni napjatě poslouchali, jak se to vyvine) si všichni víc a víc toužebně přáli, aby už konečně přestala nesmyslně vyhrožovat (ke všemu bez náznaku výhružného tónu, přirozeně) a seřezala ho. Sama jsem během té cca hodiny přišla minimálně na deset způsobů, jak by se situace dala snadno vyřešit a bylo by ticho, ale bylo jasné, že stejně uvažují i ostatní (ten mladý pár se btw několikrát do matky navezl, ať si ho zklidní, nebo mu vrazí jednu sami, ani to ji nevyvedlo z míry a opět jen konstatovala, že má holt tu hyperaktivitu…), ovšem nikdo nechtěl být až tak agresivní a situaci tak vyhrotit. Myslím, že jsme si všichni v tu chvíli říkali, že holt musíme vydržet a za pár hodin už to přejde… Naštěstí po výjezdu z tunelu smradovi nahodili pohádky a po zbytek cesty už nepípl. 

Zkrátka tahle část výletu se nevydařila a za všechno mohla jedna naprosto neschopná a pitomá ženská, které vůbec nevadí, že se její potomek chová jako největší smrad pod sluncem a obtěžuje půlku autobusu. Vůbec jí nevadilo, že tím několik lidí velice omezovala a zkazila jim cestu, byla naprosto klidná, nevzrušená a zjevně i dost neinteligentní, neb jinak by ji minimálně mohlo napadnout, že té údajné hyperaktivitě asi moc nepomáhá fakt, že do toho dítěte cpe neustále sladké, od pití přes normální jídlo až po zákusky a mlsky, neustále prostě jedl něco sladkého. Nejsem možná matka a o dětech toho moc nevím, ale to, že dávat dítěti moc cukru, je nejen z tohohle hlediska opravdu špatný nápad, neb pak prostě bude mít přehršel energie a bude vyvádět, to vím i já. Ale právě proto, že sama dítě nemám, jsem tak nějak vycítila, že snažit se tady o nápravu by mi nevyšlo. Byl by to argument, který by nejspíš padl a já bych ho neměla moc čím vyvrátit. Opravdu mě tedy mrzí, že se v tom autobusu nenašel někdo kompetentní a natolik nasertivní, aby si vyžádal jejich vykázání z přepravy, protože si myslím, že jsme na to měli právo.

Nicméně! Tím naštěstí útrapy skončily, mně přestala postupně bolet hlava a udělalo se mi líp od žaludku (nebylo mi moc dobře už od výjezdu), a najednou jsme byli v Londýně, bylo nepochopitelné teplo v porovnání s Českou Republikou, svítilo sluníčko a byla to paráda!

.

Měli jsme hodně úkolů k vyřešení a věcí, které jsme chtěli dělat nebo vidět, a času nebylo nazbyt, takže jsme si to začali hned všechno plnit a skládat dohromady plány za pochodu.

Nejprve se dobily Oyster karty. Hned, jak jsem ji měla v ruce a projížděla s ní turnikety jako znalec, hned jak jsem zaplula do metra, cítila jsem se jako ryba ve vodě. Jen hodně zpocená ryba, protože jsem zase zapomněla, jak hrozné je v Londýnském metru vedro 😀

Museli jsme do banky objednat nové karty a pan M. si chtěl nechat proplatit šek z Anglie, který mně bohužel ještě nepřišel, takže holt příště (možná tam pojedu znovu před Vánoci s mámou). Dál bylo třeba navštívit Apple Store a koupit mi nový mobil. Už jen tyhle dvě věci nám zabraly tolik času, že jsme se nestačili divit, jak ten den pokročil – ale co se dá dělat, přijeli jsme holt po poledni a už tak byla tedy většina dne pryč.

Nicméně pokračovali jsme pak dál, zašli jsme si do Subwaye a pak do jedné naprosto luxusní cukrárny (foto dodám, až budu mít od pana M.) a navštívili další místo z Harry Potter světa, o němž jsem zatím nevěděla – Leadenhall Market. Sloužil prý částečně k natáčení Příčné Ulice, což na něm je trochu vidět z fotek, ale na místě jsem to až tak necítila – ale mají tam dveře od Děravého Kotle, což za tu zajížďku stálo – foto opět později.

img_0007-12

Pak jsme se projeli k Waterloo, kde jsme měli ubytovnu, odložili si věci, nalíčili se a vyrazili na Camden Town, kde jsme doufali narazit na nějakou Halloweenovou akci a atmosféru. Camden je takhle pozdě samozřejmě víceméně zavřený, ale hospody fungují, lidi se tam potulují a hodně jich mělo masky a Halloweenovou náladu, což jsme přesně hledali. Nenarazili jsme ovšem na nic významné akčního, ale osobně jsem po tom zase tak netoužila. Zapluli jsme tedy nakonec do jedné pěkné hospůdky za Camden Lockem, kde probíhal tématický hororový kvíz na týmy a byla celkem sranda to poslouchat. Dali jsme si tam cider a vynikající veggie burger s domácími „chipsy“, povídali jsme si, blbli s foťáky a bylo nám fajn.

qsxz2417Po Camdenu už bylo docela pozdě, ještě jsme sice narazili na jeden lákavý klub, kde to zjevně žilo, ale já už jsem po neprospané noci, dlouhé cestě a náročném dni (hrozně moc jsme toho nachodili i najezdili) v tu chvíli prostě neměla sílu na nic jiného než nějak dojet do ubytovny a svalit se do postele, a tak jsme tak učinili, jeli „dom“, umyli čumáky ve sprše a šli spát. Do pekelného smradu, by the way, jelikož tam někomu neuvěřitelně táhly boty 😀 Člověk se vždycky bojí, že tam budou blbý lidi, hluk nebo špína, ale že by to tam někdo zasmrděl botama, to jsme teda nečekali… naštěstí otevřené okno to trochu zmírnilo a s nosy zabořenými do peřin jsme za minutu o ničem nevěděli.

.

Druhý den ráno jsme celkem narychlo zblajzli snídani, která nás poněkud zklamala. Čekali jsme english breakfast a dostali na výběr prakticky toust s marmeládou a cereálie s mlékem, takže jsme si dali kus od obou možností plus kousek vynikajícího citronového dortu (škoda, že ho nebylo víc, to jediné z toho stálo za to), pan M. pak zabalil namazené tousty navíc a následně je tam zapomněl, na což jsme přišli až v Brightonu 😀 Ale nějak nám to nechybělo.

Brighton byl naše druhá a snad i důležitější zastávka. Londýn je Londýn, samozřejmě. Máme to tam rádi a jsou tam místa, kde se cítíme obzvlášť spokojení. Ale Brighton je zkrátka takový náš druhý domov, to město milujeme a být zpátky bylo prostě neuvěřitelné. Do té doby jsem si opravdu nevzpomněla, jak moc dobře mi tam je a jak se mi tam líbí. Možná to bylo zase tím sluníčkem a nádherným počasím, v němž Brighton opravdu vypadá neskutečně zářivě a živě, ale taky to určitě bylo prostě tím městem. Žije to tam, je tam fantastická atmosféra, zajímaví lidé, skvělé obchody, božská kolonáda u moře, buskeři, racci, veverky a vůbec všechno. Brighton je prostě náš, a tak jsem se už celou cestu tam sama pro sebe usmívala, poslouchala jsem IAMX a byla jsem v šoku z toho, jak moc je mi dobře. Přidala se k tomu i euforie z toho, že jsem konečně zase byla někde, kde mám prachy 😀 Co si budeme povídat, být finančně v suchu a mít tolik skvělých možností, za co ty peníze utratit, je prostě splněný sen. A je to právě taky jeden z důvodů, proč tu Anglii tak miluju.

Coach nás vyhodil hned u Pieru, a tak bylo jasné, co uděláme jako první. Ano prosím, šli jsme rozfofrovat libry v mašinách 😀

img_0275

Říkejte si, co chcete, ale Pier je super. Nikdy jsme nebyli na kasína, gambling, whatever, ale Pier prostě milujeme a neznáme lepší zábavu a vzrůšo než házet mince do automatů a lovit cetky. Měla jsem chuť na nějakou klíčenku, něco s Doctorovským motivem kupříkladu, jako vloni, nebo s brightonským, ale výběr tentokrát bohužel zklamal. Ve všech automatech bylo vesměs to samé a nic, co by mě zaujalo, tak jsem skončila u jednoho se sladkostmi, kde byla navíc netradičně velká návratnost mincí, dařilo se mi a nalovila jsem plnou kapsu lízátek.

img_0057Pan M. zatím obešel automaty s plyšáky, kde se dá většinou najít něco, co by stálo za pokus – kdysi jsme tam vyhráli krásného medvídka a i tentokrát tam byl minimálně jeden automat, který stál za hřích – plyšoví lenochodi.

Abyste věděli, je to zase zajímavý příklad toho, jak fungují vesmírné objednávky. Lenochodi mě nikdy až tak nebrali, ani jsem moc nevěděla, jak v reálu přesně vypadají, ale co se nedávno objevili na obrazovkách (Zootopia myslím, ještě jsem to neviděla, jen trailer), stal se z toho trochu předmět zájmu a člověku se na to prostě pěkně kouká. Čirou náhodou jsem pár dní před odletem koukala při obědě na telku a viděla tam kus pořadu o lidech, co zachraňují různá mláďata zvířat a pak se je snaží vypustit zpátky do přírody, a byli tam právě i lenochodi. A byli neskutečně k zulíbání. Když jsem viděla, jak se pořád usmívají, jak jsou roztomilí a takoví ospalí, jak to zívá, jak se to drží svých majitelů… no prostě jsem se rozplývala a chtěla jsem si takového lenochoda taky pochovat.

No a v tom do hry vstupuje Brighton Pier a automat s plyšovými lenochody. Samozřejmě jsem z principu neměla zájem se o to pokoušet, protože co s tím, a zase tolik mě to netankovalo. Přišlo mi, že nejsou až tak skvělí. Pan M. se ale nedal, vhodil pár mincí na dva pokusy a pak jsme oba zažili něco neuvěřitelného, co jsme naprosto nečekali – pan M. dvěma stisky tlačítka zanavigoval chňapku nad prostředního plyšáka, chňapka ho naprosto luxusně uchopila, vznesla se s ním a ani při jednom z cuknutí po cestě k východu (kde obvykle dojde k upuštění, protože ty chňapky jsou naprosto volné a vůbec nic neudrží) se ten lenochod ani nehnul a doputoval bezpečně do cíle. Naprosto jsme nechápali a stáli tam s otevřenýma hubama a zářícíma očima 😀

img_0171Automat spokojeně sežral i peníze na druhý pokus, ale nás to v tu chvíli nezajímalo. Lenochod byl vyloven zpod deklu a už byl náš. O pár chvil později jsme ho aranžovali do prvních fotek při obědě a začali jsme přicházet na to, že je hodně super a že se s ním dá dělat hodně srandovních věcí. Nějak to zkrátka všechno zapadlo do sebe a já už jsem se neptala, co budeme proboha dělat s lenochodem nebo proč bychom ho měli vůbec mít. Najednou byl prostě v našem životě a hrozně nás bavil. Level pozitivity se s ním vyšvihl ještě o pořádný kus výš.

Po Pieru jsme se přesunuli do blízké ubytovny. Cestou ven jsme se potkali s Čechem, který tam pracuje, a prohodili pár slov. Nadnesla jsem myšlenku, že pokud se vrátíme domů nějak rozumně, můžeme popít a pokecat v baru, ale už v tu chvíli jsem věděla, že k tomu nedojde, měli jsme toho v plánu moc a čas už zase letěl jako splašený.

img_0074Tak například jsme rozhodně museli jít do Starbucks. V Čechách je tahle záležitost pro nás absurdně drahá – jako pro většinu normálních lidí. Když jsme ale v Británii, uvažujeme o penězích v librách stejně jako Briti, a nepřepočítáváme. To, co v přepočtu vyjde na 110,- korun, je pro nás za necelé čtyři libry brnkačka a vůbec neuvažujeme, co by se za ty peníze dalo jiného pořídit nebo jestli to není moc. Pro nás prostě v tu chvíli vůbec není, a tak jsme si tam samozřejmě zašli hned dvakrát – což je paradoxně docela málo, protože před odjezdem jsme si ze srandy říkali, že tam půjdeme několikrát, až se z toho po 😀

No. Kromě Starbucksu a už zmíněného Subwaye jsme se rozhodně museli stavit taky v Primarku, odkud mám tedy nově konečně vysněné lacláče! Nicméně si nejsem úplně jistá, jestli nakonec neskončí na vintedu, neb jsem si je rozhodně nevysnívala s úzkýma nohavicema a možná mě to nakonec dožene k tomu, že se jich zase zbavím a budu hledat dál. No, uvidíme.

Poundland taky nesměl zůstat bez povšimnutí, stejně jako Lush, kde jsem potřebovala nový šampuk, nebo Boots (drogerie), kde mě vždycky baví se na ten Brighton z testerů navonět nejdražšími parfémy a vylepšit nějakou výraznou rtěnkou 🙂 Z dalších zastávek je třeba určitě zmínit třeba Sainsbury’s (sušenky a koblihy), Coop (výborná smoothiečka) nebo Churchill Square, kam si pan M. nikdy neodpustí zajít kvůli Apple Storu a já zatím navštěvuju Claire’s, MenKind a záchody. Někdy i HMV, když je tam fakt dlouho 😀

Po téhle stručné exploraci a troše nakupování jsme sedli na autobus do Shorehamu a jeli navštívit kamaráda Cye. Cy je zahradník z naší bývalé au-pairské lokace a z celé Británie dost možná náš nejoblíbenější člověk – a taky má ten nejlepší přízvuk. Jelikož je líný hnout zadkem naším směrem, museli jsme mu vyjet naproti my 😀 Zašli jsme do dvou hospod a tlachali, dokud nás huby nebrněly a jazyky nepřestávaly poslouchat. Pak už byla najednou spousta hodin, Cy musel domů a my na autobus, abychom se ještě v pořádku dostali do zpátky do ubytovny – překvapivě a poprvé v životě jsme se taky s nějakým UK občanem bavili o politice, zejména o Brexitu a situaci v Americe. Bylo to dost zvláštní. Angličani tohle normálně rozhodně neprobírají.

Setkání bylo nicméně strašně příjemné, byli jsme nadšení, že se nám konečně povedlo ho vidět, a jen trochu nás mrzelo, že totéž nevyšlo s Ashleigh, naší tehdejší zaměstnavatelkou. Tedy tím „totéž“ nemyslím hospodu, to je v jejím případě nepředstavitelné, ale prostě ji vidět 😀 Bohužel se touhle dobou nenachází v UK.

img_0203Nicméně nenechali jsem se tím zastavit a když následujícího dne nastal čas a měli jsme prochozený zbytek věcí, co jsme chtěli vidět (třeba veverky v parku), nechali jsme se nabrat kamarádem pana M., kterého jsme si najali jako soukromého řidiče, aby nás odvezl na náš někdejší domov Little Thakeham a pak na Gatwick.

Na Thakehamu jsme tedy věděli, že nikdo zrovna není, ale doufali jsme, že tam najdeme alespoň kočky a tak nějak se tam prostě znovu podíváme, což se oboje zadařilo. Našli jsme Minnie a Lily a znovu je takhle vidět bylo prostě neuvěřitelné. Obě se chovaly, jako by neuběhla za ty dva roky vůbec žádná doba, lísaly se, běhaly okolo domu za námi a mně bylo zatěžko je znovu opouštět – usnadnil mi to tedy ten kamarád, který z toho všeho samozřejmě zase tak na větvi nebyl a nedal nám na to nostalgičení až tolik času 😀 Takže jsme zkrátka spíš jen řekli čau, pomuchlali, rozdali pár pus, obešli barák a pokračovali. Divné. A ještě divnější byl pocit, že bych se kvůli těm kočkám hrozně chtěla vrátit. Jo, kdyby tam tak všechno bylo tak super jako ony.

Ale jinak tam teď bylo taky krásně a je super, že jsme tohle zvládli. Byla to krátká zastávka, ale stála za to, a celkově ten výlet, byť jen na pár dní. Bylo toho třeba natěsnat hodně do malého časového úseku, ale myslím, že nám to všechno vyšlo téměř na jedničku a že to mohlo být lepší jen o málo věcí.

img_0233

Což je další věc, proč Anglii tak miluju. Když jsem tam, zdá se, že je mnohem snazší dosahovat vytyčených cílů. Je mnohem snazší žít. Věci fungují tak, jak mají, víte, kam jít pro cokoli, co potřebujete, a všude kolem tolik krásy. V Anglii prostě JE tráva zelenější a listí barevnější a křupavější. JE tam krásně prakticky v jakémkoli počasí a nějak líp mi to tam i voní. A tak vím, že až budu za pár měsíců už opravdu aktuálně řešit, co mám vlastně dál dělat, Anglie bude velmi reálnou možností a budu se dívat po jobech v tamních vodách, nejlépe v Brightonu. Sehnat tam dobré místo nebude nic lehkého, je to bezpochyby žádaná lokalita, ale zkusím to a uvidíme. Kdyby měl někdo zájem se přidat, stačí říct 🙂

lilyed

img_0214

img_0224

img_0219

img_0054

Teď jsem jen zvědavá, jestli tam na ty Vánoce pofrčím znovu a jak to budu plánovat a řešit bez pana M.. To bude zajímavý.